Olinka se loučí

Varování:
Většina povídky je o tom, že Olinka strávila značnou část svého života jako andělíčkářka.
Minimálně 15+

Tahle povídka souvisí s původní padesátkovou Duchařinou ještě více než letošní DMD seriálek (vlastně to je tak trochu třetí epilog k padesátce). Nejsem si úplně jistá, jak bude fungovat bez znalosti původního (ale doufám, že jo).
Všechny postavy v této povídce jsou duchové, sem tam odkaz na živé (Lídin exmanžel Peťan, Olinčina na onen svět se chystající vnučka Anička a Terka).
Pokud by někdo chtěl kontext (s rizikem částečného vyspoilování padesátky), tak na bílé a šedé duchy kapitola 44 (resp. druhá část této kapitoly) a na první výskyt Olinky, Terky a Boženky kapitola 18 a kapitola 19

Lída seděla na mezičce pod přerostlými osikami. Hleděla na pole, kde se proháněl vítr. Dneska se jí s ním nějak honit nechtělo. Cítila se divně neklidně, jako by se blížila nějaká změna. Měla pocit, že se jí myšlenky v hlavě třepotají stejně bezcílně, jako ty lístky osik nad ní. Naslouchala jejich šepotu a snažila se si nějak racionálně zdůvodnit, kde se ten neklid vzal. Možná je to jen tím, že si přišla poslední dobou trochu sama. Honza lítal za Ferdou (však ho k tomu sama postrčila) a Olinka trávila většinu času s Boženkou, vypadalo to, že si ty dvě báječně sedly.

„Ty vypadáš, jak když si ten tvůj bejvalej zase našel nějakou novou milenku!“
Lída nadskočila, příchodu Olinky si vůbec nevšimla. „Jo, jo,“ odpověděla. A vlastně jí až v tu chvíli došlo, že možná spíš než ta samota, ji zase dostal Peťan. Jak je možný, že ji to po tolika letech a tolikerém zopakování stále stejné situace zase vyhodilo z rovnováhy. A Olinka to jako vždycky zase vyhmátla na první dobrou. S povzdechem to okomentovala: „Byla jsem ráda, že se dal po tom posledním rozchodu konečně trochu dopořádku, začal cvičit, líp jíst.“
„Druhá míza?“ utrousila Olinka jedovatě.
„Jenže začal učit na zdravce.“
„No nazdar. Už je aspoň plnoletá?“
„Nevim, přišla jsem na to včera, ale asi jo, je z VOŠky,“ řekla Lída rezignovaně. „Ale tys asi chtěla něco jinýho, nepletu se?“
„Nepleteš.“

Olinka se odmlčela, její pohled se střetl s Lídiným. V tu chvíli ztichl i šepot listí. A Lídě došlo, že tohle je ta změna.
„Ty toho chceš nechat,“ konstatovala sklesle. „Mělo mi to dojít, že teď celou dobu zaučuješ Boženku.“
„Promiň. Věděla jsem, že z toho budeš smutná,“ řekla Olinka nezvykle mírně. „Víš, moje vnučka už je skoro na cestě k nám.“
„To je poslední blízkej člověk, kterýho jsi zažila zaživa, že?“
Olinka kývla hlavou a dodala tiše „A díky tobě a Honzovi a tomu všemu teď v poslední době už klidně můžu spočinout s ní. A moc bych to chtěla, s Aničkou jsem prožila nejkrásnější léta svého života.“
„Chápu.“

Lída to Olince moc přála, ale neodbytný pocit osamělosti se zakousnul ještě hlouběji.
Olinka pokračovala, asi to ani nepostřehla: „Dcera se v takovým tom pubertálním vzdoru zapletla koncem války s nějakým esesákem, nebylo jí ještě ani sedmnáct a dítě se jí do života opravdu nehodilo. No, hlavně když se pak chtěla vdávat, tak její manžel nechtěl o Aničce ani slyšet, takže jsem se o ni starala vlastně celé její dětství, a ač už jsem nebyla nejmladší a holka byla pěkný číslo, vzpomínám na to opravdu moc ráda.“ Po krátké odmlce se vrátila zpět k tématu: „Jsem moc vděčná tobě a Honzovi, že už jsem bílá. Ani nevíš jak moc. “

