Nebeský prach

Zamířil podél řady zaplněných stolů k jedinému volnému místu, v zadní části jídelny. Tenhle stůl byl volný vždy, stál totiž u vchodu na toalety. To však Severusovi vadilo daleko méně než představa, jak sedí vmáčknutý mezi ostatní, nebo ještě hůř – jak se někoho ptá, zda si smí přisednout.
První den, kdy sem dorazil, zkusil s večeří proklouznout z jídelny ven, jedna ze dvou hubatých a sekernických kuchařek mu však důrazně vysvětlila, jak to tu chodí. Ani na vteřinu nezapochyboval o tom, jak krutý trest by ho stihl za vynášení nádobí, a tak musel den co den snášet přítomnost desítek cizích lidí, k nimž cítil v lepším případě lhostejnost, v horším pak opovržení.
Po týdnu omezil návštěvy stravovacího zařízení na čas večeře. Zjistil, že víc jídla nepotřebuje. Krom toho se prakticky celý den nezastavil. Jakmile vklouzl do pracovního tempa, špatně se z něj vyskakovalo.
Práci v lektvarologické laboratoři si užíval. Ministerstvo na rozsahu a kvalitě vybavení rozhodně nešetřilo. Celý tenhle prapodivný výzkum, do kterého se nechal uvrtat, byl velice štědře financován. Jen zásoba přísad v hlavní výzkumné místnosti stála tolik zlata, kolik nevydělal za dobu, kdy pracoval v Bradavicích. O svém současném platu raději nepřemýšlel. Věděl, že nemá dobrou vyjednávací pozici – jako usvědčený Smrtijed a vrah mohl bez pomoci mladého Pottera dál hnít v Azkabanu – a proto se nikterak nesnažil získat víc, než mu bylo nabídnuto. Svoboda, zaměstnání v oboru, ubytování a strava a nadto možnost stáhnout se do ústraní a nebýt dennodenně na očích. A taky na mušce. Pořád ještě zbývalo dost lidí, kterým ležel v žaludku jako příliš nestravitelné sousto.
„Profesore Snape?“ oslovil ho mladý hlas odněkud po jeho levici. Okamžitě ho poznal a rozhlédl se, aby v mumraji lidských hlav našel jeho majitelku.
„Slečno Grangerová?“
„Nechcete si přisednout? Máme tu volné místo.“ Usmála se a ukázala na mezeru mezi sebou a nějakou jinou mladou dámou.
Vidina toho, že sedí v tak těsné blízkosti dvou žen, ho sama o sobě přiváděla do rozpaků.
„Dám přednost svému obvyklému místu. Nechte si chutnat.“
Otočil se, došel ke stolu u záchodů a konečně úlevně dosedl na tvrdou lavici. Sotva se trochu vzpamatoval a vzal do rukou příbor, objevila se naproti němu a s tímtéž nepochopitelně nadšeným úsměvem, s jakým ho zvala ke stolu, se nyní zeptala, jestli si může přisednout ona k němu.
Gestem dal najevo, ať si sedne, kam chce. Měl příšerný hlad. A ta kotleta s brokolicí a gratinovanými bramborami voněla zatraceně lákavě. Zvláště po celodenním nasávání výparů z kotlíku.
„Doufám, že vás neobtěžuji,“ – to byla čistě řečnická otázka, pokud to otázka vůbec byla – „dnes ráno jsem přijela a vlastně tu nikoho neznám. Vy jste vedoucí laboratoře C, že ano? Já dělám na áčku. To je přípravná sekce. Jsem tu jen brigádně, přes léto.“
„Skvělé.“
„Zařídila jsem si to přes Percyho. Je teď na oddělení mezinárodní vědecké kooperace. Abych pravdu řekla, dost mě od toho odrazoval, ale jsem ráda, že tu můžu být. Je to důležitý projekt.“
Na chvíli učinila pauzu, aby mohla rozkousat sousto brokolice. A poněvadž Snape nic neříkal, pokračovala vesele dál. Po dvaceti minutách jejího žvanění už měl na talíři jen kosti, zatímco jí zbývala dobrá polovina porce. Složil příbor, otřel si ústa ubrouskem a zvedl se.
