Aldorma

fandom: Aldorma
poznámka: využila jsem toho, jak popisuje Telmir Bilkis a Eillen a přidala jsem pohled pro změnu asi 150 let po Eillen. Tohle téma mi moc nesedlo, tak snad se to příště otočí.

Uplynulo něco přes rok od doby, kdy umřel král Velvrik Elat, poslední panovník tohoto příjmení. Celá země se nacházela ve válce. A ta nepřinášela dobro nikomu, ani chudým, ani šlechtě, neboť celé jejich postavení a bohatství bylo zničeno tím, čemu se říká ctižádostivost možných následníků trůnu.

První dědičkou byla Ester a její manžel Karl, ale ti padli za obět Jasonu Prescottovi prakticky měsíc poté, co byli korunováni.

Mark Stone se s Jeniffer usadili v Telmiru, stověžatém tatíčkovi Aldormského království. Bohužel válka nechala vyhasnout životy dalších možných dědiců a srovnala hodně věží se zemí. Marné je chtít zachovat krásu navěky věků.

Telmir jsem spatřila jen jedinkrát a krátce. I tak mi utkvěl v paměti. Ne nadarmo se mu říkalo Perla mezi městy. Jediné, co si z něj pamatuji, jsou věže. Musela jich být minimálně stovka. Stověžatý Telmir. To přirovnání mě napadlo hned, jak jsem se dozvěděla, že je hlavním městem Aldormy.

Nerada vzpomínám na svůj svět. Trápí mě pak myšlenka na to, že už nikdy neuvidím rodinu a přátele. Ale kdykoliv pomyslím na Telmir, hned se mi vybaví Praha. Stověžatou matičku už nikdy víc nespatřím. Mám ale tatíčka, kterého již brzy znovu navštívím. A chvíli si zase budu připadat jako doma.

Oslavu Dračí noci jsem si užívala plnými doušky. Doslova a do písmene. Problémem bylo, že jsem zapomněla na ráno, které bude následovat. A to se mi už dlouho nestalo.

Vzbudila mě neskonalá bolest hlavy. V ústech jsem cítila zbytkovou chuť whisky, která mě zaujala tím, že chutnala po mandlích. Právě proto jsem jí vypila víc, než bylo zdrávo. Připíjela jsem si s každým, kdo chtěl a mám pocit, že jsem vypila snad dva litry. Trivet se mě sice snažili hlídat, ale nepodařilo se jim to.

A teď? Přála bych si, aby ta mandlová příchuť byla od cyankáli. Kéž bych umřela.

Vždycky jsem měla maximálně 50 kilo, a jak někteří říkali, tak i s postelí.Ať jsem jedla cokoliv a v jakémkoliv množství, tak jsem nepřibírala.

Ale teď jsem byla v Aldormě, bez stresu a s pravidelným jídlem a já cítila, že mi oblečení začíná být malé. Bohužel, neměli tu žádnou váhu, takže jsem si své pozorování nemohla jednoduše ověřit.

Ačkoliv, jedna možnost tu byla. Vytáhla jsem oblečení, ve kterém jsem se tu objevila a zkoušela jsem si ho obléct. Marně. Kalhoty jsem tak o 5 cenťáků nedopla a tričko bylo jako smrsklé.

Chce to upravit jídelníček, ale kalorie tady nespočítám.

„A teď si budeš muset vybrat svou snoubenku, Michaeli,“ prohlásil Creagan nesmlouvavě.

„Ale já mám Lucii, tati, já si nechci nikoho jiného vybírat,“ odporoval mu zatvrzele.

„Já vím, že si myslíš, že už sis našel manželku, ale znáte se čtrnáct dní, za tu dobu nemůžeš poznat, jaká je, jestli vám to bude klapat.“

„Takže když mi vybereš nevěstu ty, tak mi to samozřejmě bude klapat,“ prohlásil ironicky Michael.

„Michaeli, pochop, že nejde o mně, mě je jedno, koho si vezmeš, ale tady jde o šlechtu.“

Začaly mu slzet oči, tak raději řekl jen: „Chápu.“

Kluci přece nepláčou ani před králem.

Historie se opakuje. Tohle by vám řekl každý, kdo studuje dějiny různých zemí. Vzestup a pád, válka a mír, to vše v neměnné pravidelnosti určuje náš osud. Ale co je příčinou, to už vyžaduje větší zkoumání.

On sám vyrůstal v celkem poklidné době, země byla sice ve válce s barbary, ale protože vojsko bylo skvěle vycvičené, bojovalo se většinou na území barbarů a Aldorma se rozrůstala o další a další území.

Jako dědic jednoho z vévodství, byl už od mládí vychováván na královském dvoře. Vzhledem k tomu, že král měl samé dcery, tak se mu věnoval s láskou, kterou měl vyhrazenu pro syna. Zde poznal Amy, jeho nejmladší dceru. Byl o deset let starší než ona, ale když mohl, byl jejím rytířem a doprovázel ji na jejích toulkách.
Když bylo Amy osmnáct let, král umřel. Tušil, že to byla vražda. Jednal s ním o tom, že si vezme Amy a někdo se bál, že by byl ustanoven jeho dědicem. A protože měl ke králi blízko, byla to reálná hrozba.

