První velké a strastiplné dobrodružství Frances Doyleové na souši i na moři

Obrázek uživatele Terda

Poznámka: Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, vzdálená podobnost s historicko-geografickými celky je čistě náhodná.
Přímá řeč psaná kurzívou představuje fiktivní verzi Irštiny.
Za konzultaci reálií děkuji Tess, Veveričce, Zuzce a dalším.
Varování: Obsahuje 18. století, ošklivé nemoci, fyzické tresty, dětskou práci, konzumaci a podávání alkoholu nezletilým, sem tam nějaké neslušnější slovíčko, počasí, zmínky o hladomoru a dětské úmrtnosti

I

Ranní odliv odhalil široký pruh pláže. Hladina moře byla neobvykle klidná. Zářijové slunce nesměle probleskující mezi mraky ji zdobilo stříbrem. Vzduch voněl nočním deštěm. Malý plavý poník vytrvale okusoval tvrdou houževnatou trávu, která lemovala okraj pláže. Tvářil se dokonale lhostejně.
Mezi obnaženými skalisky sbíraly do velkých košů škeble dvě ženy v prostých šatech. První skrývala pod čepcem tmavé předčasně prokvetlé vlasy. Vlídné oči lemovaly vějířky vrásek. Od smíchu i od starostí. Doprovázely ji dvě děti. Třetí nosila pod srdcem. Okatý klučík sotva tříletý se držel matky. Starší děvčátko brouzdalo bosými chodidly na samé hranici pláže. Hubené ruce natahovalo mezi kameny a škeble sbíralo do zástěrky.
Druhá žena, drobná, štíhlá plavovláska, byla snad ještě mladá, avšak i její tvář brázdily vrásky starostí.
„Fanny!“ zavolala na malou dcerku, která se při sběru mušlí pustila neopatrně daleko. Sukně měla vykasané a brodila se vodou mezi balvany téměř ke kolenům. Zvedla hlavu. Zpod čepečku jí vykukoval neposlušný ryšavý pramínek. V dlani držela velikou černou slávku.
Podívejte, jakou jsem našla!“ volala a zubila od ucha k uchu.
Okamžitě pojď na břeh!
Ale je jich tady spousta a jsou obrovský,“ namítalo děvčátko.
„Frances!“ v matčině hlase zazněla nevyřčená výhrůžka.
Děvčátko nakrčilo pihovatý nosík, škebli přidalo k ostatním, které už mělo v zástěrce, a neochotně se brodilo ke břehu, kde se přidalo ke starší kamarádce.
Nesmíme do moře. Je to nebezpečný. Strýčka Séamuse smetla vlna, když jako kluk sbíral mušle moc daleko od břehu a utopil se,“ sykla Frances do ucha vážně. „Pojď vrátíme se. Už jsme moc daleko.
Frances pokrčila rameny. Klidná, šedomodrá hladina se zrovna netvářila nebezpečně. Bohatství úlovku lákalo.
Vždyť je dneska moře úplně klidné,“ namítla šeptem. „Máire, pojď se mnou. Neboj se. Máma se nekouká. A tvoje taky ne.
Já to na tebe řeknu a dostaneš nářez.
Žalobníčku,“ vyplázla na ni jazyk Frances, ale dál neodporovala a vydala se trochu uraženě za starším děvčátkem blíž k ostatním.
Ovšem ani hrozba výprasku, ani historky o utopencích nemohly malou Frances udržet poblíž matky příliš dlouho. Jakmile pozornost polevila, zatoulala se skoro až na samý konec pláže, kde se k moři sbíhala tmavá ostrá skaliska. V létě v nich hnízdili mořští ptáci, v tuto roční dobu však už byla hnízda opuštěná. Frances se pustila mezi skaliska a ve škvírách hledala odlivem odhalené mlže. Za chvíli jich měla v zástěrce pěknou hromádku.
První kdo si všiml, že se Frances opět ztratila z dohledu, byla Mary, když jí studená voda olízla bosá chodidla. Přicházel příliv.
Proinséas!“ zavolala polekaně a rozhlížela se po pláži. Nikde však mladší kamarádku neviděla. „Proinséas! Kde jsi? Mami! Teto Brighid! Proinséas zmizela!
Úzkost v dívčím hlase nabírala na síle, živená po generace předávaným strachem z moře umocněným příběhy o těch, které pohltilo navždy.
Obě ženy ustaly ve sběru. Brigit se ustaraně rozhlédla. Na první pohled nebylo po její dcerce nikde ani památky. Hladina moře se vlnila plížícím se přílivem. Každá vlna ukousla z pobřeží o ždibec víc než ta předchozí. Pak se mezi tmavými skalisky mihl bílý čepeček. A za chvíli už se vynořila celá drobná postavička. Brigit si oddechla.
Zatracená holka,“ utrousila spíš pro sebe než ke své družce.
Ta potřásla hlavou. Odložila koš a namáhavě se narovnala.
Je po svém otci.
Brigit se smutně usmála. Manžela už víc než rok neviděla.
Muriel ho znala od dětství. Pamatovala divokého, kurážného chlapce ještě z dob, kdy ho otec poprvé bral na moře na lov sleďů. Byla tehdy sotva starší než Mary. O pár let později padl do rukou verbířů. Tehdy si na něj myslela stejně jako polovina děvčat jejího věku ve vsi. Myslela si, že ho vidí naposledy. Jeho otce to zlomilo. Staršího syna mu vzalo moře. Nejmladší synek a dcerka se nedožili ani třetích narozenin. Nepřežili epidemii spalniček. Po Robertově odchodu do půlroku skončil na marách. Upil se. A pak po mnoha letech se Robert vrátil v uniformě námořního důstojníka a s mladičkou nevěstou po boku. To už byla Muriel pár měsíců vdaná za Ferguse O'Neilla, jednoho z jeho bratranců.
V Kelly to způsobilo pořádné pozdvižení. Hostinský O'Donnel od Zubatý se nechal slyšet, že zrádnejm sviním nenalejvá a nebýt Ferguse nedopadlo by to vůbec dobře. I tak celý spor neskončil bez následků. Hostinskému vyrazil Robert Doyle zub, Fergus to odskákal několika nepěknými podlitinami v obličeji a kovář Ryan zlomil Robertu Doylovi nos. Mezi místní už nikdy nezapadl a na Brigit i po letech většina starousedlíků zahlížela. Ač se snažila se sousedy vycházet v dobrém, byla pro ně pořád přespolní.
„Fanny, kolikrát ti mám říkat, že moře je nebezpečné!“ zlobila se Brigit, když Frances přiběhla a vysypala obsah zástěrky do jednoho z košů. Děvčátko se vzpurně kabonilo. Výrazem v obličeji skutečně silně připomínalo otce.
Nevlezla jsem do moře,“ ohradilo se.
Nic nechci slyšet! Upaluj domů. Vezmeš kozu a odvedeš ji na pastvu.
Frances ještě pořád trochu nasupeně přikývla, ale odmlouvat už se nesnažila. Rozloučila se s Mary a rozeběhla se po úzké pěšině směrem k domovu. Matka jí věnovala ustaraný pohled.
Já z tý holky budu mít jednou smrt,“ povzdechla si.
Muriel neříkala nic. Mlčky došla pro poníka a Brigit na něj naložila koše se slávkami.
Zvíře trpělivě stálo, než dotáhly řemení a nechalo se dětmi drbat v husté světlé hřívě. Malý klučík se radostně rozchechtal, když do něj poník přátelsky žďuchl nosem. Pokusil se obejmout hrubou koňskou hlavu batolecíma ručkama, ale vysmekla se mu.
Tak jdeme,“ mlaskla na poníka Muriel a za ohlávku ho vedla k pěšině. Děti se rozeběhly za ní a Brigit je s odstupem následovala.
V místě, kde se pěšina připojovala na hlavní cestě do vsi se Muriel zastavila a ohlédla se k pobřeží. Na čele se jí objevila hluboká ustaraná vráska. Každý den, stejně jako všechny ostatní ženy z vesnic na pobřeží hleděla na západ k širé stříbrošedé dálavě. Vyhlížely hejna sleďů a sardinek, která rok co rok připlouvala k pobřeží a přinášela obživu. Jenže toho roku zatím ryby nepřipluly. Brigit se opatrně dotkla jejího zápěstí.
Připlujou,“ pronesla s nadějí v hlase.
Muriel po ní šlehla pohledem. Nestála o falešné útěchy. Brigit byla farmářova dcera. Možná měla dobré srdce, ale životu rybářů nikdy pořádně nepřivykla a jako žena důstojníka se nemusela bát hladu.

Den se zvolna chýlil k večeru. Frances se vracela s kozou z pastvy domů. Západní vítr přivál od moře déšť. Vlněný kabátek i sukýnka se perlily tisícem krůpějí. Po dlouhé kozí srsti stékaly tenké potůčky dešťové vody. Zvíře se co chvíli zastavilo natáhlo dlouhý krk tu k trsu kapradin , tu se pokusilo děvčátku vyškubnout a vyskočit na nízkou kamenici.
No tak pojď, Nainsí!“ utrhla se na kozu Frances a škubla provazem. Koza zarostla kopýtky do rozbahněné cesty a bojovně sklonila rohatou hlavu.
Pojď už!“ zopakovala Frances stejně umíněně a švihla kozu proutkem. Zvíře couvlo a poslušně se rozešlo.
Skrčku!
Nenadálé zvolání, přimělo Frances znovu zastavit. Otočila se po hlase. Přes vřesoviště se k ní blížily dvě chlapecké postavy. Poznala v nich Michaela a Liama O'Donnelovy, syny hostinského od Zubatý. Odvrátila hlavu a přidala do kroku. Koza za ní chvatně cupitala.
Hej! Skrčku! Seš hluchá?“ křikl na ni ten starší, Michael.
Skrčku!“ přidal se k němu bratr.
Frances se zastavila, nechala kozu kozou a nakrčila nosík.
S hlupákama se nebavím,“ zaprskala bojovně. „A nejsem žádnej skrček!
Nebylo to poprvé, co si ji dobírali. Ze všech dětí z vesnice se nejčastěji dostala do křížku právě s bratry O'Donnelovými. Kluci nevynechali jedinou příležitost si do malé Frances nehezky rýpnout. Maminka jí nejednou říkala, ať si jejich posměšků nevšímá, ale Frances nedokázala přemoct neodbytnou chuť jim každou urážku náležitě oplatit.
Cos to řekla?“ utrhl se na ni Michael.
Že seš hlupák, Micheále Ó Donaille.
To odvoláš!“ přidal se k bratrovi mladší Liam.
Zaťal ruce v pěst a vrhl se vpřed. Strčil do Frances až se zapotácela a spadla do bahnité kaluže. Nasupeně si otřela bláto z obličeje.
Jsi hlupák a surovec!“ křikla na chlapce a hodila po něm hrudku bláta.
A tvůj táta je bezpáteřní svině a skončí v pekle!“ vmetl jí na oplátku Liam.
To není pravda!“ rozkřikla se.
Skočila po mladším z chlapců a povalila ho na zem.
Je! Svině! Svině!“ nepřestal se pošklebovat.
Liame, přece se nebudeš prát s holkou!“ pokusil se do sporu vložit Michael. Jedna věc byla si malou Frances Doyleovou dobírat a dělat jí naschvály, ale za rvačku je doma určitě nepochválí. Než však stačil bratra zarazit už se děti válely na zemi v nepřehledném klubku zmítajících se končetin. Michael se ostražitě rozhlédl. Kdyby je někdo viděl, určitě by si to slízli. Pak se vrhl na pomoc bratrovi a čapl Frances za vlasy. Překvapeně vyjekla.
Au! Zbabělci!“ prskala.
Ohnala se po Michaelovi drobnou pěstičkou. Byla možná dobře o půl hlavy menší než starší z chlapců, ale byla rozhodnutá nedat posměváčkům vítězství ve rvačce zadarmo. Škrábala a kousala jako rozzuřená kočka. Liama kopla do obličeje, až zaskučel. Dlaní si tiskl rozbitý nos.
Frances využila toho, že mladší z bratrů alespoň na chvíli vypadl ze hry. Vší silou kousla Michaela ruky a vyškubla se mu. V dlani mu zůstal jen chomáč zrzavých vlasů. Rozeběhla se směrem k domovu.
Po chvíli se zastavila. Ručkou si odhrnula rozcuchané prameny z obličeje. Otočila se. Kluci za ní neběželi. Zmizeli jí z dohledu za ohybem cesty. Vzpomněla si na kozu. Vyšplhala na nízkou kamennou zídku a rozhlédla se. Podmáčené vrchoviště tonulo v šedých cárech mlhy. Po koze nebylo nikde ani památky. Seskočila z kamenice. Vyhrnula sukně ke kolenům, aby je ještě víc nezmáčela a vydala se nazdařbůh přes vřesoviště. Opatrně si hledala cestu v rozmoklé půdě.
Koza pitomá,“ špačkovala, když se zabořila do rašeliny skoro až po kotníky, ale zarputile se vydala dál.
Nainsí! Nainsí!“ zkusila zavolat. Odpovědělo jí však jen šumění deště.
Nainsí!“ Do hlasu se jí vkrádala úzkost. Bez kozy se domů vrátit nemohla.
Pak se od moře zvedl náhlý poryv větru. Na okamžik rozehnal chuchvalce mlhy. Vrchoviště se před ní otevřelo jako nekonečné zvlněné fialové moře vřesu a trávy s neprostupnými ostrovy hlodášových houští a tmavých skalisek, Nedaleko na malém pahorku stál osamocený, pokroucený dub ošlehaný větrem. Šedobílá urousaná koza panáčkovala na zadních a snažila se dosáhnout na listy na nejnižších větvích.
Nainsí!“ vyhrkla a rozeběhla se k pahorku.
Koza přestala panáčkovat a zastřihala ušima. Když se Frances škrábala do kopce k dubu, zamečela na pozdrav.
Frances sebrala ze země zmáčený provaz.
Tak pojď, Nainsí, jdeme domů.
Tentokrát se koza nevzpírala a poslušně cupitala za děvčátkem přes vřesoviště.

Frances zavřela kozu do chlívku a schlíple se došourala domů. Věděla, že se maminka bude zlobit. Že se při sběru mušlí zatoulala až ke skalám, že se prala, i za umazané šaty a roztrženou zástěrku. Váhavě vzala za kliku.
Brigit Doyleová nad ohništěm míchala slanou kaši. Když vrzly dveře zvedla hlavu. Frances nemusela nic říkat. Modřina na tváři a bláto na šatech mluvily za ni. Skřísle se posadila na lavici.
Kolikrát ti mám říkat, že se nemáš prát, Frances Doyleová?“ spustila Brigit zhurta a založila ruce v bok
Děvčátko se nemělo k odpovědi. Napůl nervózně, napůl vzdorovitě si hryzalo spodní ret.
„Frances,“ v hlase zněla nenápadná výhrůžka. Brigit byla vlídná, nerada zvyšovala hlas a jen málokdy na dcerku vztáhla ruku, ale neměla ráda, když se snažila lumpárny a průšvihy zatloukat.
Když oni si zase začali!“ vyhrkla Frances.
Kdo?
Kluci Ó Donaillovi.“ přiznala neochotně. Nemělo smysl zapírat. Nejpozději ráno si přiběhne hostinská stěžovat a pak by se maminka zlobila dvojnásob za to zapírání.
A tys jim to musela vrátit,“ povzdechla si Brigit.
Kolikrát dceři říkala, ať na ústrky dětí ze vsi nedbá, by nespočítala. Marně. Možná na ni byla opravdu příliš mírná, ale příčilo se jí jediné vymodlené dítě trestat za to, že se snaží bránit. Nejednou přemýšlela, kde se v ní ta bojovná vznětlivost vzala. Snad ji zdědila po otci. Vždyť vlastního muže sotva znala.
Potkali se před lety na trhu v Templemore, kde její otec prodával jehnice. Mladý námořník v modré uniformě se jí líbil. Dal jí barevnou stužku na šaty. Otec nejprve láteřil a matka si zoufala. Nakonec však rodiče se svatbou svolili . Ale život námořníkovy ženy byl osamělý. Srdce jejího muže patřilo moři. Do rodného domku na západním pobřeží se vracel zřídkakdy. Přivezl dárky z cest, štůček jemné bavlny na šaty pro ni, panenku pro dcerku a zase zmizel. A Brigit nevěděla kdy a zda vůbec se vrátí. Ani na jak dlouho.
Liam říkal, že jsem skrček. A že táta je svině. Maminko, že táta není svině?
V hlase děvčátka znělo spravedlivé rozhořčení. Brigit dcerku pohladila po tváři.
Není. Ale nemůžeš se s každým hned poprat. Zítra se dojdeš k Zubatý omluvit.
Ale...
Nechci slyšet žádný ale, Fanny. Není to správný. Měly bychom se sousedy vycházet v dobrým. Bejt na sebe milí. A nesluší se to. Jsi děvče.
Liam taky není milej. Je to pitomej nekňuba.“ hlas jí přeskočil rozčilením. Pak se zlomil. Hodnou chvílí jen popotahovala.
Když já se tam jít bojím,“ přiznala po chvíli.
Když jsi měla dost odvahy se prát, musíš mít odvahu i na to se jít omluvit. A už žádný výmluvy. Pojď, sundáme ty mokré šaty. Máš hlad?
Frances přikývla.

