DMD č. 22. pro 22. 4. 2023. Téma: Paralýza výběrem

Jirka trpěl utkvělou představou, že měnit zavedený oděvní styl přináší smůlu. Jeho outfit vždycky musel mít tu správnou značku. Pokud ji neměl, trpěl paralýzou a nebyl schopný vybrat si nic jiného. Touhle úchylkou trpěl už od dětství a získal ji zřejmě v mateřské školce. Jednoho dne měl nehodu, která vyžadovala výměnu oblečení za nové. Zašel do značkového obchodu, kde ho omráčily ceny i výběr, který se nabízel. Všechny ty proužky a fajfky mu nic neříkaly, on hledal svoji milovanou a nenahraditelnou značku. V Pepcu konečně uspěl. Z obchodu vyšel s papučkami Hello Kitty a blaženým úsměvem na tváři. Jeho kočka!

"Dobré rá..."

"Pa-pa-da-dá, překvapení! Všechno nejlepší k narozeninám, Krytone!"

"No ne, jak jste věděli, že se dnes vynulovalo moje 32-bitové počítadlo?"

"Prostě se zeptali a pak vymazali... to je jedno, pojďme radši na dárky:

Kocour si už týden nelízal oblečení, takže je třeba vyprat patnáct praček! Rimmere, co ty?"

"Rozhodl jsem se chronologicky setřídit svoji sbírku záznamů partií kostek a dát ti možnost to realizovat."

"Ách, mnohokrát děkuji. A vy, pane?"

"Já pár dnů nemyl nádobí, takže mi dovol potřást ti gumovou rukavicí! S čím začneš?"

"Jémine, já za-za-za-za-za-za-za-..."

"Tak, vopičáku, to se povedlo - a všechny dárky zbyly na nás..."

Z pokoje pro hosty přestavěného na šatnu se ozývají divné zvuky.
„Stede, je tu taxi!“ volá Lucius na svého šéfa, kterého se rozhodl vytáhnout mezi lidi a trochu mu ukázat, jak to chodí. Stede se totiž teprve nedávno vyoutoval a Lucius se za něj cítí částečně zodpovědný.
A když jsme u toho opuštění skříně...
„Tak sakra, kde jsi?!“
Stede vyjde na chodbu a v rukou má dvě téměř identická saka.
„Blankytně modrá nebo pomněnkově modrá? Luciusi, tady jde o můj milostný život a já se prostě nemůžu rozhodnout! Co když se mi bude líbit někdo, kdo nesnáší modrou? Nikam nejdu!“

Přišel do baru v brzkou hodinu – vždyť venku ještě pálilo slunce – a objednal si pivo. Mladý kluk, mlíko mu teklo po bradě. Panic, zhodnotil ho Tommy a podal mu vychlazený budweiser.
Držel se své třetinky jako záchranného lana a pořád se otáčel přes rameno a pokukoval po holkách. Dvě se líně pohupovaly na nízkém pódiu a zbytek lelkoval s mladými vojáky kolem jukeboxu.
„Která se ti líbí?“ prohodil zběžně Tommy.
Kluk zarazil pohled do země.
„Když za nějakou půjdeš, hlavu ti neukousne.“
Otočil se podesáté, fascinován. Otřel si zpocené dlaně, dojemný a ztracený, a zamumlal:
„Radši si dám další pivo.“

Konečně se mu jeho dcera ozvala. Moc se těší, až ji zase uvidí. Vlastně ho dost mrzelo, když s ním před deseti lety náhle přestala komunikovat. Představoval si, jak před něho předstoupí a odprosí ho za ta léta nejistoty. Také doufal, že se má skvěle. Vlastně ne. On to věděl. Vychoval ji dobře. Určitě má muže ze stejně smýšlející rodiny. Dobrou práci a dělá čest své vlasti.

Zvonek. Konečně. Přišel ke dveřím a otevřel. Před ním stojí cizí potetovaný muž s jiným cizím černým. Asi sluhou? Chvíle zmatení.

"Ahoj tati," promluví ten cizí muž. "Tohle je Hassan. Budeme se brát."

