DMD č. 25 pro 25. 4. 2011 Téma: Čichni si!

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka : Dnes je v kalendáři jméno Marek. Protože nemohou mít všechny mé postavy narozeniny v jediný měsíc, oslavíme dnes s Markem P. alespoň jeho svátek.
---
Marek P. chodil po škole s výrazem nakopnutého štěněte už od rána.
„Copak tě trápí? Tváříš se jak Boží umučení,“ zajímal se Jaroslav L.
„Ale, doma je zas kohout na střeše. Ráno jsem málem dostal konvicí,“ vzdychl Marek.
„Odstěhuj se,“ poradil mu Daniel, který vyšel ze sbírek s levačkou za zády.

„Všechno nejlepší k svátku, Máro,“ přál mu Jaroslav. „S Danielem jsme ti něco koupili.“ Kývl na Daniela, který ukázal plátěný pytlík.
„Přivoň si,“ pobídl Marka. Ten váhavě poslechl.
„Ach,“ vydechl pak potěšeně.
„To není všechno,“ usmíval se Daniel. „Podívej se dovnitř.“

Sáček skrýval skleněné těžítko se jménem. Vonělo levandulí.

Fandom: Torchwood
Věnováno Lejdynce, která mě svou úžasnou povídkou k tomuto drabbleti inspirovala.

Ianto přivřel oči a zoufale stiskl rty. Celé jeho tělo se chvělo pod Jackovými zkušenými doteky.
Prohraje… nyní to již věděl najisto a proklínal sám sebe za to, že se s Jackem vsadil. O to, kdo déle

vydrží.
Ianto, ty hlupáku!

Když bylo po všem, Jack pohlédl na stopky. „4 minuty, 26 vteřin.“
“Zvítězil jsem,“ Ianto se na Jacka nedíval, ale i tak vycítil, že se zeširoka usmívá.
“Protože podvádíte,“ odvážil se (zcela zbytečně) odporovat. „To ty vaše feromony z 51. století…“ zašeptal.
Jack mu jemně nadzvedl bradu a políbil ho.
“Nestyď se si k nim kdykoli přivonět znovu, Ianto.“

Fandom: originální, ze života

Zničehonic se začala tvářit nadmíru nadšeně. Její blažený výraz se stále rozšiřoval.
„Co je?“ zeptala se automaticky, ale odpovědi se nedočkala.
Zkusila to tedy jinak. Zkusila sledovat směr, kterým upírá ten zasněný fanatický výraz.
Jediné, co viděla byly keře šeříků, stromy, tráva a lavička.
„Echm?“
Nechápala. Lavička to ale asi nebude.
„Šeřík“ , zaznělo.
Rozešly se jeho směrem. Čekala by, že k němu poběží, ale ne. Šly normálním krokem a až posledních deset metrů Puma „dohopsala“.
Chvilku do šeříkového keře bořila obličej a vydávala u toho neidentifikovatelné zvuky.
„Prostě šeřík“, prohlásila po chvilce a usmívala se tím připitomnělým výrazem.
„Čuchni si.“

“Co chceš dělat?” chytil ji za ruku, v níž držela lahvičku s fialovou náplní.
Pokrčila rameny a vytáhla zátku. Chodbou se rozlila typická vůně Pavlovova Patentovaného Pravdomluvu. Svázaný Kajetán se rozchechtal.
“Takže proto jsme se táhli až sem. K tělu. Chceš to udělat šetrně.”
“Chci ti jenom položit otázku,” zamračila se Nela.
“Odpověď můžeš dostat okamžitě. Nezabil jsem tě žádnou magií. V Budči bych si netroufl, i kdybych magií používal k těmhle účelům. Je příliš snadno vystopovatelná.”
“Ale...”
“Plány padly,” zašklebil se, “když smrt nezpůsobila magie, tak ty tanečky s vracením k životu mnohem víc bolí. Máš na to žaludek?”

fandom: Skip Beat!
poznámka: Já vím, už to přeháním, ale koho to jednou posedne...
a navíc, už nějakou dobu uvažuju, čím by Kyoko mohla vonět. :-)
Ren stál ve dveřích vlastní kuchyně a znovu žasl, jak vábivé vůně se z ní taky mohou linout. Jídlo bylo pro něj jen výživa pro tělo, a kdyby se udržel naživu sluncem a větrem, víc by nepotřeboval. Jenže Kyoko dokázala uvařit i zeleninový vývar, jako by byl plný slunečního svitu, a její dušené maso s rýží...
Právě se natáhla na špičky, aby dosáhla na poklici ve vysoké skříňce, takže udělal krok, aby jí pomohl.
Do nosu ho udeřila další, zároveň uklidňující i znepokojivá vůně - zelený čaj. Její šampon.

Obchod "přátelská výpomoc za domácí večeři" se změnil v trénink vlastního sebeovládání.