V mihotavém světle lojové svíčky Brigit zašívala roztrženou zástěrku. Tiše si zpívala starou baladu. Jehla se kmitala v uklidňujícím rytmu písně. Frances matku pozorovala zavrtaná až po uši pod vlněnou přikrývkou. Plavé vlasy spletené do volného copu se leskly zlatým plamenem. V unavené tváři se jí rýsovaly vrásky starostí.
Maminko, kdy se táta vrátí?“ zašeptala.
Brigit ztichla. Jehla se zastavila. Otázka bodla ostnem obav.
To nevím, Fanny.“ odpověděla popravdě. Odložila zástěrku a přisedla na kraj postele. Pohladila dcerku po vlasech.
Stýská se ti?
Frances přikývla.
Strýček Fearghas na moře vyplouvá ráno a vrací se odpoledne.
Strýček Fearghas je rybář. Tvůj otec slouží králi.
V Brigitině hlase zněl nádech hořkosti. Když ji Robert Doyle vedl k oltáři, nedokázala si představit, co ji čeká. Tíhu osamělých nocí mírnila milosrdná nevědomost a mlčení nikdy nenapsaných dopisů.
Už spi. Pomodlila ses?
Frances krátce přikývla. Panenku od otce přivinula k srdci a zavřela oči.

Vývěsní štít hostince U Zubatý se míhal ve větru. Panty zlověstně vrzaly. Frances se zastavila. Sevřela raneček s kozím sýrem a vejci. Ta postava v tmavé kápi s kosou v ruce ji odjakživa děsila. Strach z hostinského O'Donnela měla jen o něco menší, zato byl mnohem opravdovější. Malovaná smrtka byla strašidlo, které se v noci vkrádalo do snů. Pádnou ruku i prudkou náturu hostinského poznalo nejedno dítě ze vsi na vlastní kůži Frances nevyjímaje. A ani jeho žena nešla pro ránu daleko.
Pomalu se přiblížila ke dveřím. Váhavě zaklepala a opatrně couvla. Nejraději by se otočila na patě a utekla domů. Nechtěla však maminku zklamat. A tak čekala. Ta chvíle, než se dveře otevřely, jí připadala jako věčnost. Pak se ve dveřích objevila statná postava hostinského.
Ty máš ještě odvahu sem chodit? Mám tě přetáhnout?“ utrhl se na děvčátko. V ruce třímal silný řemen.
Dobrý den,“ pípla Frances a ostražitě couvla. Srdce jí tlouklo až v krku, ale nakonec sebrala střípky kuráže a nadechla se k omluvě.
Maminka se poroučí a posílá sýr a vajíčka. A taky jsem se přišla omluvit, že jsem Liamovi rozbila nos,“ vychrlila ze sebe.
Hostinský si ji měřil zlostným pohledem. Tmavými neupravenými vlasy a rozložitou postavou připomínal obry ze starých příběhů. Frances se instinktivně krčila v očekávání rány, ale netroufla si ani se pohnout.
Máme vlastní,“ utrhl se na ni a hrubě ji čapnul za rukáv. „Od flunder zboží nebereme. A vyřiď matce, ať si tě srovná. Teď zmiz! Než na tebe pošlu psa!
Rozmáchl se a řemenem ji švihl přes záda. Frances vyjekla. Raneček jí vypadl z rukou a rozsypal se. Plátno se zbarvilo blátem a žloutky z rozbitých vajec. Se slzami v očích začala třesoucíma se rukama sbírat to, co ještě mohla zachránit. Bochánek kozího sýra špinavý od bláta se pokoušela otřít do zástěrky. Z tuctu pěkných velkých vajec zbyla tři.
Tys neslyšela!? Nemehlo!
Slova jako prásknutí bičem. Před druhou ranou řemenem se jí podařilo uhnout. Popadla zablácený, špinavý raneček a rozeběhla se k domovu.

Na zvlněné pastvině se páslo stádo srstnatých rohatých koz sehnaných ze všech domků ze vsi a půl tuctu malých bílých ovcí, které patřily starému Ryanovi z kovárny. Rezavá bezrohá kráva se pásla stranou ostatních zvířat v ďolíku porostlém šťavnatou, zelenou trávou. Hlídal ji Michael O'Donnel a při tom z kusu naplaveného dřívka vyřezával figurku vojáčka.
Houf dětí, který měl na zvířata dávat pozor, si opodál krátil čas hrou na slepou bábu. Nejstarším dětem bylo nanejvýš šest nebo sedm let. Babu měl Michaelův mladší bratr Liam. Pod nosem měl ještě pořád tmavý strup a z pod šátku, kterým měl zavázané oči, vykukovala zelenavá modřina. Nejmladší děvčátko z chalupy tesaře Fitzpatricka v dlouhé košilce se trochu neohrabaně batolilo za ostatními a nejednou si keclo na zem, že z něj byl mezi vřesem a trsy trávy vidět jen vršek čepečku a spustilo nářek, aby ho některé z větších dětí zase postavilo na nohy.
Frances se hry neúčastnila. Do malého proutěného košíčku sbírala dozrávající brusinky a čas od času vrhla k hrajícím se dětem napůl posmutnělý napůl závistivý pohled. Taky by si místo sbírání brusinek raději hrála a Liamovi vrátila ten nespravedlivý výprask páskem, ale maminka jí nakázala, že večer má donést košíček alespoň z poloviny plný a brusinky teprve začaly dozrávat a košík se plnil jen pomalu. Zpočátku jí pomáhal bratránek Seamus, ale jednotvárná práce klučíka brzy omrzela. Rozsypal hrstičku červených bobulí, odběhl k ostatním dětem a přidal se ke hře. Frances za ním nasupeně volala, že je trouba a nemehlo a má si to posbírat, ale klučík se ani neotočil. Kdyby s nimi byla Mary určitě by jí pomohla a možná by si společně hrály na pokojíčky, ale starší děvčátko se vydalo s matkou a dalšími ženami a většími děvčaty ze vsi vyhlížet hejna táhnoucích sleďů, a tak šla s kozou na pastvu a na brusinky sama a malého Seamuse s ní poslali jako přívažek.
Zvedla hlavu od brusinkového keříku, který se krčil ve stínu vřesu a zapátrala pohledem po malém bratranci. Ten se smíchem utíkal před Liamem, který se zavázanýma očima klopýtal po nerovné půdě a rukama na prázdno máchal směrem, kterým tušil ostatní děti, které na něj zvesela pokřikovaly. Zabloudila očima až k Michaleovi. Zaškaredil se na ni pitvorným obličejem. Na oplátku na něj vyplázla jazyk a vrátila se ke sběru.
Košíček se jí konečně začal plnit, když přes kamenici na kraji pastviny přelezla Mary. Tváře měla uřícené dočervena, jak celou cestu běžela.
Připluli! Už připluli!“ volala s úlevou i nadějí v hlase. Byla už dost stará na to, aby si uvědomovala, že na úlovku, s kterým se její otec a další muži z Kelly v nadcházejících dnech vrátí, závisí, zda v zimě nepřijde hlad.
Ovšem návrat z moře byl neslavný. Muži a starší chlapci na břeh vytahovali poloprázdné čluny. Fergus se mračil. Tak špatný úlovek už několik let nezažil. A ani další dny lepší kořist nepřinesly. Když ženy a starší děvčata ryby kuchaly a nakládaly do sudů se solí, vládla všeobecně zachmuřená nálada. Zima bude zlá. A někteří se jejího konce nedočkají.

II

Říjen se přehoupl do listopadu a na křídlech západního větru se k pobřeží hnaly zimní bouře. Divoký příboj uvěznil rybářské čluny na plážích. Z Fergusova domku se začal ozývat dětský pláč. Ale narození malého Brendana přineslo víc starostí než radosti. Fergus vyměnil sítě za oka a pasti. Na vřesovišti za vsí líčil na divoké králíky i koroptve.
Už se stmívalo, když se vracel z obchůzky. Od moře vály ledové poryvy. Bičovaly hnědé trsy vřesu i suchá stébla stařiny. Oblohu halily těžké černé mraky. Sledoval je znepokojeným pohledem. Přes rameno nesl pár pěkných ušáků. Zastavil u stavení Brigit Doyleové. Uvnitř se ještě svítilo. Zaklepal.
Brigit mu otevřela s unaveným úsměvem.
Dobrý večer, Brighid,“ pozdravil a smekl trojrohý klobouk.
Dobrý večer, Fearghasi. Jaký byl lov?
Mlčky ukázal úlovek.
Muirgheal se po tobě ptala. Několik dní ses neukázala. Dělala si starosti,
Frances odložila káču, se kterou si hrála před krbem, vyskočila na nohy a zvědavě vykoukla zpoza matčiny sukně.
Necítila jsem se dobře.
Fergus přikývl a trochu ustaraně si Brigit prohlédl. Zdála se mu trochu pobledlá. Ale možná se mu to jen zdálo. Nikdy úplně nepochopil, proč si jeho přítel místo nějakého pěkného místního děvčete, přivedl tuhle hubenou, bledou cizačku, která se na první pohled pro tvrdý život v rybářské vesnici nehodila. Tehdy nevěřil, že vydrží první zimu. Ale za ty roky, co žila v domečku na pobřeží poznal, že pod zdánlivě křehnou slupkou se skrývá houževnaté jádro a Brigit snášela život daleko od rodné farmy statečně. Nikdy si nestěžovala. Ani když se starala o Robertovu starou matku, které mladá snacha nikdy nešla pod nos, ani na věčnou samotu, když pak stará Maeve zemřela a Brigit zůstala v domku sama s nemluvnětem, ze kterého rostlo pěkné šídlo.
Chytils králíka?“ zeptala se Frances zvědavě. „Naučíš mě taky líčit oka?
Fergus se k ní sehnul a ukázal jí úlovek.
Dva,“ přikývl a pak jí prohrábl vlasy. „Tak líčit oka bys chtěla?
Fearghasi, prosím...“ žadonila.
Fergus se postavil a podíval Brigit do tváře. Ta zavrtěla jen nesouhlasně hlavou.
Kdepak. Pytlačení není nic pro malý holčičky,“ řekl neoblomně. Na okamžik se zamyslel a pak znovu promluvil. „Jednoho vám dám. Uvaříte si z něj pořádnou polívku,“ nabídl Brigit jednoho z ušáků.
Neděj si škodu, Fearghasi,“ odmítla jeho nabídku pevně. Nerada přijímala laskavosti. „Máš doma tři hladový krky, máte sotva pro sebe a my nouzí netrpíme. Vyřiď, Muirgheal, že zajdeme po neděli.
Fergus potřásl hlavou.
Dobrá, ale víš, že kdybyste cokoliv potřebovaly...
Nic nám neschází, Fearghasi. Dobrou noc.
Dobrou noc, Brighid, Proinséas,“ rozloučil se. Nasadil klobouk a zamířil do tmy. Teplé, vřelé světlo z oken malého domku na samém konci vsi ho vábilo domů.

Po neděli Brigit nedorazila.
Když se obyvatelé Kelly rozcházeli po mši do svých domovů, obloha se zlověstně zatáhla. Od moře se zvedl prudký poryv chladného větru. Nemilosrdně rval z haluzí osamělého dubu suché listy a unášel je přes vřesoviště daleko k východnímu obzoru. Den se změnil v noc a během odpoledne vítr ještě zesílil. Večer přešel v prudkou vichřici. Na jejích křídlech se z oceánu přihnal studený lijavec.
Zvon na věži malého kostelíka na kraji vesnice odbíjel půlnoc. Jeho hlas však zanikal v běsnění živlů. Déšť bičoval pobřeží ledovými důtkami. Zuřivé bubnování do okenních tabulek probudily maličkého Brendana. Marně se ho Muriel snažila utišit houpáním v náručí, když k ní skrz řev bouře proniklo naléhavé bušení na dveře. Odložila plačícího synka v povijanu zpět do kolébky a s lojovou svíčkou v ruce pootevřela.
Neklidný plamínek osvítil vyděšenou tvář malé Frances Doyleové. Děvčátko stálo na zápraží v promáčeném pláštíku a košilce. Zplihlé pramínky ryšavých vlasů lemovaly pobledlý obličej.
Proboha, Proinséas, co tady děláš v týhle slotě?“ zvolala Muriel a zatáhla ji dovnitř.
To už rozruch probudil i Ferguse, který se zvedl z postele a prohrábl si vlasy.
Co se děje?“ zeptal se a napůl rozespale mžoural do šera.
Frances zmoklá až na kůži se klepala jako osika.
Ma- mamince,“ vykoktala, zatímco ji Muriel pomáhala z mokrých šatů a balila ji do teplé ovčí deky. „Ma-mamince je moc zle.
Ještě pořád jektala zuby.
Zajdu tam,“ pronesla Muriel rozhodně. Fergus však nesouhlasně zavrtěl hlavou.
Půjdu já. On tě potřebuje,“ kývl k plačícímu nemluvněti v kolébce. „Proinséas, co je mamince?
Děvčátko popotáhlo.
Má horečku.
Fergus si oblékl kabát a nasadil klobouk.
Frances se Muriel vytrhla. Chtěla se rozeběhnout za Fergusem.
Otočil se.
Zůstaň tu.“ zarazil ji rázně.
„Ale...“
V týhle slotě už nikam nepůjdeš. Chceš snad taky omarodit?
Neochotně zavrtěla hlavou, ale netroufla si odporovat. Dlaní otřela slzy z tváře a popotáhla, když za Fergusem zaklaply dveře. Brigit mezitím roztopila krb. Světnicí se linula hřejivá vůně rašeliny.
Mami, co se děje?“ zamžourala z postele Mary rozespale a za ní se zvedla i rozčepýřená hlava malého Seamuse.
Ale nic. Spěte. A ty taky,“ kývla na Frances. „Alou k ostatním,“ zahnala ji do postele.
Frances se schlíple došourala k ostatním dětem. Mary se posunula, aby jí udělala místo.
Muriel rozvěsila mokré věci ke krbu a zvedla plačícího Brendana z kolébky. Houpala ho na rukou a zpívala mu tichou ukolébavku.
Proinséas, co se stalo?“ zašeptala zvědavě Mary a dloubla do kamarádky prstem.
Frances však nebylo do hovoru, tak jen zavrtěla hlavou a přetáhla si přikrývku přes uši. Mlčky pozorovala tančící plameny v krbu ještě dlouho po tom, co Mary se Seamusem opět usnuli a v náručí své matky nakonec utichl i maličký Brendan. Po tvářích jí tekly němé slzy strachu.

Fergus si ohrnul límec kabátu, aby ho o něco lépe chránil před ledovým lijákem. O každý krok bojoval s zuřící vichřicí. Nejednou mu poryv div nepodrazil nohy. Pro prudký déšť i s lucernou v ruce viděl sotva na krok či dva před sebe. Byl div, že děvče vůbec došlo v pořádku, byť obě stavení nedělilo víc než třicet yardů. Domek s doškovou střechou spatřil teprve, když stál téměř na zápraží. Nezdržoval se s klepáním. Vzal za kliku a vešel. Lucernu po paměti postavil na stůl a rozhlédl se. Na první pohled bylo vše v naprostém pořádku. Svazky cibule, česneku a nasušených bylin zavěšené pod nízkým stropem. Truhla na mouku v koutě. Na stole stála váza sušených letniček. Vzal lucernu a vešel do vedlejší místnosti.
Brigit našel ležící v posteli. Nespala, ale nebyl si jistý, za vůbec ví o světě. Tvář měla bledou, strhanou, oči propadlé. Její útlé tělo se otřásalo záchvaty dusivého kašle i zimnicí.
Panenkomarja,“ vydechl.
Odložil lucernu na truhlu stojící v koutě. Stálo na ni umyvadlo s vodou. Drobnými květy vyšívaný kapesník ledabyle odložený vedle něj ještě úplně neuschl. Dotkl se Brigitina čela. Žhnulo horečkou. Ruce však měla ledové.
Pootevřela oči.
Fearghasi,“ zasípala s námahou. „Kde... Kde je Fanny?“
Ač zesláblá horečkou, měla starost o dceru.
Jen klid děvče. Je v pořádku. Muirgheal se o ni postará,“ pokusil se rozehnat obavy, zatímco přemýšlel, co si počne. Vždy to byla Muriel, kdo se staral, když děti onemocněly. Když si nevěděla rady chodila se poradit za starou Aisling Connolyovou. Bydlela v malém domku na opačném konci vesnice. Za dne a lepšího počasí to nebylo daleko. Za bouřlivé noci by vyšlo nastejno, kdyby žila na druhém konci světa. Bude si muset poradit, jak nejlépe dovede, alespoň než se bouře přežene. Z truhly vytáhl druhou přikrývku a Brigit do ni důkladně zabalil. Pak došel do sednice. Křesadlo našel na krbové římse. Cihly vysušené rašeliny chytly snadno a za chvíli už v krbu příjemně hořelo.
Nad ránem se vichr trochu utišil, avšak prudký liják neustával. Teprve když se úplně rozednilo, přestalo foukat úplně a studený liják se změnil ve vytrvalý, ale mírný déšť. Bubnoval do oken konejšivým rytmem. Fergus přiložil do krbu, aby nevyhasl. Nasadil klobouk a vyšel z domu. Užuž se chystal vydat na cestu k Aisling, když si všiml postavičky v hnědém vlněném pláštíku, která přeběhla přes cestu.
Když si ho Frances všimla, rozběhla se k němu.
Jak je mamince?“ vychrlila ze sebe s obavou, ani nepozdravila.
Fergus pokrčil rameny. Neuměl jí odpovědět.
Dojdu pro Aisling.“ řekl a pohladil ji po zmoklých vlasech. „Muirgheal ví, že jsi šla domů?“ zeptal se.
Frances důležitě přikývla.
Musím přece nakrmit slepice a Nainsí,“ odpověděla neobvykle vážně a rovnou zamířila ke kozímu chlívku. Fergus potřásl hlavou na srozuměnou a vydal se ke vsi.

