DMD č. 2. pro 2. 4. 2011. Téma: Klobouk ve křoví

Reflektory se zaměřily na zpěváka, orchestr začal hrát a natáčení televizní show mohlo začít. Náhle se ozval hlas:“Stop!“ Hudba ustala, ustal i zpěv a tanec. Pohledy se otočily směrem k režisérovi, který se zase obrátil k jednomu z těch, kteří tančili za zpěvákem. .„ Kurníkšopa, my to snad nedotočíme. Vy tam vzadu, no ano vy, vy s tím kloboukem, to přece nemyslíte vážně, víte jak blbě by to v tý televizi vypadalo? Vy s tím zatraceným kloboukem strašně vyčníváte a to vy nemůžete. Vy přece máte být křoví a nemůžete na sebe poutat pozornost. Sundejte si prosím vás tu příšernost“

První jarní den oslavili gumídci ranním šálkem hopsinkové šťávy. Energii se rozhodli vybít akrobatickými skoky po Gumdolí. Bumbla náhle neodhadl sílu větru a doskočil do trnitého křoví. Více než bodláky po srsti, ho ale zajímal černý dlouhý klobouk, který se vykutálel z trniště. Gumídci se shromáždili kolem klobouku a z něho vyskočili dva králici. Obě strany se propichovali pohledy, první králík sahá velmi pomalu do klobouku. Škub! Škub! Než se tak stalo, šípy probodly jejich hrudě. Z dubového stromu seskočil Robin a prohlíží mrtvá těla. Chladným hlasem pronesl „Made in Czech.“ „Myslíš, že už to začalo, Robine?“, zeptal se Brebta.

První slova, která Jack pronesl poté, co se před ním objevila povědomá postava, byla:
“Co to máš sakra na hlavě?“
Tento Doktor vypadal úplně jinak, než jak si Jack pamatoval. Nejenže měl o něco kulatější tvář a delší vlasy, byl i rozdílně oblečen. Motýlek, kšandy… a ten nemožný klobouk.
Jack často jednal spontánně, o tom žádná řeč. Nebylo proto divu, že v řádu vteřin se Doktorův nevzhledný doplněk ocitl brutálně odhozen v nejbližším (trnitém) křoví.
Vzduch vzápětí proťal pár výstřelů. Jen pro jistotu.
“Jacku…“ zaprotestoval Doktor chabě, čímž jen na Jackově tváři vyvolal široký úsměv.
“Rád tě znovu vidím, Doktore.“

Malý stín se proplétal kořeny stromů. Malé tlapičky dopadaly na spadané listí. Krysa se rozhlédla kolem, zdalipak není sledována. Všude bylo klidno, jen vítr houpal okolními stromy. Stín vypasené krysy se proměnil v malého člověka, kterému na ruce chyběl jeden prst. Peter Petigrew se znovu ustrašeně rozhlédl. Za ním se ozval šustot. Otočil se a spatřil temný stín, kterému byla vidět jen hlava. Zároveň za Červíčkem se ozvalo.
„Takže jsi tady!“
„Íááá!“ zařval červíček a leknutím vyskočil na nejbližší strom šplhaje se skoro do jeho koruny.
„Co blbneš! To ses lekl tohohle?“ Přešel Lucius ke křoví, na kterém byl klobouk.

Poznámka: Poměrně slabé. Bohužel dneska ke mě nápady mco nechodí... Doufám, že to alespoň pochopíte.

Ležel ve křoví před jeho bytem. Pánský, plstěný a hnědý. Objevil se bez vysvětlení a zůstal celý týden jako smutná připomínka toho, že čas luštění hádanek skončil se Sherlockovou smrtí.
John by na něj zapomněl, kdyby ho po měsíci nezahlédl znovu. Na hlavě vyhublého, otrhaného žebráka, který k němu vztáhl ruku, když vystupoval z drožky.
Opět ztratil. Na 27 dní. Dokud se John nezadíval do hromady hadrů, které nesla obtloustlá vetešnice, zachumlaná až po uši ve vlněné šále.
Když potom následující týden zahlédl klobouk ležet před pouličním houslistou, pocítil náhle příjemné mrazení, které naznačovalo, že čas vyřešených záhad se vrací.

