Téměř dokonalý zločin

Souhrn: Spiklenci spřádají záložní plán a Frances jde o život
Varování: Násilí páchané nejen na lidech, nějaká ta vulgarita a konzumace alkoholu, doporučuji číst s kakaem a huňatou dekou po ruce.
Poznámka: Za beta-read děkuji Veveričce, za konzultace reálií děkuji Zuzce.
Navazuje na Úskalí společenského života a Drahý kapitáne
Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná a veškerý místopis je také fiktivní.

Fabien rozčileně rázoval po pokoji jako lev v kleci. Jeho promyšlený plán na odstranění kapitána Doylea dopadl naprostým fiaskem. Do poslední chvíle se zdálo, že všechno dokonale vychází. Bratr slečny Hughesové skutečně vyzval kapitána na souboj. A to dokonce před plným lokálem oblíbeného podniku! Kapitán výzvu podle očekávání přijal a zdálo se, že zdárnému dokonání plánu nic nestojí v cestě. Kulhavý kapitán by mladého Edwarda Hughese zcela určitě neporazil a ten mladý muž byl natolik rozlícený, že by se nespokojil s první krví. Jenže pak se všechno zvrtlo a souboj byl předčasně ukončen zásahem admirála Farrela a kapitán Doyle odešel z místa duelu živý, zdravý a dokonce si mladým Hughesem podali ruce.
„Já jsem říkal, že ho máme prostě podříznout,“ vrčel Barreau nespokojeně.
Fabien mu musel dát chtě nechtě za pravdu. V každém případě to museli vyřídit rychle. Zásahem admirála hrozilo, že jejich komplot bude dřív nebo později odhalený a rozhodně se mu nechtělo skončit na šibenici nebo před popravčí četou.
„Co tedy navrhujete?“ zeptal se Barreaua neobvykle pokorně.
„Pojďme to navléct jako vloupání. Počíháme si na něj přímo v bytě. Podřízneme ho, uděláme nepořádek, sebereme pár cenností…“
„To bychom ovšem museli nejdřív zneškodnit tu protivnou babu,“ namítl Fabien. „Ačkoliv… Barreau, zjistěte, jestli má ta ženská nějaké příbuzné a kde. Pokud máme našeho kapitána vyřídit přímo v bytě, musíme ji nejdřív odlákat pryč.“
„A co ten jeho čokl?“ pokračoval v úvahách Barreau.
„Myslíte, že nás ten podvraťák může nějak ohrozit? Navíc, pokud bychom se zbavili psa, mohl by Doyle začít něco větřit. A to nechceme,“ uvažoval Fabien.
Na druhý den Fabien s Barreauem společnými silami slídili v okolí paní domácí. Už z předchozích týdnů věděli, že každé ráno chodí na trh nakoupit, co je zrovna potřeba. Zdržela se tam hodinu či dvě, poklábosila s ostatními ženskými, obzvlášť družné vztahy udržovala s matkou pana Barlowa z kavárny, a pak se vracela domů. To bylo dost času, aby svůj úkol splnili. Naneštěstí v době, kdy chodívala na trh, býval už kapitán Doyle dávno pryč.
Za pomoc s košem plným brambor, mrkve a další kořenové zeleniny se paní Barlowová před Fabienem ochotně rozpovídala. S Paní Potterovou se znají od dětství. Chudinka je už roky vdova. Manžela i všechny děti jí vzala ta strašlivá epidemie černého kašle ve dvaasedmdesátém. Už se pak nikdy nevdala. Bezmezně uctívá památku svého muže. Má na venkově sestru, kterou několikrát do roka navštěvuje. Naposledy tam byla určitě o Vánocích.
Fabien pomohl paní Barlowové s košem skoro až ke dveřím, čímž si vysloužil vřelé poděkování a pochvalu, že přece jen všichni dnešní mladí muži nejsou nezvedení budižkničemové, jako třeba ten kapitán, co teď bydlí u chudinky paní Potterové. Takový divný morous.
Fabien se s ní uctivě rozloučil, a když za ní zaklaply dveře, připojil se se spokojeným úsměvem k Barreauovi.
„Mám dojem, že sestra paní Potterové nečekaně ochoří,“ utrousil Fabien. „Určitě svou sestru nenechá na holičkách. Tím získáme přinejmenším dva dny.“
Tentokrát Barreau vůči Fabienovu plánu nic nenamítal. Nezdálo se, že by v něm byly nějaké zásadní trhliny. Dům bude prázdný a ve dvou malého, kulhavého kapitána určitě snadno přemůžou. Ostatně při práci s nožem se mu jen málokdo vyrovnal.