Před Caesarem se doširoka rozléhala prosluněná italská krajina. Potůček zurčel. Byl by to krásný den, kdyby za jeho zády nečekaly legie.
Legie naštěstí čekaly na jeho rozkaz.
Naneštěstí nevěděl, jaký rozkaz vydat.
Jeho kůň netrpělivě zafrkal.
"No jo, no jo," odsekl mu bezmyšlenkovitě Caesar a poplácal hřebce po šíji.
Jeho hlavy se toulaly u Kroisa, kterému orákulum povědělo, že jestli překročí řeku, zničí velkou říši. A byla to ta jeho.
"Chce ale Caesar, zničit velkou říši?" zeptal se sám sebe. Nahlas.
"Jestli nevíš, tak si hoď mincí," poradil mu šeptem pobočník.
"Nebo kostkou," zamumlal Caesar a pobídl koně přes Rubikon.

Fey se snažila uchytit v síti. Její mozek evidentně nebyl připravený a měl co dělat, aby se dal nějak dohromady a mohl začít fungovat.
Rozběhla se nejkratší cestou ke skladišti, stejným backdoorem jako minule. Před očima se jí mihla postava.
"On si nedá pokoj ..." pomyslela si v duchu. V mžiku se jí však před očina cizích netrunnerů vyrojilo víc.
Zastavila. Tohle trochu nečekala. "Nádech, výdech, ..." řekla si pro sebe.
Měla připravených ještě několik náhradních cest dovnitř. Její mozek však nefungoval tak rychle, jak byla zvyklá. Stála na místě sotva pár vteřin, než ji cizí netrunneři obklíčili.
"Kohopak to tu máme ..."

"Takže, vzhledem k tomu, že pořád ještě příšerně prší, tak jsme pro vás na dnešní večer připravili hned několik aktivit," pronesl dramaticky Marek. "První možností je diskotéka! Všichni milujeme diskotéku. Další variantou je herní večer. Klasika, tím se nedá nic zkazit. Pak tady máme karaoke, módní přehlídku a pak jsme ještě nachystali táborovou soutěž, která je ale zatím tajná," Marek se odmlčel. "Takže, co byste chtěli nejvíc?"
Jídelna ztichla. Někteří se na sebe podívali s otazníkem v očích. Jiní jen seděli a koukali.
"Tý jo, tak to jsem netušil, že vám těma možnostma úplně vyrazím dech," zasmál se nervózně Marek.

(Jeviště je prázdné, jen je rozdělené jakousi síťovinou na dvě poloviny)
(Vystoupí herci)
Herec 1 (pateticky deklamuje): vítejte v restauraci Zlatý drak, kterou provozuje starý Číňan a jeho dva synové z Thajska a Vietnamu
Herečka 1 (drží se za tvář) (mumlavě naříká)
Herec 1: jak vidíte, starého Číňana bolí zuby
Herec 2 (tancuje u imaginární tyče gogo)
Herec 1: a tady tancuje kobylka
Herečka 2 se svalí na zem a křičí, že je polámaný mravenec.
Herec 3 spolkne mobilní telefon.

Diváci sedí jako přimražení. Nikdo nic nechápe. A všichni do jednoho přemýšlí, kdo tuhle hru vybral a uvedl na jeviště.

Ketterdam je stůl prostřený pro všechny chutě a všechna přání – pro toho, kdo má peníze.
Herna, hospoda, bar, restaurace.
Ruleta, kostky, karty.
Jesper stojí na nábřeží, točí bubínkem revolveru a rozhoduje se. Teď, když došli na konec cesty, teď když si může vybírat, kde a jak stráví večer, je podivně paralyzován vlastní nerozhodností. Brní ho až do konečků prstů.
Smaragdový palác, Vraní klub, zapadlé hráčské doupě.
Touha všechno vsadit.
Strach všechno prohrát.
Vytáhne minci a vyhodí ji do vzduchu. Než dopadne na zem, prostřelí ji jeho kulka.
Konec rozhodování. Je čas dát do banku úplně všechno. Odejít domů. K Wylanovi.

