Aldorma

Když jsem vyšla ze stájí, neohlížela jsem se ani nalevo ani napravo. Kdyby přede mnou někdo stál, tak bych ho smetla, aniž bych si ho všimla. Krev mi vřela v žilách, chtěla jsem vybuchnout, pořádně si zařvat, ale nehodlala jsem nikomu dopřát možnost vidět mě v tomto stavu.

Jeho štěstí bylo, že mi to neřekl sám. Takové lidi mám nejradši. Mají vždycky pravdu, hrají si na mistry světa a přitom kolikrát ani nevystrčili nos z města, kde se narodili. Jako bych nevěděla, co dělat. Pomalu jsem opouštěla zahrady, když jsem do něj málem vrazila. Kdyby pohled zabíjel, byl by mrtvý.

Když jsem Margaritu požádala o půjčení kronik, měla jsem pocit, že vše, co v nich bude uvedeno, bude podle skutečnosti. Byla jsem překvapena, když jsem zjistila, jak je období Lenčiny přítomnosti zapsáno. V některých ohledech se hodně lišilo od toho, co mi vypravovala a co popsala v knize Drak v mém srdci.

Říká se, že kroniky píšou vítězové a asi v tom bude hodně pravdy. I dnešní média dokáží zkreslit realitu jen tím, jak to podají veřejnosti. A tady tomu nebylo jinak. Byla jsem ráda, že ještě žijí pamětníci těch časů - vždyť to bylo pouhých šestnáct let. Znala jsem pravdu.

Po obědě jsem si šla do knihovny pro nějakou odpočinkovou knihu, abych si zpříjemnila odpoledne po skvělém obědě. Creagan s Trivetem byli zaujati nad stolkem, a tak jsem šla blíž, abych zjistila, co je tak zajímá. Uviděla jsem desku s červenými a černými zuby proti sobě a na ní byly postaveny kameny dvou barev a dvě hrací kostky. Chvíli jsem je pozorovala, jak střídavě hází a posunují kameny.

"Co to hrajete?" zeptala jsem se zaujata tím, co dělali.
"Hrajeme přesuny."
"Připomíná mi to jednu hru. U nás se jmenuje jinak."
"A nechceš si s námi zahrát?"
"Raději vás budu pozorovat."

Vyjeli jsme na cestu – princ Michael s novomanželkou, já, Damián a dva další sluhové. Měla to být tajná svatební cesta, ale pro Michaela také získávání informací o vévodstvích, o tom, co tam pěstují, vyrábějí a vlastnosti místních šlechticů. Hned první den padla mlha tak hustá, že jsem před sebou stěží viděla koňský zadek. Cestu jsme měli naplánovanou tak, abychom každou noc mohli přenocovat v nějakém menším či větším sídle. Měli jsme být pryč půl roku. V každém vévodství měsíc, což není mnoho, vzhledem k tomu, jak jsou rozlehlé. Budeme si muset zvyknout na dlouhé cesty na koni i nevlídné počasí.

Cítila jsem se smutná. Moje nálada neměla nic společného s tím, co se poslední dobou stalo, spíš s tím, že jsem netušila, co bude dál. Chtěla jsem zmizet někam daleko od lidí a na to se hodilo jedno místo, které znalo jen pár lidí. A doufala jsem, že ty tam nepotkám. Od mé první návštěvy jezírka s Damiánem už uplynul rok a půl. Tenkrát mě tak nádherně sváděl a získával mě různými romantickými gesty, že ještě teď, když na to myslím, z toho mám úžasný pocit.

Od té doby jsme tam byli několikrát, takže jsem si cestu už dobře pamatovala. Osedlala jsem si Sally, neboť jsem věděla, že ji u jezírka nebudu muset uvazovat.

Místo mě jako pokaždé zcela uchvátilo. Vyndala jsem si deku, abych si lehla a vychutnala letní paprsky. Po hodince na slunci jsem si řekla, že by nebylo špatné se ochladit v jezírku. Bohužel ani letní paprsky ho neprohřály natolik, aby se v něm dalo koupat. Chvíli jsem se brouzdala, voda mi dosahovala po kolena, ale dál jsem se neodvážila, neboť dno se prudce svažovalo.