Fandom: HP

Vhodil do kotlíku poslední přísadu, třikrát proti směru zamíchal a trochu rozechvělými prsty nalil růžový lektvar do připravené broušené lahvičky. Tak za tohle musí dostat minimálně podtržené véčko.
„Co jsi vyráběl?“ naklonila se k němu Lily a zamyšleně nakrabatila čelo. „Celou dobu tady cítím rozkvetlé jabloně, vanilkovou zmrzlinu a horký letní vzduch.“
„Amorův šíp. Každému voní podle toho, co ho nejvíc přitahuje,“ usmál se.
„Vážně? A jak voní tobě?“
„Nevím.“
„Tak si čichni.“
„Ne. Už je to v lahvičce.“
Nikdy by nepřiznal, že uplynulé dvě hodiny vdechoval omamnou vůni Lilyina květinového šampónu, Lilyina pleťového mléka a Lilyina lesku na rty.

Vůně táborového ohně, vůně prérie, vůně dobrodružství. Tisíc a jedna vůně, která táhla mladé muže na Západ.
Vůně, které donutily mladého ‚Šarlího‘ vyzbrojit se hned dvěma puškami a vsednout na koně.
„Greenhorn“, smál se mu Sam Hawkins, ale myslel to dobře.
Učil ho ty vůně jednu od druhé rozeznávat.
Stádo bizonů, pase se, asi půl kilometru odtud.
Tohle je stádo mustangů, které se žene z blízké hory.
Takhle je cítit čerstvý medvědí trus.
Takhle voní indiánský kalumet.
A takhle obřad sbratření.
Ale ‚greenhorn‘ se brzy naučil rozeznávat ještě několik pachů, které se naučil nenávidět – pach zbabělosti, zrady, útlaku a smrti.

Fandom: Vinnetou (vynahrazuju si svou absenci u Posledního výstřelu)

„Na stole jsou odvary z několika lektvarů. A já chci, abyste přišli, čuchli si a sdělili mi co je to za lektvar.“
„A dostaneme zase nějakou odměnu? Třeba Felis Felicis?“
„Ne. Dnes je to na známky.“ Poznamenal profesor Křiklan.
„Takže prosím. Tipy piště na papír, odevzdáte ho na konci hodiny.“ Sedl si za katedru a sledoval dění ve třídě.
„Čuchni si!“ Rozléhalo se všude.
Všechny byly jednoduché. Až na poslední.

O několik hodin později seděl ve svém kabinetu a opravoval papíry. Nikdo neměl poslední lektvar správně. Pak se zarazil.
Ponožky Severuse Snapea. Stálo na papíru.
„Do háje, kdo to poznal?“

Jima probudilo řvaní poplachové sirény. S trhnutím se probudil do tmy. Ucítil zápach pálící se izolace.
Sakra!
Požár na lodi je noční můra všech kosmoplavců.
Naštěstí skafandr visel na správném místě; rychle se oblékl, popadl přilbu, nasadil si ji... a zase ji rychle serval a kýchal jako o život. Jerome, jeho spolubydlící, řval smíchy. Jim byl poslední, kdo mu zbýval do sbírky obětí kanadských žertíků. Ale imitace požárního poplachu, opalování kabelu zapalovačem a pepř v přilbě to změnily.
Jerome byl prostě veselý hoch.
To, že ho v příštím přístavu skupina neznámých útočníků nacpala do záchodu, musela být čistě jenom náhoda...

fandom: Miloslav Nevrlý - Karpatské hry
AN: posledná veta patrí uvedenému autorovi. Večná poklona a neskonalá úcta, Náčelníku

Zatvorené oči.
Nádych.
Výdych.

Cítim svieži jarný dážď. Je to chladivá zelená vôňa, ktorá ako manna padá na zem. Je plná energie, prináša stromom divokú radosť. A keďže sa nemôžu váľať po zemi a kričať, aspoň vypučia lístie.

Cítim, ako zhora na mraky svieti mesiac. To chladné strieborné svetlo vonia ako voda z prameňa.

Cítim sladkastý závan parfému. Prešla okolo mňa žena vo fialových šatách, dlhé čierne vlasy mala zopnuté kvetinou.

Cítim šumenie rieky, jej pramene a potoky. Múdrosť, ktorú cestou zozbierala. Nesie kamene aj rybky, konáre aj lodičky

Nádych.
Výdych.
Zatvorené oči.

Přičichni ke všemu, bratříčku, prožiješ krásnější život!

Fandom: originální

Subjektu podán extrakt dobré nálady v osvěžovači vzduchu s vůní levandule. Funkční.

Subjektu podán extrakt rozmrzelosti v černé kávě. Funkční. Vedlejší účinky – migréna.

Subjektu podán extrakt zamilovanosti v malinovém džemu. Funkční. Vedlejší účinky – ztráta pudu sebezáchovy, svatba.

Subjektu podán extrakt žárlivosti v dršťkové polévce. Funkční. Vedlejší účinky – psychosomatický žaludeční vřed.