V doprovodu staré Aisling se vracel, zrovna když Frances uvazovala kozu Nancy na dlouhém provaze ke kmeni trnkového keře, který rostl až na samém konci zahrádky, která k domku patřila, aby se napásla a nikam neutekla. Houf kropenatých slípek se před deštěm krčil ve stínu nízké kamenné zídky.
Jakmile je děvčátko zmerčilo, rozeběhlo se jim přes zahradu naproti. Kabátek a sukně měla oblečené halabala a vlasy měla ještě pořád svázané do stejného napůl rozcuchaného copu, jako když přiběhla uprostřed noci pro pomoc.
Pomůžete mamince?“ vrhla na Aisling prosebný pohled.
Aisling byla drobná stařena opírající se o sukovitou hůlku. Na věkem ohnutých zádech měla zapsaných už jistě sedm možná dokonce osm křížků. Nikdo si doopravdy nepamatoval, kolik jí je vlastně let, snad už to nevěděla ani ona sama a v Kelly už nebylo mnoho těch, které by nepomáhala přivést na svět a nikdo, kdo by si za ní nikdy nešel pro radu, léčivý odvar nebo hojivou mast. Z letité vrásčité tváře na svět hleděly stále bystré, živé oči. Na Francesinu otázku odpověděla krátkým zamručením a vešla do domu.
Zkoumavým pohledem se rozhlédla po světnici. Oheň v krbu zvolna dohasínal. Vešla do ložnice. Frances ji bázlivě následovala, ale zůstala stát mezi dveřmi. Brigit zabalená do pokrývek spala neklidným horečnatým spánkem. Čelo měla zbrocené potem. Aisling ji dlouze prohlížela a cosi si mumlala. Snad nějaké dávno zapomenuté zaříkání, snad modlitby. Pak přiložila k ucho k Brigitině hrudi a zdánlivě nekonečně dlouho poslouchala.
Co tam tak stojíš? Dej vařit vodu děvče,“ vyzvala ji Aisling. „Máte tu vlčí chvost?
Frances přikývla a vrátila se do sednice. Z vědra nabrala do kotlíku vodu. Zavěsila ho do krbu a přiložila. Aisling vyšla za ní. Hůlka klapala po kamenné podlaze. Přemýšlivě se dívala po bylinách, zavěšených ve svazečcích u nízkého stropu. Pak jeden sundala. Utrhla pár suchých pokroucených listů a promnula je v dlani. Sednicí se prolnula silná bylinná vůně. Aisling spokojeně pokývala hlavou. Když voda v kotlíku začala vřít, stáhla ho z ohně a vhodila dovnitř několik usušených snítek. Frances ji fascinovaně pozorovala.
Bude maminka v pořádku?“ zeptala se opatrně. O Aisling se ve vsi šuškalo, že umí čarovat. Frances čekala, že přijde, řekne nějaké zaklínadlo a mamince se přinejmenším klesne horečka nebo dokonce vstane z postele. Nic z toho se však nestalo, ani poté co ji Aisling přiměla vypít ten hořký bylinný odvar. Brigit opět bezvládně klesla na lůžko a rozkašlala se.
Aisling po Frances šlehla nic neříkajícím pohledem.
Modli se, dítě. Možná se zotaví. Možná se nedočká večera.
Ostří slov pronikalo do morku kostí. Frances zbledla.
Zabij slepici a udělej z ní silnou polívku. Musí jíst. A pít. To jí dodá sílu.
Frances přikývla, že rozumí. Udělala by cokoliv, jen aby bylo mamince lépe.

Deštivé dny se slévaly v šedé bezčasí. Z divokého děvčátka, co se pralo s kluky za vesnicí a ve skalách na pobřeží vykrádalo ptačí hnízda se stala ustaraná hromádka neštěstí. A nemoc její matky nepolevovala. Nepomáhaly lektvary staré Aisling ani Murieliny modlitby.
Muriel jim donesla pár ryb, které Fergus ráno chytil v zátoce, když vítr a déšť na pár hodin polevily. Brigit by si je od ní nikdy nevzala, ale její dcerka je přijala s neskrývanou vděčností.
Jak je mamince, Proinséas?“ zeptala se ustaraně.
Pořád má horečku. Zabila jsem slepici a uvařila polívku, jak říkala Aisling, ale nelepší se to.
Seděla schlíple na zemi u krbu a hubenýma rukama objímala kolena. Dřevěná káča i panenka ležely pohozené v koutě.
Mohla bych dojít do Carricku, Je tam doktor. Třeba by pomohl,“ pronesla s nadějí v hlase.
Doktoři léčí jen boháče,“ namítla vážně Muriel. Do Kelly doktor z města nikdy nechodil. Naprostá většina místních by mu jen sotva mohla zaplatit. A i těch pár, co by snad potřebnou sumu dalo dohromady, věřilo víc staré Aisling než nějakému šarlatánovi v napudrované paruce.
Máme něco našetřeno,“ namítla Frances. Brigit z peněz, které Robert Doyle posílal domů, vždy část schovala. Na horší časy i dceři na věno. Nikdy neutratila úplně všechno.
Nemůžeš jít sama do Carricku, Fanny,“ zavrhla Muriel její nápad. Do Carricku to i za lepšího počasí bylo přinejmenším na půl dne cesty. V dešti a větru, který během dne opět nabral na síle, byla cesta holý nerozum i pro dospělého. Natož pro dítě. „Vítr by tě srazil z útesu jak nic. Zabila by ses o skály nebo utopila a matce bys nepomohla.
Tlumený hovor probudil Brigit z horečnatého snu. Pokusila se posadit, ale tělo ji odmítalo poslouchat. Pak k ní dolehly kroky. Dotek drsné upracované dlaně.
Muirgheal...“ hlesla sotva slyšitelně. „Prosím, dejte vědět Robertovi. Musí... Musí se o Fanny postarat.
Muriel stiskla Brigitinu ruku. Byla slabá jako moucha a rozpálená horečkou. Mysla však měla jasnou.
Však ty se z toho vykřešeš,“ pronesla povzbudivě. Snad tomu i věřila.
Muirgheal, prosím...
V tichém hlase se mísily obavy o malou dcerku se smířením s vlastním osudem.
Dobrá,“ přikývla Muriel, aby Brigit uklidnila. „Zítra dojdu pro faráře. Řekneš mu, co má napsat.
Brigit však jen chabě zavrtěla hlavou.
Zítra ne...
Naléhavost v jejím hlase přiměla Muriel mlčky souhlasit.
Děkuju.
Zastřený hlas zmíral v dalším dusivém záchvatu kašle, zatímco se Muriel zvedla. Při odchodu ještě dala Frances pár rad a pak zamířila rovnou do vsi k farářovu stavení.
Farář se uvolil, že dopis pro kapitána Doylea do města odnese sám. Doufal, že zastihne poštovního kurýra, který do Carricku přijížděl jedenkrát do týdne. Pokud vůbec dorazil. Cesty ve vnitrozemí byly špatné a pro osamělého jezdce nebezpečné. Nejednou se stalo, že kurýr přijel se zpožděním, někdy dokonce došel pěšky, protože mu cestou zchroml kůň a nesehnal náhradu. A někdy pošťák nepřijel vůbec.

Brigit Doyleová ještě celý den bojovala s nemocí. Druhého dne už se však z horečnatého spánku neprobudila. Pohřbili ji v tichosti v nejodlehlejším koutě hřbitova. Rozloučit se přišel jen Fergus s rodinou.
Malá Frances stála nehybně nad čerstvým hrobem. Nepřítomně hleděla na jednoduchý dřevěný kříž. Každý nádech jí připadal, jako by jí na hrudi ležel obrovský balvan. Tížil a drtil střípky dětství na padrť. Po tvářích jí tekly slzy němého žalu. Halily svět do mlžného oparu. Z dálky k ní pronikalo teskné krákání vran. Toužila se rozeběhnout a utéct pryč. Pryč od vraního krákání, hřbitova i prázdného domku na pobřeží. Nedokázala však nohy přimět udělat byť jeden jediný krok. Zůstala sama.
Fergus s farářem stáli opodál. Muriel s dětmi se už vydala k domovu.
Ubohé děvče,“ potřásl hlavou kněz.
Postaráme se o ni,“ pronesl rozhodně Fergus.
farář zavrtěl nesouhlasně hlavou.
Dobře víte, že to není možné, Fearghasi. Zákon to zakazuje. Nemůžete to dítě vychovávat.
Kašlu na zákony,“ utrhl se Fergus rozhořčeně. Byl by si odplivl, ale včas si uvědomil, kde stojí a s kým mluví. Nicméně pořád počítal Roberta Doylea za přítele, i když dávno opustil rodný kraj a přísahal věrnost králi, a cítil povinnost se o jeho dceru postarat, jak nejlépe dovede.
Máte tři vlastní děti. Sotva uživíte je a zima klepe na dveře. A tahle zima bude zlá. To víte sám nejlépe. Nemůže tady zůstat.“ Kněz mluvil tichým klidným hlasem a pokradmu sledoval děvče moudrýma očima, které už pamatovaly příliš mnoho. Příliš mnoho zim, kdy sledi nepřipluli a sýpky zely prázdnotou.
Chcete, aby skončila v sirotčinci? Jen proto, že...“ zavrčel Fergus.
Ale ona přece není sirotek. Pořád má otce, který jí může zajistit lepší život.“ pronesl farář vážně.
Celou věčnost se tu neukázal,“ namítl Fergus. „Kdo ví, kde je mu konec. Vždyť ani Brighid nevěděla, na které lodi a kde vlastně slouží. Snad prý na nějaké fregatě.
Tak to zjistíme. Někdo to vědět musí. Její matka si to přála. Ostatně tady to děvče nic dobrého nečeká. I kdyby nehrozil hlad.
Fergus nesouhlasně zabručel, ale už víc nenamítal. Ctil přání umírající.
Jste učenej muž, velebnej pane. Jestli někdo dokáže tu malou dostat k otci, tak vy,“ pokrčil rameny.
Příští týden ji vezmu do Carricku, v přístavu určitě najdeme loď do Glenmore. Žije tam moje sestřenka z matčiny strany. Její manžel je soudce. Mohl by vědět, kde se ptát.
Fergus se zamračil. Farářův plán se mu pramálo zamlouval.
Chcete ji poslat samotnou přes moře? V zimě?
Byl rybář. Moře mu dávalo obživu, znal jeho rozmary i krutost. Jeho otec se utopil, když byl ještě malý kluk. Na prahu dospělosti mu vzalo i dva bratry.
Půjdu s vámi,“ řekl po chvíli zachmuřeného mlčení. „Mám mezi pašeráky známé. Pomůžu vám najít spolehlivého kapitána s dobrou, pevnou lodí.
Když kněz zašel do kostela, vydal se Fergus k Frances. Dotknul se jejího útlého ramene.
Je čas jít domů,“ pronesl pomalu.
Frances zvedla hlavu a zadívala se na něj nazlobeným pohledem.
Nechci jít domů.
Smutek, strach a osamělost skryla za umíněnost.
Fergus se zadíval na podzimní oblohu. Ještě během pohřbu mezi šedými vysokými mraky probleskovaly nesmělé paprsky bledého slunce. Teď se nebe zatáhlo. Na západním obzoru se kouřová šeď měnila v temně šedomodrou oponu deště. Krákání vran utichlo.
Pojď. Bude pršet. Zmokneš.
Nepřítomně pokrčila rameny. Fergus ji vzal za ruku. Následovala ho jen neochotně. Šourala se pomalu, co noha nohu mine, špičkou botky před sebou kopala kamínek a naštvaně špulila rty. Tam, kde se od hlavní cesty oddělovala pěšina k bíle omítnutému domku s doškovou střechou se Fergus zastavil.
Měla by ses rozloučit, Proinséas.
Proč?“ nakrčila nos.
Nemůžeš tady zůstat sama.
Vytrhla se mu a beze slova se rozeběhla ke stavení. Houf kropenatých slípek, který se popelil před domem, se poplašeně rozutekl, když kolem nich proběhla. Koza uvázaná u trnkového keře zvědavě zvedla hlavu. Frances za sebou naštvaně zabouchla dveře a zasunula petlici. Sesunula se na zem a zabořila hlavu mezi kolena.
Pak klika cvakla na prázdno. Ozvalo se rázné zabušení.
Proinséas, otevři!
Neodpověděla.
No tak! Otevři!“ vyzval ji Fergus ještě jednou a znovu zabušil na dveře. Nepřišla však žádná reakce.
Holka zatracená,“ utrousil polohlasem. „Přestaň trucovat a otevři ty dveře!
Neotevřu. Chci zůstat tady!“ ozval se zevnitř umanutý hlásek.
Fergus se posadil na zápraží a povzdechl si. S malou divoškou bude ještě těžké pořízení. Ale věděl, že hrozbami by se nikam nedostal. A tak čekal. Obloha potemněla. Kaluže na pěšině se rozvlnily deštěm. Fergus zkusil opět zaklepat. Tentokrát mírněji.
Proinséas, otevři, prosím.
Notnou chvíli bylo ticho. Jen déšť mírně šuměl. Pak se ozvalo kovové klapnutí petlice. Ve dveřích se objevila uslzená pihovatá tvář. Fergus pomalu vešel dovnitř. Smekl třírohý klobouk a pověsil ho na hřebík u dveří.
Frances ho sledovala ještě pořád nasupeným pohledem. Rty měla stažené do tenké linky. Na tvářích se jí matně leskly zaschlé slzy.
Kam mě chcete odvést?“ zeptala se roztřeseným hláskem a posadila se na lavici.
Za tvým tátou,“ odpověděl, zatímco vymetal popel z krbu. Od rána byl vychladlý a v sednici byl nepříjemný vlhký chlad. „Ale nejdřív tě odvedu k nám. Zabal si věci,“ vyzval ji.
Frances se zamračila.
Umím se o sebe postarat,“ namítla paličatě.
Fergus se smutně pousmál.
Tomu věřím. Ale proč dřít bídu s nouzí, Proinséas? Pan farář má asi pravdu. S tátou ti bude líp. Je z něj teď velkej pán, když je kapitán. Kdo ví. Třeba z tebe jednou vyroste dáma, co nosí šaty z hedvábí, vezmeš si nějakýho pracháče a až do konce života nebudeš muset hnout prstem.
Já se nikdy vdávat nebudu. Kluci jsou pitomci,“ začertila se.
Fergus se zasmál, ale nic neodpověděl.
Zabal si,“ pobídl ji ještě jednou.
Ale co slepice? A budu si moct s sebou vzít Nainsí?
Fergus zavrtěl hlavou.
Bude to dlouhá cesta. Nic pro kozu.
Ani pro dítě.

III

Z rodného domku na pobřeží ji Fergus odvedl jen s malým ranečkem. Nesla si v něm jen náhradní košilku, vlněné punčošky a panenku. Kozu prodali mladé Kathleen Ryanové z kovárny. Slepice si odnesla Muriel. Maminčiny šaty z pěkné bavlny, které nosívala, když šly do kostela v Carricku koupila hostinská. Frances smutně hleděla na pár mincí ležících na stole.
Toho chladného šedivého rána na konci listopadu, kdy přišel farář, aby Frances odvedl do přístavu, jí Muriel přibalila ještě teplou vlněnou přikrývku, pár obilných placek a drobná pláňata.
Opatruj se děvče,“ zašeptala, aby nevzbudila malého Brendana a upravila jí teplý pláštík.
Mary vyklouzla z postele jen v noční košili. S dětskou upřímností se vrhla kamarádce kolem krku.
Proinséas, že se vrátíš?“ zeptala se posmutněle.
Frances horlivě přikývla. Nedokázala si představit, že by měla rodný dům i kraj opustit napořád. Bylo to příliš neuchopitelné. Příliš definitivní.
Tak konec loučení,“ ozval se Fergus. „Do Carricku je to daleko.
Nasadil klobouk a vyšel ven. Za chvíli se k němu přidala i Frances. Sklesle se choulila do sebe. Raneček svírala na prsou.
Farář už na ně čekal na rozcestí ke kostelu.
Za vesnicí se rozmoklá, kamenitá cesta připojila na silnici vedoucí k městu. Kopírovala linii pobřeží jako hnědá stužka. Od moře se plíživě natahovaly chladné, bílé prsty mlhy. Frances se naposledy ohlédla k rodné vsi. Halil ji šedavý závoj. Pak se schlíple vydala za Fergusem. Ačkoliv Mary slíbila opak, v hloubi duše tušila, že domů už se nejspíš už nikdy nevrátí.