Frances rázovala ulicí vedoucí ke Krakatici. Střapatý vořech se za ní táhl jako věrný stín. Ledový déšť, který padal od samého rána, se po setmění změnil v těžký mokrý sníh, který okamžitě tál, a na zemi pokryté vrstvou koňského trusu a odpadků tvořil odpornou páchnoucí břečku. Měla za sebou úmorný den. Téměř celé dopoledne se dohadovala s panem Waterhousem ohledně termínu dokončení prací na Skřivánkovi i o množství lan, plachtoví, rezervních kulatin a dalšího materiálu, který Skřivánek dostane do zásoby.
Navigační důstojník pan Wilkins se po těžké nemoci stále nezotavil a podle slov jeho lékaře nepřipadalo v úvahu, že by se vrátil do služby. To Frances přidělávalo další vrásky. Pana Wilkinse znala od dětství, sloužil ještě pod jejím otcem a jeho letitých zkušeností si nesmírně vážila. Navíc za ty dlouhé roky znal loď a její rozmary stejně jako svého kapitána. S myšlenkou, že přijde o zkušeného navigátora, se nesmiřovala snadno.
Po obědě pak pro ni poslal admirál Farrel. Kromě praktických záležitostí ohledně vystrojení lodi a především otázky důstojníků se také snažil přijít na kloub tomu, kdo na ni ušil boudu se slečnou Hughesovou. Frances mu však na otázku, kdo by jí mohl chtít tímto způsobem uškodit, nedokázala odpovědět. Úklady a intriky byly způsob boje, který jí byl zcela cizí.
Vešla do lokálu. Pan Sullivan s panem Keithem už seděli na jejich obvyklém místě v družném hovoru. Pan Keith vypadal, že je v mimořádně dobré náladě.
„Psí počasí,“ utrousila, když odkládala zasněžený, mokrý plášť, zatímco vořech se přilísal k Sullivanovi, vyskočil mu na klín a požitkářsky se nechal drbat na břiše. „Williame, dostal jste dobré zprávy?“ zeptala se pana Keitha se zájmem. Věděla, že netrpělivě čeká, až (a jestli) mu přidělí nějakou loď.
„Ty nejlepší, madam. Dostal jsem velení na Princezně Anne.“
Když tu novinu sděloval, zářil nevýslovným potěšením.
„To je ta nová dvacetidělová šalupa?“
„Přesně ta,“ přitakal spokojeně.
Frances mu srdečně poblahopřála. Měla radost za něj. Věděla, že po ukořistění Margarity krátce velel na Gazele. Ta stará, rozeschlá kocábka se nemohla jmenovat nepříhodněji. Nebyla ani rychlá, ani elegantní. Ale žádná nabídka velení se neodmítá. A pokud se důstojník nemohl pyšnit vlivnými příbuznými nebo přáteli, platilo to dvojnásob. Princezna Anne byla rozhodně zásadním zlepšením. Obzvlášť když pan Keith strávil posledního půl roku na polovičním platu.
„To ovšem musíme zapít!“ zahlaholil rozjařeně Sullivan, až se vořech lekl a seskočil pod stůl. Sám už pár týdnů vypravoval na další plavbu pěknou malou brigu s přiléhavým jménem Perla. Objednali si lahev vína a u jedné nezůstali.
Z hostince odcházeli v dobré náladě.
„Madam, měl bych na vás prosbu,“ ozval se pan Keith, než se rozešli. „Ještě jsem nedostal oficiální rozkazy, ale bylo mi sděleno, že by Princezna Anne měla provádět strážní službu v oblasti Sloního zálivu. Nikdy jsem se v těch vodách neplavil, ale pokud si dobře pamatuji, vy jste tam před lety prováděla podrobný průzkum pobřeží.“
Frances přikývla. Tu plavbu si pamatovala víc než dobře.
„S panem Sullivanem jsme se tam plavili na Betsy. Byla to zatrápeně nešťastná plavba. Třetina mužstva pomřela na žlutou zimnici. Je to zatraceně nezdravé pobřeží.“
„To je pravda,“ přitakal pan Sullivan.
„Chtěl jsem vás požádat, jestli bych nemohl nahlédnout do vašich deníků a map.“
Frances potřásla hlavou. Schovávala si veškerá měření a pozorování, která během plaveb prováděli, tak jak ji to ještě jako podporučíka učil starý pan Wilkins. Potrpěl si na důkladné a pečlivé záznamy a pořád měla v živé paměti, kolikrát jí uštědřil pohlavek, když se pokoušela něco ošulit, odbýt, nebo ještě hůř, opsat od starších kadetů. I proto ji mrzelo, že na další plavbu už se s nimi nevydá. Bude scházet nejen jí, ale i všem mladým gentlemanům, kteří se ještě mají co učit.
