DMD Bonus č. 1. pro 4. 4. 2012. Téma: Vražda na tyranu není zločinem

Liam si dřepl vedle Aidnena. Položil mu ruku na rameno.
„Víš proč to musíme udělat?“
Aiden sklopil hlavu a trochu nejistě se ošil.
„Nelíbí se mi to.“
„Já to chápu, ale když je nezastavíme tak budou ničit, krást a terorizovat dál. Aidene, někdy prostě není zbytí. Jdeš do toho semnou?“
Aiden přikývl
„Tati?“
„Ano?“
„Vždycky si říkal, že zabíjet je špatné.“
„To sice je, ale někdy vražda pro obecné blaho není zločin. Všichni připraveni?“
Ozvalo se sborové ANO a z tváří všech bojovníků čišelo odhodlání.
„Přátelé. Nepřítel čeká.“
„NA NĚ!!!!!!“
Vyrazlili jako jeden muž.
„Těšte se Skerászové! Tenkokrát povidla ochráníme!“

Slova jako "tyran " nebo "vražda" byste ve slovníku poníků z Equestrie hledali marně.
Přesto, když princezna Celestia zmizela a Nightmare Moon hrozila zahalit zemi do noci navěky, bylo jasné, že se něco musí udělat.
Když Twilight Sparkle s pomocí Applejack, Pinkie Pie, Rainbow Dash, Rarity a Fluttershy aktivovala moc skrytou v šesti Elementech Harmonie, nevěděla - nemohla vědět - co se se samozvanou vládkyní stane.
Ale všechno přece muselo být lepší, než věčná tma. Takže vlastně bylo jedno, co bude s NÍ.
Dobro mnoha musí převážit nad dobrem jednotlivce.
Naštěstí harmonie nezabíjí. Přátelství přeměnilo noční můru v pokornou klisničku - malou princeznu Lunu.

Ten blonďák s věčným úšklebkem a jiskrnýma očima to udělal znovu. Tentokrát svedl templářku, nechal si od ní odemknout pouta a zmizel před úsvitem.
Když ho templáři večer přitáhli zpět, bylo vidět, že se mu ten úšklebek pokusili z obličeje důkladně odstranit. Čím víc krve, tím účinnější výstraha ostatním.
Chrám v Kirkwallu i s nejvyšší kněžkou, čtrnácti sestrami a několika templáři vylétne do vzduchu až za deset let. Z bezpečné vzdálenosti bude spoušť sledovat už docela jiný Anders – s propadlými tvářemi a nepřítomným pohledem.
Dnes ještě zatne zuby a doporučí templářům, ať nezapomenou na večerní modlitbu. Uteče znovu. Zkusí žít.

Jsou dny, kdy na sebe nedokáže podívat, aniž by se neproklínala.

V ony dny utíká ještě rychleji než obyčejně. Tak dlouho, dokud jí nedojde dech a musí se znovu zastavit.

V ony dny se vyhýbá lidem. Jednoduchost jejich existence jí připomíná, jak moc je její vlastní nepřirozená.

V ony dny se občas (na zlomky sekund, ale přece) nenávidí a ví, že by vesmíru prospělo, kdyby již nebyla. Jenom fér, vzhledem ke všemu, co udělala.

(Sebe)vražda tyrana není zločinem. (Sebe)láska ano. A ačkoliv ona sebou samou v některé dny opovrhuje, po zbytek věčnosti se příliš miluje, než aby něco podobného udělala.

Fandom? Nevím. Realita doufám ne.

„Teď už nemůžete couvnout!“ obořil se na ně vztekle.
„Jenže... jenže ubližovat lidem se přece nemá.“ Nesmělý, nejistý hlásek.
„Mája má pravdu.“ Podpora několika dalších lidí.
„To je pravda. Ale neplatí to, když ty lidi ubližujou ostatním,“ vysvětloval, jako kdyby mluvil s malými dětmi. „Vražda na tyranu není zločinem,“ dodal důležitě. Kdo ví, kde k té hlášce přišel. Malý nevinný hošík.
„Tak jo... vlastně mu nechceme doopravdy ublížit, viď?“
„Se ví... jenom postrašit.“

Těsně po zvonění stoupal učitel, jako pokaždé, do posledního patra, obě ruce zaměstnané materiály a opravenými písemkami.
V tu chvíli se přímo proti němu vyřítil dav dětí.