„Rád jsem si popovídal. Dobrou noc, slečno Grangerová.“
„No,“ uchechtla se nervózně, „moc jste toho nenapovídal.“
„Jak to vyjádřit kulantně… Neposkytujete diskusnímu partnerovi příliš mnoho prostoru. Nicméně i tak děkuji za společnost. Bylo osvěžující dozvědět se něco o lidech, jejichž jména znám.“
„Ještě se uvidíme. Jestli vás zajímá někdo konkrétní, klidně se můžete ptát. Percy o vás sice nesděluje žádné detaily, ale pár lidí už se ho na vás taky ptalo.“
„Kdo se ptal?“
Ještě než tu otázku dořekl, zalitoval, že ji vyslovil. Teď to vyznívalo tak, že mu snad na někom z těch lidí záleží.
„Harry a několik členů Řádu. Artur, Bill, Tonksová.“
Kývl na rozloučenou, nechal ji u stolu samotnou, ve výdejním okénku odevzdal prázdný talíř a odebral se do pokoje.

***

Celou noc nemohl zabrat. Převaloval se v posteli jako příliš unavené dítě, kterému zážitky uplynulého dne nedají spát. Setkání s Grangerovou oživilo spoustu nevítaných vzpomínek, probudilo v něm nepříjemné myšlenky a zaplavilo ho vlnou emocí, s nimiž si nevěděl rady. Jako jeho bývalá studentka mu připomněla nejtemnější období jeho života – to, ve kterém se z nutnosti a povinnosti k Brumbálovi snažil předstírat, že je někdo jiný, a v němž musel činit rozhodnutí, která byla prostě jen o něco méně horší než alternativa. A taky se v té době často choval jako vůl, občas byl až nesnesitelný a když sám sebe podroboval zpětnému zkoumání, shledával se ubohým pomstychtivým hajzlem. Což se asi částečně dalo ospravedlnit obrovským tlakem, permanentním stresem a nedostatkem čehokoliv, co by mohlo na chvíli ulevit přetíženému mozku, ovšem výmluvy používat nehodlal. Věděl, že byl k některým osobám neomluvitelně hrubý, nespravedlivý a zbytečně krutý. Vylíval si na nich vztek a frustraci a dělalo mu nesmírně dobře vědomí, že trpí taky někdo jiný než on sám.
Ty časy byly pryč. Smrtí Pána zla se zlomilo jakési osobní prokletí. Spolu s válkou skončilo Snapeovo otroctví, zanikla povinnost vůči Fénixovu řádu, Potterovi, bradavickým studentům a dokonce – přestože se tomu prvních pár měsíců zdráhal uvěřit – zmizelo i jeho pouto k Lily. Všechno jako by se uzavřelo, zacelilo a pominulo. Už necítil bolest a vinu při vzpomínce na její tvář, ani při pohledu do tváře jejího syna. Poprvé po dlouhé době dokázal volně dýchat bez pocitu železné obruče kolem hrudi. Cítil klid a smíření. A co ho překvapilo nejvíc, někde na samém dně svojí duše pociťoval malou kapku radosti. Kapku, která tam navzdory určité neutěšenosti přetrvávala.
Soudní proces, který se konal krátce po bitvě o Bradavice, byl čistě formalitou. Neabsolvoval ho v poutech, nikdo nad ním nestál s hůlkou v ruce, vše se obešlo bez dramatizování a bez mediálního cirkusu. Mimořádná komise ustavená z členů Starostolce, nového ministra Kingsleyho Pastorka a několika ctihodných občanů kouzelnické Británie rozhodla o jeho vině ve dvou bodech obžaloby a nevině v bodech šesti. S návrhem žalobce na udělení mírného trestu v podobě půlročního domácího vězení, veřejné omluvy a finanční kompenzace několika poškozeným souhlasil bez výhrad. Po skončení soudního jednání si krátce stiskl ruku s Potterem, který během líčení figuroval v roli jediného svědka obhajoby, a pak zadním východem odešel v doprovodu řadového bystrozora, jenž ho přepravil domů a umístil na něj monitorovací kouzlo.
Šest měsíců domácího vězení bylo po všem tom vypětí a stresu příjemnou dovolenou. Ocenil zejména fakt, že se nemusí stýkat s lidmi, kterým by se jen těžko díval do očí, a v neposlední řadě příležitost konečně přečíst knihy, na které do té doby neměl čas. Vzhledem k tomu, že jeho byt disponoval sklepním prostorem s vybudovanou laboratoří, rozhodně se doma nenudil. Během dvou měsíců přišel na způsob přípravy lektvaru proti škytavce a dryáku, který vám na dvacet minut překryje oči speciálním filtrem, takže pozorujete svět skrz duhu. Fred a George Weasleyovi od něj recept koupili za nemalou sumu galeonů a očekávají, že to bude zaručený hit příštího léta.
