Aldorma

Fandom: Aldorma
Poznámka: jsem ráda, že jsem tu celou dobu s Vámi mohla být. Ačkoliv ne vždycky jsem byla se svými výtvory spokojená, přeci jenom jsem ráda, že jsem pokaždé něco napsala, i když to bylo třeba jenom BJB. Děkuji Eillen, Rebelce, Iswidě, Ilwin a Bilkis za informaci o DMD a za podporu. Dnešní téma bylo nejhorší a nejlepší zároveň (hezké téma, málo času). Žení se mi brácha - tak píšu na poslední chvíli. Ať Vvšem to psaní vydrží.
...
Byl to můj poslední den v Aldormě. Byla jsem smutná, i když jsem se těšila domů. Tyhle dva roky, které jsem tu prožila, se mnou nebude moct nikdo prožívat. Těžko někomu vysvětlím, že jsem o dva roky zkušenosti bohatší, když v jejich životech neuplyne jediný den. Tomuto se říká hořkosladký pocit.

Nevěděla jsem, co říct, jak se chovat. Ostatní, co tuto zemi navštívili, zmizeli nečekaně, najednou. Já měla možnost se rozloučit. Bolelo to, nemohla jsem jen tak přijít na návštěvu a zeptat se jak se mají. Mohla jsem doufat, že pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes. Jako v pohádce.

Dalšími zvířaty, se kterými jsem se tady seznámila, byli psi. Občas, když jsem se vydala na osamělou procházku, přidali se ke mně, jako by se jinak po většinu času nudili.

Zase jsem šla k mému oblíbenému jezírku, venku bylo hezky a voda byla příjemně teplá. Nebyl problém se vykoupat, ačkoliv jsem neměla plavky, protože v okolí nikdo nebyl.

Pes, který se mnou šel, byl nejspíš příbuzný retrívra, neboť mé házení žabkami vzal jako pobídku k aportu. Dřepěla jsem blízko okraje, takže jsem jeho skokem byla mokrá skrz naskrz, stejně jako bych se koupala v oblečení.

Náladu mi to opravdu nezkazilo.

Byla jsem v Aldormě už dva roky. Za tu dobu se hodně stalo. Leoně v náručí spokojeně spala malá Abigail, Lucie s Michaelem pozorovali v kolébce svá dvojčata Patrika a Lenku, která se narodila sotva před týdnem a já si říkala, co mě tady ještě čeká, když veškeré problémy jsou vyřešeny.

V tom na mě promluvil Frundor.
„Už je čas jít. V tvém světě se nic nezměnilo, ty dva roky, které jsi byla tady, budou jen mžik tam u vás.“

„Já ještě nechci, tyhle přesuny musí mít přeci nějaký návod k použití,“ zoufala jsem a přála si naposled vidět Damiána.

Seděla jsem s Lucií a Michaelem u konvice Lianemu a probírala směr naší cesty. Měli jsme jet tajně, jen v šesti lidech a navštívit jednotlivé vévodství. Tahle chvíle mi připomínala čajové dýchánky u nás doma, s lidmi, které jsem už dlouho neviděla. Kdo ví, jaké to bude, až se vrátím. Navždy mi budou chybět lidé, co jsem tady poznala. A nejvíc Damián.

Měla to být jejich svatební cesta, na které poznají území, kterému budou později vládnout. Kromě nich měli jet dva komorníci, já a Damián. Půl roku s ním skoro o samotě. To může být opojné jako šálek zeleného čaje.

Když jsem se po čtrnácti dnech v Aldormě poprvé dostala na Wildaran, nevěděla jsem, co čekat. Najednou jsem zjistila, že nejhorší, co mě může potkat je nuda. Velký hrad s obrovskou zahradou sice představoval spoustu možností na vycházky, ale takhle jsem nechtěla trávit celé dny.

Chyběl mi každodenní řád, práce, která by mi zaplnila den.

A tohle všechno jsem našla ve stájích, kde jsem potkala i Damiána.
Byl zvláštní, neboť jedna z jeho prvních vět zněla: „Čichni si.“
Tenkrát jsem ho ještě nechápala, ale dneska už vím, že myslel vůni koní.
Souznění s přírodou a příslib dálek. A také lásku.

Nedokázala jsem pochopit, proč mě opustil. Celou dobu na něm nebylo poznat, že by ho něco trápilo. Ano, musela jsem koketovat s Lautusem, ale to byl celou dobu plán. Věděl o něm a nikdy nic nenamítal, ačkoliv byl jediný, kdo na to měl právo.

Seděla jsem a koukala na ozdobený stromek a musela jsem se pousmát. Taková ironie. Plánovala jsem na dnešek překvapení. Chtěla jsem s ním prožít sváteční den. A on prostě odešel.