„Samozřejmě, Williame,“ přikývla ochotně a pak se zamyslela. „Zastavte se zítra večer. Řekněme okolo sedmé? Paní Potterová jede za nemocnou sestrou na venkov, tak můžeme být bez obav, že by vás hnala hned ve dveřích. Budete mít dost času si je projít a vybrat ty, které vám budou nejvíc k užitku,“ řekla.
„To je to tak zlé?“ zeptal se rozverně Sullivan. „Mimochodem, ty deníky by mne také zajímaly,“ dodal.
„Horší než myslíte, Georgi. Pamatujete starého bocmana Ludlowa? Tak toho by paní Potterová strčila do kapsy.“
Na okamžik se odmlčela.
„To abych sehnala Jonese a řekla mu, ať sežene něco vhodného k občerstvení. Stav mých soukromých zásob je momentálně žalostný, pánové. Ale naproti má kavárnu nějaký Barlow a prý je to docela slušný podnik. Můžeme zajít na večeři tam.“
Zvon na věži vzdáleného kostela začal odbíjet desátou, když se konečně rozloučili.

Ráno vstali Fabien s Barreauem brzy. Tentokrát však z domu neodcházeli neozbrojení. Fabien si připnul opasek s elegantním mečem a pod kabát schoval dýku. Barreau dával před dlouhou čepelí přednost nožům.
Před dům paní Potterové dorazili právě včas, aby zastihli kapitána Doylea, jak stejně jako každé ráno odchází směrem k suchým dokům. Vořech klusal tu pár kroků napřed, tu se zdržel, aby si očichal patník nebo nárožní kámen a nechal zde vzkaz ostatním psům z okolí.
O dobré dvě hodiny později před dům přijel chlapík v omšelém kabátě a třírohém klobouku s povozem taženým ošklivou, opelichanou mulou. Nečekal dlouho, když z domu vyšla paní Potterová a podala mu svou cestovní tašku. Vozka ji hodil na povoz a pomohl paní Potterové vedle sebe na kozlík. Vozka mlaskl na mulu a zvíře se líně rozešlo.
Fabien se podíval na hodinky. Ukazovaly deset minut po desáté.
„Máme ještě přinejmenším sedm nebo osm hodin, Barreau. Co kdybychom zašli na snídani k Barlowovi?“ navrhl.
Barreau nic nenamítal. U Barlowa bylo příjemné teplo, kávu připravoval ucházející a vždy se u něj našel i nejčerstvější denní tisk. Odpoledne si oba zařídili nejrůznější, většinou nedůležité pochůzky, aby se krátce poté, co odbila pátá, sešli v tmavém průjezdu.
„Připraven?“ zeptal se Fabien.
Barreauovi se nebezpečně blýsklo v očích. Poodhalil rukojeť jednoho ze svých nožů, skrytých pod černým kabátem.
„Ve dvoře je zadní vchod. Vede do spíže,“ řekl Fabien. „Zvládnete ho otevřít?“
Barreau krátce přikývl.
Potom se oba proplížili do dvora.
Starý zámek na zadních dveřích odolával Barreaovu kasařskému umění jen pár okamžiků. Ve spíži panovala tma, přestože slunce ještě nezapadlo. Opatrně tápali po dveřích vedoucích do bytu. V jednom okamžiku Fabien zakopl o truhlu s moukou.
„Merde!“ zaklel polohlasem, ale to už Barreau dosáhl na kliku a do spíže pronikl proužek šedivého světla z kuchyně. Prošli jí do chodby. Podlahu pokrýval starý, již značně ošlapaný, ale zjevně opečovávaný běhoun.
„Podle sousedky bydlí Doyle v patře. Pokoj má okno do ulice,“ ukázal Barreau ke schodišti. Když stoupali nahoru, dřevěné navoskované schody nepříjemně skřípaly. Vešli do pokoje a bedlivě si ho prohlédli,
„Zdá se, že si kapitán na přepych zrovna nepotrpí,“ utrousil Fabien mírně pohrdavě. Postel byla čistě povlečená. V protějším rohu místnosti stál stůl s leštěnou deskou a vedle něj obyčejná námořní truhla se jménem na víku.

F. Doyle

Na truhle kromě džbánu s vodou a umyvadla stála i téměř dopitá karafa s poháry. Fabien karafu otevřel a přičichl.
„Ale na pití má vkus, to zase jo,“ zabručel uznale a vrátil karafu na místo.
Barreau ho chytil za paži. Hlavou kývl k malému zrcadlu, které viselo na zdi vedle dveří. Fabien mu věnoval zkoumavý pohled, ale potom zavrtěl hlavou.
„V tom nás neuvidí, když se schováme hned za dveřmi.“
Barreau kývl na souhlas. Ostatně jiné místo, kde by si mohli na kapitána Doylea počíhat, v pokoji nebylo. Venku se rychle šeřilo. Už nezbývalo než čekat.

