DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2023.

Sběratelé známek brzy zjistili, že zaměstnanci pošty jsou ještě o špendlíkovou hlavičku šílenější než oni sami, a že tedy jejich návrhy a nápady mohou dopadat na úrodnou půdu.
Tak vznikla proslulá Ulíznámka, známka tak veliká, že se nevešla na žádnou obálku a pokud jste přece jen našli místo, kam ji nalepit, potřebovali jste opravdu hodně slin.
Na známce, kterou donesl Slavoj Vlahošovi dnes, nebylo nic divného. Nebylo na ní vůbec nic.
„Takovou známku nám přece každý zfalšuje, Slavoji.“
„Tak ji olízněte a nalepte, pane.“
Vlahoš to udělal. Něco na ní bylo. Barvy. Tvary. Zvuky. A velký, oktarínově blikající nápis PUNK.

Štetec zľahka kĺže po papieri. Zanecháva za sebou bolestivý príbeh. Musí byť vypovedaný.
„Pani doktorka, vaše moderné postupy nezaberajú! Jedna nerušená hodina s Edith! Po dvoch hodinách sa podvolila
Mníške padol pohľad na obraz. Výsmech zmizol, lipa zavoňala.
„Tiež mi ublížil. Napi sa,“podávam jej odvar zmiešaný so svätenou vodou,„obraz roztrhaj. On už má svoj trest za sebou.“
„Videla si môj príbeh?“
„Videla som príbeh vás všetkých. Aj koniec môjho. Teraz je na čase nechať Edith žiť ten jej.“
Váhavo sa napila. Po hodine nezostala ani kvapka odvaru. V okolí sa vznášali zvyšky 80-tich obrazov. Edith bola konečne voľná.

The memory came unbidden. First family dinner at his sister's he brought Maddie to, "making it official".
Deirdre was her suspicious but prim, proper and pleasant self.
Maddie could charm anybody (that thought sat particularly ill with him right now) but that evening she was trying to be 'normal'.
Philip kept the atmosphere light that night. And she played along.
To the point, that Deirdre - as the youngsters did the dishes - suggested Maddie might actually be more appropriate (Agewise. Of course.) for him than for Thorne.
"Treat her well for me, uncle," Philip winked at him as they were leaving.

"Držte mě," řekl s dramatickým podtónem Monty a upažil. "Držte mě, nebo omdlím!"
Percy s Felicity se na sebe podívali, ale ani se nehnuli. Monty se po nich otočil a pohledem je ještě jednou vyzval ke své záchraně. Ale když ani tentokrát neuspěl, zhluboka se nadechl, jako by snad nemohl popadnout dech.
"Tohle je tragédie!" prohlásil, zatímco se pomalu přibližoval k posteli. "Je po nich! Zcela a úplně po nich! Co teď budu dělat?"
"Půjdeš zítra za krejčím a necháš si ušít nové," odpověděla Felicity chladným hlasem. Montyho kalhoty, které byly na jedné nohavici pořádně okousané krysami, ji vůbec nevzrušovaly.

Budete se mnou asi leckdo nesouhlasit, ale moderní školství je taková hodně nepovedená drezura. Nějaké ty zkušenosti z první ruky taky mám. To jsem takhle byl na jedné vejšce, a vyučující na termodynamiku odcházela na mateřskou. A já se nachomýtnul už nevím jak k tomu, že jsem ji nahradil v jejím druhém zaměstnání, učitel fyziky a chemie na nedaleké základce. První půlrok dobrý, sice hodně limitovaný rozpočet a vybavení, ale bavilo. Ale pak přišel nový školní rok a ŠVP a další neskutečné píčoviny. A kladlo se důraz na to, aby se látka prosvištěla, ne aby se pochopila. Tak přišel konec.

„Doriane!”
Basil byl vyděšený. Mladý pan Gray mu poslal naléhavý vzkaz, aby přišel, jakmile to bude možné. Basil již potvrdil svou účast na večeři ve velmi vážené společnosti, obratem ale poslal sluhu s omluvou a vyrazil za Dorianem.
Krásný mladík, jeho múza, seděl na posteli, zlatavé vlasy rozcuchané a srdceryvně vzlykal. Basil nedbal vybraných způsobů a vrhl se k Dorianovi.
„Doriane, co se stalo? Povídejte!”
Mladík vzlykl a dostal ze sebe: „Basile…” Přijal malířův kapesník.
„Basile, jen mě obejměte.”
Basil byl tímto požadavkem poněkud zaskočen, Dorian ale uchopil jeho paže a omotal si je kolem ramen.
„Držte mě a nepouštějte.”