Tenhle výlet mi krásně zlepšil náladu. Věděla jsem, že ať už odsud odejdu kdykoliv, že jsem se tu nakonec cítila jako doma.

Navazuje částečně již na jedno drabble, kde jsem psala o vodopádu...

Naposledy jsem navštívila toto jezírko v době, kdy jsem byla svobodná a nečekala jsem dítě. Dobře si vzpomínám na toho hnusného pavouka, kvůli kterému jsem spadla do ledově chladné vody. Ještě teď mi z té vzpomínky přeběhl mráz po zádech.

Samuelovi jsem o tomto místě vyprávěla tolikrát, že sem prostě musel vyrazit. A já se přiznám, že jsem neváhala ani vteřinu a s tím bláznivým nápadem souhlasila. Sice pro mě bylo nepohodlné jet ve svém stavu na koni, ale za ten úchvatný pohled to stálo. Ač jsme tu měli dnes strávit jen hodinu, nelitovala jsem. Zase jsem se cítila klidná jako už pár měsíců ne.

Samuel seskočil z koně, rychle se vysvlékl a skočil do vody. Ačkoliv věděl, že je ledová, musel to prostě vyzkoušet doslova na vlastní kůži. Už jsem mu chtěla začít nadávat, ale když jsem spatřila jeho vyděšený pohled a drkotající zuby, musela jsem se začít smát.

„Já ti říkala, že je ta voda ledová. Ale evidentně jsem jen pitomá ženská, která nic neví,“ pronesla jsem lehce ironicky a na jeho tváři tím vyloudila jeden ze vzácných úsměvů, které mu tak neskonale slušeli. A tehdy jsem si to konečně plně přiznala. Zamilovala jsem se do Samuela Antarese.

Ten den bylo ve vesnici rušněji než obvykle. Nebylo se čemu divit, Dračí noc byla jen jednou za rok. Nejvíc vážně to brali mladíci na ženění a slečny na vdávání. A nejvíce povyku ztropili ti, kterých se to bude týkat zanedlouho. Nezvední mladíci popichovali své starší kamarády a tropili jim různé naschvály.

Některé její starší sestry už byly zaslíbené, další z nich měla mít obřad dnes. Její otec – král Velvrik si tak jistil mocné zetě. Chtěla provést něco nepatřičného, schovat sestře šaty nebo schovat boty, ale věděla, že by se jí to nevyplatilo. A tak aspoň pomáhala krýt své kamarády.

„Musím jít,“ těžce jsem sbírala odvahu k tomuto rozhovoru. Bylo skoro jisté, že to nepochopí.
„Na jak dlouho?“
„Navždycky.“
„To nemyslíš vážně!?“
„Už je to tady,“ pomyslela jsem si.
„Víš, Damiáne, šla bych s tebou až na kraj světa, kdyby to bylo možné, ale můj skutečný život je jinde.“
„Budeš mi chybět,“ ozvalo se smutně.
„Ty mi taky, hrozně moc. Pomohl jsi mi najít klid a udělal mě šťastnou, na to nikdy nezapomenu.“
„A proč odcházíš, když je ti fajn?“ podotknul ironickým tónem.
„Protože nemám na výběr. Můj čas tady skončil, ale nechci odejít bez rozloučení.“
„Ať tě draci provází.“

Svůj meč jsem si zasloužil v mnoha bitvách i soubojích. Měl jsem rád vzrušení a nebezpečí. Ale byl jsem rád, že jedeme z války domů. Můj bratr byl zraněný, takže se stěží držel na koni. Byli jsme blízko hradu, když nás napadla banda psanců.

Byli jsme dva, zatímco jich deset. Docela slušná přesila.

Sesedl jsem, abych chránil bratra. Naštěstí většina jich zamířila ke mně. Asi si mysleli, že mě dostanou počtem, protože neměli pořádné zbraně.

Pár jsem jich složil, když se někdo snažil dostat se ke mně z boku. „Zprava dobrý, brácho,“ ozvalo se a muž klesl mrtvý k zemi.

Když se Margarita dozvěděla pravdu, že je až druhorozená a celý život jí lhali, nedokázala se na nikoho v Talronu podívat. Co na tom, že jediní dva lidé, kteří znali pravdu byli Bheirg a její bratr.

