Pohádky

Na zámku bylo pozdvižení. Princezna Zuzanka se ztratila!
Král s královnou ji hned dali hledat. Žalářem hrozili, kdo nepomůže, odměnu slibovali, kdo uspěje.
Jedině Barča, vnučka čarodějnice, si však vzala na pomoc jabloňový proutek nasáklý pátracím lektvarem. Našla princeznu daleko v lese.

„Domů nejdu," dupla si Zuzanka. „Támhle v jeskyni hnízdí sedmihlavá saň a táta by chtěl její hlavy vycpané nad krb."
„Cože!" zhrozila se Barča. „Saň sedmihlavá je přece kriticky ohrožený druh!"
„No právě," přikývla Zuzanka. „Takovou trofej nikdo nemá."
„Ale vrátit se musíš," namítla Barča. „Počkej, už to mám! Zasadíme kolem bludné kořeny."

Tak saň před lovci ochránily.

Napadlo vás někdy, děti
Co se děje dál
Když pohádka dobře skončí
Z chudáka je král?

Princezna ta to má jasné
Stane se z ní královna
Honza zase v roli krále
Nepravosti narovná

Z Jeníčka se stane tesař
Mařenka se dobře má
No ale co Ježibaba?
Kdo se o ni postará?

Karkulka si až do smrti
S chutí trajdá po lese
Co se ale stane s vlkem?
Ten to všechno odnese?

Pokud vám snad, milé děti
Jeho osud nedá spát
Vyslechněte dobrou zprávu
Chcem všem na vědomí dát

Těm, kdo si v pohádkách, vytrpěli nejvíce
Klidné stáří zajistí… záchranná stanice!

Každé hory mají svoje tajemné vládce, možná jsi už slyšel o Krakonošovi z Krkonoš, Kačence z Orlických hor nebo Pradědovi z Jeseníků. Ale i naše pražská plošina má své kouzelné bytosti, dva bratry. Jmenují je Náfuka a Výfuka a nejčastěji se prohánějí kolem silnic. Snaží se, aby řidiči jezdili rychleji, než se má, jezdili na červenou, troubili na chodce a cyklisty a parkovali tak, aby se vedle nich už nikdo nevešel. Občas si v zimě pozvou na návštěvu kamarádku Smogušku a společně se pak baví tím, jak řidiči stojí v koloně. Nejvíc je rozzlobí, když někdo chodí do školy pěšky.

Bylo nebylo, v období zvaném Heian se po Japonsku procházela liščí bohyně. Byla ukrytá pod slupkou krásné ženy, co říkala si Kuzunoha, a hledala nejmoudřejšího muže, který v Japonsku žil.
I nalezla liška sobě rovného, mudrce Abe no Jasunu, a narodil se jim velice speciální syn. Dostal jméno Seimei, ale nikdo mu nikdy neříkal než Ónmjódži, protože nadán byl schopností vidět budoucnost, léčil rukama a bylo téměř nemožné ho zranit.
Seimei se stal ochráncem japonských císařů, staral se o jejich blaho i o blaho celého Japonska.
Traduje se, že dožil se dlouhých sto dvacet osm let a pak se rozplynul.

Objevovali se už v jejích nejstarších vzpomínkách. Jeden či dva, někdy více, černí ptáci seděli na větvích a tiše jí pozorovali.
Když byla starší, všimla si, že se počet jejích ptačích společníků lišil. Obyčejná rána viděla jednoho. Když se v noci snažila plížit na seník nebo chtěl dát mlynáři myš do kapsy, bylo jich hned sedm.
Dříve si myslela, že to tak má každý. Pak jí Hanina od sousedů řekla, že je s těmi vranami divná a Bohdanka jí za to vlepila facku.
Její maminka neřekla nic, zato maminka Haniny jí vyplísnila. "Holky hloupé! Ani vrány to nejsou, ale krkavci!"

Hlavní zásadu po tisících let znovu objeví tvůrci dokumentárních filmů: Nezasahovat, byť je situace v rozporu s jejich postoji.
Další zásady:
Nenechat se vylákat do komory, truhly, sudu…
Nepít alkohol.
Žádné kmotříčkování.
Nenechat se zlákat k šachu, kartám (uno ne!), skákání panáka… (Schovávaná a honěná představovaly výjimky – součást poslání.)
Morana musela podřízené vysvobozovat z neuvěřitelných šlamastyk, ale při jejich povolání se s nehodami musí počítat.
Když však Radegast a Veles ze zničené vsi zachránili každý jednoho chlapce, Morana se zadívala na děvčátko, které tam zůstalo, a porušila první pravidlo. Pomohla malé vstát.
Beztak děvče stálo jednou nohou v její říši.

Toužebně po mně sáhla, v očích odlesk chtivosti. Držela mne jen za jedno ucho a to pěkně bolelo. Konečně mě postavila. Přikázala, ať vařím. Ani nepoprosila. Poslechl jsem.

Jenže ona si pamatovala jen, jak mne spustit, ale už ne jak zastavit. To je podobné, jako kdyby se naučila rozjet auto a nevědět, jak zabrzdit. Když o tom přemýšlím, byla to jen výmluva. Vždyť chtěla stále víc a víc. Byla prostě chamtivá. Nestačilo jí, že už jsem plný, že kaše přetéká na stůl a ze stolu na podlahu. Pyšnila se, kolik jídla má a ani nepostřehla, že se stala předmětem závisti.