Nechávám k sobě zavolat jeho sluhu.
Tenhle malý hlupáček mi nedá moc práce. Stačí zatlačit na to správné místo.
„Kdy pojede tvůj pán do Prahy? A kudy?“
„To nevím, pane,“ odpovídá bezelstně.
„Zjistíš to a přijdeš mi to říci.“
„Ale pane, já – on se mnou o takových věcech nemluví.“
„Pokud se nedozvím, co chci vědět, povím mu o tom tvém malém špinavém tajemství,“ zapředu.
Zbledne.
„Vyber si. Informace pro mě nebo kat pro tebe. Máš na to dva dny. A teď zmiz.“
„A-ano, pane.“
Každý má nějaké tajemství.
Ani není nutné vědět jaké.
Jde jen o to dobře ho využít.

Pan Tyler přisupěl k Adamovi. Něco mu na něm nesedělo, ale nemohl přijít na to, co bylo jinak.
Adam se sípavě nadechl. Oči mu pořád žhnuly rudým světlem, i když to už nebyla sytá barva plamene, spíš tlumené řeřavé uhlíky. Brian a Wensley zesílili stisk na jeho pažích.
„Za mých mladých let by vám nikdo tohle bláznění netoleroval,“ zasyčel pan Tyler.
„Proč? Vždyť si jen hrajeme venku?“ namítla Pepřenka
Pan Tyler zamával volnou rukou ve vzduchu. „Takové, jako jste vy, já znám, ale zapište si za uši, že barevné čočky už nejsou žádná známka punku. To za mých mladých let…“

„Tatínkutatínečkunepouštějměpevněmědržměsepotobětakstrašněstýskalo.“
Máša se nemohla Ihora nabažit. Objímala ho, pusinkovala, tulila a brebentila. Za hodinu převypávět poslední rok. Domazlit.
Nevnímala, jak je hubený, berli přeskočila, novou lesklou kovovou nohu pohladila.
Ihor ji svíral a mlčel. Nikdy moc nemluvil. Vytáhla se, voněla jinak. Chtěl se ujistit, že jsou v pořádku. Slíbil si, že se vrátí. Jen co zvládne unést zbraň. Chlap z války neutíká.
„A taky ti musím ukázat vláčky, mašinky jezdí kolem dokola a postavili jsme se strejdou most,“ táhla ho za ruku o patro níž.
Pootevřenými dveřmi dovnitř, Máše zářily oči.
„Podívej!“
Ihor nakoukl do kuchyně.
Dům ohlušil zmučený řev.

„Dovolte, abych zahájila třetí setkání naší komise,“ začala Hermiona, „profesor Křiklan za lektvaristy se dnes omlouvá, ale slíbil, že pošle adekvátní náhradu, která, jak vidím, ještě nedorazila. Nemáme čas, a tak nebudeme čekat, Denisi spusť!“

„Během uplynulého čtvrtletí provedli pracovníci naší kanceláře přes pět tisíc výmazů pamětí. Z toho u sto čyřiceti došlo ke komplikacím, kdy se buď vraceli vzpomínky, nebo došlo k výraznějšímu výmazu než se zamýšlelo. Právě do první skupiny spadá Martha Starková. Průzkumem se zjistilo, že je potomkem Ulysese Malfoye, motáka, který v osmnáctém století zmizel.

Ohlušující ticho vyvolané šokem.
Právě tehdy vešel Křiklanův zástupce Draco Malfoy.

„Jak jsi všechno tak rychle zjistil?“ prohodí Xénie cestou na hřbitov.
„Trochu jsem se poptával. Náš nebožtík nebyl poslední z rodiny, ale všichni ho opustili. Byly v tom nějaké rodinné spory, nejmíň dvě vzájemná prokletí… myslím, že i ta prapodivná ježčí hůlka v tom hrála nějakou roli,“ vypráví Evžen. „Asi by stálo za to líp ji prozkoumat, ale shořela.“
Xénie se usměje: „Já si nestěžuju.“
Evžen úsměv opětuje, ukáže rukou: „Tady je to.“
Uctivě vloží urnu s nápisem BOLESLAV JEŽEK do kamenného výklenku. Zapálí svíčku a oba se mírně ukloní.
Na pískovcovém obrubníku opodál se vyhřívá zmije.
Souhlasně pokyvuje hlavou.

Žákovskou podepisovala třemi křížky,
myslela, že je to známka punku.
Na třídní schůzky si brala kostým Žižky,
myslela, že je to známka punku.
Dětem oblékala roztrhaný tepláky,
myslela, že je to známka punku.
Na svačinu dostávaly sladkosti a květáky,
myslela že je to známka punku.
Ale děti říkaly,
že punk je jinde.
Ale matky říkaly,
no to snad není možný!
Děti ráno budila v osm hodin,
myslela, že je to známka punku.
Na oběd je posílala do jiných rodin,
myslela, že je to známka punku.
Ale děti říkaly,
že punk je jinde.
Ale matky říkaly,
no to snad není možný!