Malý tvoreček spěšně cupital trávou, aby už měl nejnepříjemnější část za sebou, když náhle v křoví uviděl něco, co tam rozhodně být nemělo. Klobouk.
Zaváhal mezi zvědavostí a touhou být už doma, ale zvítězila zvědavost a smysl pro pořádek.
Obešel křoví a zjistil, že ke klobouku patří někdo celý v zeleném. Klobouk měl položený přes obličej a vypadal, že spí.
Tvoreček přešlápnul a nesměle se ozval: „Promiňte… Zdržovat se déle v těchto místech je přísně zakázáno.“
Klobouk se jen nepatrně pohnul a ozvalo se spokojené zamručení. „To doufám. Nikde se nespí tak dobře jako někde, kde je to přísně zakázáno.“

Jim Moriarty was a criminal mastermind who just loved watching telly. Flicking through the channels always helped him concentrate.
Tonight, he needed to pick a country with people daft enough to help him pull off the next case for Sherlock.

Vítr vane pouští
po písku žene klobouk
zahnal ho do houští
starý a černý klobouk

He gazed at the black and white pictures of two clowns, his mouth stretching into evil smile.

“Oh! That’s good! Very good!” he exclaimed, already dialling a number on his mobile.
It looked like the case might have a distinctive Czech feeling about it...

John seděl na nádraží. Na hlavě klobouk, který si kdysi pořídil na pouti.
Včera večer hráli u Spauldingů sochy. Neměl Douglasovi za zlé, že se ho pokoušel zdržet, aby dnes neodjel. Byli přece nejlepší přátelé. John pochyboval, že někdy ještě potká někoho takového. Mrzelo ho, že na něj Douglas křičel, že ho nenávidí, ale John přesto věřil, že se příjde rozloučit.

Vlak se akorát rozjížděl, když John uslyšel Douglese. Vyklonil se, klobouk držel v ruce a mával, ale poryv větru mu ho vyrazil a nesl jej někam k Rokli.
Dougles se usmál. Alespoň něco po Johnovi zůstane.
Klobouk ve křoví.

Muž měl dlouhé blond vlasy a ledový pohled v očích té nejnádhernější modré barvy, jakou kdy Daniel viděl. S pohrdavým výrazem vzal z mladíkových rukou černý klobouk, který mu odlétl v prudkém závanu větru. Nepoděkoval. Bez ohlédnutí přešel rychlým krokem nástupiště, divže přitom nesmetl stařenku pod přijíždějící rychlík.
Daniel se otřásl. Nevědomky sevřel ruku v pěst a přitiskl si ji na břicho. Zahlédl záblesk modré, která zůstávala v nadutcových stopách. Málem kvůli němu zmeškal svůj vlak.
Mladík se po podivném setkání necítil dobře a všechna kupé byla obsazená, až na konci vagónu objevil kamarád místo vedle studenta se zlomenou nohou.

Varování: slash

Byl příjemný podzimní den. Jako stvořený k procházce.
Chytil ho za ruku a nemohl se neusmát, když Ianto mírně zčervenal a znejistěl. Už proto si ho přitáhl blíž a pomalu ho směroval k osamělé lavičce. Usadili se.
V parku bylo příjemné ticho a večerní vzduch uklidňoval.
Jen Ianto se stále tvářil nervózně a opakovaně si upravoval klobouk na hlavě.
Bylo to poprvé, kdy spolu byli sami venku.
Jack se sám pro sebe usmál, naklonil se, shodil mu klobouk z hlavy a políbil ho.
…
Bylo ráno a v parku se ve křoví s větrem pohupoval černý klobouk. Kdopak ho asi ztratil?

A/N: Co když máte ve třídě žáka, který nemusí spát a ukrutně se po nocích nudí?

Toho pošmourného oxfordského dne se nemohl dočkat. Protože on končil.

O dva roky dříve, jak jinak.

Pokaždé je tam jeden chytřejší student - který ovšem nepředčí znalostmi čtyřicetiletou praxi přednášejícího. Jenže tahle bledá ruka byla zdvižená úplně pořád. Tento student měl na všechno odpověď a co hůř, vždycky správnou a plnou puntičkářských doplnění. Vlastní hodiny se pro starého historika staly peklem. A navíc musel přestat brát na vyučování svého psa Maxe, protože on se na něj díval jako na svačinu.