Spánek ho přemohl až za rozbřesku, byl krátký a plný chaotických snů. Když se z něj probudil, připadal si extrémně vyčerpaný. Přesto vstal, oblékl se a přemístil své rozlámané tělo na pracoviště, kde si okamžitě uvařil hrnek čaje tak černého, že by o něm nebylo korektní jakkoli žertovat.
Dopolední hodiny věnoval hodnocení předchozí práce, kontrole pomůcek a přístrojů, administrativě, komunikaci s laboratoří B ohledně přípravy pomocných lektvarů a odeslání žádosti o dodávku materiálu do laboratoře A.
Bývalo obvyklou praxí, že laboratoř A, neboli přípravná sekce, posílala potřebné ingredience krbovou poštou. Zaprvé měli sami dost práce na to, aby si mohli dovolit pobíhat po chodbách, a zadruhé se většina pracovníků velmi ráda vyhnula kontaktu se Severusem Snapem. Grangerová však měla na věc jiný pohled. Po třech úmorných hodinách strávených sekáním nožiček faraonů a kucháním žvýkavých žížalovců si moc ráda protáhla končetiny a zanesla objednané přísady Snapeovi osobně.
„Dobrý den,“ pozdravila usměvavě a odhalila tak celou horní řadu svých nesouměrných a výrazně předsunutých zubů.
Snapeovi z prstů vypadlo plnicí pero, na malý moment mu přistálo v klíně a jakmile se ho pokusil zachytit, sklouzlo hrotem na podlahu.
„Sakra,“ procedil mezi zuby a ve tváři zrudnul.
„Promiňte, jestli jsem vás zaskočila.“ Grangerová položila na pracovní pult krabičky s přísadami, vytáhla z pláště hůlku a… „Reparo!“
„U Merlinových vousů, co tady děláte?“
„Přinesla jsem to, co jste chtěl.“
„A proč jste to neposlala Letaxem?“
„Protože je fajn se na chvilku projít, ne? Tři hodiny se hýbalo jen moje zápěstí. A prsty na nohou, když jsem se zrovna hodně soustředila.“
„Dobře. Tak mi to tu nechte a můžete se zase projít zpátky. Díky,“ dodal spěšně a stočil pohled zpět k poznámkám na stole.
Byl natolik ponořený do analýzy lektvaru v nádobě nad kahanem, že uplynulo dlouhých pět minut, než si uvědomil, že je ta holka pořád ještě v místnosti.
Postávala mu za zády a fascinovaně hleděla na dno skleněné baňky, kde se právě srážely miniaturní krystalky, pableskující ve světle plamínků.
Když se otočil a zaznamenal směr jejího pohledu a výmluvný lesk v očích, nedokázal udržet kamennou tvář. Koutek úst se mu samovolně pozvedl do křivého úsměvu.
„Vy víte, co to je, že?“
„Nebeský prach… Ale jak…?“
Zmateně těkala očima po jednotlivých částech jeho rozpracovaného díla, snažila se odhadnout, co ukrývá ta či ona nádoba, a zcela bezostyšně nahlížela do rozevřeného poznámkového bloku.
Mlčel. Ponechával prostor její vlastní dedukci a vůbec ho nepřekvapilo, když náhle ztuhla, obrátila k němu hlavu a oči měla vyvalené, jako by právě zahlédla přízrak.
„To přece není možné. Je to jen teorie. Jen teorie.“
„Převedená do praxe.“
„To odporuje všem přírodním, magickým i alchymistickým zákonům!“
„A přesto to funguje. Jak sama vidíte.“
„Používáte v procesu výroby inkantaci?“
Věnoval jí dlouhý hodnotící pohled, před kterým nemínila uhýbat.
„Ptala jsem se, jestli –“
„Já jsem vaši otázku slyšel.“
„A odpovíte mi?“
„Nejsem povinen odpovídat na vaše otázky, slečno Grangerová.“
„A vedoucímu výzkumu byste odpověděl?“
Zúžil oči do malých škvírek a zatvářil se nadmíru kysele.