Hostinec U Tří panen, nepatřil k nejvyhlášenějším podnikům v Carricku. Nacházel se v na okraji přístavní čtvrti. Na oprýskaném vývěsním štítu byly vyobrazeny tři spoře oděné, prostovlasé tančící dívky s květy ve vlasech. Byla to přístavní putyka, ve které se scházel pestrý výkvět společnosti. Námořníci, lodníci, přístavní dělníci se zde mísili s drobnými obchodníky, řemeslníky i městskou spodinou. Vrchnost sem nechodila.
Fergus se zastavil před vstupem do hostince. Odehnal toulavého psa a posadil Frances na vypřažený žebřiňák stojící pod okny.
Počkej tady. Nikam nechoď a s nikým se nebav.
Proč nemůžu jít s tebou?“ Popotáhla. Rušná, živá přístavní čtvrť ji děsila. Ulice páchly splašky a koňským trusem. Ve stínech kamenných domů se proháněly krysy. Děti v otrhaných šatech, je pronásledovali skoro až k hostinci. Natahovali hubené ručky v naději, že jim hodí aspoň penny nebo kus žvance.
Farář O'Dowd dal starému, slepému žebrákovi s dřevěnou nohou, kterého potkali cestou k přístavu, šilink. Potom se odpojil, aby u velitele přístavu zjistil, co bude moci. Fergus tomu nedával příliš nadějí. Do Carrického přístavu, královské lodě nepřiplouvaly. V tomhle bohem zapomenutém kraji byl ráj podloudníků. A Fergus věděl, kde je najít.
Uvnitř to není nic pro děcka. Zůstaň tu. Za chvíli přijdu.
Dobře,“ pípla.
Fergus vešel do lokálu. Byla to tmavá místnost. Čpěla tabákovým dýmem a zvětralým pivem. Hukot hovoru se mísil s s falešným popěvkem lodnické odrhovačky. Zpěvák už notně přebral a slova se mu pletla. Fergus se prodral mezi stoly obsazenými pravidelnými štamgasty k výčepu.
Dobrej, Pádraigu,“ pozdravil hostinského. Ten dotočil džbán silného tmavého piva a bez okolků ho před něj postavil.
Copak tě sem přivádí?
Hledám loď do Glenmore,“ odpověděl a dlouze upil.
Tak loď,“ pozvedl hostinský obočí „Chceš snad prásknout do bot z týhle díry? Už tě omrzelo chytat sledě a sardinky? Letos byl mizernej rok.
Fergus zavrtěl hlavou. Koutkem oka nepřestával sledovat dění v lokále. Zpěvákovi přeskočil hlas, zapotácel se a vylil obsah svého korbele na jednoho ze svých kumpánů, než se sesunul na podlahu.
Potřebuju dostat do Albie zásilku,“ řekl vyhýbavě.
Jakou zásilku?“ vyptával se hostinský dál. Banda lodníků okolo zpěváka propukla v burácivý řehot a pokusili se svého druha postavit na nohy.
Dítě. Děvče. Zemřela jí matka. Potřebuje se dostat k otci.
Hostinský si promnul několikadenní strniště na bradě.
A má čím zaplatit? Tady nejsme žádná charita.
Sledoval Ferguse zkoumavým pohledem.
Fergus mlčky přikývl a hostinský si prohrábl vlasy.
Včera připlula Polárka. Přivezla prvotřídní rum. Samozřejmě řádně proclenej,“ uchechtl se hostinský. „John McDonagh je nejzkušenější kapitán odsud až k Lornwicku a Polárka je spolehlivej, pevnej škuner. Odplouvá s ranním odlivem. Ale jestli bude ochotnej... Dítě, navíc holka, na palubě to nosí smůlu.“
Fergus poznámku přešel mlčením.
Kde ji najdeme?“ zeptal se přímo a dopil džbán.
Je vyvázaná u jižního mola.
Fergus souhlasně zamručel. Na leštěnou dřevěnou desku výčepu položil pár drobných mincí. Rozloučil se a vyšel z hostince.
Frances pořád seděla na žebřiňáku. Rukama žmoulala zástěrku a pořád trochu vyplašeně sledovala hemžení na ulici.
Tak pojď,“ houkl na ni.
Seskočila na zem a chytila Ferguse za rukáv kabátu.
S farářem O'Dowdem se sešli na nábřeží. Frances s očima na vrch hlavy hleděla na lodě vyvázané u mola. Ještě nikdy tak veliké lodě neviděla, v Kelly vídala jen malé rybářské čluny. Zdálo se jí, že se jejich stěžně snad dotýkají oblohy.
Měl jste pravdu Fearghasi. O Robertu Doyleovi nic nevěděli,“ pronesl farář vážně. „Doufám, že vy jste byl úspěšnější?“ dodal tázavě.
Možná,“ zabručel Fergus. „Zkusíme štěstí na Polárce,“ kývl ke škuneru s tmavým trupem. Skupina námořníků pod dohledem lodního důstojníka v pěkném kabátě zrovna nakládala na palubu zásoby čerstvé vody a potravin pro další plavbu.
Fergus se už chystal, že ho osloví, když ho farář zadržel.
Počkejte. Možná bych měl jít spíš já,“ řekl a vykročil k důstojníkovi. Uctivě ho pozdravil a chvíli s ním hovořil. Pak kývl směrem k Fergusovi, který stál s Frances opodál.
Vydali se k nim. Důstojník se zamračil. Dlouze si Ferguse prohlížel trochu pohrdavým pohledem. Zkoumal omšelé boty i kabát již mnohokrát spravovaný. Roztřepený okraj klobouku. Pak ho chytil za klopu. Očima sklouzl k odřeným knoflíkovým dírkám. Na dítě se ani nepodíval.
„O chátru na lodi nestojíme,“ utrhl se.
Fergus se však nenechal jen tak odbýt.
„Chci mluvit s kapitánem. Kde je?“
Než stihl důstojník odpovědět objevil se na lávce k lodi druhý muž.
„Pane Bradigane, co se to tam děje?“ houkl na důstojníka na nábřeží zostra.
„Tady tihle by chtěli na loď,“ ukázal na Ferguse přezíravě. „Ale vsadím se, že nemají ani penny.“
Byl by ještě pokračoval, kdyby mu Fergus neskočil do řeči.
„Hledám kapitána McDonagha. U Tří Panen říkali, že ho najdu tady“ řekl sebejistě. Na Bradigana se ani nepodíval.
„To jsem já.“ připustil muž na lávce a sešel k nim. Knězi i děvčeti věnoval sotva letmý pohled. „Co mi chcete?“ uhodil na Ferguse.
„Děvče cestuje k příbuzným do Glenmore,“ předběhl Ferguse s odpovědí farář.
„Prý tam zítra vyplouváte,“ doplnil ho Fergus. „Můžete ji vzít s sebou? Cestu zaplatíme.“
Z kabátu vylovil měšec s penězi a potěžkal ho v dlani.
Teprve nyní se kapitán podíval na Frances. Ta se napůl schovávala za Fergusem. Vysoký tmavý muž v dlouhém kabátě s tvrdým pohledem ji děsil. Notnou chvíli mlčel a jen si ji prohlížel.
„Nevystrčí nos z podpalubí. Nebude se mejm chlapům motat pod nohy. Spát může třeba ve skladu lan. A v Glenmore vypadne z lodi, hned jak přirazíme. Nejsem chůva,“ zavrčel. „Odveďte si ji. A pak se pobavíme o placení.“
Farář mu zdvořile poděkoval, zatímco Fergus vzal Frances za ruku a vedl ji na loď.

IV

Sklad lan byl stísněný, ale suchý kout podpalubí. Fergus pověsil ke stropu malou lucernu. Pak přidřepl k Frances, která se sklesle posadila na kotouč silného provazu. Podal jí váček z penězi.
Na cestu ti budou stačit a možná ještě zbude. Schovej si to pod sukně a nikde je zbytečně neukazuj. Rozumíš?
Mlčky přikývla.
Tady ti bude dobře. Je tu sucho a teplo.
Fearghasi,“ špitla. „Já se bojím. Co když ztroskotáme? Nebo se potopíme? Já přece neumím plavat.“
Kdyby se loď potopila, stejně by ti plavání nepomohlo,“ trpce se ušklíbl Fergus.
Věnovala mu vyděšený pohled.
Nestrašte ji, Fearghasi, už takhle vypadá k smrti vyděšená,“ ozval se farář a podal Frances obálku. „To je pro mou sestřenici Lucy a jejího muže. Až doplujete do Glenmore, ptej se po panu Malcomovi. Je soudce. Bydlí na Thistle Lane. Nezapomeneš to, děvče?
„Thistle Lane. Pan Malcom. Soudce. Nezapomenu,“ zopakovala Frances důležitě a schovala si dopis do ranečku.
Bůh s tebou, děvče.
Sbohem, Proinséas,“ rozloučil se Fergus. Pak oba odešli.

Frances osaměla. Z paluby k ní doléhalo halekání námořníků, dusání nohou a všeobecný lomoz. Za zády zaslechla tiché škrábání. Polekaně se ohlédla. Obrovská černá krysa bleskurychle zmizela ve stínech mezi smotanými lany. Frances vypískla a vyskočila na nohy. Vytřeštěně zírala do tmy. Špicovala uši ve snaze zachytit sebemenší podezřelý zvuk. Srdce v hrudi jí však bilo tak zběsile, že přeslechla i vrznutí poklopu a těžké kroky na žebříku.
„Co tu ječíš, holka,“ ozval se za ní obhrublý hlas. Leknutím sebou trhla a otočila se. Byl to pan Bradigan. V matném světle lucerny jí připadal ještě děsivější, než kapitán za denního světla na nábřeží. „Koukej bejt zticha a vopovaž se vodsud vystrčit nos. Rozumíš?“
Chvíli na něj jen vystrašeně zírala. Snažila se pochopit smysl slov. Zněla povědomě. A přece byla cizí. Tón byl však výmluvný. Naprázdno polka a jen přikývla. Neodvažovala se už ani pípnout. Bradigan cosi zavrčel. S lucernou v ruce vylezl ze skladiště a pod vousy si naštvaně mumlal něco o zatracených, malých usoplencích.
Frances se sesunula mezi lana. Hlavu skryla v dlaních. V očích ji štípaly slzy. Zůstala sama, opuštěná na lodi, která ji měla odvézt do cizího města k cizím lidem a měla úplně obyčejný strach. Tmavé, stísněné skladiště v útrobách lodi bylo na hony vzdálené všemu, co až doposud znala. Fergus slíbil, že ji dostanou k otci. I pan farář to říkal. Tak jim věřila. Jenže důvěra v prchavé sliby dospělých, nemohla zmírnit stesk po matce ani pocit, že se k ní celý svět otočil zády. Nerozuměla tomu, proč nemohla zůstat v rodné vsi mezi svými. Chybělo jí vřelé pohlazení i vlídný matčin hlas. Schoulila se do klubíčka. Poprvé od doby, co opustila rodný domek na pobřeží, se doopravdy rozplakala.

Když Polárka vyplula, halila přístav ještě hluboká tma. Na rozloučenou do noci blikalo jen pár osamělých světel na stěžních zakotvených lodí. Frances však nic z toho neviděla. Z neklidného spánku ji probudil neznámý pohyb lodi. Lucerna u stropu už dávno vyhasla. Cítila, jak se trup škuneru houpá, zmítá a skučí. Přepadla ji hrůza, že se loď zcela určitě potápí. Netroufala si však ani pohnout. Vyděšené vzlyky dusila v rukávu, aby opět nepřišel pan Bradigan a nekřičel na ni. Nakonec vyčerpáním znovu usnula.
Následující dny jí splývaly ve zdánlivě nekonečné spirále strachu a nevolnosti. Do sladké chlebové kaše, kterou jí ráno donesl lodní kuchař, sotva párkrát dloubla lžící. Oběda už se ani nedotkla. Jen se ztuhle krčila mezi smotanými lany. V obličeji měla mírně zelenkavý nádech. A loď se nepřestávala zběsile zmítat. Večer už v žaludku neudržela ani hlt vody. Kuchař jí místo večeře přinesl vědro.
Kdy ta strašná bouřka skončí?“ hlesla zničeně.
Kuchař se drsně zasmál.
„Prej bouřka. Haha. Tohle není žádná bouřka. Fouká dobrej čerstvej vítr a Polárka si pluje hezky svižně. A jestli počasí vydrží budem za dva týdny v Glenmore.“
Frances jeho slova sotva vnímala. Slévala se v nesrozumitelnou změť hlásek. Křečovitě objala vědro, protože se jí žaludek znovu obrátil naruby. Kuchař se v půli příkrých schůdků na okamžik zarazil. Zamyšleně se poškrábal ve vlasech a pak prolezl poklopem. Za chvíli se vrátil. Frances se stále nahýbala nad vědrem.
„Koukej to vypít,“ podal jí kuchař plecháč s jakýmsi dryákem.
Vzala hrnek do roztřesených rukou. Váhavě k němu přičichla. Cítila z něj silnou vůni nějakého alkoholu, ale ječná pálenka, kterou znala z domova to nebyla. Váhavě se dotkla plecháče rty.
„No tak. Žádný cavyky. Tohle postavilo na nohy jiný kabrňáky,“ pobídl ji kuchař rázně.
Poslechla ho a vypila dryák div se nezakuckala. Byl odporně slaný. Nejprve se jen znechuceně otřásla. A pak se jí útroby zkroutily v dalším urputném veletoči.
„A teď koukej zavřít oči. Mořskou nemoc je nejlepší zaspat.“
Zmoženě se zavrtala do vlněné pokrývky, kterou dostala od tety Muriel.
Já tady určitě umřu,“ zamumlala.
„Huš! Na mořskou nemoc ještě nikdy nikdo neumřel. Jakože se Paddy Doherty jmenuju. Haha,“ zasmál se tím svým hrubým, chraplavým chechotem kuchař, prolezl poklopem a Frances opět osaměla.

Kuchař měl pravdu přinejmenším v tom, že na mořskou nemoc neumřela. O dva dny později ji probudilo ukrutné kručení v břiše a žaludek už se jí při pouhém pomyšlení na jídlo neobracel naruby. Snad i loď se zmítala o něco mírněji. Nebo už si na ten neustálý pohyb trochu zvykla. Nevěděla. Chvíli rozespale mžourala do tmy. Pak se navzdory hrozbám kapitána McDonagha a pana Bradigana odvážila opustit skladiště. Vykoukla z poklopu a rozhlédla se po příšeří podpalubí. Z paluby slyšela tlumené halekání. Mísilo se s hlasitým chrápáním, které se linulo z ubikace posádky na přídi a skřípěním trupu. Opatrně se se vydala hledat lodní kuchyni. Tam určitě najde Paddyho Dohertyho. A kde bude Paddy, tam bude určitě také nějaký kus žvance. Nejistě se plížila podpalubím. Možná už se jí z houpání lodi nezvedal žaludek, ale udržet rovnováhu, když se jí dřevěné fošny pod nohama neustále pohybovaly už bylo horší.
„Co tu děláš?“ ozval se za ní kuchařův drsný hlas. Polekaně se otočila. Čekala, že přijdou hromy a blesky. Přesto se odvážila odpovědět, i když jen obtížně hledala v paměti slova.
Mám hlad,“ přiznala popravdě. Kuchař si ji dlouze prohlížel potměšilým pohledem. Nakonec na ni nabručeně kývl.
„Tak pojď.“
V kuchyni ji posadil na malý soudek. Podal jí suchar a plecháč vody říznuté alkoholem. Hladově se do něj pustila. Zatímco se snažila tvrdý suchar rozžvýkat, zvědavě si kuchyň prohlížela. Svazky česneku a cibule rozvěšené pod dřevěným stropem jí připomínaly domov. Když dojedla a prázdný hrnek postavila vedle sebe na soudek, Paddy před ní postavil hrnec plný nehezkých flekatých brambor a prázdné vědro.
„Umíš voloupat brambory?“
Přikývla.
„Tak na,“ podal jí ostrý nožík. „Ať seš taky co k čemu a ne jen zatracenej darmožrout.“
Ani ji nenapadlo odporovat a pustila se do práce. Snažila se brambory loupat i vykrajovat co nejpečlivěji, ale často byly celé černé, že jí nezbývalo než celou plísní prorostlou hlízu vyhodit. Monotónní činnost uklidňovala. Vnášela do cizího, nepřátelského světa závan známého.
„Co tady to dítě dělá!?“ Zahřímal ve dveřích do lodní kuchyně hlas pana Bradigana.
Frances leknutím upustila bramboru a ta se zakutálela do tmavého kouta. Tentokrát obsahu jeho slov rozuměla dobře. Říkali, že má zůstat ve skladu lan. Nezůstala. Přikrčila se v očekávání přinejmenším pěkného hromobití, možná i výprasku, a netroufala si ani hlesnout.
Paddy si otřel vrásčité, hrubé ruce do košile.
„Děcka potřebujou zapřáhnout,“ zavrčel.
Pan Bradigan přimhouřil oči. Rty měl stažené do tenké nespokojené linky.
„Jak myslíte, Doherty,“ připustil po chvíli. „Ale na palubě tu holku nechci ani vidět.“
„Jak si pořejete,“ zabručel Paddy a odplivl si. Když za Bradiganem zaklaply dveře, nacpal vyřezávanou dýmku a zapálil si.
„A ty nevokouněj. Máš nějakou práci, ne?“ urthl se na Frances, která se ještě pořád zaraženě krčila a snažila se být téměř neviditelná. Na zpola oloupané brambory málem zapomněla. „Nebudu krmit další hladovej krk jen tak nazdařbůh.“
Nemusel ji pobízet dvakrát.

Dny na palubě Polárky ubíhaly v neměnném rytmu, ale v lodní kuchyni ve společnosti Paddyho Dohertyho bylo o poznání lépe než v sice suchém, ale tmavém skladišti, kde jí společnost dělaly akorát krysy. Nejen proto, že se Frances přestalo dělat špatně. Jestli se o něco věčně nabručený kuchař postaral, tak o to aby na mořskou nemoc už ani nepomyslela. Nebo na stesk po domově. Od samého rána ji proháněl, dokud večer nepadla do hamaky jako podťatá. A další den znovu a znovu. Vydrhnout podlahu, umýt nádobí, nakrájet cibuli.
Zrovna se snažila vydrbat připálený hrnec od oběda, když Paddy přišel se špinavými talíři z kapitánovy jídelny. Postavil je na stůl.
„Kapitán nechal zkrátit plachty,“ utrousil mimochodem.
Frances mlčela. Už si sice trochu zvykla na mluvu lodní posádky, ale smysl některých slov a výrazů jí stále unikal.
„Asi bude trochu foukat, tak musíme všechno pořádně zajistit.“
Frances přestala drhnout hrnec a zmateně se na kuchaře podívala.
„Vítr fouká pořád,“ řekla pomalu. Slova hledala jen obtížně.
„No jo. Fouká,“ připustil Paddy. „Čeká nás pěkná čina, haha,“ dodal na vysvětlenou a chraplavě se zasmál.
„Co je to „čina“?“ zeptala se.
„Bouřka. Poslyš, nejsi ty ňák moc zvědavá na takový malý pískle?“
Pokrčila rameny, ručkou odhrnula z obličeje neposlušný pramen vlasů, který se osvobodil zpod čepečku a pokračovala v drhnutí hrnce.