„Mě?“ podivila se Lída.
„Vám bílým přijde pomáhání živým naprosto samozřejmý. Než jsme se setkaly, tak by mě nic takovýho nenapadlo. Vždyť i teď ke konci jsem se na Honzu zlobila, jak si myslel, že to všechno vyřeší se svými bílými kamarády. Zase jsem myslela spíš na sebe než na to, čemu se snažil Honza zabránit. Ani tehdy jsem ještě nedokázala pochopit, že k tomu, abych se stala bílou duší, potřebuju nejen přilít někomu svoji temnotu, ale hlavně začít uvažovat a konat jako bílá duše.“
„Vždyť jsi druhým pomáhala, to ses jako bílá duše chovala, ne?“ nechápala Lída.
„Tou dobou už asi většinou ano, ale jen díky tobě. Na začátku jsem pomoc čerstvě zemřelým duším dát se dohromady s příbuznými chápala čistě jako svůj trest za nedobrý život. Ale když jsem pak viděla tu samozřejmost, s jakou budíš sestřičky, když klimbají na noční a něco se začne dít, tak mi to najednou postupně nějak došlo. To, že ten můj pobyt tady má nějakej smysl a že toho můžu dělat pro druhé daleko víc.“
„To jsi fakt vydržela koukat, jak jde něco medicinsky do háje, a nic neudělat?“
„V životě jsem toho udělala moc špatně a nějak jsem měla dojem, že když dělají chyby ostatní, že v tom aspoň nejsem sama. Byla jsem pěkně temná duše, což?“ utrousila Olinka cynicky.

„Promiň, nikdy jsem nerozuměla tomu, proč jsi vlastně byla šedivá. Vždycky jsem měla dojem, že máš drsnou povahu, ale dobré srdce. I to, co teď říkáš o Aničce…“
„Proč jsem byla šedá? Byla jsem andělíčkářka, co bys myslela,“ přerušila ji Olinka skoro naštvaně.
„Ale…“ Lída se zarazila, „přece jsou situace, kdy se to dá pochopit.“
„Jako třeba, když přijde mamina, co se jí po těžkým porodu před pár měsíci rozjela tubera, má na krku pět děcek do deseti let a manžela, co umí jen chlastat?“
„No, já nevim, asi jo,“ připustila Lída váhavě. „Těžko by s aktivně běžící tuberkulózou přežila další těhotenství a porod a manžel alkoholik se pak o děti starat nebude a jsou ještě malý…“

Olinka chvíli váhala, jak kdyby přemýšlela o tom, zda to má Lídě všechno říct. Asi ji nakonec přesvědčilo to, že měla dojem, že se ji Lída snaží pochopit. Usadila se na mezičku a začala: „Tak tohle byl přesně můj první případ a přesně jsi řekla moje důvody, proč jsem se do toho nechala přemluvit. Byla jsem mladá a naivní. Milej manžel ochlasta to obratem vykecal místní galerce, takže jsem za chvíli měla hromadu úplně jiný klientely, kterou moc nešlo odmítnout, protože mě měli v hrsti.“ Olinka smutně kývla hlavou. „Navíc to bylo v případě týhle maminy nakonec úplně zbytečný. Přišel čtrnáctej rok, začla první válka, takže to celý nakonec místo těhotenství dorazil hlad. Mamina umřela první a z pěti dětí nakonec zůstaly jen dvě nejstarší, něco byl záškrt, něco taky tubera, už ani přesně nevim…“
„To musely být těžký doby, to je pro nás dneska úplně nepředstavitelný.“
„Teď už vím, že ta mamina mě do toho nezatáhla schválně, že se doopravdy bála, co bude s jejíma děckama. Když jsem se stala duchem, tak mi to přišla extra říct, trápilo ji to. Ale tehdy jsem si myslela, že ji na mě nastrčili schválně, aby mě měli čím vydírat…“

Olinka se chvilku odmlčela. „Přes válku jsem pracovala v lazaretě, ale po válce mě chtěli zpátky u Apolináře a já si myslela, že už to je všechno za mnou, tak jsem na to kývla. Proč já pitomá nešla kamkoliv jinam!“
Lída ani nedutala, vlastně nikdy nezažila Olinku, že by se trochu rozpovídala.
„Okamžitě se mi vrátila původní klientela lehkejch holek, nedalo se s tím nic dělat. Navíc mě zatáhl do svejch čachrů jeden sňatkovej podvodník. Trvalo mi skoro deset let se z toho nakonec vysekat.“
„Tehdy to přece bylo trestný, to tě vážně takovou dobu nechytili?“
„Přece nejsem blbá!“ Olinka pleskla odpověď, ale vzápětí se zarazila. „No vidíš, doteďka mám chvílema dojem, že to vlastně bylo normální. Tehdy jsem to tak určitě brala, ty nešťastný holky mi byly úplně jedno, když byly tak pitomý, že se nechaly zbouchnout, tak ať se nedivěj. A ty děti jsem si nepřipouštěla vůbec. Jediný, o co jsem se doopravdy snažila, bylo, aby to na mě neprasklo, což vlastně znamenalo jen dvě věci. Dělat svou práci dobře – tj. mít minimum komplikací, protože se zánětem dělohy by ty holky pak někam jít musely, a to by se na to pochopitelně přišlo. No a nenechat se za to nějak extra platit, jen jako za jakoukoliv jinou péči. Protože jak začne někdo smrdět prachama, tak má chlupatý za krkem okamžitě.“