„Poběžíte mě napráskat? To by vám koneckonců bylo podobné. Nikdy jste nevynechala jedinou příležitost uvést věci do pořádku. Lpění na pravidlech je přece vaší doménou.“
„Vaší taky, jestli se dobře pamatuju,“ odsekla chladně.
Malou chvíli si upřeně hleděli do očí.
„Tak dobrá,“ ustoupil Snape neochotně. „Vím, že vaše touha po odpovědi je silnější než rozhořčení nad mou neukázněností, čili vám nabízím dohodu. Má odpověď za vaši mlčenlivost. Jste-li něčeho takového ovšem schopna.“
„Žádáte mě, abych vedoucímu zamlčela fakt, že tu používáte hůlku? Jedná se o závažné porušení bezpečnostního protokolu a kdyby vyšlo najevo, že jsem –“
„Jsem ochoten podělit se s vámi o podrobný postup celého procesu. Dozvíte se, jak je možné, že to, co nejproslulejší alchymisté staletí považovali za neuskutečnitelné, se před několika dny stalo skutečností. Vy rozumíte tomu, co tu vidíte. Na rozdíl od těch tupců, kteří si sem přijeli vydělat, a omezenců, co se zmůžou akorát na aplikování osvědčených metod.“
Nedokázala popřít, že ji jeho práce enormně zajímá. Jen to málo, co stačila zahlédnout, v ní rozdmýchalo takový zápal, jaký nepocítila už dlouho. Uvnitř však sváděla morální bitvu. A on to poznal, protože se jí to všechno zračilo ve tváři jako na povrchu zrcadla. Ten boj přirozeného hladu po znalostech a nutkání udělat, co je správné.
„Držím klíč k objevu takového významu, že kámen mudrců je proti němu obyčejný šutr, o který jste zakopla cestou za opravdovým poznáním. Nebeský prach je to, co může změnit celý náš svět. Skrývá se v něm moc, jakou ještě žádný kouzelník neměl…“
Jejím obličejem prokmitl stín strachu. Všiml si toho.
„Pokud by skončil v nesprávných rukou, mohl by způsobit naprostou zkázu. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby tuhle substanci získal například vedoucí našeho roztomilého výzkumu? Nebo pan ministr, který nemá ani ponětí o základech alchymie?“
„A vy si myslíte, že s něčím takovým dokážete naložit moudře?“
„Nevím, jestli moudře, ale bezpečně rozhodně ano,“ ujistil ji. Tentokrát mu ve tváři nepohrával žádný úšklebek. „Kdybych neprokázal, že jsem jej hoden, nikdy by se mi nepodařilo ho vytvořit.“
Jakkoli se snažil ovlivnit její morální kompas, Hermiona stále vypadala nepřesvědčeně.
„Nechci ten objev tajit a nemám v úmyslu využít ho k vlastnímu prospěchu. Přesněji řečeno, pouze k vlastnímu prospěchu. Samotný postup přípravy pochopitelně nehodlám zveřejňovat, nicméně lektvary z této substance vyrobené poskytnu všem čarodějkám a kouzelníkům bezúplatně. Nechci za to vůbec nic.“
„To je od vás šlechetné.“
„Nelíbí se mi ale představa, že mě odsud vyhazují dřív, než jsem svou práci stačil dokončit a dovést k dokonalosti. Disponuji sice vlastní laboratoří, ta se ovšem se zdejšími podmínkami nedá srovnávat. Potřebuji ještě minimálně dva měsíce. Nadto se důvodně obávám, že pokud by kdokoli zjistil, co se skrývá v této nádobě, nebyl bych v bezpečí. Poměrně nedávno jsem málem zemřel, protože se někdo domníval, že jsem vlastníkem velmi mocného artefaktu. Tohle už si zopakovat nechci.“
„Máte v plánu vyčkat na příhodný okamžik? Pak světu oznámíte, co jste dokázal? A kdy ten správný čas nastane? Kdy přijde čas jít s pravdou ven? Myslíte, že ještě někdy budete v bezpečí poté, co učiníte takové prohlášení? Jakmile to lidem jednou prozradíte, už se nikam neschováte.“
„Podniknu veškerá dostupná opatření, abych mohl žít v klidu.“
„Myslíte v izolaci.“
„To by mi sotva mohlo vadit,“ ušklíbl se opět svým typickým způsobem. „Těch 6 měsíců domácího vězení bylo to nejlepší, co mě potkalo.“
„Dobrá,“ souhlasila. „Zachovám vaše tajemství.“
„Musíte mi to slíbit.“
„To snad ne!“ vyjekla šokovaně. „Chcete po mně Neporušitelný slib?!“
„Pro Merlinova muka, samozřejmě že ne!“ ohradil se stejně šokovaně Severus. „Úplně mi postačí vaše slovo! Vím, že vy sliby plnit umíte.“
„Vy taky,“ hlesla zamyšleně a hleděla teď na něj s mnohem větší důvěrou a zároveň mnohem soucitněji, třebaže si uvědomovala, že soucit je to poslední, oč by stál. „Máte tedy mé slovo.“
„Díky,“ zamumlal na půl úst.
