Ex Libris Essentia

"Jsou příběhy psány podle našich životů nebo životy jsou řízeny napsanými příběhy? Jsem autorem nebo jeho postavou? Pokud je naše cesta vedena osudem pera, je náš osud už zapečeťen nebo dokáži přepsat poslední řádky? Jestliže jsem postavou, mohu potkat autora, toho, kdo mě stvořil? Jsou příběhy skutečné nebo jen zrcadlem něčí fantazie? Kdo jsem? Poznám to? Hrdina, vedlejší postava, záporák nebo autor?" obrys tučňáka v zamyšlení se odrážel od hladiny čírého jezírka pod hvězdnou oblohou. V dáli skočila ryba.
"Já..." začala tajemná postava.
"Najdi správnou knihu. Poslední knihu, která ti dá odpoveď. Poslední vlak domů. Pospěš, abys navždy nezůstala tučňákem."

"Tvým úkolem je uhodnout, kdo má rybu." zakvíkal se smutným pohledem pan Kamínek. Zvol moudře. Odhalíš-li toho, kdo má rybu, jedině pak můžeš vstoupit."

"Prosím," začal pirát. "To já tu rybu chytil. Já ji mám!"

"Přestaň lhát," řekl poslíček. "Pirát rybu nemá, mám ji já."

"Co to blábolíte za hlouposti," smál se stařec. "Poslíček je lstivá lasička, rybu u sebe nemá, všichni dobře ví, že rybu mám schovanou u sebe."

"Pouze jedna z postav má u sebe rybu, ostatní lžou. Ten, kdo má rybu, tak vždycky říká pravdu. Ti, co rybu nemají, samozřejmě neříkají pravdu. Kdo u sebe má rybu?"

"Držte se za mnou, prosím," odkvíkl si netrpělivě tučňák. "Na prohlídku budete mít čas později." Tajemná postava se přestala rozjímat nad pestrobarevnou paletou tučňáků, kteří okolo řadili knížky, utírali prach, zametali podlahu nebo si jen četli.
"Za normálních okolností bychom prošli těmito dveřmi..." pokračoval vedoucí tučňák. "Nicméně Koridor temných zítřků je momentálně využíván k jiným účelům. Jinými slovy, musíme to obejít. Následujte mne."
"Co se děje v Koridoru temných zítřků?"
"Většinou nic, urychluje pouze cestu odtud tam."
"Tak proč je zavřená?"
"Protože po velkém flámu Splašené ryby tam náš národ tradičně zahání následky svého běsnění. Opravdu toho nechcete být svědkem."

Na hřbety starých knih dopadala záře slunečních paprsků. Z dálky byly slyšet kapky vody, které venku zanechal ranní déšť. Prach z polic se vzedmul, když kolem prošla tajemná postava zahalená v černé kápi. Její prsty jemně přejížděly po dokonale seřazených knihách. Zastavila se u knihy, kterou hledala. Pomalu ji začala vytahovat z police, když za sebou ucítila něčí přítomnost.
„Pokud dovolíte, váš čas na tomto místě ještě není u konce. Vraťte, prosím, knihu na své místo,“ ozval se hlas s knihovnickou profesionalitou. "Děkuji. Vítejte ve Slepičárně, na místě posledního odpočinku všech knih. A teď mě, prosím, následujte," oznámil tučňák prostě.

Slečna Verisová lokalizovala zdroj, odkud se neslo její jméno. Na předloktí jemně pulsoval symbol. Dotkla se ho. V tu chvíli se objevila stříbrná kniha a vtáhla Primm do sebe.
"No konečně," začala dívka. "Už jsem myslela, že mě budeš ignorovat věčnost."
"Proč?"
"Proč až teď?"
"Ano."
"Protože mě strážce meče k tobě nepustil. Zablokoval jakoukoliv komunikaci mezi tebou a mnou."
"Hmm... co se se mnou stalo? Jsem mrtvá?"
"Ne, hlupáčku. Žiješ. Nevím, jak dlouho bys přežila tam venku, ale tady jsi chráněna před tokem času. Mezitím můžeš cvičit... tady, připravila jsem ti návod."
"Omyly moderní drezury?"
"Lepší název mě nenapadl."