Domů se Frances vracela už za tmy, ale do smluveného času návštěvy ještě trochu času zbývalo. Dům byl neobvykle tmavý, když paní Potterová odjela. Frances odložila plášť, po paměti našla olejovou lampu a rozsvítila ji. Chodbu zalilo příjemné světlo. Střapatý vořech přitiskl čenich k běhounu a urputně čenichal, funěl a hrabal přední tlapkou.
„Co je, Lotře, cejtíš myš? Nebo krysu?“
Odpovědí jí byl vořechův bojovně naježený hřbet. To bylo značně neobvyklé. Paní Potterová si potrpěla na to, že jí žádná odporná havěť nesmí přes práh. Za celé týdny, co zde Frances bydlela, nedal pes, zvyklý dávit v podpalubí krysy na potkání, najevo, že by cítil přítomnost nějakého hlodavce. Vzala lampu a vydala se ke schodišti. Pes se choval stále podezřeleji. Srst na hřbetě se mu ježila až k ocasu. Nezdálo se, že by cítil krysy. Ty by se snažil vyslídit, nedržel by se jí u nohy. Ale co tedy cítí? Frances na tu otázku neměla odpověď, jen neodbytný, nepříjemný pocit neurčitého nebezpečí.
Pomalu stoupala po schodišti ke svému pokoji. V levé ruce držela lampu. Pravačkou sjela k jílci meče. Loktem se opřela do kliky. Dveře se s vrznutím otevřely. Lampu pověsila na hák vedle dveří. V dlani levé ruky sevřela rukojeť nože. Rozhlédla se po pokoji. Na první pohled se zdálo vše v naprostém pořádku, ale pes celý našponovaný se jí tiskl těsně k noze. Opatrně vešla dovnitř. Jeden krok. Potom druhý a třetí.
Téměř současně se ozvalo temné psí zavrčení a prásknutí dveří. Zprudka se otočila. Čepel útočníkova meče zazvonila o její. Druhý s nožem v ruce se k ní snažil dostat z boku, ale na nohu se mu se zuřivým vrčením pověsil pes.
„Merde!“ zaklel ten muž a snažil se psa setřást, ale kurážný vořech držel a nepustil.
Frances bleskově přešla do protiútoku. Útočník v zeleném kabátě nepatrně ucouvl. Snad nečekal odpor. Ne na dlouho! Na svou blahobytnou postavu byl dost obratný. Tlačil ji ke stolu. Frances šlo o život. A nehodlala se ho jen tak vzdát. Odrazila další úder, když se vzduchem mihla dýka. Pokusila se před ní uhnout. Ale ne dost rychle. V obličeji útočníka se objevil vítězný škleb. Meč jí vypadl z ruky. Nůž však nepustila. Potom bodla.

Stará paní Barlowová v noční košili a květovaném županu si v tlumeném světle olejové lampičky rozčesávala téměř bílé vlasy. Seděla u okna své ložnice a sledovala dění na potemnělé ulici. Všimla si toho mladého, nerudného kapitána, jak se vrací domů. Potom ulicí projel mulou tažený povoz mladého Charlieho Dobbse, který ráno odvážel paní Potterovou za sestrou.
Už se chystala kartáč odložit a jít si lehnout, když v protějším okně zamrkalo světlo a záhy si všimla něčeho, co tam nepatřilo. To ji přimělo se podívat pozorněji. Míhající se siluety několika mužů. Proboha, oni ho tam mordujou! V paní Barlowové by se krve nedořezal. Ještě chvíli zírala do protějšího okna a potom s jekotem překvapivě křepce vyběhla z pokoje, a aniž by dbala na to, že má na sobě jen noční košili a župan, zamířila do synovy kavárny v přízemí.
„Pomoc! Vražda! Pomoc!“ volala celá rozrušená, když vtrhla do lokálu.
„Co se stalo!?“ vyhrkl překvapeně pan Barlow, div neupustil lahev červeného vína, kterou si objednala dvojice pánů sedící u stolku u okna.
„Vražda!“ úpěla paní Barlowová. „Oni ho tam dočista zamordujou!“ a hrnula se ke dveřím na ulici. To už jí věnovalo pozornost i několik dalších hostů. Pan Barlow odložil víno a vydal se za svou matkou ven z kavárny.
„Koho vraždí? A kde?“
„Tam!“ ukazovala paní Barlowová přes ulici k domu paní Potterové. „Já to viděla, jakože je pánbůh nade mnou!“
„Dobrá, dobrá,“ snažil se svou matku upokojit pan Barlow a potom odchytl nějakého kluka, kterého všechen ten rozruch přilákal.