Slovo bouřka zcela přesně nevystihovalo to, co malý škuner potkalo. Z počátku plavby čerstvý vítr šestý den cesty z Carricku začal nepříjemně sílit, aby po obědě přikázal kapitán McDonagh posádce zkrátit plachty ještě víc. Prozřetelně odvedl Polárku z obvyklé trasy daleko na otevřené moře i za cenu nepříjemného zdržení. Nechtěl riskovat, že by přišel o cenný náklad tabáku, bavlny, cukru a rumu i o svou loď rozbitou o skály na pobřeží.
K večeru už škuner nesl jen to nejnutnější množství plachet, aby loď zůstala ovladatelná, a silný vítr se změnil v zuřivou vichřici. Hranice mezi mořem a oblou zmizela v šedočerné tmě. Škuner namáhavě stoupal k hřebenům obřích vln, aby vzápětí prudce klesl do údolí. Zdálo se, že si s ním běsnící živly hrají jako s křehkou ořechovou skořápkou. Řev bouře pronikal do útrob lodi v děsivém dvojhlase s úpěním dřevěného trupu.
Frances už zase bylo špatně. Marně se ji snažil Paddy zaměstnat, aby na stále silnější a nepravidelnější pohyb lodi nemyslela. Od konce druhé psí hlídky už jen apaticky dřepěla v koutě kuchyně, hubenýma rukama objímala vědro a zarputile, odmítala pozřít cokoliv včetně Paddyho zázračného dryáku ze slané vody a rumu, po kterém jí posledně bylo snad ještě hůř než bez něj.
Určitě se potopíme,“ skučela, když se jí útroby na chvíli uklidnily.
„Huš. Polárka je dobrá a pevná loď a kapitán je možná starej mizera, ale taky nejlepší námořník od Pine Cove po Glenmore,“ pronesl s pevným přesvědčením kuchař. „A koukej to vypít.“
Tentokrát se Frances bránila lektvaru marně. Téměř okamžitě se jí zvedl žaludek.
Už. Nikdy. Na žádnou. Pitomou. Loď. Nevlezu,“ prskala znechuceně.
Paddy se drsně zasmál a podal jí hrnek s vodou.

Dva dny Polárka bojovala s bouří. Vichřice ji zahnala daleko na sever a na východ. Další týden a půl trvalo, než se bouří očesaný škuner probil proti větru zpět. Na dohled Glenmore nakonec dopluli po třech týdnech náročné plavby. Do přístavu vpluli v doprovodu lodivoda během šedivého deštivého odpoledne.
Když Polárku konečně vyvázali u mola, poprvé po třech týdnech vystoupila Frances na palubu. Nevěřícně se rozhlížela kolem sebe. Přístav v Glenmore byl obrovský. S úžasem hleděla na les stěžňů a ráhen i na množství lidí, trakařů i koňmi nebo mulami tažených povozů na nábřeží.
„Nestůj tu jak kaplička!“ utrhla se na ni neurvale jeden z námořníků.
V tom k ní přišel kapitán McDonagh.
„No co zíráš! Slíbil jsem, že tě dostanu do Glenmore. Svý slovo jsem dodržel. Teď si sbal svejch pět švestek a koukej zmizet.“
Nečekal na slova díků nebo rozloučení a neurvale ji vyvedl na lávku. Naposledy se ohlédla, jestli třeba nezahlédne šedivou hlavu Paddyho Dohertyho. Pozdě si uvědomila, že se zapomněla pořádně rozloučit. Ale po kuchařovi nebylo na palubě ani památky. Tak pevně sevřela svůj raneček a váhavě se vydala na břeh. Ještě pořád nemohla uvěřit, že opravdu v pořádku dopluli a zem se jí pod nohama houpala skoro úplně stejně jako paluba lodi.
Byla tak perplex, že si nevšimla, že málem vešla do cesty povozu taženém statným šedákem. Kůň polekaně zafrkal a pohodil hustou hřívou.
„Koukej na cestu, ty nemehlo!“ houkl na Frances vozka. Děvčátko poplašeně uskočilo.
Ale sebralo odvahu a vydalo se z nábřeží směrem do města. Z paměti lovilo jméno a adresu, na které se mělo ptát. Pan Malcom, soudce. Thistle Lane. Nebo Whistle Lane? Najednou si nebyla jistá. A koho se zeptat? Ulice byla plná lidí. Námořníků, přístavních dělníků, upracovaných ženských. Ti všichni si šli po své práci a malému osamělému děvčátku s ranečkem přes rameno si nikdo nevěnoval pozornost.
Proplétala se davem a připadala si čím dál tím víc ztracená. Halekání lodníků se mísilo s hovorem ženských zápraží, kdesi štěkal pes a dlažba se jí vlnila pod nohama, až z toho měla závrať. Nešťastně se posadila schody před vchodem do jednoho z domů a rozhlédla se. Všimla si vytáhlého kluka v pěkném tmavém kabátě a šedých punčochách, který se potloukal na protější straně ulice. Byl o dost starší, ale měl skoro stejně zrzavé vlasy jako ona sama. Otřela si oči a vydala se k němu.
„Dobrý den,“ pozdravila, když stála skoro až u něj. Kluk se otočil.
„Neotravuj, žebrákům nedávám,“ utrhl se na ni.
„Já nežebrám,“ ohradila se Frances a našpulila rty. „Pomůžeš mi, prosím?“ zeptala se.
„Odprejskni!“
Frances se za hrubiána zamračila, ale víc si netroufla. Zklamaně se vrátila na svou pozorovatelnu na schodech a vyhlížela, koho jiného by se zeptala na cestu. Na ulici jí však štěstí nepřálo. Pán s brýlemi v bílé paruce měl nejspíš problémy nejen s očima, ale i se sluchem. Když ho Frances pozdravila, ani se neotočil. Dvojice dam v pěkných vyšívaných šatech jí věnovala jen otrávený pohled. Námořníků, kteří si to zvesela vykračovali z krčmy, se přeci jen trochu bála a oslovit je si netroufla.
„Ztratila ses, maličká?“ ozval se za ní sladký hlas.
Otočila se.
Skláněla se k ní žena ani stará ani mladá v šatech s povoleným živůtkem. V obličeji měla trochu moc růže. Frances nedůvěřivě couvla. Ta podivně oblečená a nalíčená dáma jí naháněla strach. Zavrtěla hlavou.
„Já už musím domů,“ vyhrkla a rozeběhla se ulicí, aniž by věděla, kam vlastně běží. Zastavila se až po hodné chvíli. Rozhlédla se. Domy jeden jako druhý, lemovaly špinavé ulice páchnoucí splašky, koňským trusem a hnijícími odpadky. Větvily se v nepřehledném bludišti. Doma v okolí Kelly se Frances nikdy neztratila. Ať se zatoulala kamkoliv vždycky věděla, kde je. Ale v šedivém labyrintu cizího přístavního města se nedokázala zorientovat. Začínalo se šeřit a pod pláštík nepříjemně zalézal vlhký chlad. Začala popotahovat. Napůl zimou, napůl zoufalstvím. Byla dokonale ztracená a netušila kam se vrtnout.
„Pan Malcom. Soudce. Thistle Lane,“ mumlala si pro sebe a nešťastně se rozhlížela. Viděla na rozích ulic cedule s nápisy. Jenže stejně dobře by tam mohly být holé zdi. Číst neuměla. Pak si všimla povozu s koněm stojícího před průjezdem do dvora. Byl to ten velký šedák, který ji málem přejel na nábřeží. Vozka zrovna upravoval postroj. Dotáhl řemení a pak koně poplácal po mohutném krku. Frances se zhluboka nadechla překonala, těch několik kroků, co ji od povozu dělilo.
„Dobrý večer,“ pozdravila.
„Hmm,“ zabručel vozka a pomalu se ohlédl. „Co tu pohledáváš?“
Frances se rozhodla, že tentokrát se nenechá odradit, i kdyby měl být vozka sebeprotivnější.
„Pane, vy jste zdejší?“ zeptala se nervózně.
„Hmm,“ přikývl vozka. „To jsem.“
„Pomůžete mi, prosím? Hle-hledám pana Malcoma. Je soudce. Bydlí na Whistle Lane.“
„Myslíš Thistle Lane?“ zeptal se vozka nečekaně trpělivě.
Frances přikývla.
„Víš co. Naskoč si. Mám to při cestě. Ulice po setmění nejsou bezpečný. Rozhodně ne pro takovýhle malý cvrčky.“
Pomohl Frances se vyškrábat na kozlík. Pak se usadil sám a zamlaskal na koně. Šedák se rozešel rozvážným kolébavým krokem. Podkovy kovově zvonily o kočičí hlavy. Frances tiše pozorovala večerní město. Prokřehlé ruce schovávala do záhybů sukně.
„Vypadáš, že máš za sebou pěknou štreku,“ přerušil ticho vozka. „Odkud jsi? Místní nebudeš.“
Frances zavrtěla hlavou, ale s odpovědí váhala. Fergus jí říkal, že se nemá s cizími bavit. Ale pak usoudila, že když ji vozka nabídl svezení, tak už tak úplně cizí nebude.
„Připlula jsem na Polárce. Hledám svýho tátu. Je… je námořník,“ odpověděla.
„Hmm,“ zabručel vozka. „Ty seš to pískle z přístavu, co jsem málem přejel,“ pronesl s náhlým poznáním. „Budeš pěkný čertovo kvítko.“
Frances přemýšlela, co to vlastně znamená.
„Námořníků je tady spousta. Snad svýho tátu najdeš. Kde máš matku?“ vyptával se dál vozka, zatímco cesta zvolna ubíhala v rytmu koňského kroku.
„Umřela,“ odpověděla.
Vozka potřásl hlavou. Zbytek cesty mlčeli. Pak povoz zastavil před pekařstvím. Krámek byl zavřený, ale na ulici mrkala světla z oken domů.
„Tak jsme tady. Je to ten velký dům s červenými dveřmi. Ale je už dost pozdě. Snad tě nenechají čekat do rána. I když paní je hodná.“
„Děkuju,“ řekla Frances a seskočila z kozlíku.
Vozka kývl na rozloučenou. Pobídl koně a vůz se rozkodrcal ulicí.
Frances mu zamávala, než se vydala k domu, který jí ukázal.

V

Byl to pěkný cihlový dům s velkými okny. Na červeně lakovaných dveřích bylo nablýskané mosazné klepadlo.
Frances z ranečku vylovila dopis od pana faráře, trochu nejistě zaklepala a čekala. Pár okamžiků se nic nedělo, ale pak z útrob domů zaslechla kroky. Dveře vrzly. Objevil se v nich sluha v pěkném kabátě. Užuž se chystal Frances zahnat, když se za ním objevil vrásčitý obličej postaršího muže s brýlemi. Napudrovanou paruku měl nasazenou ve spěchu trochu nakřivo. Zpoza sklíček brýlí se na Frances díval pár šedých očí.
„Copak jsi zač, devče? A co tu hledáš, takhle pozdě?“ zeptal se.
„Dobrý večer,“ pozdravila. „Jste pan Malcom? Já jsem Fanny. Fanny Doyleová,“ představila se a podala muži obálku s dopisem.
„To jsem,“ přikývl muž. Zkoumavě si nečekanou návštěvu prohlížel ve světle svíčky.
Frances ostražitě vyčkávala. Vozka, co ji přivezl, byl přátelský a docela se jí líbil, ale jinak jí většina dospělých, které až dosud potkala připadala spíš nepříjemných a děsivých, a tak neočekávala vřelé přijetí. Po zdánlivě nekonečně dlouhém okamžiku muž opět promluvil.
„Pojď dovnitř. Určitě ti je zima,“ vyzval ji vlídně.
Frances ještě na zlomek vteřiny zaváhala, ale pak se chytila nabízené ruky a vešla dovnitř. Udiveně se rozhlížela kolem sebe.
„Lucy, máme hosta!“ zavolal pan Malcom a v prostorné vstupní hale se objevila starší dáma v tmavých šatech. Rodinnou podobu s vesnickým farářem ve tváři nezapřela. Ve tváři měla tytéž přátelské oči.
„To je ale rozkošné děvčátko!“ zvolala a sehnula se, aby si ji lépe prohlédla. „Jak pak se jmenuješ, maličká?“ ptala se s upřímným zájmem.
„Fanny. Fanny Doyleová... ma-madam,“ vykoktala překvapená tou nenadálou pozorností.
„A copak tě k nám přivádí, Fanny Doyleová?“ ptala se dál, svlékla jí pláštík a podala ho sluhovi.
„To se nejspíš dozvíme v dopise od tvého bratránka, drahá,“ vložil se do hovoru pan Malcom. „Ale nejdřív se najíme.“
„Máš hlad?“ zeptala se dáma sladce jako med. „Zrovna se chystáme k večeři. Řeknu Smithovi, ať prostře pro tři.“
„A-no, madam.“ přiznala Frances. Připadala si jako ve snu. Nikdy tak velký dům neviděla. Měla pocit, že jen do vstupní haly by se vešel celý její rodný domek na pobřeží možná i s kozím chlívkem. Do prostorné jídelny s krbem vešla s téměř nábožnou úctou. Fascinovaně si prohlížela stůl z leštěného dřeva i dřevěné židle s čalouněním.
„No tak, posaď se,“ vyzvala ji paní Malcomová.
Frances váhavě poslechla, ale na talíř pečeného skopového jen nevěřícně zírala. I když s maminkou na rozdíl od mnoha sousedů nouzí netrpěly, tak maso mívaly zřídka, když se porážely kůzlata, nebo když některá slepice přestala snášet.
„No tak, jez,“ pobídla ji paní Malcomová s úsměvem. „Vždyť vypadáš jak zagroškudla.“
„To-to všechno můžu sníst?“
„Ano to všechno můžeš sníst,“ přikývla hostitelka.
Víckrát Frances pobízet nemusela.
Po večeři se pan Malcom se ženou přesunuli do salónu. Paní Malcomová se usadila na pohovku, vzala košíček s vyšíváním a pustila se do práce, zatímco Pan Malcom si porovnal brýle na nose, ze sekretáře si podal malý ostrý nožík a v křesle u krbu otevřel obálku.
Frances je váhavě následovala, ale zůstala stát ve dveřích a štípala se do dlaně. Ještě pořád nemohla uvěřit tomu, že stojí ve velkém honosném domě, dostala večeři u panského stolu a nikdo na ni nehartusí. Čekala, že se probudí a bude zase v lodní kuchyni Polárky nebo bezcílně bloudit ulicemi Glenmore.
„Tak tedy, tvůj drahý bratránek píše, že děvče přišlo o matku...“ obrátil se pan Malcom na svou ženu, když list dočetl. Paní Malcomová odložila vyšívání.
„Ubožátko,“ hlesla. „No tak, maličká, co tam tak stojíš. Pojď sem ke mně.“
Frances udělala pár opatrných krůčků. Leštěné parkety lehce vrzaly. S úžasem se rozhlížela po salónu. Ještě nikdy neviděla tolik přepychu. Zdobený sekretář, čalouněná křesla. Na oknech visely těžké brokátové závěsy. V rohu místnosti stály krásné vyřezávané hodiny. Dojít až prostorné pohovce, kde paní Malcomová seděla, se však neodvážila.
„Prosí, zda bychom jí nepomohli najít otce,“ pokračoval pan Malcom „Je důstojník královského loďstva. Snad kapitán, ale tvůj bratránek si není hodností jistý. Dítě, ty nevíš, na které lodi otec slouží? Neposílal dopisy?“
Frances zavrtěla hlavou.
„Ne, pane.“
Pan Malcom pokýval hlavou.
„Uvidím, co dá dělat. Najdeme tvého otce, dítě. Ale nebude to hned. Zatím zůstaneš tady. Nemůžeš se potloukat sama na ulici.“
„Řeknu Smithovi, ať nechá připravit pokoj pro hosty,“ zašvitořila paní Malcomová. „Musíš být příšerně unavená po takové cestě.“

Pokoj pro hosty byl menší než salón a jídelna, přesto Frances připadal obrovský. Vysoké okno s květovanými závěsy shlíželo z patra do ulice. V posteli s baldachýnem byly čistě povlečené nadýchané polštáře i peřina. Na nočním stolku z tmavého dřeva stál svícen, džbán s vodou a umyvadlo. V krbu příjemně praskal oheň. Hromádku šatů odnesla služka na vyprání a tak Frances stála jako opařená uprostřed pokoje jen v čisté košilce a v ruce svírala panenku. Raneček měla odložený na křesle.
Opatrně se dotkla damaškového povlečení. Nekousalo jako vlněné přikrývky, které znala z domova. Ještě chvíli váhala, ale nakonec si přeci jen vlezla do postele. Zavrtala se pod duchnu skoro až po uši. Ven jí koukal jen pihovatý nos.
„Dobře se vyspi,“ rozloučila se paní Malcomová a tiše za sebou zavřela dveře.
Frances osaměla. Byla to příjemnější samota, než ta kterou zažila v podpalubí Polárky, a rozhodně byla mnohem méně děsivá, přesto se vůbec necítila ve své kůži. Všechen ten nadýchaný a nablýskaný přepych i péče paní Malcomové jí byly cizí. Stýskalo se jí po domově, po tetičce Muriel a strýčku Fergusovi, po Mary, dokonce i po bratrech O'Donnelových, i když si z ní jenom ošklivě utahovali. Scházely jí hry na vřesovišti za vesnicí. A ze všeho nejvíc jí chyběly maminčiny teplé ruce vonící rašelinou, bylinkami a rybinou, její hlas broukající před spaním staré balady. Zabořila tvář do polštáře. Po tvářích jí tekly slzy. Snažila se je zadržet, zavřít oči a usnout, ale divoký vír čerstvých zážitků a vzpomínek na domov, jí to nedovolil.
Hodnou dobu se neklidně převalovala ve snaze utišit mysl, ale krb už téměř vyhasl a spánek stále nepřicházel. Z ulice se skrz okno nesl tlumený štěkot psa. Vylezla se z postele. Z nočního stolku vzala svícen, svíčku zapálila o zmírající plamínek v krbu a vykročila ke dveřím. Vzala za mosaznou kliku. Dveře byly těžké. Sotva je zvládla otevřít. Musela se do nich opřít celým tělem. Dům už tonul ve tmě, když se vyplížila ke schodišti. Hladký kámen studil do bosých chodidel, když scházela do přízemí. Plamínek svíčky házel na stěny strašidelné stíny. V polovině schodiště si Frances uvědomila, že vlastně ani netuší, kam jít. Odložila svícen a posadila se na schod.
„Copak tady děláte, slečno?“
Frances zvedla hlavu. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že slova patřila jí. Ve dveřích jídelny stála služebná s malým svícínkem.
„Nemůžu usnout,“ zakňourala a otřela si uslzenou tvář.
Služka si k ní přisedla. Podala jí obyčejný bílý kapesník. Frances se do něj vysmrkala.
Stýská se mi,“ popotahovala. Ani si neuvědomovala, že jí služka nejspíš nerozumí. „A mám strach. Všichni říkají, že najdou mýho tátu. Říkají, že se s ním budu mít líp. Jak to můžou vědět? Chci domů. Chci svojí maminku...“
Slova zanikla mezi vzlyky, když ji objal pár laskavých rukou.
„A jakápak byla vaše maminka?“ zeptala se služka vlídně a pohladila ji po vlasech.
Frances popotáhla.
„Hodná. Nikdy se na mě nezlobila. Zpívala mi.“
„Mám vám zazpívat?“
Frances mezi vzlyky mlčky přikývla.
„Ale nejdřív se vrátíte zpátky do postele. A pak vám donesu teplé mléko pro lepší spaní.“
Neodporovala, když ji služka zvedla do náruče, aby ji odnesla do pokoje. Znaveně položila hlavu na její rameno. Když ji služebná pokládala do peřin, už téměř spala. Slova neznámé písničky se rozplynuly ve snech. Hrnek mléka zůstal nedopitý.