Lída pokyvovala hlavou: „Ale přece jen v době bez antibiotik, to to asi úplně bez komplikací nešlo…“
„No, to byl taky začátek konce toho všeho. Jednou mi takhle u Apolináře skončily dvě holky se zánětem dělohy v krátké době po sobě, sama jsem je tam poslala. Tu první z trochu slušnější rodiny jsem tam poslala jako samovolnej potrat. Ta druhá byla,“ Olinka zaváhala, „no prostě, štětka, tam by to bylo každýmu hned jasný, tak jsem ji navedla, že má říct, že si vařila babský ucho (on jí to totiž někdo původně doporučoval) a že si to vyvolala sama.“
„Co se s tím tehdy dělalo? Hysterektomie?“
„Jo, dělohy brali u Apolináře celkem běžně, ale často jel zánět tak rychle, že se to stejně nezachránilo... Tyhle zrovna umřely obě. Kdo ví, co to bylo za agresivního bacila… No, četníci mi tehdy prohrabali úplně všechno, už jsem fakt myslela, že mě seberou, ale měla jsem kliku. Nakonec mě ten jejich šéf nechal bejt, když zjistil, že nenechávám holky s kapavkou a syflem jen tak běhat po ulici. Ale to už jsem věděla, že mě má mezi známejma firmama a že bych z toho měla pěkně rychle vypadnout.“

„A jak ses z toho teda nakonec dostala?“
„Ne moc hezky. Nenechala jsem si platit penězma, ale informacema. To se naučíš rychle, jakmile tě má někdo v šachu tím, že ta tebe něco ví, tak jediný, co můžeš udělat ty, je, že si nasbíráš zase něco na něj. Takže když milej sňatkovej podvodník dotáhl dcerušku jednoho prominentního advokáta, tak jsem nezaváhala. Sbalila jsem holku a to, co jsem měla nasbíráno na toho největšího mizeru z místní galerky, a vyrazila za tatíčkem. A nakonec to klaplo. Zatímco jsem brala kramle z Prahy, milej sňatkovej podvodník i ten můj vyděrač si šli sednout do chládku za podvod zcela nesouvisející s tou mou praxí.“

„A šla jsi sem?“
„Jo, to byl osmadvacátej rok, měli tu místo na porodnici a vzali mě bez ptaní, od Apolináře jsem měla dobrý reference. No a bylo mi přes třicet, tak se ani nikdo moc nedivil, že jsem skočila po prvním chlapovi, co se nechal dostat do chomoutu. A do roka se narodila Eva. Bylo to docela klidný období, Josef byl slušnej chlap, vdovec, obě dcery z prvního manželství už měl provdaný, staraly se o sebe samy. No jenže náhle umřel – na infarkt, bylo mu něco přes padesát. To bylo Evě pět a já musela zpátky do práce, abych nás nějak uživila. Stejně jsem měla celou dobu pocit, že těchhle klidnejch pár let života bylo takový vylhaný období. Manžel ani nikdo z jeho rodiny neměl o mé minulosti ani ponětí.“
„Muselas být hodně sama,“ odtušila Lída a dodala: „A jak dopadla ta ,dceruška prominentního advokáta´?“
„Nevim.“ Olinka zabodla pohled do země a hovor se zase zarazil. Lída nevěděla, co na to říct. Nakonec se Olinka trpce zasmála a prostě pokračovala: „Tak to vidíš, ty na ty lidi okolo sebe prostě myslíš automaticky. Mě to tehdy bylo úplně jedno,“ povzdechla. „Stejně si myslím, že jsem nakonec zůstala šedivá proto, že jsem vždycky myslela jen na sebe. Nezajímala mne tahle holka, co mne z toho vlastně vysekala, jako mi byly jedno všecky ty lehký holky a jejich outěžky.“

„Ne že bych si to dokázala představit, ale znám takový to, že úmrtí prvního pacienta člověk řešil, ale když přišel pátej, desátej, stopadesátej a v tom případy, kdy ti pojišťovna nedovolí jim naordinovat to, co považuješ za nejlepší, nebo je nestihneš protlačit systémem kvůli čekacím dobám, prostě to při vší dobrý vůli nedopadne… No a člověk otupí. Teď tomu říkají vyhoření…“
„Lído, ty vidíš vždycky v lidech to dobrý, to jsem se taky naučila až od tebe. Ale tu šedou jsem si zasloužila, to mi věř. A ty doopravdy hnusný věci ti říkat nechci,“ řekla Olinka a prudce vyletěla nad pole.