„Hej chlapče, doběhni pro strážníka!“ houkl na něj.
To už k bzučícímu hloučku před kavárnou zamířila dvojice mužů v uniformách námořních důstojníků. Všimli si rozruchu a zamířili přímo k panu Barlowovi.
„Co se stalo?“ vyptával se ten mladší, hezký, světlovlasý mládenec.
„Vražda!“ spustila další tirádu paní Barlowová, ale jeho starší druh ho popadl za paži a doslova ho vlekl ke dveřím do domu Potterové.
„Sullivane, rychle!“ pobízel svého druha.
Neobtěžovali se s klepáním a značně neurvale vtrhli dovnitř.

Muž v zeleném překvapeně vytřeštil oči a zachroptěl. Potom se ozvalo žalostné zakňučení. Útočník se sesunul k zemi. Pořád zbýval ten druhý! Zahlédla tělo svého psa. Nehybně ležel v tratolišti krve. S nožem v ruce se vrhla na jeho vraha, ale bolest a vztek ji zradily. Srazil ji k zemi. Zaskučela, když jí ruce zkroutil za zády. Marně se snažila vyprostit. Sevření pavoučích končetin bylo pevné a síly ji opouštěly. Před očima se jí mihla čepel nože.
Ze schodiště se ozval dusot nohou. Poslední rána nepřišla.
„Ty hajzle!“
Pan Keith popadl pavouka za límec a vší silou jím mrštil o stěnu. Pavouk se na něj chtěl vrhnout, ale to už ho přišpendlil svým mečem zpět pan Sullivan. Rukáv kabátu se barvil krví.
„Ani se nehni, prevíte!“ zařval po námořnicku.
„Zahoď to!“ vyzval ho a kývl k noži v jeho ruce. Pavouk viditelně zvažoval možnosti. A potom se, všemu očekávání navzdory, s napřaženou čepelí vrhl na Sullivana. Ten nezaváhal ani okamžik. Muž se s probodnutou hrudí zhroutil k zemi.
Pan Keith mezitím pomohl Frances se posadit a opřel ji o stěnu. Sukno staré, mnohokrát spravované uniformy bylo nasáklé krví. Nejen její. Tiskla ránu a ve strhaném obličeji byla bílá jako křída.
Sullivan se poněkud otřeseně rozhlížel po místnosti. Za svůj život už zažil leccos, ale to, čeho byl právě svědkem, nebyl řádný boj. Byl to pokus o sprostou a úkladnou vraždu, který snad jen díky šťastnému načasování neskončil úspěchem. A jeden z vrahů, než by skončil v rukou spravedlnosti, mu před chvílí doslova naběhl na meč. Otřel čepel do kapesníku. Druhý muž ležel mrtvý před stolem.
„Co byli, k čertu, zač?“ hlesl.
Frances neodpověděla.
„Georgi, sežeňte pomoc. Potřebuje doktora!“ houkl na Sullivana pan Keith a rozhlížel se po místnosti, která spíš než pokoj spořádaného nájemníka připomínala městská jatka, co by mohl použít místo obvazu. Nakonec odřízl pruh látky z prostěradla.
„Ne doktora. Jonese. Bude U Starýho psa,“ ucedila Frances skrze zaťaté zuby. Byla natolik při smyslech, aby věděla, že se nechce dostat do spárů nějakého pochybného mastičkáře. Jenže lodní chirurg ze Skřivánka nebyl ve městě a jediná další osoba, které důvěřovala, byl její stevard.
Než však stačil Sullivan odejít, vysupěl po schodech místní strážník v tmavém kabátě a třírohém klobouku. V ruce třímal hůl a tvářil se sveřepě.
„Kam si myslíte, že jdete, mladej pane?“ spustil na Sullivana zhurta hned ve dveřích, zatímco očima přejížděl po pokoji. „Co se tady zatraceně stalo?“
„Sakra chlape, uhněte mi z cesty, nevidíte, že potřebuje pomoc?“ utrhl se místo odpovědi na strážníka Sullivan, ale ten neustoupil ani o píď.
„A vy nikam nepůjdete, dokud mi někdo neřekne, co se tady stalo!“ zahřímal strážník.
Do patové situace se s klidem a rozvahou sobě vlastní vložil pan Keith.
„Poslyšte, konstáble, myslím, že jsme na stejné lodi. Tihle dva parchanti,“ kývl směrem k tělům obou útočníků, „se pokusili tady kapitána zavraždit. A málem se jim to povedlo. Takže buď nás necháte přivést pomoc, nebo taky můžete mít kapitána na svědomí.“
Strážník si oba důstojníky ještě chvíli nedůvěřivě měřil, ale nakonec ustoupil Sullivanovi z cesty. Usoudil, že ti dva gentlemani v uniformách námořních důstojníků mu nejspíš nelžou. Ostatně vyšetřování už nebyla jeho práce. On měl jen zadržet podezřelé osoby. A ty, alespoň podle tvrzení obou pánů, už nikam neutečou.