S admirálem Campbellem se pan Malcom sešel v kavárně paní Rossové. Byl to slušný podnik v centru města, kde se obvykle scházela lepší společnost.
„Tak o čem jste to se mnou chtěl mluvit, Duncane?“ zeptal se starého přítele, když jim donesli lahev dobrého vína. „Včera jste zněl dost naléhavě.“
„Inu, předevčírem večer mi u dveří zaklepalo děvče asi sedmileté,“ začal vyprávět pan Malcom.
„Každý žebrák i toulavý pes, ví u kterých dveří zaklepat,“ přerušil ho admirál Campbell se shovívavým úsměvem. „Jen tedy nechápu, jak vám mohu být nápomocen.“
„Tohle děvče není žádná žebračka, Williame. Její otec je jistý Robert Doyle, snad jeden z vašich kapitánů. Bratranec mé ženy, si nebyl přesně jistý hodností. V každém případě důstojník. Požádal mně, abychom ho našli a děvče k němu dostali.“
„A matka toho dítěte?“ zeptal se admirál Campbell.
„Zemřela,“ odpověděl pan Malcom stručně. Ostatně neměl víc informací, než ty které si přečetl v dopise otce O'Dowda.
„Jiné žijící příbuzné nemá?“
„Nejspíš žádné, kteří by se o ni mohli postarat.“
Admirál Campbell potřásl hlavou v bílé paruce a upil ze svého poháru.
„Říkáte Doyle? A kapitán?“
„Snad. Znáte ho?“ zeptal se pan Malcom.
„Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal. Ale slyšel jsem o něm. Před lety ho starej Dobrák Brown prý vytáhl z mužstva. Nemusím vám říkat, jaký mám na podobné případy názor. Je to proti přírodě. Ale prý je to docela schopný námořník. Ale které lodi velí...“ Admirál Cambell se poškrábal pod parukou. „Nicméně to mohu zjistit. Doufám, že s tím dítětem nemáte zbytečně moc starostí.“
„Ale kdeže. Žena je z toho děvčete unešená. Trochu ji podezřívám, že by si ji nejraději přisvojila, kdyby mohla.“
„Jste nenapravitelný dobrák, Duncane. A vaše žena, je unešená z každého bídného tvora, kterého najdete na ulici,“ zasmál se admirál Campbell. „Pamatuji, jak jste mi vyprávěl o tom toulavém teriérovi.“
Ještě chvíli nezávazně klábosili, než dopili láhev. Pak zaplatili, nasadili klobouky a společně vyšli na ulici. Během jejich pobytu v kavárně se z nebe začal sypat těžký mokrý sníh, který se téměř okamžitě měnil v rozmoklou břečku.
„To víno bylo velice dobré. Tak tedy v pátek ve stejnou hodinu.“
Oba gentemani si věnovali úklonu a pak se rozešli každý jiným směrem. Na rohu ulice na pana Malcoma už čekala lehká bryčka, aby ho odvezla domů. Kočí se před nepřízní počasí choulil v teplém, tmsvém plášti a elegantní ryzák zcela neelegantně věšel zmoklou hlavu k zemi.
„To je pěkná slota, McDuffe. Pojeďme domů,“ oslovil ho pan Malcom.
„Jak si přejete, pane,“ zabručel kočí. Než koně pobídl do kroku, pořádně si přihnul z placatky.

Svou ženu našel pan Malcom s rozečtenou knihou v salónu.
„Kdepak je náš malý host, drahá?“ zeptal se, když se přivítali a posadil se do křesla u krbu. Uplynul už téměř týden, co jim Frances Doyleová zaklepala na dveře. Ale ani po týdnu si to malé, hubené stvoření ve velkém domě nezvyklo a zdálo se, že se přelaskavé péči paní Malcomové spíš vyhýbá.
„Když jsme se vrátily z návštěvy od lady Ayrgylové, tak zase utekla do kuchyně,“ povzdechla si paní Malcomová. „Snažím se tomu ubožátku dopřát to nejlepší. Požádala jsem Anne, aby přinesla nějaké šaty po naší nebohé Charlotte. Nemůže přeci pořád chodit v těch starých hadrech. Ale raději si hraje s odrostlými koťaty mezi služebnictvem.“
„Myslím, drahá, že to nejsou šaty, co té malé schází,“ pronesl moudře a otevřel noviny, které si nestihl přečíst ráno. „Mimochodem, opět jsem se setkal s admirálem Campbellem,“ ozval se po chvíli.
„Zjistil něco, drahý?“ zeptala se paní Malcomová dychtivě a odložila knihu do klína.
„Jeho pátrání bylo zdá se úspěšné. Otec toho děvčete před sedmi měsíci převzal velení na fregatě Jeho Veličenstva. Jak jen se jmenovala? Měla takové zvláštní jméno. Slavík? Ne! Skřivánek. A připojil se k eskadře admirála Browna, která hlídkuje v Průlivu. Samozřejmě přesně neví, kdy se vrátí do Summertonu. Ovšem dostavník odjíždí pozítří.“
„Chceš ji poslat dostavníkem tak daleko úplně samotnou, když ani není jisté, zda se tam s otcem setká?“ zhrozila se paní Malcomová. „To přece nemyslíš vážně, Duncane!“
Málokdy svého muže oslovovala jménem. Jen pokud byla opravdu rozhořčená.
„Je větší šance, že se s otcem setká, když na něj bude čekat v domovském přístavu, než když bude osm set mil daleko.“
„Vždyť je to ještě dítě, Duncane!“
„Dovolím si připomenout, že to dítě zvládlo třítýdenní plavbu na palubě obchodní lodi. Troufám si tvrdit, že cesta dostavníkem bude kratší a mnohem méně nebezpečná. U dostavníku alespoň nehrozí, že ztroskotá.“
„Nepřipadá v úvahu, že by cestovala sama,“ prohlásila neústupně paní Malcomová. Na čele se jí udělala z rozčilení udělala svislá vráska. „Ostatně malý výlet mi neuškodí.“
„Lucy, na Nový rok má přijet bratránek Archie.“
„A jako vždy se zdrží přinejmenším do Hromnic. Ten nafrněný tlučhuba mi rozhodně chybět nebude. Kdepak. Už jsem se rozhodla.“
Pan Malcom si rezignovaně povzdechl. Za dlouhé roky manželství si už zvykl, že když se jeho žena pro něco rozhodla, nepohnul by s ní ani pár tažných koní.

VI

Poštovní dostavník z Glenmore do Summertonu odjížděl dva dny před Štědrým dnem brzy ráno. Čtyřspřeží čerstvých hnědáků už netrpělivě pohazovalo hlavami, zatímco se na vůz nakládala zavazadla cestujících. Někteří mířili na Vánoce a Nový rok k příbuzným, jiní cestovali za obchodem.
Frances s paní Malcomovou cestovaly na lehko. Děvčátko s sebou mělo jen svůj raneček, do kterého jí však služebná Anne nezapomněla k náhradní košilce, punčoškám a teplé vlněné přikrývce přibalit navíc ještě jablečný koláč, lojový puding a několik pořádných obložených chlebů. Paní Malcomová si toho s sebou nebrala o mnoho více. Vezla si sotva jeden kufřík.
„No tak. Nastup si,“ pobídla paní Malcomová Frances, která fascinovaně sledovala všechno to nezvyklé hemžení. Když se usadily ve voze, vylovila Frances ze sukní malý kožený váček.
„Madam, kolik stojí cesta do Summertonu?“ hlesla a podala váček paní Malcomové. Ta se však jen vlídně usmála a gestem ho odmítla.
„S tím si vůbec nedělej starosti, drahoušku. Schovej si to.“
„Ale strýček Fergus říkal...“ pípla Frances.
„Strýček Fergus tady není,“ mrkla na ni paní Malcomová spiklenecky. „Ještě se ti ty peníze budou hodit. Ha! Už jedeme. Bude to úžasné dobrodružství, co říkáš?“
„Ano, madam,“ přitakala Frances, ačkoliv si nebyla jistá, co tím paní Malcomová myslí. Neodpovědět by však nejspíš bylo považováno za nezdvořilé.
Dostavník se kodrcavě rozjel ulicemi města, ale brzy je nechali za sebou a za okny kočáru se objevila ojíněná kopcovitá krajina. Vůz se kolébal a poskakoval, zatímco čtyřspřeží hnědáků se plahočilo vpřed, co mu jen klikatící se, rozbitá silnice dovolila.
Paní Malcomová se dala do družného hovoru s dámou jejího věku v tmavě zelených objemných šatech a s neméně objemným napudrovaným účesem pod čepcem s pštrosím peřím.
Frances jejich brebentění vnímala jako jednolité bzučení. Zabalila se do pláštíku a tiše pozorovala své spolucestující. S zelenou dámou cestovala i mladá žena ve světlých šatech vyšívaných množstvím drobných květů a rezavém plášti z nejjemnější vlny. Možná to byla její dcera nebo neteř. To si nepamatovala, i když ji dáma v zeleném zcela určitě představovala.
Obtloustlý pán v cylindru a v kabátě v barvě přezrálých třešní usnul ještě dřív, než vůbec opustili městské brány a chrápal skoro stejně hlasitě jako lodní kuchař z Polárky. Otylá hlava mu padla na rameno hubeného úředníka s brýlemi, až se mu paruka sesunula z holého temene ke straně. Úředník seděl uvězněný mezi rozložitým tělem svého chrápajícího souseda a stěnou vozu, tvářil se útrpně, ale netroufl si svého souseda odstrčit snad v obavě, že by se svezl do náručí dámě v zeleném.
Po Francesině pravici pak seděl armádní důstojník v červeném kabátě s modrým lemováním a mladý muž oblečený do hnědého sukna. Oba mladí pánové se zjevně znali a snažili udělat dojem na slečnu v květovaných šatech. Ta se na ně však jen mírně usmívala a stydlivě klopila oči.
Cesta ubíhala pomalu. Jen čtyři míle za městem, kočár zapadl do bahna. Všichni pánové včetně spícího otylého gentlemana, který se při prudkém zastavení probudil s hlasitým zachrápnutím, si museli vystoupit a pomoci dostavník z bláta vyprostit. Jeden z vozků pobízel koně ze země bičem. Zvířata hrabala kopyty, námahou funěla a na plecích se jim pěnil pot. Když se vůz konečně podařilo osvobodit spustil se prudký liják a pánové urychleně nastoupili do vozu.
„Zdá se, že nás čeká zajímavá cesta,“ utrousil obtloustlý pán a dámy souhlasně přikyvovaly.
Před polednem se konečně dostavník dokodrcal ke Cairnlochu, kde hnědáky vypřáhli a místo nich přivedli nesourodou čtveřici skládající se ze dvou grošáků, jednoho ryzáka a kobylky s hnědými fleky. Odpoledne pak nejeli o nic rychleji. A nezlepšilo se to ani další dny. Spíš naopak. V noci se déšť změnil v pořádnou chumelenici a následující dny se čtyřspřeží nepotýkalo jen s nekvalitními cestami, ale i čerstvě napadaným sněhem sněhem, který se během dne měnil v kluzkou břečku. Zpočátku veselá nálada mezi cestujícími se zhoršujícím se počasím a nabraným zpožděním klesla.
Frances se choulila do vlněné přikrývky, ale i přesto jí byla skoro pořád zima. Ostatní na tom nebyli o mnoho lépe.
„Madam,“ obrátila se na paní Malcomovou. „Jak dlouho ještě pojedeme?“
Paní Malcomová, vytáhla ruku z kožešinového rukávníku a vlídně ji pohladila po tváři.
„Za pěkného počasí by nám zbýval tak den nebo dva cesty. Ale v téhle zatrápené chumelenici jsme sotva v polovině cesty,“ odpověděla trpělivě. Během cesty dostavníkem se Frances osmělila a ten den jí na stejnou či podobnou otázku odpovídala již poněkolikáté.
„Je vám zima, slečno?“ naklonil se k ní důstojník.
Frances přikývla a mládenec jí podal svou placatku. Trochu váhavě k ní přičichla. Ještě pořád měla v živé paměti odporný slaný dryák Paddyho Dohertyho.
„Je to prvotřídní brandy,“ řekl spíš pro ostatní. „Ta vás zahřeje.“
Paní Malcomová zatvářila trochu nesouhlasně, ale nic neřekla a Frances nejistě upila. Alkohol byl hořký, štípal v krku, ale tělem se jí rozlilo příjemné teplo. Alespoň na chvíli. Potom důstojník nabídl i ostatním. Nikdo neodmítl.
„Kam vlastně cestujete?“ zeptal se důstojník, aby řeč nestála.
„Do Summertonu. Doprovázím tady slečnu Doleovou k jejímu otci,“ odpověděla paní Malcomová.
„Tak to máme společnou cestu, madam.“
„Táta je kapitán na velký lodi,“ vyhrkla Frances trochu rozjařeně. Brandy jí rozvázala jazyk.
„A na které lodi velí, slečno?“ vložil se do hovoru otylý pán.
Frances chvíli přemýšlela a snažila si vzpomenout, jaké jméno to vlastně pan Malcom říkal, než odjížděly.
„Na Skřivánkovi,“ zachránila ji paní Malcomová.
„Jeden můj vzdálený bratranec sloužil jako poručík na Siriovi,“ řekl otylý pán, čímž v očích přítomných povýšil na největšího odborníka na námořní problematiku a začal vyprávět jakousi jen stěží uvěřitelnou historku. Frances se ho snažila poslouchat, ale brzy se jí začaly klížit oči a nakonec jí hlava klesla do klína paní Malcomové.
Dáma v zeleném se slečnou s květovanými šaty je k nemalému zklamání přítomných pánů nazítří opustily. Místo nich přistoupil poněkud protivný duchovní. Vůbec se nepodobal jejich hodnému vesnickému pana faráři. Jeho přísný obličej připomínal dravého ptáka a skoro celou dobu žehral na pokleslou a zhýralou společnost. Otylý pán se zpočátku snažil s knězem konverzovat, ale brzy byl byl umlčen plamennými argumenty a nálada ve voze už tak podlomená zimou a odchodem příjemné společnosti ještě víc upadla.
Do Summertonu nakonec dorazili skoro týden po Novém roce. Pán v červeném kabátě si urovnal paruku, nasadil si třírohý klobouk a pomohl paní Malcomové vystoupit. Za ní z vozu bryskně vyskočil mladý důstojník se svým přítelem. Frances se ve dvířkách zarazila. Schůdky na ni byly přeci jen vysoké. Důstojníček jí pohotově vzal do rukou a postavil ji na mokré kočičí hlavy.
„K službám, slečno,“ uklonil se a Frances mu věnovala vzácný bezzubý úsměv, než se chytila paní Malcomové za ruku.
„Poslyšte, vy jste říkal, že to tu trochu znáte. Neporadil byste nám nějaký slušný hostinec?“ obrátila se paní Malcomová na silného pána v červením kabátě. Ten se zamyšleně poškrábal ve vlasech.
„Zkuste to U Černého lva. Není to daleko od přístavu a hostinská dobře vaří.“
Paní Malcomová poděkovala, chopila se kufříku a energicky zavelela k odchodu.
„Nejdřív se pořádně najíme, ubytujeme a zítra se půjdeme poptat po tvém otci.“