Ne, nedokázala o něm přemýšlet jako o svém bratrovi. Na to ji až příliš popadl amok. Moc dobře věděla, že její běsnění nic nevyřeší, ale potřebovala ze sebe vykřičet ten vztek.

Nakonec se dokázala uklidnit a přemýšlet s čistou hlavou. Najednou si uvědomila, že je ráda, že má bratra. Už nebyla sama. Creagan se o ní jistě postará. Její starší bratr. Konečně má rodinu.

Vím, že autosugesce může mít velkou sílu, ale to, že bych byla až tak dobrá, že se mi povede přesunout do Aldormy, to jsem netušila. Mé přání bylo jednoduché – vypadnout z tehdejší strašné reality a být chvíli ve světě své fantazie.

Přiznám se, že přesun byl trošku frmol, ani jsem si nemohla připravit věci, které by se mi mohly hodit a rozloučit se s blízkými. Tedy čert vem rozloučení, vybavení mi chybělo o dost víc. Když jsem se po chvilce vzpamatovala, prozkoumala jsem, co mám s sebou. Bohužel bylo léto a v kapsách jsem našla jen poslední bonbón a kapesník.

Celé dětství jsem musel snášet jeho příkazy, zákazy a ponižování a moje nenávist k němu neustále rostla. Ale můj strach z něj byl příliš velký, než abych mu nějak ublížil. Dospěl jsem a snažil jsem se na něj zapomenout, ale neustále jsem žil ve stínu jeho výchovy.

Ale má chvíle nakonec přišla. Trvalo to příliš dlouho, desítky let, ale nakonec se z něj stal nemohoucí stařec. Nyní byl v mých rukou. Dlouze jsem přemýšlel, jak se mu pomstít, abych mu vrátil všechna příkoří, kterých se na mě dopustil.

Nakonec jsem zjistil, že nejhorším trestem pro něj bude nechat ho žít.

Byl v mých očích ten nejlepší a nejchytřejší kluk. Premiant třídy a přitom žádný šprt. Svaly se mu rýsovaly, protože často cvičil. Toužila jsem, aby mi věnoval aspoň chvíli své pozornosti. Já byla nevýrazná šedivá myška a tak jsem si hýčkala každou chvíli, kdy se mi věnoval, i když mě jen využíval. Naivní láska.

Možná by v mých očích byl princem navždy, ale stačila vteřina a všechno bylo jinak. Nikomu jsem nic neřekla, ale už jsem se na něj nemohla dívat stejnýma očima jako dřív. Pochopila jsem, že to byla jen MÁ představa a iluze, kterou jsem na něm milovala.

Konečně…

Má to za sebou. Jeho “pacient“ i Kolgar sám.

Konečně…

Chtěl to. Taková šance se naskytne jen jednou za život. Pomsta… Co na tom, že teď už se s Bell nemůže nikdy vidět. Nechal zemřít jejího otce. Nemohl by se té dívce podívat do očí…

Bylo to správné!

***

Takových jako Harald Bornýr, bylo ještě mnoho. Nikdy se neomlouval, neobhajoval ani nelitoval…

A teď? Král Loqar tu před ním ležel na smrtelné posteli. Měl jeho život v rukou, nikdo by mu jeho smrt nevyčítal. Sám věděl nejlíp, že vražda na tyranu není zločinem…

A přece to neudělal. Neměl proto důvod...

Tenkrát jsem byla tak mladá a naivní, ale byl to nádherně strávený čas. V zemi mého otce nezáleželo na tom, zda jsem chlapec nebo dívka, důležité byly především osobní zásluhy. A přesto jsem nakonec posloužila tím, v jaké rodině jsem se narodila.

Sňatek s králem je pro mnoho lidí synonymem úspěchu. Krále jsem viděla jen jednou, když žádal o mou ruku. Toužil jen po mém věnu, kterým bylo rozsáhlé území. Já toužila především po lásce a doufala, že se někde objeví můj hrdina, který mě zachrání z domluvené smlouvy. Protože cenou měla být má svoboda.

Bohužel mé čekání bylo marné.