„To vypadá, že tady už jsem zbytečnej. Tak se aspoň postarám o ty dva,“ zavrčel strážník. „Co jsou vlastně zač?“
„Nikdy jsem je neviděl,“ pokrčil pan Keith rameny.
Frances mlčela.
„Počkejte, pomůžu vám.“ ozval se pan Keith a obrátil se k Frances. „Hned se vrátím.“
Zmohla se jen na krátké přikývnutí.
Strážník rozehnal houf zvědavců, kteří se na ulici před domem shromáždili, a potom za pomoci pana Keitha naložil těla obou mužů na povoz Charlieho Dobbse, aby je odvezl do márnice. Možná ještě zastihne hrobníka. I když kvůli dvěma vrahům pospíchat nebude.
Charlie se tvářil poněkud znechuceně, a když těla nakládali, vypadal, že se obratem rozloučí s obsahem svého žaludku. Strážník mu nabídl lok pálenky ze své placatky na povzbuzení a hodil přes mrtvoly starou pokrývku. Nemusí zbytečně přitahovat pozornost. Charlie mlaskl na mulu a povoz se kodrcavě rozjel ulicí.

Tělo statečného psíka zabalil pan Keith do staré vlněné pokrývky, kterou našel v truhle. Chvíli přemýšlel, jestli by, až se Sullivan vrátí, neměl dojít pro rasa, ale usoudil, že to věrné zvíře si zaslouží lepší konec. Jones se o něj určitě postará. Potom z karafy nalil do poháru zbytek vína, dolil ho vodou ze džbánu a podal ho Frances.
„Zdá se, že vám vděčím za život,“ hlesla, když se napila.
„Spíš dokonalému načasování,“ potřásl hlavou pan Keith. Nechtěl ani pomyslet, jak by to dopadlo, kdyby přišli byť jen o pár drahocenných vteřin později. Z prostěradla odřezával další pruhy látky. „Opravdu nevíte, co byli zač?“
Těch prapodivných náhod se za posledních pár dní stalo tolik, že odmítal věřit tomu, že by šlo o úplně obyčejné vloupání. Navíc ti dva nevypadali na prachobyčejné zloděje. Na to byli až moc dobře oblečeni a měli příliš pěkné zbraně.
Zavrtěla hlavou. Celou šarvátku jako by měla v mlze. Snažila se vybavit si detaily.
„Ale našinci to nebyli,“ pronesla pomalu po chvíli.
Pan Keith pokýval hlavou a znovu jí podal pohár.
Na schodišti se ozval dusot dvojích kroků. Pan Keith sjel rukou k jílci svého meče, ale když se ve dveřích objevil pan Sullivan s Jonesem v závěsu, zase ji spustil.
Jones Frances ošetřil, jak nejlépe dovedl, zatímco polohlasně špačkoval, že ten provizorní obvaz někdo uvázal jako prase a ještě ke všemu přes košili. Kdo to kdy viděl, obvazovat rány přes košili! Pan Keith jeho mumlání přešel mlčením.
„Neměla byste tady v tom strašným domě zůstávat, madam,“ mudroval Jones už hlasitěji a poněkud starostlivě.
„Jones má pravdu,“ řekl se pan Keith a vyměnil si s panem Sullivanem krátký pohled. „Jdou vám po krku. Co když to nejsou jen tihle dva? Už takhle jste měla namále. Měla byste se někde schovat. Aspoň než se dáte trochu dohromady. Máte přece ve městě přátele.“
Frances nakrčila čelo.
„Nechci nikoho ohrozit.“
Mysl otupená bolestí a šokem přicházela k sobě. Celá ta záležitost s falešnými dopisy a soubojem… Od začátku šlo o život. Ale proč vlastně? Nedávalo to smysl.
„Při vší úctě, madam, mluvíte z cesty,“ přisadil si Sullivan. „Tady zůstat nemůžete. A v tomhle stavu asi těžko budete shánět nový byt.“
Frances trojnásobné přesile svých přátel a stevarda neodporovala. Ostatně měli pravdu.
Zatímco pan Sullivan šel sehnat a najmout kočár nebo alespoň nějaký povoz, pan Keith zcela rozumně usoudil, že celý incident je ve světle nedávných událostí natolik podezřelý, že by o něm měl raději informovat admirála Farrela. Ještě nebylo tak pozdě, aby ho za vyrušení u večeře stáhl z kůže. Ostatně kvůli tomu zatracenému souboji ho vytáhl z postele v mnohem nepřístojnější hodinu.