„Hm… Tak můžete začít,“ vyzvala ho, jako by se nacházela přinejmenším v pozici jeho nadřízené.
„Neočekáváte doufám, že se do vysvětlování pustím okamžitě? Hovoříme tu o procesu složitějším, než si vůbec běžný lektvarista dokáže představit. A vy jste tu už příliš dlouho na to, aby další čas, který zde strávíte, nevzbudil nežádoucí pozornost.“
Vtom do místnosti bez ohlášení vstoupil vedoucí laboratoře A, Cosmas Belby.
„Slečno Grangerová, postrádám vás na svém oddělení. Jste v pořádku?“ Nervózně těkal očima mezi ní a Snapem.
„Ale jistě,“ odvětila a cítila, jak jí tváře zalévá horkost. „Doručovala jsem přísady.“
„Běžnou praxí je odeslat požadované přísady Letaxem. To vám Rosalyn určitě říkala.“
„Ano, říkala. Chtěla jsem se trochu protáhnout. Tři hodiny v kuse jsem stála nad pracovní deskou a krájela žížalovce!“
„Naznačujete mi, že je pro vás tahle práce příliš náročná?“ pozvedl Belby obočí.
„Ne, to rozhodně netvrdím! Jen jsem prostě –“
„Slečna Grangerová se tu zdržela, protože jsem jí dával přednášku o tom, jak správně přečíst objednávku materiálu,“ přerušil její obhajobu Snape. „Přehlédla údaj o množství mletého rohu třaskavce a přinesla jen jedno balení.“
Hermiona po něm střelila rozčarovaným pohledem. Severus ji nebral na vědomí a nerušeně pokračoval.
„Do tohoto lektvaru je zapotřebí dvojnásobek, čili jsem jasně vyjádřil svou nelibost. Nicméně – právě mě dokonale odzbrojila svým nápadem zdvojnásobit účinky této ingredience přimícháním esence prskavice, kterou má každá výrobní laboratoř neustále k dispozici. Geniální, že?“
„To bezesporu,“ vypravil ze sebe Belby a tvářil se zaraženě.
„Mám dojem, že práce na tvém oddělení pro ni není náročná, nýbrž otravná, a očividně je jí pro ni škoda.“
„Co – co prosím?“
„Slyšíš dobře, Cosmasi. Považuji za vyloženě nešťastné, že tak talentovaná čarodějka mrhá svým potenciálem v pouhé přípravné sekci.“
Grangerová na Snapea zírala vyvalenýma očima a nechápala, jak je možné, že jedinou nádherně rozvitou větou právě dokázal urazit jednoho z největších současných odborníků na lektvary a zároveň vystřihnout poklonu jí – obyčejné brigádnici, která se zatím mohla pyšnit jen tím, že nic nepodělala.
„Poslali ji do přípravné sekce, protože ještě před pár týdny chodila do školy!“ naježil se Belby. „Nemá prakticky žádné zkušenosti! U Merlinových vousů, vždyť je jí teprve sedmnáct!“
„Devatenáct,“ opravila ho Grangerová klidně. „Za dva měsíce mi bude dvacet.“
„Čemu ses věnoval ve dvaceti letech, Cosmasi?“ otázal se ho se stejným klidem Snape. „Trhal jsi mouchám křidélka a kuchal ropušníky nebo jsi míchal lektvary pro Ministerstvo kouzel, zatímco tě tvůj proslulý otec zasvěcoval do tajů našeho řemesla? Já sám jsem v tomhle věku už lektvary vyučoval a většinu přísad dával za trest zpracovávat neukázněným studentům.“
„Tak samozřejmě, že existují výjimečné případy, kdy –“
„Ještě dnes napíšu panu Weasleymu a zažádám o přeložení slečny Grangerové do laboratoře C,“ oznámil Snape.