Bál se o svůj i Amyin život, a tak utekl před válkou do Tristenolu. Život byl důležitější než trůn. Občanská válka byla krutá a hlad pronásledoval nevinné obyvatele stejně jako mor.

Vždycky jsem věřila, že mám nějaký cíl, kterého musím za svého života dosáhnout. Ano, předpokládala jsem, že to bude v mém světě a ne v Aldormě, ale když už jsem tu byla, proč se tomu bránit?

To, co po mně ale chtěli bylo nemyslitelné. Úkol, který mě čekal, mi přišel neuskutečnitelný. A přesto jsem bez váhání souhlasila. Mohl za to hlavně Creagan. Muž, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala a zapomněla jsem díky němu na svoji minulost. Muž, kvůli kterému bych obětovala všechno. Ano, dnes musím uznat, že láska dokáže člověka zaslepit a on se pak chová tak nesmyslně. I já jsem toho příkladem.

Rozhodla jsem se. I kdyby to stálo můj život, pro něj to udělám. I když mě opustil.

A teď tu sedím v jídelně Dramonského vévodství. Přes stůl se na mě usmívá Lautus a já mu úsměv nuceně opětuji. Přemýšlím, jestli je ještě čas couvnout, ale v hloubi duše vím, že už není cesty zpět. Dějiny jsou již určeny. Mé vlastní srdce je určilo. Ale teď se tím nebudu trápit. Je čas zahnat hlad.

Ach ano. No jistě! Jídlo bude spojencem, kterého jsem potřebovala. S malou pomocí nového přítele, jedu. Proč mě to jen nenapadlo trochu dřív.

AN: Je zajímavé, že poslední rok nedokážu napsat z Aldormy jediný řádek, ale začalo DMD a jde to samo. Kéž by nikdy neskončilo

Čekala mě návštěva u Lautuse a já přemýšlela, jak se tam dostanu. Hodila by se pořádná kára. Ale o tom jsem si mohla nechat jen zdát.

Naproti mi šel Trivet a vedl černého hřebce. Strachem jsem couvla. Tohle nebyl dopravní prostředek, který bych si vybrala. Hřebec se vzepjal na zadní a hlasitě zaržal. Chtěla jsem se tvářit klidně, ale strachy jsem couvla.

„Rád bych ti představil tvého koně,“ usmál se Trivet, když si všiml mého zděšení. „Můžeš si ho pojmenovat, jak chceš,“ dodal klidně a podal mi otěže.

Sice jsem nebyla originální, ale tohle se vysloveně nabízelo.

„Ferrari,“ vydechla jsem.

Už měl dost toho umírání kolem. Válka trvala nechutně dlouho a za tím vším byla snaha ovládnout aldormský trůn. Poté, co starý král umřel a zanechal po sobě osm dcer s nemálo ctižádostivými manžely, připomínala země bitevní pole. Koho zajímalo, jestli mají poddaní co jíst a pít. O lidi se teď nikdo nezajímal.

Amy Elata byla nejmladší dcerou krále a v době, kdy umřel, jí bylo šestnáct let a byla svobodná. Jett Veill ji miloval celým srdcem a netoužil po trůně, jenže i on musel díky Amyině nároku čelit svým švagrům. Než uprchli, posledním výstřelem zajistil, aby je nikdo nepronásledoval.

„Dobrá Leni, vždycky jsi tušila, že jsi blázen, ale tohle je trochu moc,“ snažím se uklidnit, ale to moc dobře nejde, když mi v hlavě zní dračí hlas.

Všechno bude v pořádku. Věř mi. Ten klidný hlas mě vytáčí.

Kde to vlastně jsem? Ptám se v duchu.

V Aldormě.

Tak tu fakt neznám. Odpovídám ironicky a doufám, že si ze mě dělá legraci mé vlastní podvědomí.

Protože se nenachází na tvé planetě. Dodává trpělivě drak.

„Skvělé. Že je vesmír nekonečný, to jsem věděla už dávno, ale tohle je i na mě dost silné kafe,“ odpovídám nahlas a ukončuji nepříjemný rozhovor.

Blížil se velký den. Zítra si měla vzít Lautuse. Co na tom, že je to uchvatitel trůnu, kterého k smrti nenáviděla. Koho zajímalo, že si představovala svojí svatbu úplně jinak.
Na ničem teď nezáleželo. Prohlížela si svatební šaty. Vypadaly opravdu kouzelně. Alespoň něco krásného.
„Jsi v pořádku?“ ozval se od dveří starostlivý hlas. Otočila se a donutila se k úsměvu.
„No jasně. Proč bych neměla být?“ odpověděla otázkou.
„Nechápu tě. Myslel jsem, že to bude tvůj nejhorší den a ty vypadáš jako by ses na něj těšila,“ pronesl nevěřícně.
„Proč bychom se netěšily?“ použila královský plurál a smutně se pousmála.

AN: Ačkoliv Aldormu tu asi nikdo znát nebude, neodolala jsem. A pokud se najde někdo, kdo by ji znal, snad i pozná do které povídky by to mělo patřit. Nic lepšího mě bohužel nenapadlo :)