VI

Nazítří paní Malcomová rozhodla, že se hned po snídani vydají za velitelem přístavu. Kdo jiný by měl nejlépe vědět, které lodě do připluly nebo se očekává, že v dohledné době připlují. Ovšem na první překážku narazily hned v bráně. Mladý poručík námořní pěchoty
je sice zdvořile ale neústupně vyprovodil se slovy, že do pevnosti je civilistům vstup zakázán. Nicméně byl ochotný předat veliteli přístavu navštívenku se vzkazem, čímž přeci jen zmírnil spravedlivé rozhořčení paní Malcomové.
Vydaly se procházkou k přístavu. Frances, která už přijala myšlenku, že paní Malcomová ji nenechá na holičkách a během cesty dostavníkem opustila ji nedůvěřivá zasmušilost, se zájmem rozhlížela kolem sebe. Ulice kypěly životem. Povoz tažený párem mul si razil cestu k nábřeží. Vozka hlasitě hulákal, aby mu parta upachtěných dělníků uhnula z cesty. Když je minul, tak si otráveně odplivl. Dvojice mladých dam si zálibně prohlížela výlohu krejčovství, než s chichotem vešly dovnitř. Čím víc se blížily k přístavu, tím víc se na ulici objevovalo lodníků v širokých kalhotách nebo jednoduchých sukních.
Paní Malcomová si vyhlédla skupinku námořníků, která z lelkovala před jednou z mnoha přístavních hospod.
„Zeptáme se jich,“ vybídla Frances. Bez okolků se přitočila k tomu nejstaršímu, který vypadal, že má v partě hlavní slovo.
„Dobré dopoledne, pánové,“ pozdravila s úsměvem.
„Dobré, ma-dam,“ opětoval pozdrav námořník. Nečekal, že ho někdo osloví a už vůbec ne postarší dáma z lepší společnosti.
„Mohl byste mi říci, jestli některá z těch lodí,“ ukázala paní Malcomová k lesu ráhen nad hladinou zálivu, „je fregata Jeho Veličenstva Skřivánek?“
Šedivý námořník si rozpačitě prohrábl neupravenou kštici a zavrtěl hlavou.
Skřivánek se tu už aspoň půl roku neukázal, madam,“ odpověděl jeden z jeho kumpánů. „Že jo, Joe?“ drcl loktem do třetího.
„Jojo,“ přitakal a potáhl z dýmky. „Aspoň půl roku. Prej hlídkuje někde na západním konci Průlivu. Říkál to Bill Payne z Albatrosu.“
„A nevíte, pánové, kdy se očekává jeho návrat?“
Námořníci se jednohlasně rozchechtali, jako by paní Malcomová řekla dobrou anekdotu.
„To se zkuste zeptat větru, madam,“ odpověděl mezi chechotem ten, kterému říkali Joe.
„Děkuji za vaši ochotu, pánové,“ nenechala se paní Malcomová vyvést z míry. Věnovala námořníkům lehce odbyté pukrle a měla se k odchodu.
Frances, která mezitím bloumala po nábřeží a okukovala zakotvené plachetnice, se za ní rozeběhla.
„Vědí, kde je můj táta?“ zeptala se po chvíli. V hlase měla nenápadný nádech smutku.
Paní Malcomová potřásla hlavou.
„Ano, ale není tady v přístavu a nevědí, kdy se vrátí.“
Frances svěsila hlavu a zabalila se do pláštíku. Dobrá nálada živená nadějí, že se konečně shledá s otcem ji opouštěla. Paní Malcomová se něžně dotkla jejího ramene.
„Není všem dnům konec. Ještě je tu velitel přístavu. Ten určitě bude vědět víc než obyčejní námořníci.“
Frances přikývla, ale bylo na ní vědět, že se jí ta odpověď ani trochu nelíbí. Paní Malcomová se k ní sehnula a zadívala se jí do zamračené dětské tváře vlídnýma očima.
„Víš co, zajdeme se teď najíst. S prázdným žaludkem všechno vypadá hůř, než jak to doopravdy je. Na co bys měla chuť?“
Frances pokrčila rameny. Doma si vybírat nemohla a na štědrost paní Malcomové si ještě pořád nezvykla.
„Třeba bude mít paní Beckettová ještě kus jablečného koláče. Co ty na to?“ mrkla na ni paní Malcomová spiklenecky. Zkrabacené rtíky se prohnuly do lehkého úsměvu.

Druhý den po poledni k Černému lvu přiběhl růžolící chlapec v uniformě námořního kadeta se vzkazem, že velitel přístavu paní Malcomovou přijme ve tři hodiny odpoledne. Modrý kabát měl úplně promočený, protože venku už od rána vytrvale pršelo, a paní Malcomová trvala na tom, že s nimi musí určitě poobědvat a pořádně se usušit. Chlapec však zdvořile odmítl s omluvou, že má další povinnosti a odkvačil do deště.
Během oběda paní Malcomová požádala hostinského, jestli by jim nezařídil bryčku. Počasí ani za mák nelákalo k procházce přes město.
Bryčka zastavila před pevností, kde už na ně čekal námořní důstojník v tmavomodrém kabátě poručíka, aby pomohl paní Malcomové vystoupit z kočáru.
„Madam, to dítě tady bude muset zůstat,“ oznámil, když si všiml Frances.
„Slečna Doyleová půjde se mnou,“ oponovala paní Malcomová energicky.
„Ale velitel...“ chtěl něco namítnout poručík.
„Nepřipadá v úvahu, mladíku. A bude-li mít admirál Morris nějaké námitky, sveďte to na mě.“
Poručík rozpačitě pokrčil rameny, ale dál se s paní Malcomovou nepřel.
Dům velitele přístavu byla úhledná bílá budova s velkými okny přilepená k hradbám shlížející k přístavu. Na střeše byla vyvěšená vlajka, která v dešti schlíple visela k zemi. Poručík je chvatně převedl přes rozbahněné nádvoří a uvedl je do budovy.
Stoupaly za ním po kamenných schodech do patra. Frances se držela paní Malcomové za ruku a nejistě rozhlížela. Strohé schodiště i chodba na ni působily studeným, nepřátelským dojmem. Zastavily před jednoduchými, ale elegantními dveřmi z tmavého leštěného dřeva. Jejich průvodce zaklepal. Téměř vzápětí se ozvala rázná odpověď a poručík otevřel.
„Paní Malcomová, pane,“ oznámil.
Paní Malcomová v objemných šatech vplula do pracovny s rozšafností sobě vlastní. Frances ji následovala a když se zastavila před stolem, za kterým seděl přísně vypadající muž v letech oblečený do modrého kabátu lemovaného zlatem, schovala se za jejími sukněmi. Neodvážila se téměř ani dýchat.
Muž vstal a věnoval paní Malcomové galantní úklonu.
„Paní Malcomová, dostal jsem váš vzkaz. Nejsem si však zcela jist, jak vám mohu být nápomocen,“ přešel bez okolků k jádru věci. „Vyrozuměl jsem, že hledáte nějakého důstojníka...“
„Přesně tak. Kapitána Roberta Doylea. Měl by velet fregatě jménem Skřivánek,“ skočila mu paní Malcomová do řeči. „Domnívám se, admirále, že nikdo jiný než vy nebude mí lepší povědomí, kde by se mohl nacházet nebo kdy se očekává jeho návrat.“
„Obávám se madam, že vám nemohu odpovědět,“ odpověděl jí velitel přístavu stroze byť ve vší slušnosti. „Smím znát důvod vašeho zájmu?“
Teprve v tu chvíli si všiml děvčátka za jejími zády.
„Co tady dělá to dítě!?“ zhrozil se.
„To dítě je dcera kapitána Doylea. Myslím, že to je dostatečné vysvětlení, admirále.“ pronesla paní Malcomová a tvářila se, že velitelův nezdvořilý tón přeslechla.
„Při vší ústě, madam, toto je vojenský přístav nikoliv zaopatřovací ústav. Odveďte si to dítě.“
„Chcete říct, že se námořnictvo k rodinám svých důstojníků, kteří věrně slouží králi, otočí zády, když se ocitnou v nouzi? To je ovšem hanebné,“ pronesla paní Malcomová rozhořčeně.
„Madam, já jsem velitel přístavu. Rodinné záležitosti důstojníků skutečně nepatří mezi mé kompetence. Leží-li vám na srdci osud sirotků, můžete se obrátit na místního vikáře. Ten spravuje sirotčinec.“
Hlas velitele přístavu zněl velice rozzlobeně. Frances se snažila být takřka neviditelná. Paní Malcomová se naopak tvářila rozladěně.
„Admirále, když do přístavu připluje loď, její kapitán její příjezd předpokládám se hlásí zde,“ pronesla rozvážně a zdánlivě bez souvislosti s předchozím rozhovorem.
„Samozřejmě?“ odpověděl upjatě.
„Pak by jistě nebyl problém zde zanechat kapitánu Doyleovi vzkaz, že?“ usmála se paní Malcomová. „Mohu požádat o papír a brk?“
Velitel přístavu neochotně přitakal. Obálku adresovanou kapitánu Doyleovi založil do zásuvky a vyprovodil paní Malcomovou s Frances ze dveří.

Když se usadili v bryčce tvářila se paní Malcomová utrápeně. Dobře věděla, že na Skřivánka mohou v přístavu čekat i celé měsíce. Tak dlouho zůstat nemohla. Její muž by si jistě dělal starosti. Nevíc by to bylo nezdvořilé vůči bratránkovi Archiemu, ať jí byl protivný sebevíc.
Frances její neobvykle zasmušilou náladu vycítila a sklesle se schoulila do sebe.
„Zpátky k Černému lvu, madam?“ zeptal se kočí.
„Znáte to tu dobře?“ opáčila otázkou.
Kočí přikývl.
„Narodil jsme se tady, madam.“
„Pak jistě víte, jak se jmenuje místní vikář a kde se nachází sirotčinec. Zavezte nás tam,“ odpověděla bezbarvým hlasem.
Frances zvedla hlavu a s náhlým zábleskem poznání ve tváři seskočila z bryčky a rozeběhla se do deště. Už zase měla pocit, že sliby dospělých jsou jen prázdná slova.
„Počkejte,“ řekla paní Malcomová kočímu, vystoupila z kočáru a pustila se za děvčátkem. Střevíčky se snažila vyhnout loužím. Frances dohnala na rohu ulice směřující z přístavu do města. Děvče se jí pokusilo vytrhnout.
Všichni akorát lžete!“ rozkřikla se. V rozčilení se vrátila ke své mateřštině a po tváří se jí koulely slzy. Paní Malcomová nic neříkala, jen si pevně objala.
Slibujete, že najdete mýho tátu. Ale lžete. Táta nikdy nepřijde. A teď mě chcete nechat v sirotčinci,“ vzlykala. „Já tam nechci! Já chci domů!“
„Frances, napsala jsem tvému otci dopis, až připluje, bude vědět kde tě najít. Postarají se o tebe,“ snažila se ji utišit paní Malcomová. „Tak pojď.“
Neochotně se s paní Malcomovou vrátila k bryčce. Po celý zbytek cesty jen nešťastně svírala svůj raneček.

Sirotčinec byl nevlídná cihlová budova utopená v úzké boční ulici vedoucí ke kostelu. Paní Malcomová zabušila na vrata. Otevřela jim žena v prostých šatech. Zástěru měla umouněnou. Vlasy se jí pod čepcem kroutily v divokých tmavých vlnách. Frances ji z bryčky ustrašeně sledovala. V její dětské mysli ta žena byla určitě čarodějnice.
„Přejete si, paninko?“ zeptala se rukama založenýma v bok.
„Dobrý den, mohla byste mi říci, kde bych našla vikáře Glanvilla?“ zeptala se paní Malcomová zdvořile.
„Není tady,“ utrhla se žena. „Co mu chcete? Chcete tu odložit to dítě?“ šlehla pohledem po Frances. Ta se před jejím pohledem ještě víc přikrčila. Vůbec se jí ta žena nelíbila. „Co je zač? Nějakej bastard nebo co? Od kdy bohatý paničky sbíraj na ulici cizí děcka?“
„Děvče je pod mou ochranou. Matka jí zemřela. Otec je kapitán na Skřivánkovi. Přijde si pro ni,“ vysvětlila situaci paní Malcomová.
„Nejsme zájezdní hostinec,“ odsekla žena a už už se chystala přibouchnout dveře paní Malcomové před nosem. Ta ze sukní vylovila hedvábný váček a z něj vytáhla zlatou minci.
„Zaplatím děvčeti postel, stravu a slušné zacházení, na jak dlouho bude potřeba.“
Čarodějnice přimhouřila oči. Obrátila minci v ruce a trochu nedůvěřivě si ji prohlížela.
„No tak ji přiveďte.“
Paní Malcomová došla pro Frances k bryčce a pomohla jí slezt.
„Já tam nechci. Ta paní je zlá,“ zmohla se na poslední odpor, když ji vedla deštěm k čarodějnici.
„Neboj se. Nedovolím, aby ti někdo ubližoval.“
„Vy tady ale nebudete,“ hlesla Frances zoufale.
„Bude to v pořádku. Otec si pro tebe přijde. Frances, slib mi, že budeš hodné a poslušné děvče, ano,“
Krátce přikývla. V krku jí seděl těžký knedlík. Sotva si zvykla na energickou, ale milou paní Malcomovou, už zase ji nechávali někomu cizímu.
„Jak se jmenuješ, holka?“ spustila na ni čarodějnice zhurta.
„Fa-Fanny Doyleová.“ vykoktala. Vůbec se jí za žena nelíbila. Naháněla jí hrůzu snad ještě víc než pan Bradigan z Polárky.
„Budeš mi říkat paní Hopkinsová. Je ti to jasné?“
„Ano, pa-paní Hopkinsová,“ vykoktala a zoufale se ohlédla po paní Malcomové.
Neochotně ji následovala do nitra toho strašidelného domu. Úzkostně svírala raneček, když ji za loket vedla šerou chodbou.
„Budeš pomáhat v kuchyni. Už dlouho hledáme nějakou kuchtičku. Nemysli si, že se tu budeš flákat. Darmožrouty tady netrpíme,“ hučela paní Hopkinsová a odvedla ji do kuchyně, kde rozložitá kuchařka zrovna ve velikém kastrolu klohnila hrachovou kaši k večeři.
„Paní Pottsová vedu vám pomocnici,“ oznámila rázně. „Aspoň na čas.“
Kuchařka odstavila kastrol z plotny a otočila se. Ruce otřela do zástěry a z čela odhrnula pramen prokvetlých vlasů. Měřila si Frances nepříjemně zkoumavým pohledem.
„Je malá,“ pronesla nespokojeně. „Kolik ti je děvče? Co umíš?
Frances by nejraději utekla pryč, daleko od toho strašidelného domu, ale nohy měla jako z olova. Mlčela.
„No tak. Paní Pottsová se tě na něco ptala. Umíš mluvit?“ vybídla ji paní Hopkinsová zostra.
„Bu-bude mi sedm,“ špitla.
Pokusila se couvnout, když jí paní Hopkinsová prohledala raneček i kapsy. Sebrala jí panenku, co jí otec před časem přivezl z cest. Našla i měšec s penězi po mamince.
„Tohle si vezmu,“ sevřela ho v hrubé dani.
„A-ale paní Malcomová vám už zaplatila,“ odvážila se ozvat. Záhy však poznala, že u paní Hopkinsové se ničeho nedovolá. Políček na tváři štípal nespravedlností.
„Ty jsi zatraceně drzej spratek, Frances Doyleová. Ta panička ti takovýhle manýry možná trpěla, ale tady budeš sekat dobrotu,“ zpražila ji paní Hopkinsová. „Pořádně ji zapřáhněte, paní Pottsová. Já znám tenhle línej póvl. Na ten nic jinýho než rákoska a práce neplatí.“ obrátila se na kuchařku.
„Na to vemte jed,“ přitakala. „No tak, co koukáš. Popadni koště a koukej zamést.“
Frances si už netroufla odporovat. „Spát budeš tady v koutě. Ještě budeš ráda,“ ukázala jí paní Pottsová malou komůrku sousedící s kuchyní, původně snad myšlenou pro další kuchařku, kdyby si sirotčinec mohl dovolit víc personálu.

VII

Život za zdmi sirotčince Frances nenesla dobře. Zasmušilost, která ji ve společnosti paní Malcomové zvolna opouštěla, ji znovu sevřela v okovech nedůvěry a strachu. Vikář Glenville byl sice přísný, ale spravedlivý muž a o své svěřence měl upřímný zájem, ale pro další povinnosti sirotčinec navštěvoval jen na krátkou dobu párkrát do týdne. Po zbytek času byly děti pouze v péči paní Hopkinsové. Frances se s vikářem poprvé setkala druhý den po příchodu. Zeptal se jí odkud je a jak se jí daří, ale Frances byla ještě natolik vyděšená prudkou změnou situace, že se zmohla akorát na jednoslovné odpovědi.
Brzy zjistila, že je lepší se držet za zdmi kuchyně. Paní Pottsová ji sice nic neslevila, ale byla spravedlivá a svoje malé svěřence měla svým drsným způsobem ráda. Nejednou ji Frances viděla jak se některému z dětí snaží trochu přilepšit. Když ji však prosila, zda by ji nevzala s sebou na trh v naději, že snad půjdou okolo přístavu, nikdy nesvolila.
Paní Hopkinsové se naučila vyhýbat. Ta pro hrubé slovo nebo ránu nikdy nešla daleko a vlídnější tvář nasazovala, jen v přítomnosti svého chlebodárce. Kdykoliv Frances uslyšela její kroky nebo hlas na chodbě vedoucí ke kuchyni snažila se zmizet. Ostatní děti takové štěstí, že by ušly její pozornosti, neměly. Útočiště Frances obvykle našla ve sklepě nebo ve spíži. Tam si jednoho dne, když ji paní Pottsová poslala pro kus špeku, všimla malého okénka. Nebylo zas tak vysoko, nanejvýš v úrovni hlavy dospělého muže.
Dřív než se nad tím náhlým nápadem zvládla víc zamyslet, vykasala sukně a vyšplhala na polici. Přelezla se do výklenku, otevřela okno a protáhla se ven.
Rozhlédla se. Nad hlavou měla šedou zimní oblohu a pod nohami kočičí hlavy pokryté vrstvou slámy a koňským trusem. Zaváhala. Vyšplhat do okna bylo snadné. Vždyť doma vybírala ptačí hnízda ve skalách na pobřeží. Ale skočit dolů to byla jiná. Zaváhala. Nakonec zavřela oči, napočítala do tří a skočila.
Dopad byl tvrdý. Mnula si natlučené koleno, ale spolkla slzy a hned se postavila na nohy. Nevěděla kudy přesně vede cesta do přístavu, ale pamatovala si, že bryčka jela okolo kostela a tak k němu zamířila.
Tolik se soustředila, aby si co nejpřesněji vybavila, kudy bryčka přijela, že si nevšimla vikáře Glenvilla, který zrovna vycházel ze dveří kostela.
„Copak děláš sama na ulici, Frances Doyleová?“ ozval se za ní jeho přísný hlas.
Otočila se. Trochu se krčila v očekávání vyplísnění.
„Já-“ zadrhla se.
„Ano?“ pozvedl vikář obočí. „Jen, mluv, dítě. Já přece nekoušu.“
„Chtěla jsem jít do přístavu, velebný pane,“ přiznala po chvíli a sklopila hlavu. Snad něco v jeho hlase, snad obyčejná dětská touha někomu věřit, jí přiměla váhavě mluvit dál. „Chtě-chtěla jsem vědět, jestli už připlul můj táta.“
Upřeně si ji prohlížel. Za zdánlivě ustrašeným děvčátkem se skrývala kurážná duše.
„Vezmu tě do přístavu, Frances Doyleová, ale teď se vrátíme zpátky.“
„Paní Hopkinsová se bude zlobit, že jsem utekla,“ hlesla.
Vikář potřásl hlavou.
„Bylo to neuvážené a zasloužíš si trest.“
Provinile svěsila ramena.
Paní Hopkinsová už čekala ve dveřích. Ruce měla založené v bok.
„Vedu vám tu tulačku, paní Hopkinsová.“ oznámil vikář. „Nebuďte na ni moc tvrdá,“ dodal tak potichu, že to mohla slyšet jen ona.
Paní Hopkinsová popadla Frances za loket a nesmlouvavě ji odvedla dovnitř. Tehdy se poprvé v životě seznámila s rákoskou.