Nechal mě samotnou, napospas hříšným myšlenkám. Myslela jsem, že naše láska zvládne všechno. Byla jsem tak naivní. Rázem jsem mohla započítat osmý hřích v mém životě.

Když se Leona probrala, nejprve se nechápavě dívala po lidech kolem.
„Co se stalo,“ zeptala se slabým hlasem.
Nikdo se neměl k tomu odpovědět.
Dívala se na svého manžela, pak na lékaře a vzápětí pochopila.
Chytila se za břicho a tiše zavzlykala. „Bohové, bohové, proč jste mě opustili.“
„Teď odpočívej má drahá, potřebuješ nabrat sílu,“ utěšoval ji Creagan.
„Proč se to jen stalo? Já si opravdu přeju dítě, už tolik let se snažím a stále nic,“ lkala stále dál.
„To chce čas, miláčku, jednou přijde den, kdy budeš mít dítě a budeš tou nejlepší matkou.“
„Ale kdy, kdy to bude?“

Fandom: Aldorma
Navazuje na: http://sosaci.net/node/33594

Skoro celé ráno jsem proležela v posteli. Nedokázala jsem se po plese postavit na nohy a fungovat jako jindy. A to jsem nevypila ani kapku alkoholu.

Když už jsem se vysoukala z postele, hodila jsem na sebe rychle nějaké oblečení a vyšla ven, jinak bych si zase lehla a usnula. A stejně jsem si připadala jako bych snila. Kolem mě pobíhaly děti v obludných kostýmech.

„Co se to děje?“ zeptala jsem se překvapeně Triveta, který zrovna šel kolem.

„Včera tě jedno z dětí zaslechlo říkat, že ples byl příšerný. Takže předpokládají, že byl plný příšer a hrají si na to.“

Většinu cesty na bál jsem mlčela. Snažila jsem se psychicky připravit na vše, co mě může potkat. Bheirg mě uklidňoval tím, že mi vysvětloval etiketu, kterou jsme předtím probírali snad měsíc.

A najednou to tu zase bylo. Absolutní výpadek. Nepamatovala jsem si jediné jméno. Úplné zatmění.

Snažila jsem se to nedávat najevo a zřejmě se mi to podařilo.

Konečně jsme dojeli na místo. Sesedla jsem z koně, zhluboka se nadechla a vyšla schody, které mě dělily od jámy lvové. Jak moc bych si přála čelit pravým lvům. Ti moji však představovali šlechtu. A to bylo mnohem horší. Alespoň pro mě.

Po plese, který skončil dost nešťastně Leoniným potratem, jsem splnila slovo, které jsem dala Lucii. Začala jsem ji učit číst, psát a počítat. Michael neměl učení rád, svůj volný čas chtěl trávit jinak, ale jako člen šlechty měl privilegium vzdělání, zatímco Lucie patřila k vesnickým dívkám.

Každý den jsme trávily hodinu učením. Nebylo to mnoho, ale ty první dny pro ni byly spíš mučení. Neuměla správně držet brk, aby nekapal a ruce, zvyklé na drsnější práci jako praní na valše, poklízení dobytka, zprvu nedokázaly pracovat jemně. Ale poté přišel pokrok a já viděla spokojenost na její tváři. Poprvé se podepsala.

Učení mi nikdy nedělalo problém. Pokud nepočítám dějepis. Tam jsem si byla jistá maximálně dobou starověkého Egypta a poté jsem byla ráda, když jsem si dokázala zapamatovat látku do dalšího dne.

V druháku na střední jsem byla ráda, když jsem se zbavila dějepisu a doufala jsem, že se s ním už nikdy víc nesetkám. Jak naivní jsem tehdy byla.

Teď tu sedím a snažím se naučit se nazpaměť Aldormskou šlechtu. Na první pohled jsem si myslela, že to bude hračka. Jen pár vévodství. Ale pak jsem si všimla, jak se to rozvětvuje a zhrozila jsem se. Mé mučení právě započalo.

Fandom: Aldorma

„Creagane, musíš se oženit,“ přesvědčoval ho snad potisící jeho nejbližší důvěrník a rádce Trivet.
„Šlechta je nervózní a neustále se snaží intrikovat, aby získala moc.“
„Já se nechci oženit, dědice už mám a to je nejdůležitější, královnu nepotřebuju.“
„Měl už bys na ni zapomenout, příteli. Umřela a nic to už zpátky nevrátí.“
A jen v duchu dodal: „A ty bys potřeboval někoho, kdo by se o tebe staral a kdo by tě měl rád.“

O pár týdnů později...

„Z politických důvodů jsme vybrali za vaši manželku Leonu.“
„Kvůli půdě mám obětovat lásku. Taková je cena za štěstí země,“ rezignoval Creagan.