K bujaře vyhazovaným kloboukům absolventů se přidal i ten profesorův. A vůbec mu nevadilo, že ten jeho odnesl vítr do křoví.

Poznámka: jen tak mimochodem, včerejší drabble pro mě vlastně bylo prolomením cca čtyřletého autorského bloku. Já věděla, že DMD to dokáže! :)

„Adame Youngu, ani nezkoušej vyjít z domu bez čepice!“ Ostrý mateřský hlas zarazil Adama ve dveřích.
„Ale mamí, v listopadu nikdo ještě čepici nenosí!“ zaprotestoval, ale už sahal po velkém červeném kulichu.
„Buď si vezmeš čepici nebo můžeš zůstat doma!“
Adam si to rozčíleně rázoval kolem plotu. Listopad ho ani trochu nebavil. V říjnu se ještě dají pouštět draci a v prosinci je sníh a Vánoce, ale co s listopadem? Proč by radši nemohlo být třeba ještě jedno hezky teplé září a potom rovou prosinec?
Než došel k lomu, výrazně se oteplilo. Adam se usmál a zahodil čepici do křoví.

Fandom: Alenka v říši Divů, Burtonovská filmová verze (ovšemže kvůli Johnymu alias Kloboučníkovi)

„Nevím! Víš?“ uchechtával se ten s kloboučíkem a špendlíčky, zatímco nedůstojně tancoval po rozviklaném dubovém stole.
Alenka roztírala drobným prstíkem čajovou skvrnu pod tančícím šálečkem.
„ ...ono to tedy, hopsasá, je od dob té červené Srdcově velkohubé královnice, víš to ty?“ ukázal rukavičkou na vyděšeného Křivouchého.
„Nebo snad, ty?“ načež se obrátil na Králíka, který netrpělivě potlapkával po víčku svých neúprosných hodinek. Čas běžel.
„Tak poví mi tu někdo, proč klobouček přistane vždy v mém křoví?“ vykřikl ten v parádním oblečku.
„Protože jiný Kloboučník v království není? Alenko, jdeme!“ dopil Králík svůj šálek čaje a vložil Alenku do kapsy parádní vestičky.

Veselá společnost kamarádů seděla na trávě. Jeden z nich si najednou všiml něčeho černého pod šeříkovými keři.
„Hele, co jsem našel!“ Ukázal ostatním podivný proděravělý klobouk, vysoký, špičatý, se širokou krempou.
Někteří se dali do smíchu.
„Co je to za hadr?“
„Jako pro nějakou starou čarodějnici!“
„V noci tu lítala barevná světla,“ vzpomněla si jedna dívka. „Asi tu byl nějaký večírek.“
Herbert a Susanne na sebe pohlédli.
„Myslíš, že to je...“
„Někoho z- těch lidí,“ přisvědčila a otřásla se. Malá připomínka, že vedle jejich poklidného světa existuje ještě jeden utajený.
Ukázala na kus spálené trávy.
„Myslím, že tu neměli večírek.“

Varování: Spin-off k http://sosaci.net/node/8245 . Ano, i přes všechnu tu nepravděpodobnost. A je to slash.

„Podívej, Sherlocku, támhle v křoví leží klobouk,“ ukázal John tam, kde zahlédl otrhaný vysoký klobouk.
„Hm,“ odvětil nepříliš stručně Sherlock.
„Vypadá dost staře, co myslíš?“
Sherlock se pokusil neobrátit oči v sloup. „Ano, je z konce devatenáctého století.“
„Zajímalo by mne, jak se tam dostal,“ řekl John a přišel ke klobouku trochu blíž.
„Hm.“ Sherlock zvedl nějaký papírek, ležící kousek od klobouku, a několik okamžiků ho zkoumal. „Možná bych věděl jak,“ odtušil.
„Jak?“
„Mám ti to ukázat?“ zeptal se Holmes a v očích mu zajiskřilo. Rozhlédl se obezřetně na obě dvě strany parku a strhl s sebou Johna do křoví.