Dům Miltonových byl neobvykle ztichlý. Pan Milton i s oběma staršími syny už před pár dny odcestoval za nějakou neodkladnou obchodní záležitostí a Katherine Miltonová v domě osaměla jen s nejmladším synem Benjaminem, který sloužil jako podporučík na Skřivánkovi, a dokud byla fregata v loděnici, užíval si neobvykle dlouhou dovolenou.
Protože byli v domě až na služebnictvo sami, nechala Katherine večeři podávat už pěknou chvíli před devátou. Benjamin na rozdíl od svých bratrů vstával brzy. Ani po týdnech strávených v pohodlí domova nedokázal přeřídit své vnitřní hodiny vycepované životem na moři a nejednou ho někdo ze služebnictva přistihl, jak brzo ráno brousí kolem kuchyně jako hladový vlk.
Kuchařka paní Owenová mu vždycky ochotně podstrčila zbytky koláče z předchozího dne nebo naopak kus čerstvě upečeného, nebo alespoň pořádný krajíc chleba a sýr, ačkoliv zbytek rodiny jedl až mnohem později, s výmluvným komentářem, že mu na té lodi určitě za celou dobu nedali pořádně najíst, protože jinak by mladej pán nebyl tak strašně hubený. Pořád v něm viděla malého klučíka, který jí chodil na mandle a křížaly, i když už se na ni díval shora a na tvářích mu rašilo první řídké strniště.
Když však pán domu i starší synové odcestovali, rozhodla se Katherine přizpůsobit režim podávání jídel nejmladšímu synovi. Po neobvykle brzké večeři se společně přesunuli do knihovny. Zrovna měli rozehranou partii dámy, když vstoupil jeden z lokajů se zprávou, že přijeli nějací dva gentlemani a žádají o přijetí. Katherine Miltonová se podívala na bicí hodiny v rohu místnosti. Ručičky ukazovaly deset minut před desátou. To byla rozhodně neobvyklá hodina na návštěvu.
„A ti dva pánové se představili, Hickley?“ zeptala se.
Lokaj se zatvářil poněkud rozpačitě.
„Nejsem si jistý, madam,“ řekl skoro omluvně. „Pan Joyce byl značně rozčilený, že prý to je nehoráznost přijet si takhle na noc, bez ohlášení, zvlášť když je pan Milton pryč, a říkal, že mají přijet zítra. Ale jeden z těch pánů byl velmi neústupný.“
Paní Miltonová si povzdechla. Pan Joyce byl rozhodně spolehlivý a poctivý majordomus, ale tentokrát usoudila, že záležitost vyžaduje její přítomnost. Ať už těmi nečekanými návštěvníky byl kdokoliv. Vstala od herního stolečku a vydala se za Hickleym.
„Půjdu s vámi, maminko,“ ozval se Benjamin.
Před domem stála letitá, poněkud rozvrzaná koleska, tažená tlustým huňatým poníkem. Na kozlíku seděl námořník s dlouhým copem, který se tvářil značně nasupeně. Cestující ve tmě nebylo pořádně vidět.
„Co se děje, pane Joyci?“ zeptala se Katherine rozhodně.
„Promiňte, madam, ale tady ti dva pánové trvají na přijetí. Já jim říkal, že to v tuto denní dobu nepřipadá v úvahu, ale odmítají odjet,“ hlásil majordomus celý zničený.
Katherine přistoupila ke kolesce blíž, ale to už z kočáru vyskočil pan Sullivan. Druhého důstojníka setrvávajícího ve voze poznala vzápětí a velice laskavě, ale naprosto neústupně upozornila majordoma, že přátelé jsou vždy vítáni, i kdyby to bylo uprostřed noci. Pan Sullivan ani nemusel nic říkat, aby si domyslela, že nepřijeli na kus řeči.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„To by bylo na dlouhé vyprávění,“ odpověděl pan Sullivan.
„Madam? Pane Sullivane?“ pozdravil svého kapitána i někdejšího prvního důstojníka Benjamin překvapeně.
„Pane Miltone, pojďte, pomůžeme dolů kapitánovi.“
Frances sice namítla, že nohy má naprosto v pořádku, ale pomoci se nebránila.
„Pojďte dovnitř,“ vyzvala je Katherine, ale pak se zarazila, když viděla, jak Sullivan Frances podpírá.
„Frances, můžete chodit?“ zeptala se starostivě.