Lída sklopila pohled a znovu se zaposlouchala do šumění listí. Přemejšlela nad tím, proč každé dítě nemůže mít milující rodinu. Proč je na jednu stranu tolik dětí nechtěných a kolik rodin zase trápí to, že vlastní dítě mít nemohou. Do toho jí zase jak do skládačky zapadla další osobní vzpomínka – vlastní marné pokusy o otěhotnění v době, kdy už měl Peťan na cestě potomka s jednou ze svých milenek.
Vzhlédla a uviděla přes louku vracející se Olinku. Pousmála se, tentokrát nebude mít čas znovu zabřednout do sebelítosti, naštěstí.

Olinka se vrátila zase s kompletní změnou nálady a návratem k původnímu tématu: „No, já jsem za tebou dneska hlavně přišla, že bych vás potřebovala dát dohromady s Boženkou. Je to ještě trochu divoký stvoření, ale myslím, že brzo najdete společnou řeč. Pamatuješ na maminu od toho mimina, co se o něj Boženka stará?“
„Ano, Honza si myslel, že to je narkomanka.“
„Jo, Tereza jela v perníku naveliko a když vypadl zdroj, jak se to díky Honzovi podařilo všechno rozprášit, tak zůstala na suchu, měla absťák a byla na tom pěkně blbě. Boženka se o ni tehdy začala starat, navedla ji na nějaký bylinky, co jí ulevily od příznaků. No a když se holka trochu sebrala, tak jsme jí spolu nastrkaly na regulérní odvykačku a vypadá to, že se chytila, vrátila se do školy, chtěla by si dodělat maturitu, jenže na to už moje pomáhání nestačí a Boženčino už vůbec ne.“
Lída se zasmála. „Myslím, že bych teď taky zrovna snadno neodmaturovala.“
„Ale dovedla bys ji navést na to, co je podstatný. Mohla by dělat něco s bylinkama, na to je Boženka machr. Třeba v lékárně?“
„Na farmačce je pěkně těžká chemie. No ale vlastně, to umí Vářa.“ Lída se usmála při představě, jak bude Vářu dostrkávat k doučování chemie, ale řekla jen: „Myslím, že to bude mít po duchovní stránce obšancovaný ze všech stran. Jen se neboj.“

Přes louku si to k nim hnala Boženka s miminkem: „Čáu, tak už můžu konečně za váma? Už jste mě dostatečně pomluvily?“
„Potřebovaly jsme ještě probrat Lídinýho záletnýho exmanžela,“ řekla tak trochu polopravdivě Olinka.
Božence svitlo v oku, „znám hromadu receptů proti záletníkům, to byla moje obvyklá praxe.“
„Kolik z nich skončilo trvale neplodných?“ sjela ji Olinka přísným pohledem.
„No….“ Boženka se usadila na louce, aby měla výhled na Lídu i Olinku. „Pár by se jich asi našlo, ale vzhledem k tomu, že Lída jako duch už s ním stejně děcko mít nemůže, tak by to snad tak nevadilo, ne?“
Olinka protočila panenky a koukla na Lídu: „Budeš s ní mít ještě hromadu práce.“
„Proč jako? Snad stačí, když to přežijou!“ Boženka se zašklebila na Olinku a odlétla nad pole. Točila se a dělala kotrmelce, miminko se smálo. Lída si nebyla jistá, nakolik to myslela vážně a nakolik chtěla jen pozlobit Olinku.

Boženka se najednou zarazila a vrátila se za Lídou a Olinkou: „Hele, Terce se stejská po malý, tak my jdem za ní.“ A byla pryč.
„To bys nevěřila, co jsou ty dvě jsou schopný dělat za blbosti, jen aby Terku trochu rozveselily,“ poznamenala Olinka.
„Rozveselit Terku? Jako tu narkomanku, co to dítko tehdy vůbec nechtěla?“ nerozuměla Lída.
„Co je čistá, tak jí těch věcí došlo hodně. I to, že těma drogama to svoje miminko vlastně zahubila.“
„A vlastně až teď ji to doopravdy mrzí,“ dokončila Lída.
Olinka kývla a dodala: „Nicméně malá si tohle ,strašení´ fakt užívá. Nevěřila bys, jaký dokáže takovýhle mimino na mámu dělat ksichty,“ usmála se Olinka. „A Boženka ji v těch největších blbostech ještě podporuje.“
Lída se usmála: „A proč ne, jestli to mámě pomáhá.“
Zahleděla se přes pole ke křížku v Třebši, kde před časem vše začalo Boženčinou ochotou ujmout se dušičky nechtěného děťátka a zamyšleně řekla. „Boženka je pěkná divoženka, ale to podstatný už má v hlavě srovnaný. A řekla bych, že máš pravdu, hned tak se tu s ní nudit nebudu.“
„Čarodějnice, co bys myslela,“ utrousila Olinka a odletěla nad pole.