Vikář Glenville na svůj slib, že ji vezme do přístavu, nezapomněl. Nazítří přišel už jednu hodinu po poledni. Frances zrovna pomáhala paní Pottsové s mytím nádobí od oběda. Té se nápad, že vikář vezme její pomocnici na vycházku vůbec nezamlouval, nakonec ale svolila. Od té doby Frances do přístavu vikář brával ve stejnou dobu třikrát do týdne. Pozorovali hemžení námořníků na nábřeží i čluny křižující hladinu zálivu. Ukazoval jí zakotvené lodě a předčítal jí jejich jména napsaná ozdobným písmem na zádích. Žádná z nich však nebyla Skřivánek a jak čas ubíhal, Frances přestávala věřit, že se s otcem kdy setká. Zvolna se smiřovala s tím, že paní Pottsové bude v kuchyni sirotčince pomáhat už na věky věků.
Až jednoho šedivého, mlhavého dne někdy po Hromnicích zase šli do přístavu. Vikář Frances vyprávěl nějaký příběh, ale příliš mu nevěnovala pozornost. Rozhlížela se kolem sebe. Pozorovala panoptikum přístavního města a myšlenky se jí toulaly daleko po vřesovištích za rodnou vsí. V tom kdosi zavolal její jméno. Ohlédla se po hlase. Chvíli se zmateně rozhlížela. Snad si nebyla úplně jistá, že to nečekané volání skutečně náleží jí.
Hlas patřil muži v modrém kabátě s bílými klopami lemovaným zlatem. Kráčel po protější straně ulice. Jeho tvář jí byla vzdáleně povědomá. Chvíli na něj upřeně zírala. Pak jí v myslí vytanula dávno zapomenutá vzpomínka.
Táto! Tatínku!“ vyhrkla a vytrhla se vikářovi z ruky. Rozeběhla se rozbahněnou ulicí. Skákala přes kaluže vstříc muži v kapitánském klobouku.
„Fanny!“ zavolal na ni.
Vrhla se mu do náruče. Sevřel ji v pevném objetí. Přitulila zrzavou hlavu na jeho rameno.
Táto,“ zašeptala a rozplakala se. „Maminka umřela.
Slzy se vpíjely to modrého sukna.
„Já vím, Fanny. Já vím.“
Dopis psaný rukou otce O'Dowda přivezla poštovní briga Amelia už víc jak před měsícem. Další tři týdny trvalo, než se naskytla příležitost k návratu do Summertonu. Druhý list od neznámé dámy na něj čekal v kanceláři velitele přístavu. Teprve nyní, když svíral jedinou dceru v náručí, si naplno uvědomil jejich obsah. I jemu se oči zalily slzami.
Táto, že mě odvedeš z toho strašidelného domu?“ zeptala tichounce.
„Z jakého strašidelného domu?“ zeptal se zmateně.
„Myslím, že tím myslí místní sirotčinec, kapitáne,“ ozval se vikář, který se až doposud držel opodál.
„A vy jste, k čertu, kdo?“
Kapitán Robert Doyle si obvykle nepotrpěl na zdvořilosti.
„Omluvte mne. Nepředstavil jsem se. Vikář Glenville, k vašim službám, kapitáne.“ představil se vikář a nad kapitánovým zaklením nehnul ani brvou.
„Spravuji tady takový útulek pro sirotky a před pár týdny u nás našla přístřeší i vaše dcera. Přivedla ji jedna velice štědrá dáma. Prý vám zanechala dopis u velitele přístavu.“
„Ano, četl jsem ho. Měl bych vám poděkovat. Za péči a starost,“ vypravil ze sebe poněkud neohrabaně.
„To nestojí za řeč, kapitáne,“ řekl vikář shovívavě a pak dodal: „Víte nečekali jsme, že vás dnes potkáme. Frances se nerozloučila a...“
Kapitán Doyle potřásl hlavou na srozuměnou.
„Půjdu s vámi.“

Příchod kapitána Doyla způsobil v sirotčinci rozruch. Paní Pottsová hartusila, že zase bude na kuchyň sama, zatímco paní Hopkinsová ho sledovala nasupeným pohledem, když balil Francesiny věci do ranečku.
„To je všechno?“ zeptal se ostře, když raneček zavázal.
„Nic víc si s sebou nepřinesla,“ odsekla paní Hopkinsová.
Frances zatahala otce za rukáv.
„Sebrala mi peníze po mamince a panenku,“ hlesla s nově nabitou jistotou.
„To bylo na postel a stravu,“ řekla paní Hopkinsová stroze. „To víte. Není to jen tak živit dítě v téhle době.“
Kapitán Doyle nebezpečně přimhouřil oči.
„A panenka?“ zeptal se.
„Tu jsem vyhodila. Vaše dcera je už na takové dětinské rozmary už dost velká. Víte, děti nesmíte moc rozmazlovat, kapitáne,“ odpověděla s blahosklonným výrazem.
Kapitán Doyle se zamračil. Nejraději by té ženské řekl něco pěkně od plic, ale před vikářem nechtěl spor vyostřovat a držel jazyk na uzdě.
„Budu to brát jako příspěvek na chudé, madam,“ pronesl chladně.
Pak se obrátil na vikáře: „Měl byste si tu zjednat pořádek, velebnej pane.“
Věnoval všem přítomným ledabylou úklonu, vzal dceru za ruku a vyvedl ji z té strohé, stísněné budovy ven.

VIII

Člun mířil přes zčeřenou hladinu zálivu k boku trojstěžníku. Kapitán Doyle seděl vedle kormidelníka ve svátečním klobouku. Frances se křečovitě držela lavice, aby nespadla na dno člunu nebo nepřepadla přes bort do ledové vody. Tenhle nestabilní způsob dopravy se jí vůbec nezamlouval. Až příliš jí připomínal bouřlivou plavbu v podpalubí Polárky a čím víc se blížili k fregatě, tím víc se tvářila přepadle.
„Podívej,“ oslovil ji otec. „Není překrásná?“ ukázal téměř láskyplně na loď pohupující se na hladině. Bílý pruh lemující střílny ostře kontrastoval s černým trupem. Plachty měla úhledně svinuté.
Frances se zmohla akorát na zaražené přikývnutí. Fregata jí připadala obrovská. Skřivánek možná nebyl největší lodí v přístavu, ale rozhodně byl mnohem větší než Polárka. O rybářských člunech nemluvě. Když námořníci zvedli vesla z vody a člun přirazil k jejímu boku, napůl ohromeně, napůl vyděšeně hleděla vzhůru na oblý trup, který se tyčil alespoň osm stop nad hladinu. Z paluby se rozezněl ostrý hvizd píšťal.
Kapitán Doyle vyšplhal na palubu s lehkostí zkušeného námořníka. Pro Frances dal spustit závěsné sedátko. Jeden z námořníků jí pomohl se usadit.
„Pevně se držte, slečinko. Ať vás nemusíme lovit z vody,“ zazubil se a jeho druzi se rozesmáli s upřímnou veselostí. Frances se pevně chytila lan. Když ji tahali vzhůru, měla hrůzou pevně zavřené oči. Čísi silná ruce ji postavily na palubu. Vyplašeně se rozhlédla. Kolem stáli v řadách vyrovnaní námořníci, někteří v jednoduchých sukních, jiní v širokých kalhotách, ale všichni v modrých kabátech s lesklými knoflíky a kloboucích nebo čapkách. Její otec mezi nimi vážně procházel k zádi, kde byli vyrovnaní důstojníci.
Frances se chtěla pustit za otcem, ale stejné ruce, které ji pomohly na palubu ji zadržely.
„Teď ne, slečno. Počkejte, až vás kapitán vyzve,“ sykl jí do ucha.
To už její otec došel na záď, odtočil se k posádce, vydal nějaký pokyn a celý to slavnostní napětí se uvolnilo do všeobecného lomozu.
„Ludlow!“ Oslovení zcela zjevně patřilo muži, který držel Frances za rameno. „Přiveďte mou dceru do mé kajuty.“
„Rozkaz, pane,“ odpověděl námořník pohotově a kloubem ukazováku se dotkl čela.
Když za Ludlowem zapadly dveře kajuty a Frances se svým otcem osaměla, jakoby odložil punc obřadnosti. Klobouk odložil na stůl pokrytý neuspořádanou změtí papírů. Poprvé od chvíle kdy se setkaly se na ni zadíval vážným, ustaraným pohledem.
„Co si tu s tebou jen počnu?“ zamumlal sotva slyšitelně a odhrnul papíry na stranu. „Máš hlad? Dávala ti ta čarodějnice vůbec najíst?“ zeptal se.
Frances neodpovídala. Jen se pořád trochu vyplašeně rozhlížela po kajutě.
„Travisi!“
Do kajuty nakoukla hlava šedivého muže s bujnými licousy. Tuhý cop, měl dlouhý téměř až k opasku.
„Přejete si, pane?“ zeptal se úslužně.
„Doneste něco k jídlu. Míchaná vejce a pár sucharů. A teplý grog.“
Frances při slovech o jídle nepřirozeně zbledla.
„Nemám hlad,“ hlesla. Pořád měla v živé paměti jak jí bylo na Polárce špatně. Skřivánek se sice nepotýkal s bouří, ale stejně cítila, jak se jí paluba pod nohama mírně pohupuje.
„Nesmysl. Nic nepomůže na trudomyslnost jako pořádné jídlo.“
Frances si netroufla odporovat a když Travis donesl talíř s vejci, váhavě se do nich pustila.
Kapitán Dole ji mlčky pozoroval. V hlavě mu vířila změť myšlenek. Slíbil, že se o dceru postará, ale popravdě vůbec nevěděl jak. To malé, hubené, zamlklé stvoření příliš nepřipomínalo veselé, možná trochu divoké děvčátko, které pamatoval ze své poslední návštěvy domova. V každém případě na válečnou loď nepatřilo. Ale bylo tu a nezbývalo, než se tomu postavit čelem.
„Řeknu Travisovi, aby ti našel nějaké oblečení. V šatech tady chodit nemůžeš.“
Na okamžik se odmlčel a pak dodal: „Nebude to tu lehký. Ale časem si zvykneš.“

Skřivánek se v Summertonu zdržel jen, než naložili zásoby vody, čerstvých potravin a alkoholu. Kapitán Doyle se rozhodl zvednout kotvy hned následujícího dne s odpoledním odlivem.
Frances se bezcílně potloukala po palubě. Už se krapet otrkala a troufla si svůj nový domov prozkoumat. Místo šatů se spodničkou, na sobě měla oblečené jednoduché široké kalhoty, které jí Travis večer zvládl zkrátit tak, aby si nepřišlapovala nohavice. Košile a bezbarvá vestička jí byly ještě velké a tak si je přepásala kusem provazu. Vlasy jí ráno Travis zapletl do obyčejného copu se slovy, že „tydlecty složitosti“ neumí, učit se je rozhodně nebude a příště si má cop zaplést sama. Od nohou jí byla trochu zima, protože dostatečně malé trepky Travis nesehnal a tak navzdory chladnému mrholení, které se od rána snášelo z oblohy, cupitala po příďové nástavbě bosky.
„Nemotej se tady nahoře, děvče,“ houkl na ni bocmanův pomocník Ludlow. „Za chvíli tu bude pěknej zmatek. Koukej zmizet, než tě někdo zašlápne.“
Věnovala mu vykulený pohled, ale poslechla a opatrně sešplhala po schůdkách na dělovou palubu. Byl to stísněný prostor s dvěma řadami děl na dřevěných lafetách, které se táhly od přídě až na záď. Dvě měl její otec dokonce ve své kajutě.
Vzápětí už se ze shora ozvalo hulákání rozkazů. Ostrý hvizd píšťal. Dusot bosých nohou po palubě. Křik bocmana. V podpalubí se množství upocených chlapů se opíralo do vratidel. Důstojník v modrém kabátě hulákal rozkazy. Lana zaskřípěla. Paluba se jí zhoupla pod nohama. Zapotácela se a upadla. Muži se do vratidel opřeli ještě urputněji. Námořníci supěli námahou.
Fregata zachytila mírný závan větru a zvolna se dala do pohybu. Frances si bezradně dřepla mezi děla a skryla hlavu mezi kolena. Po tvářích se jí koulely slzy. Cítila se ztracená. Ztracená a zbytečná mezi vším tím lomozem, kde každý znal své místo. Jen ona si na palubě připadala tak nějak navíc.
„Co tu bulíš, kluku!“
Zvedla hlavu. Před ní dřepěl mladý námořník s červenou šerpou kolem pasu a zubil se od ucha k uchu.
Mlátička Billy se urve z řetězů a rozmačká tě na kaši.“
„Mlátička Billy?“ zeptala se naprosto zmatená. Nechápala, proč by ji měl nějaký námořník rozmačkat. Vždyť udělala přesně to, co po ní Ludlow chtěl.
„Tohle je Mlátička Billy,“ pohladil jedno z děl po kovové hlavni. „No tak, kluku přestaň fňukat. Než si toho všimne bocman a slízněš si to.“
Frances si utřela nos do rukávu.
„Já nejsem žádnej kluk,“ ohradila se dotčeně.
Námořník překvapeně zamrkal, ale vzápětí se mu ve tváři mihl výraz poznání.
„Ty jsi to kapitánovo děvče?“
Frances krátce přikývla. Ještě jednou popotáhla a si otřela tvář.
„Fa-Fanny Doyleová,“ představila se a napřáhla k námořníkovi dlaň. Námořník se usmál.
„Rád tě poznávám, Fanny Doyleová. Jsem Ben. Ben Harvey,“ potřásl jí nabízenou rukou. „Tak co? Budeš tady sedět a brečet nebo přidáš ruku k dílu?“
Potom jí pomohl vstát.

Už se setmělo, když se Skřivánek dostal z přístavu na otevřené moře. Lucerny rozvěšené na palubě i na stěžních mrkaly do matné tmy mihotavým světlem. Čekala je nepříjemná, namáhavá plavba zpět k eskadře admirála Browna.
Kapitán Doyle předal velení panu Powellovi, svému prvnímu důstojníkovi a sešel do své kajuty. Čekal, že tam najde svou dceru, ale kajuta zela prázdnotou.
„Travisi!“ zavolal stevarda. „Neviděl jste někde Frances?“
Travis jen pokrčil rameny.
„Už pár hodin ne, pane.“
Kapitán znovu nasadil klobouk, beze slova opustil kajutu. Frances však nenašel ani v důstojnické jídelně, ani v koutě kadetů. Nakonec zamířil na příď. Posádka lodi se zrovna sesedla k poněkud opožděné večeři. Příchod kapitána vnesl mezi námořníky neklid. Postupně, jak procházel mezi stoly, vstávali a salutovali.
„Williamsi, ať si sednou,“ obrátil se na bocmana. „Neviděl jste náhodou moji dceru?“
„Myslíte, toho malýho všetečnýho plavčíka, pane?“ zabručel. „Tak toho mladej Harvey zapřáhl tak, že už spí jako kotě.“ kývl hlavou k jednomu ze zavěšených stolů.
Kapitán se k němu zadíval zkoumavým pohledem. Kolem něj nad svým přídělem soleného vepřového seděla šestice námořníků. Mezi nimi bocmanův pomocník Ludlow a mladý košař Harvey, veselý přátelský mládenec. O jeho bok se opírala drobná postavička v příliš velké vestě a zhluboka oddechovala.
„Mám ji vzbudit, pane?“
Kapitán Doyle zavrtěl hlavou.
„Nechte ji spát, Williamsi.“
Na palubě Skřivánka, fregaty o dvaatřiceti dělech, mezi ostřílenými námořníky i čerstvými odvedenci, chudáky, zloději a rváči našla malá Frances Doyleová své místo na světě, nový domov i rodinu. I když si to zatím neuvědomovala.

Podporuji: 

Touto povídkou bych chtěla podpořit Dobré víly dětem (https://dobrevily.cz). Tato organizace se věnuje individuální podpoře dětí z dětských domovů, ale i pěstounských a neúplných rodin.

DMS DOBREVILY 30, DMS DOBREVILY 60, DMS DOBREVILY 90, DMS DOBREVILY 190
87 777

Fandom: 

Komentáře

Obrázek uživatele Kleio

A já jsem se dojala...

Obrázek uživatele Terda

*Podává chlupatou deku a kakao*

-A A +A