Stojím na rozcestí a čekám
kterým směrem poletí ptáci
nevím
jestli následovat ty
co spatřím jako první
nebo se přidat k těm
kterých bude víc

Zatímco váhám
každá z cest pokračuje ke svému cíli
kolem se rodí a umírají lidé
plynou hodiny, dny a týdny
a pomíjejí zázraky
co se nezopakují
a které jsem mohla spatřit
kdybych jen měla odvahu se rozhodnout a jít

Stojím na rozcestí a čekám...

...nejen když jde o velká životní rozhodnutí. Přece jen, ty člověk nečiní každé ráno.
-Nevíš, jestli chci kafe nebo čaj?
-Šmarjá, si dej oboje.
-Hm. A nevíš, jestli mám i hlad?

Lord Henry vypadal nadmíru spokojeně. Ale Dorian, který seděl naproti němu, se necítil ve své kůži. Bylo toho až příliš mnoho nového najednou.
„No tak, Doriane. Čím začneme?”
Mladík si pozorně vyslechl dlouhý seznam nápojů a byla mu nabídnuta dýmka, cigarety i opium. Krásná dívka, která je obsluhovala, se protáhla až příliš blízko kolem něj.
Jeho společník si všiml rozpaků na mladistvé tváři.
„Víte co, Doriane? Vyberu za vás. Jen se zhluboka nadechněte a užívejte si to. Nebudete zklamán, nebojte se.”
Dorianovi se značně ulevilo. Zabořil se hlouběji do pohodlného křesla a zavřel oči.
Henry si ten pohled opravdu užíval.

„Dovnitř! A tvařte se aspoň trochu sexy!“
Vešel zástup šesti mladičkých slečen. Hlavy mají sklopené. Jejich těla jsou štíhlounká, pokožka jemná a prsa pevná s bradavkami jako lusk.
„Dnešní výběr se ti podařil.“
„Vždyť jsi můj nejlepší zákazník… pro tebe vždy to špičkové.“
„Otočte se, ať si vás prohlédnu, děvčata.“
Hmm, ty jejich malinké prdelky.
Jedna hezčí, než druhá.
Jsem jejich vzhledem tak paralyzován, že nevím, kterou si vybrat.
„Která je nová?“
„Žádná…“
„Tak, která je panna?“
„Žádná…“
„Hm, tak která je nejmladší?“
„Tahle.“
Ukázal na holčinu, jejíž vývin ještě není u konce.
„Ta jde… Pojď, díky tobě dneska omládnu.“

Muž v obleku so strojenosťou ukazuje rakvy. Popisuje ich spôsobom, akoby predával posteľ.
„Nič v zlom, pán...“ ťažko zhľadúvam v pamäti jeho meno.
„Urbanský,“ doplní so súcitným pohľadom na moju ofačovanú hlavu.
„Prepáčte. Pán Urbanský, nehľadám rakvu, ale...,“ nemôžem to slovo dostať na jazyk. Zdráham sa na to myslieť, nieto to ešte vysloviť.
„V týchto miestach máme urny na popol,“ sprevádza ma do zadnej miestnosti. Steny sú plné políc s urnami. Zostávam primrznuto stáť. Len sa rozhliadam. Vôbec nepočúvam, čo vraví. Nie som toho schopná. Myslím na to, že sme si obaja priali byť rozsypaní v prírode.
„Máte nejaký katalóg?“

"Co... sykt... myslíš, že... sykt... tebou... provedu?" zachraptělo repro nevzhledného stroje, se kterým jsem dlouhé roky válčil. Po každé jeho porážce se stáhnul do podzemí, vylepšil se a znovu zaútočil. Nyní byl aglomerátem mnoha stavebních a zahradních nástrojů, ze kterých učinil celou plejádu vražedných zbraní.
"Je mi to jedno," odplivl jsem si.
Porazil jsem ho mnohokrát, on mě jednou!
"Můžeš... sykt... vybrat."
Přehlédl jsem celou jeho výbavu.
"Klidně mě rozdrť, nasekej, rozemel, ubij, usmaž, nalámej, provrtej, prostřílej, rozřež, převálcuj či zelektrizuj!"
"A co udělal?" přerušil mé vyprávění syn.
"Nic," poprvé jsem se usmál. "Myslím, že dodnes tam stojí a vybírá."