Každý performer vám potvrdí, že po nějaké době se z adrenalinového zážitku stane rutina. Totiž pokud máte úspěch. Opakovaně selhávat, a přesto to pořád zkoušet, to chce opravdového nadšence.
Přitom ten kostým není náročný! Jasný, dělám crossdressing, určité části těla mi trochu překážejí, ale všechno je to splývavé a dostatečně velké.
Pak je tu ještě ta otázka časového presu. Sotva zblajznu večeři, hodím na sebe noční košili a všechny ty serepetičky ze 3D tiskárny a svalím se na jeviště.
Čas pro verdikt poroty nadešel.
„Babičko, proč máš tak velké uši?“
Oni mi prostě nikdy, NIKDY neudělají ty zatracený slechy správně.

Macecha007: Otrávené jablko?! Výsměch! Ta holka vůbec ve skleněný rakvi nebyla, je to jasná malbomontáž! #spravedlnostpromacechu

MyslivecZLesa: Stačí přemýšlet. Je za tím důlní lobby. Trpaslíci teď můžou kutat podle libosti. Nedá se jim věřit. Ty jejich písničky jsou šifra. Trpasličí propaganda!!!

Macecha007: Nové důkazy: odborník na pojídání a přírodu Zlý Vlk vysvětluje, proč není možné otrávit jablko. #fakejablko #spravedlnostpromacechu

ZlyVlk: Podle nových studií je pojídání zlých, zákeřných dětí zdraví prospěšné.

Macecha007: Princ je ve skutečnosti převlečený trpaslík. Je pravděpodobné, že skutečného prince Sněhurka otrávila. #spravedlnostpromacechu

MyslivecZLesa: TRPASLÍCI MAŽOU MOJE KOMENTÁŘE!!

A tak v království radši sociální sítě zase urychleně zrušili.

Na počátku byla hraběnka jménem Margareta von Waldeck, dívka s pletí bílou jako mléko.
Pak tu byla nevlastní matka, která protežovala vlastní potomky.
K tomu byste našli doly na měď s chodbami tak těsnými, že kutat tam mohly pouze malé děti.
Vyhnanství nebylo tak kruté, žádný les a lovec, ale palác Margaretina strýce v Bruselu.
Zrcadlo vlastně taky bylo, jedno veliké benátské zrcadlo s obrazem jasným a čistým, které Margareta dostala jako dar od španělského prince.
Skleněná rakev... dejme tomu, že Margaretin otec vlastnil i sklárny.
Pravda taky je, že Margareta byla otrávena. Jestli za to mohlo jablko, prameny neprokázaly.

Měl toho moc. To se dalo pochopit, byl přece král. Co ovšem Zdenička nechápala bylo, že si od ní nechtěl nechat pomoci. K čemu si pořizoval chytrou manželku, když ji pro samé hubičkování skoro ani nenechá promluvit?
Jenomže mu slíbila, že se do panování nebude plést. To nebylo zrovna moudré, ale na lásku už dojeli jinačí géniové.
Ale co teď s tím? Děla se tu zjevná nespravedlnost, a pokud něco nepodnikne, nemusí být poslední. Když láska pobláznila ji, co si má počít takový venkoncem rozumný člověk jako její muž?
Nebude se do ničeho míchat. Jen krále před použitím trochu protřepe.

Život byl krásný. Těch prvních pár (stovek) krušných let s nízkou hodností měl dávno za sebou, a jeho nynější podoba skýtala mnohé výhody pro jeho mlsný jazyk.

Úkol splnil a věděl, že by se měl okamžtě vrátit, ale kručení v břiše bylo silnější. Místo k Čertově skále zamířil zpět ke statku. Při pohledu na velký kurník zaváhal. Slepic tu bylo dost, ale chybějící si určitě všimnou. Pak si vzpomněl na trik, co ho naučil Vraník. Jeden dukát zanechaný ve slepičárně bude stačit.

S plným žaludkem se spokojeně vracel domů.

Zbloudilého pírka, co se zachytilo na skále u vstupu, si nevšiml.

Ticho si všimlo rámusu a duplo, hrůza, vždyť vůbec nejsem slyšet, teď budu JÁ, absolutní! A bylo. Ptáci nezpívali, vodopády neburácely, auta nerachotila, tramvaje necinkaly.
Jela jsem vlakem do práce, ve vagónu bylo jako vždycky, lidé psali do mobilů někteří si vyprávěli vtipy rukama, neslyšně se smáli, znali absolutní ticho jako své boty. Potom vlak málem přejel cyklistu, protože nebyl slyšet, to byl problém. Ve škole božský klid, dokonce i o velké přestávce!
Jenomže tak to napořád nešlo. Lidi panikařili, rvali si do uší sluchátka, aby tichu unikli, a nic!
Tak toho ticho nechalo.
Ticho je hodné.
Mám ho ráda.

Která princezna bude královnou?
Ta s vytříbeným strategickým uvažováním? Zvítězila v šachovém turnaji, ale je poněkud svérázná.
Ta nejelegantnější? Na konci plesu princ věnoval růži hned čtyřem.
Ta nejkrásnější? Ještě nedošel k pevnému rozhodnutí. Má raději blondýny, rusovlásky nebo tmavovlásky? Z jeho tajné favoritky se vyklubala husopaska a šla z kola ven.
Ta nejchrabřejší? Dračí šupinu mu donesla pouze jedna (s ožehlými vlasy), ostatní omylem popadly skořápku vejce nebo zmizely ve sluji. Zlé jazyky tvrdí, že vzaly nohy na ramena.
Dvě finalistky se do sebe zakoukaly a odešly středem.
Poslední z finalistek (ožehlá) prohlásila, že za tohle jí princ nestojí.