„Hodláš ji přetáhnout k sobě? Je tu teprve druhý den! Vůbec netuší, jak to tady chodí! Na výrobě nebude schopná fungovat samostatně!“
„Nemám v úmyslu poslat ji ke kotlíku mezi ostatní. Nechám si ji u sebe jako asistentku.“
„Jako co?“
„Asistentku,“ zopakoval trpělivě Severus. „Mně to zjednoduší práci a ona bude mít neopakovatelnou příležitost učit se od skutečného mistra. Jestliže chce v oboru dosáhnout vyšší mety, potřebuje se dostat do kuchyně šéfkuchaře a ne strávit léto škrábáním brambor v přípravné místnosti.“
Cosmas Belby zrudnul jako krocan, vzal za kliku a se vzteklým zaprskáním zmizel. Jeho ego během toho krátkého rozhovoru utrpělo příliš mnoho zásahů. Potřeboval se vrátit na své oddělení a někoho pořádně seřvat, aby se mu trochu ulevilo.
„Takže… vy… já…“ koktala Hermiona.
„Takže vy a já spolu od zítřka začneme pracovat. Přijďte na osmou.“

*** O sedm týdnů později… ***

Bylo něco málo po půlnoci a laboratoř halila oblaka páry stoupající ze smaragdového kotlíku, kde právě zuřivě vřela tekutina na první pohled podobná obyčejné vodě. Opar se ve světle kouzelných plamínků ve skleněných koulích u stropu barvil přízračnou modří. Snapeův obličej v tom světle nabyl ještě bledší odstín a propůjčoval mu lehce strašidelný nádech, když soustředěně pozoroval bublající hladinu a s pozvednutou hůlkou pronášel zaklínadla v jazyce, jemuž Hermiona prozatím rozuměla jen zčásti.
S bušícím srdcem a zatajeným dechem sledovala, jak se průhledná tekutina mění v temně nachovou, jak se uprostřed tvoří závratný vír a lektvar povážlivě krouží po okrajích kotlíku, aniž by se vylil ven. Pak všechno ustalo. Hladina se ještě třikrát zhoupla a zůstala nehybná a stříbřitě lesklá jako tekuté zrcadlo.
Stále se neodvažovala dýchat, natož promluvit. Počkala, až Snape odstoupí od pracovní desky, odloží hůlku a promluví jako první.
„Hotovo,“ pronesl do posvátného ticha a gestem jí dovolil přijít blíž.
Naklonila se nad kotlík a v jejích široce rozevřených očích se odrazil lesk právě zhotoveného lektvaru. Uviděla v něm sebe a když přiblížila tvář ještě víc a pohlédla skrz, spatřila vesmír – temné hlubiny i oslnivou zář hvězd, divoké plameny ohně i zamrzlé vodopády, vlákno života, počátek i konec.
„Vidíte v něm to, co já,“ zazněl za jejími zády Snapeův hlas a vrátil ji do přítomnosti. „Poznám to z vašeho výrazu.“
Obrátila k němu oči a teprve nyní si uvědomila, že je má zalité slzami. Hrdlo se jí svíralo takovým dojetím, že její vlastní hlas zněl přidušeně, když konečně promluvila.
„Nic krásnějšího jsem v životě neviděla.“
„Tomu se myslím dá uvěřit,“ pousmál se. „Nic krásnějšího totiž neexistuje. Nic krásnějšího, děsivějšího a mocnějšího. Odtud pochází jiskra života a opravdová podstata magie.“
„Budeme – budete to krystalizovat nebo to necháte na ráno?“
„Říká se, že ráno je moudřejší večera, ale v téhle fázi už by nebylo moudré pokračovat tady. Myslím, že Belby něco tuší. Ostatně, není to hlupák.“
Severus znovu pozvedl hůlku a jedním rozmáchlým mávnutím uklidil laboratoř tak dokonale, že vypadala, jako by ji ještě nikdo nepoužíval. Dalším mávnutím přelil lektvar ze smaragdového kotlíku do uzavíratelné nádoby ze sopečného skla, začaroval ji proti rozbití a vložil do hluboké kapsy svého hábitu. Hermiona mezitím kouzlem vyčistila kotlík a vrátila ho do skříně.