Subjektu podán extrakt zuřivosti ve špinavém prádle. Funkční. Vedlejší účinky – ztráta sebeovládání, pád manželky ze schodů.

Subjektu podán extrakt tíživého smutku ve smuteční kytici bílých lilií. Funkční. Vedlejší účinky – nekontrolovatelné výbuchy pláče, výčitky svědomí, noční můry.

Experiment ukončen. Subjekt si sám nadávkoval extrakt odvahy v kubánském rumu. Vedlejší účinky – sebevražda.

Fandom: originální (pro mě velmi osobní)
Poznámka: První obraz je hráz Orlické přehrady v Solenicích. Druhý
obraz se váže k obci Orlické Zlákovice, která je Orlíkem kompletně
zatopená. Když je málo vody, špička místního kostela vyčuhuje nad
vodu. Třetí obraz je inspirován jakoukoliv fotovoltaickou elektrárnou,
kterou dnes potkáte prakticky kdekoli. Čtvrtý obraz je je větrná
elektrárna Mravenečník (ve skutečnosti je blíž k Medvědí hoře) v
Jeseníkách. Beton, kosti a sny jsem si vypůjčila od Pavla Renčína
(název jeho sbírky povídek).

"Čichni si," řekl beton. Masa vody se valila pod nohama a prehlušovala
hučení vodních turbín.

"Čichni si," zaskřípala věž kostela a vůně spalin prořízla vzduch,
když kolem projel motorový člun.

"Čichni si," pronesl panel nehybně spočívaje na ocelovém sloupku.

"Čichni si," zavzdychal ocelový stožár a lopatky se zmučeně otočily. V
dáli se zaleskl nejvyšší vrchol překrásných hor.

"Co cítíš?" ptali se svorně. "Les, trávu, vzduch?"

"Ne, jen beton, kosti a sny..."

"Tak voní ekologie!" zahřímaly obří výdobytky moderní doby.

"Ne, to není ona! Její vůni znám! Tohle není ona!" křičela jsem na ně.

Tenhle zmar, tenhle terorismus nemůže být ona...

Valdemar byl několikrát svědkem nečekaných Vilémových reakcí, když přinesl čerstvě uloupená jablka: nenadálou touhu, náhlé mlčení. Lesk v očích, jako by se v nich odrážela jejich šťáva.

Když v zimě uviděli borovici, Vilém se zarazil a obešel ji obloukem. Valdemar si tajně utrhl větvičku a přičichl k ní. Voněla létem… Zahodil ji dřív, než si jí Vilém všiml.

Vyhýbal se vínu. Až na několik výjimek, kdy se Vilém vracíval pozdě a uléhal sám, víno nikdy nepil a sedal si na opačnou stranu ohniště.

Na jaře našel Valdemar Viléma klečet opodál. V dlani, ruka se nepatrně třásla, suché kvítky vřesu. Přičichl.

„Čuchni si!" nastrčil Grimpo Joeovi před obličej zaťatou pěst. „Čuchni si! Smrdí krchovem, he?"
Joe zhluboka nasál oběma nozdrami. „Cítím alkohol a špetku dubového aroma, ano, docela určitě whisky. Dále silný závan starého potu a vepřového sádla, což bych shrnul slovy nedostatečná hygiena. A ještě," přičichl znovu s přivřenýma očima, „štiplavou vůni kovu s jemným buketem spáleného střelného prachu.
Oproti tomu krchovy," pousmál se, „mívají nejčastěji charakteristickou vůni složenou z květinového tónu lilií, kořeněného tónu chvojí, jemného tónu škvířícího se vosku, a konečně zemitého tónu vlhké hlíny.
Zkrátka, vůbec žádná shoda.
A nyní, mohl bych prosím dostat svou sklenici limonády?"

> (Limonádový Joe) 

fandom: Sherlock Holmes (BBC)
pozn. aut. č. 1: předchozí drabble můžete nalézt zde: první, druhé, třetí a čtvrté
pozn. aut. č. 2: věnováno Danae, Salome, Profesorovi, Saphiře, Keneu, ioannině, Terdě, hidden_lemurovi, Peggy a Kleio. Děkuji za komentáře.

*

„V hodině literatury se stále vymlouvá na zápach a otevírá okna.“
„Nejspíš nemůže literaturu ani cítit.“

„Se spolužákem Gregorym Lestradem hraje infaltilní hry, např.: Na policajty a zloděje nebo Slepý detektiv.”
„To je příprava na budoucí povolání.“

„Při běhu na 200 m běžel 2000 m až domů.“
„Chtěl za sebou mít i běh na 100, 1500 m a sprinty.“

„Když ve školní jídelně vařili zelí, pokusil se evakuovat celou školu před nebezpečnými výpary.“
„Konečně pochvala! Jsem na něj hrdý!“

„Přišel v tmavých brýlích vymlouvaje se na opici.“
„Chováme kočkodana.“

„Nepřinesl referát o Mikuláši Koperníkovi.“
„Kolem Koperníka se snad netočí svět.“