Slečna Verisová se cítila zrazena. Ve tmě se potácela a po hmatu hledala jakoukoliv spáru, ze které by proudil vánek vzduchu. Všechno přišlo na zmar. Nebylo úniku. Seděla a doufala, že se kamenná brána otevře a ukáže se, že je to jen nedorozumění. Stačil jemný zvuk tření kamene po podlaze. Hlasy. Šepot. Cokoliv. Místo toho neslyšela nic. Absolutní ticho. Jen tlukot svého srdce a šumění v uších. Byla opuštěná. V temnotě. Slyšela pouze hluk ticha.
Ani neví, jak se to všechno stalo. Vždyť byla v knihovně. Normální život plný knížek a nejapných lidí. A teď byla zapomenuta uvnitř temné krypty.

"Cítíš to?" zeptala se slečna Verisová.
"Ano, poznávám tu vůni čerstvě nařezaných kočiček... Pojď, už tam skoro jsme." Chytil ji letmo za ruku a vyrazil dopředu.
"Co jsou kočičky?"
"Ahh, jedná se o odrostlé pupeny stromů, které využívají zdejší mágové."
"K čemu?"
"K jídlu. Jejich filozofie je založena na vegetariánství."
"Čekala jsem něco... honostnějšího."
Zahnul za roh a stanuly před bránou. Mág už tam na ně čekal.
"Vítejte, nebudeme to prodlužovat, což? Chcete zemřít pomalou a bolestivou smrtí, prosím, tady vstupte..." Prostorem se ozvalo srkání bílé hmoty. "...ke svému konci."
"Taky tě rád vidím, Gemiru."
"Ale já tebe ne, Manire.

Muž v kápi povolil sevření a nechal ji o pár kroků ustoupit.
Slečna Verisová křičela otázky jednu za druhou a občas přihodila nějakou nadávku. Muž ji však nevnímal a bez zájmu pozoroval dění dole v údolí. Knihovnice se brzy uklidnila a zahleděla se stejným směrem. Z východu se ozvalo troubení, které doplnily mužské výkřiky: "Hrr na ně!" Pak muž jemně pootočil zápěstím a celá bitevní scéna se zastavila. Uprostřed vřavy zářil modrý předmět.
"Pojď se mnou." Přikázal potichu. A nechal ji, až si předmět prohlédne zblízka. Pak ji nesměle položil ruku na rameno. "Promiň, že jsem tě nestihl zachránit včas."

"Dámy a pánové, dětičky i babičky, jistě už víte, co se mi stalo, když byl Měsíc v jináči. To si takhle ládujete lesem, pak při měsíčku za keřem vykonáte potřebu, na všechno krásně vidíte... no, a když se potřebujete očistit jako kočičky, Měsíc přejde do jináče a zhasne vám jediné světlo, které máte k dispozici." (nádech) "Určitě si dovedete představit, že hlína zůstala celá a navíc rozpatlaná všude možně." (smích) "A jak jsem se snažil vyhrabat z hlíny, tak hle, Měsíc se dostal z jináče a z oblohy spadl anděl. A já tam sedím celý od hlíny ve vlastním záchodě.

Venku svítilo slunce. Nedaleko byl slyšet projíždějící vlak. A domem se rozléhala vůně banánů. Světlovlasá dívka stála u plotny a v hrnci míchala žlutou hmotu. Usmála se, když uviděla svého milého z okna, jak nese banán z nedalekého banánovníku.
Uslyšela zaskřípání dveří, kroky linoucí se po dřevěné podlaze a poté hřejívé teplo obepínající její záda. Mokrý polibek zvlažil její rty. Laskavě se na něj usmála: "Hoď ho do hrnce." Muž oloupal banán od slupky, nakrájel ho na malá kolečka a ty z prkýnka vysypal do hrnce. "Tak," začala Kájinka. "Teď už bychom měli mít dost polévky i pro našeho hosta."