Varování: obsahuje otázky, na které nelze odpovědět 42.

Ta nenávist.
Proč nemůžes mě ráda mít? Proč zraňuješ mě svými slovy? Proč radost máš z mých slz a krve? Proč připomínáš mi mé pády? Proč směješ se mým škobrtnutím?
Ten strach.
Proč našeptáváš mi tak hloupé věci? Proč tvrdíš, že to nedokážu? Proč nutíš mě jen třást se v koutku? Proč každému ránu nasazuješ černé brýle?
Ty poničené vztahy.
Proč bráníš mi se zamilovat? Proč lžeš mým přátelům? Proč ukrýváš mě před pomocí? Proč pálíš za mnou všechny mosty?
To odhodlání.
Proč bych tě neměla zabít? Proč neskoncovat s nenávistí, strachem, vztahy…
Ta pravda.
Proč zrovna ty jsi já?!

Největším tyranem (i aktem tyranie) autora je osnova. Autor si je jist, že zná cestu, kterou se hrdinové mají ubírat, její zákruty i její propasti. Označí postavám tuto trasu a pak se diví, když u první zajímavé vyhlídky zahnou a odmítnou se držet pečlivě namalovaných značek.
Jakkoli může být tento tyran osvícený, je často třeba (zejména pokud příběh odmítá zapadat sám do sebe) jej svrhnout všemi možnými prostředky včetně zbraně nejkrutější – nového začátku.
Autor by však neměl propadat splínu a beznaději – i špatná cesta je cestou a konec konců jeho postavy se alespoň během té štrapáce dostanou trochu do formy.

Zabij ho, říkala jsem si v duchu. Černého jezdce s křídly dravce na helmě. Zabij ho. Vždyť je téměř symbolem zla. Všechny ty noční můry, všechen ten strach. Jak moc ti musel ublížit?
Hltala jsem písmeno po písmenu. Viděla jsem rozsekaná křídla a padající helmu.Trochu zklamaně jsem sledovala Ciri, jak utíká na koni černého rytíře, který netuší, proč ho ušetřila. Pak Geraltův boj a zoufalé „nezabíjej mě“. Už jí nikdy neublíží. Ale potom... rozbušilo se mi srdce, zadržela jsem dech překvapením a provinilostí.
„To já...“ zašeptal Cahir. „Já jsem ji tenkrát vyvezl z Cintry. Z požáru... Zachránil jsem jí život...“

Varování: smrt, jeden expresivnější výraz

Dnes všude prohlašují, že jsou hrdinové.
Bojovali za Bradavice, za Harryho Pottera!
Nebelvírská odvaha a čest proti zlu, tyranovi a Zmijozelům.

Nikomu se ale už nepochlubí, jak po bitvě objevili ve skleníku ženu, pořezanou tisíci střepy, s krvavými ranami na tváři.
Asi ji někdo prohodil oknem a nakonec skončila tady dole.
Sama, bez hůlky.

Měli pomáhat, odnést ji do hradu a zachránit ji.
Třeba by to stačilo.

Na předloktí ale měla znamení zla.

„Vražda na tyranu není zločinem.“
Tak by obhajovali to, že odešli a nechali ji chcípnout.

Nikoho to nenapadlo. Nikoho z nich nezajímalo, že byli na stejné straně.

Poznámka: Titulní postavu jsem měla v hlavě už pořádně dlouho, jen je mi líto, že se mi ji podařilo uvézt až takhle.

Vražda na tyranovi není zločinem, opakoval si kolem dokola, když prchal hustým pralesem. A nezamýšlené ztráty jsou někdy nutné. Chudák ochutnávač, který zemřel místo vévody při pokusu o otravu vínem. Nebohá dvorní dáma, která se připletla do cesty jeho šípu vystřelenému z kuše. Dva strážní, které musel zabít při průniku do vévodovy ložnice a jeden další, kterého srazil na útěku. Ale doba si žádá oběti a ten, kdo slouží zlému pánovi, je sám zlý.

Kdyby ho aspoň nežrali ti zatracení komáři. Deset těch malých tyranů zabiješ a stovka dalších se ti usadí na obličeji. A tak se to pořád opakuje.

Autorská poznámka: Tod znamená německy smrt.