Odpovědí jí bylo krátké nepříliš přesvědčivé přikývnutí, ale víc se nevyptávala. Zcela samozřejmě se obrátila na majordoma, aby pro kapitána nechal připravit jeden z pokojů pro hosty a vyřídil v kuchyni, že mají hosty, aby paní Owenová přichystala něco vhodného k snědku, protože určitě ještě nevečeřeli, a hlavně ať nechá zabít slepici nebo dvě a dá vařit pořádný silný vývar. Zdánlivě ji nevyvedlo z míry, ani když Sullivan spíš požádal, než pověřil Jonese, aby sehnal pár spolehlivých chlapů z lodní posádky a dali pokoj v domě paní Potterové pokud možno do pořádku a pak přivezl kapitánovy věci.
Jones po námořnicku přitakal.
„Aye aye, pane. Spolehněte se. A nebojte, madam, Lotrovi vystrojíme vopravdickej námořnickej pohřeb se vší parádou,“ zazubil se Jones, než pobídl poníka do klusu a odjel do noci.

Admirál Farrel se rozhlížel po knihovně v domě Miltonových. Byla neuvěřitelně obsáhlá a rozmanitá. Sluha postavil na stolek konvici čaje a sušenky, naplnil šálek a vytratil se. Admirál čaji nevěnoval pozornost, namátkou vytáhl jeden svazek, začetl se do něj a čekal. Paní Miltonová byla milá a pohostinná, jak se od dámy jejího postavení očekává, ale když sdělil, že by rád mluvil s Frances Doyleovou, neunikl mu nevyřčený nádech nesouhlasu.
„Pane?“ ozvalo se za ním.
Odložil knihu a otočil se.
Doyleová rozhodně nevypadala dvakrát zdravě. Pod košilí prosvítal obvaz. Vestu neměla a kabát své lepší uniformy pouze přehodila přes ramena a ve tváři vypadala ještě pohubleji než obvykle. Potlačil chuť ji obratem odvelet zpátky do postele. Věděl, že na takové potupné setkání by nikdy nepřistoupila.
„Prý jste utekla hrobníkovi z lopaty,“ poznamenal. Za zcela konverzačním tónem se skrývala starost.
„Nebýt pánů Keitha a Sullivana, tak tu spolu nemluvíme,“ připustila.
„Doyleová, co těch dvou mužích, co vás přepadli, vlastně víte?“ zeptal se vážně.
„Kromě toho, že mi zabili psa a pokusili se zabít mne a skoro se jim to povedlo? Vlastně nic,“ ucedila. Stála před ním strnulá a trochu shrbená.
Admirál Farrel pokýval hlavou.
„Možná by vás mohlo zajímat, co se mi podařilo zjistit. Není toho moc, ale zajímal by mne vás názor. Zhruba před měsícem si najali pokoj v hostinci U Koruny. Jeden se vydával za bohatého obchodníka. Často vysedával v kavárně u Barlowa. Ten druhý měl být jeho sekretář a pár lidí si vzpomnělo, že ho občas viděli poblíž loděnice. Sledovali vás celé týdny.“
„Na obchodníka to zatraceně dobře uměl s dýkou,“ ušklíbla se Frances kysele. Výsledek jeho umění pořád zatraceně dobře cítila. „Ty dopisy pro slečnu Hughesovou byly, předpokládám, taky jejich práce. Byli to špehové?“
„Je to pravděpodobné.“
„Ale jestli to byli špehové, k čemu by jim byla vražda obyčejného kapitána malé fregaty?“
„Mezi námi, nemyslím si, že by to byl úkol posvěcený shora. Můj osobní názor je, že šlo něčí soukromou akci, možná osobní mstu, a ty dva jenom využil. Nebo dobře zaplatil.“
„Ale já přece jenom dělám svoji práci.“
Obvykle ke svým protivníkům necítila zášť. Pokud nepáchali zvěrstva. A i potom ctila zásady.
„A nebojíte se pustit do silnějšího protivníka a být, řekněme, nekonvenční. Nepodceňujte sílu lidské ješitnosti, Doyleová.“
Frances nakrčila čelo. Seznam nepřátelských lodí, které zajala, nebyl zas tak dlouhý. La Gaviota, Margarita, Siréne. Kapitáni těch tří byli po smrti. Potom tu byli Dubois z Phaléne, Jaubert z Demoiselle a Bertrand z Nemesis…
„Bertrand,“ hlesla. Vždycky byl proradný mizera. A z nějakého důvodu si jejich poslední setkání bral od začátku trochu moc osobně. Přitom by měla rozhodně víc důvodů ho chtít vidět mrtvého než on ji. Tehdy se stihl vzdát.
„Uvažujeme stejným směrem, Doyleová. Jak s tou informací naložíte, nechám na vašem uvážení,“ pronesl admirál s neurčitým výrazem ve tváři. Rozhovor byl u konce.
Frances věděla, že jestli jí Betrand ještě někdy padne do rukou, už příležitost vzdát se nedostane. A nebude s ním jednat přes prostředníky.