Slečna Verisová si vychutnávala každý doušek čerstvého vzduchu a jemný vánek, který jí v odlesku slunce čechral vlasy. Našla si místo na pařezu starého dubu. Přivolala knihu a pustila se do čtení. Prosluněný les zmizel a ona se ocitla…. uvnitř knihy?
„Haló, tady jsem,“ ozval se hlas malé holky. „Přímo za tebou!“
„Kde to jsem?“
„V mém vězení,“ povzdechla si dívka. „Nemáme moc času, tady…“ Chytila slečnu Verisovou za ruku. „Tohle je poznávací znamení. Stačí, když se ho dotkneš. Ah, musíš jít. Sbohem.“
Slečna Verisová celá polámaná vstala a zjistila, že je hluboká noc. Na paží ji zlatě zářil symbol.

Slečna Verisová sledovala, jak se technik pokouší nainstalovat nový sowtfare, který by pomohl čtenářům snáze vyhledávat jejich vysněné knihy. Nainstaloval program, párkrát na něco klikl, přesvědčil se, že program běží, rozloučil se a odešel. Ne, že by slečně Verisové poskytl jakýkoli manuál. Co se dá dělat, povzdechla si knihovnice vyčerpaně. Vzala do ruky zařízení a snažila se myslet na specifický knižní titul. Během okamžiku na obrazovce vyskočilo několik titulů - "Jak ugrilovat svého technika", "Budiž ti přáno" a "Nashle, nikdy". Slečna Verisová se dala do smíchu: "Tak přece máme další generátor náhodných slov a já prostě hledala pohádku 'O perníkové chaloupce.'"

Slečna Verisová vyhrabala ze šuplíku starou slohovku, kterou napsala:

Učitelka na poslední hodině zmyňovala něco o tom, že na ramenou obrů může být něco jako stát. Já však nechápu, jak takový stát na ramenou obrú může držet? Vždyť bohatě stačí, kdyš jeden z nich zakopne a cela zemně skončí v kopru na polévku. A co teprve, kdybi se obři rozhodly jít plavat? To bi se stát celý utopyl? Celá tato představa nedává smysl. Zvlášť když si uvjedomím, že by se celá země pořád třásla. Místo toho navrhuju, aby stát byl postaven v Zemi tučňáků - hodně moc daleko od smrdutých obrú.

S těmi slovy se natáhla a vzala předmět do dlaní. Stříbřité paprsky se jí proplétaly mezi prsty, dokud se nezformovaly do stříbrné formy. Slečna Verisová se postavila. Před ní se vznášela kniha. Cítila se být její součástí. Udělala krok vpřed, krok vzad. Stříbrná kniha kopírovala její pohyby. Zavřela oči a nechala knihu zmizet. Povedlo se! Pak ji zase přivolala. Bylo to tak přirozené. Připadala si jako ČARODĚJKA. Přitáhla si levitující knihu, pošeptala "tichá voda" a vyčarovala portál. Černá ovce zabečela a bílá vrána zakrákala. Hladina tiché vody zůstala netečná. Stvoření byla pryč a slečna Verisová se mohla vrátit zpět domů.

Slečna Verisová se ocitla v tmavém neznámém prostoru. Po levé straně spatřila bílou vránu a na pravé si sotva všimla černé ovce. Obě stvoření si ji pečlivě prohlížely, netečně a trpělivě. Slečna Verisová zůstala klidná. Tušila, že se jedná o test. Bílá vrána symbolizuje světlo a černá ovce temnotu. Společně tvoří… tvoří… ach, proč jí to nedošlo dříve? Myšlenky jsou složeny z podstaty světla a temnoty! Mísí se a společně utvářejí svět. Pomocí myšlenek mohou bytosti vnímat a pohybovat se ve světě. Bez vrány a ovce by vše zaniklo. V ten moment prázdnotu naplnilo světlo vycházející z nepatrné pulzující koule.