„Dnes ráno jsem předal Weasleymu svou výpověď. O půlnoci mi skončil pracovní poměr.“
„Počkejte, to přece nemyslíte vážně? Výzkum vakcíny proti dračím spalničkám ještě zdaleka není hotový! Opustíte rozdělanou práci?“
„Tohle,“ naznačil na svou kapsu, „je lék na všechny nemoci, které známe, i na ty, které přijdou. Nebeský prach nám pomůže vytvořit jakoukoli vakcínu, lektvar na cokoli, co bude potřeba napravit. Musíme se postarat o to, aby byl v bezpečí. Teď už nám moje soukromá laboratoř bude stačit.“
„Nám?“ zeptala se překvapeně.
Sotva znatelně přikývl a jeho oči jí prozradily, že to myslí vážně, že s ní počítá, že je připravený s ní sdílet všechno, co bude následovat.
„Běžte si sbalit věci. Sejdeme se za pět minut před budovou jídelny. Je tam díra v plotě.“
Grangerová už na nic dalšího nečekala. Okamžitě odtamtud vystřelila a zatímco Snape klidně kráčel opuštěnou chodbou do svého pokoje, kde měl připravený jeden otlučený kufr a cestovní plášť, ona se o zlom krk hnala do ubytovací části a pak ve slabém světle hůlky hledala všechny své věci. Bývalá bradavická spolužačka Padma, která sem na začátku prázdnin přijela s ní, tvrdě spala, nabírala síly na další úmorný den v přípravné sekci a neměla ani ponětí, k jak velkému dobrodružství se právě Hermioně otevřely dveře.
Ke vchodu do jídelny se přihnala úplně bez dechu.
Severus ji dovedl k otvoru v drátěném plotu, jímž se oba pohodlně protáhli ven i se zavazadly.
„Tady už nepůsobí protipřemisťovací kouzla,“ řekl a natáhl k ní paži.
Grangerová se jí odhodlaně chopila.
Snape se na místě otočil a po obou zůstal ve vzduchu jen zvířený prach a ozvěna zašustění cestovních plášťů.

*** O sedm let později… ***

Zaklepala a strčila hlavu do dveří.
Snape stál nad pracovním pultem, soustředěně odměřoval drobné fialové krystalky a pinzetou je opatrně vkládal do klokotajícího lektvaru.
„Poslouchám.“
„Máme další objednávky. Jedna vakcína proti vlkodlačímu kousnutí, jedna kropenatka, třikrát popáleniny od ohňového kraba a useknutá noha. Poslali vzorky tkání. Paní Malkinová potřebuje přípravek proti vráskám a Narcissa Malfoyová prosí o vlasové tonikum.“
„Nech mi to tady. Do těch lektvarů pro svatého Munga se pustím co nejdřív. Zmíněné dámy doufám řádně zaplatily.“
„Sovy se pod tíhou měšce sotva držely ve vzduchu. A nechceš si dát oběd? Udělala jsem jehněčí se šalvějovou omáčkou.“
„Rád bych to dokončil, než si udělám pauzu. Ale ty se klidně najez.“ Najednou se zarazil a zvedl k ní oči. „Děkuji.“
Usmála se a pomalu za sebou zavírala.
„Hermiono?“
„Ano?“ Škvírkou mezi dveřmi na něj znovu pohlédla.
„Nelituješ někdy?“
„Ani na vteřinu… Mimochodem, večer se tu zastaví Harry.“
„Výborně. Už dlouho jsem se s nikým nepohádal. Jaký důvod si našel tentokrát?“
„Narodil se jim syn.“
„To bylo před dvěma lety.“
„Ano, James se narodil před dvěma lety. Dnes ráno se narodil Albus.“
„Albus,“ zopakoval Snape s hořkým ušklíbnutím. „Pěkné.“
„Albus Severus, abych byla úplně přesná.“
Ticho, které se rozhostilo, trvalo minutu. Pak následovalo rozpačité odkašlání a…
„Potter má opravdu zvláštní smysl pro ironii. V osm budu nahoře. Doufám, že donese tu dobrou jednosladovou whisky jako minule.“