Jedu ulicí. Všude kolem mě mávají lidé. Heydrich, Heydrich! Kynu jim. Vůdce bude spokojen.Všude mávají vlaječky s naším symbolem, symbolem Říše, symbolem moci.
***
Nervózně přešlápl. Jan se k němu otočil. „Klid. Vražda na tyranu není zločinem.“ Neklidně pokýval hlavou. Bože…
***
Stojím v autě, když náhle vypukne zmatek. „Co se-“ stačím pouze vykřiknout, když mě obklopí bílo.
***
Rozhlédnu se po nemocničním pokoji. „Co se to sakra děje?!“ „ZEMŘEL JSTE.“ Otočím se. Vedle mě stojí kostra v kápi a poťukává kosou. Zrudnu. „To si s vámi Vůdce vyřídí!“ „NEVYŘÍDÍ. ZDE JSEM VŮDCE JÁ.“ Zblednu, ale po chvíli se rozhodnu. „Hail Tod!“

Mimo soutěž... takovej náhlej nápad aneb koho (a taky proč) vlastě Rob zabil a taky koho (a co) zradila Frances.
----
Na moři se vzpoury obvykle rodí na spodní plaubě. Na souši v hospodě. Frances tedy nepřekvapilo, že místem, kde se pravidelně scházelo zdravé jádro rebelantů, byl právě hostinec U Zubatý.
„Zase ztloukli několik našich na křižovatce!“
„To už přestává všechno!“
„Prostě ho zabijem!“
„Pryč s Burnabym!“
Jak snadné bylo najít viníka všech útrap. Kapitán Walter Burnaby. Jakoby smrt jednoho vojáčka mohla vyřešit všechny problémy. Byl to Rob kdo vystřelil. A Frances kdo řekl kudy Burnaby pojede. Taky s ním měla nevyřízené účty. A nejen s ním. V rebelii našla jisté zadostiučinění. Jenže pak se objevila Nemesis. A po ní Skřivánek.

Na nádraží se k nám přišoural bezdomovec. Dostal nějaké drobné a protože jsme stáli a čekali na autobus, dal se s námi do řeči. „Co se vám stalo?“ kývla kamarádka směrem k jeho francouzským holím. „Bouračka.“ „A teď chlastám. Já dycky nebyl todle … já měl ženu a dcerku. Žena vode mne potom vodešla. …A moje malá …. vona mi do poslední chvíle řikala, „tatínku, mám tě ráda“, a já k ní nemoh, byl sem tam zaklíněnej… Věříte v Boha? Dyby byl, já bych ho (vzal svoji hůl a zamířil s ní do oblak), takhle picnul, „prásk,“ „prásk“, „prásk“, že todle dopustil …“

Diákon Vorbis věděl, že Efebe musí být zničeno. Efebci zavraždili bratra Mordáka. Dali Omniáncům ovoce v postní den. Měli otroky. Nakazili omniánské duše morem kultu želvy. Hráli divadlo. Odmítali vyjednávání o podmínkách mírové smlouvy. Uctívali falešné bohy. Běhali po ulicích nazí. Neumožňovali delegaci východ z paláce. Měli sekulárního, dokonce voleného vládce. Vysmáli se bratru Mordákovi, když mezi ně přišel hlásat zvěst o velkém bohu Omovi.
Osmý prorok se musí postarat, aby byl Tyran svržen a Efebe, nebo to, co z něj zbude, poznalo pravého boha. Z hlediska vyšší pravdy…
Naštěstí je omniánská armáda už jen pár hodin cesty od města.

„Stejně mě nezabiješ..,“ posmíval se muž. Vyslal jasně červený paprsek.
Daniel von Drak uskočil. „Jseš si jistý?!“
„Ten tvůj pámbíček by ti to nedovolil,“ odporoval muž. „Přece nezatížíš svou nesmrtelnou duši…“
Daniel neodpověděl. Skočil za obětní oltář.
„Neschovávej se za kámen. Bojuj jako muž!“ poroučel protivník.
„Neschovávám se,“ řekl Daniel. Jeho útočný paprsek byl modrý. „Chci tě zabít.“
Nepřítel se rozesmál. „Nezabiješ.“
„Zabiju,“ ukázal Daniel černý nůž. Bičován smrští rudých paprsků přeskočil kámen. Vyslal modrý proud. Vrhl se po protivníkovi.
„Tělo, duši zlomil jsi, tyrane. Kdo ublížil mnohokrát, smrti propadá. Málos mě znal,“ pronesl, když zabořil nůž do srdce nepřítele.