DMD č. 19. pro 19. 4. 2023. Téma: Šach mat

„Taky jsme zjistili, že zmizel Cymbalovův zápisník s poznámkami o chodu nemocnice. Některé z nich prý byly dost kompromitující. A ještě jedna věc. My to tenkrát nemohli vědět, ale vám to řeknu rovnou. Cymbalov pracoval na nějaké injekci, které měla pacientům po operaci pomáhat od bolesti. Už ji nedodělal. Ale za pár let, už po skončení vyšetřování, právě takovou injekci úspěšně aplikoval tenhle doktor Voženílek.

Kromě něj byla ještě v podezření instrumentářka Egidie. Několikrát ji viděli u primáře napůl zhroucenou a vůbec se chovala zvláštně. Jenže v nemocnici někdo otrávil dva doktory. Vy byste se v takové situaci chovala normálně?“
 

Noby Nóblhóch se poškrábal za uchem. Potom s ošklivým úsměvem posunul střelcem.
“Pokud se nepletu, tohle je šach a mat.”
Natáhl se přes stůl pro hromádku mincí, zatímco knihovník nevěřícně zíral na šachovnici.
“Ook? Ook? Eek!” knihovník dal najevo svůj nesouhlas.
Noby se nedal: “Co tím myslíš, že podvádím? To je ale velmi nepěkné obvinění, navíc proti členovi hlídky…”
“EEEK!” vykřikl knihovník a lapl Nobyho ruku sápající se po vyhraných penězích. Z rukávu se vysypaly tři královny. V knihovníkových očích se zablesklo.
***
“Tak si to shrneme, desátníku,” kapitán Karotka Rudykopalson se zadíval do protokolu. “Potom vám ty figurky nacpal kam?

Faraon naslouchá výkladu snů, které ho pronásledují už několik týdnů, a nestačí se divit.
„... Sedm hubených krav a sedm prázdných klasů značí sedm let neúrody.“
Šach.
Ne, bouří se v něm všechno, myšlenky víří jako písek a nedostává se dechu. To nemůže být pravda. Nemůže být. To není pravda. Je přece jeho božským právem rozhodovat o podobě reality.
A právě teď je realita příliš hlučná a plná lidí. Příliš intenzivní, to jak se do něj Josef vpíjí svýma upřímnýma očima. Ten otrok si dovoluje rozumět jeho strachu a litovat ho...
„Odveďte toho lháře zpět do vězení. A všichni vypadněte!“
Mat.

Jel jsem na neuvěřitelně vyčerpávající byrokratickou poradu na ústředí.
Vrátil jsem se pozdě... a přivítal mě řev.

Sauron se šťastně válel v obří sbírce prstenů.
Santer předstíral (doufám), že střílí na Otesánka. Ten se kácel k zemi, zatímco do sebe soukal moji židli. Ježibaba s kulatejma brejlema chroupala na židli perníček s nápisem Jeníček, a Voldemort krolem ní kroužil a dramaticky vlál pláštěm.
„Šach mat, Harry Pottere!“ hulákal vítězoslavně.

Pak si mě všimli. Ztuhli.
Dlouze jsem se na ně díval. Voldemort mi provinile podal svoji hůlku (jídelní).
„Žer slimáky, ústředí!“ zařval jsem za máchání hůlkou.
Víte co... Mám je rád.

Seděli jsme pod magnolií a květy šácholanu se houpaly ve větru. Černobílá šachovnice odrážela paprsky slunce do očí mého soupeře. Peří na jeho turbanu bylo klidné a důstojné stejně jako on. Jeho předkové byli mocní šáhanšáhové, králové písků.
Šáhl jsem po královi a táhnul jím o jedno pole vpřed.
Neopatrný tah.
Stáhnul královnu a sebral mi posledního jezdce. Moje vítězná jízda narazila. Koním vážně všechno, na co šáhnu.
Usmál se na mě a ukázal své bílé zuby. Kontrastovaly s mými černými myšlenkami, které se ze mě sypaly jako poklad země jeho předků.
Dopředu střelcem, ale to jsem přestřelil.
Šach mat!

"Checkmate," he smiled as he moved his queen closer to the black king.
Impossible! The demon was scanning the board for any kind of escape. He still had a few black pieces left. But they were of no use. This had to be a nightmare. Except, he never slept. He didn't have dreams.
"I win! Finally!" squeaked Grell and fluttered his eyelashes. "What about a reward, Sebby?" he asked softly, pursing his lips.
Sebastian scoffed. How could a shinigami defeat him? He would never admit it but he was impressed. Nobody ever beat him in chess. He sighed. "Alright then."

Montag se cítil mezi všemi profesory nesvůj. Byly to studnice moudrosti, vypravěči knih, vzdělaní lidé. On byl jen bývalý požárník, co měl jen deset stupňů školy. Ale zvykl si a stal se jedním z nich. Přijal jejich život. Tak klidný a pomalý, přesný opak všeho, co doposud zažil a znal. Místo světel a digitální zábavy bavili se hrou jménem šachy. Černobílou desku viděl i u Clarissy, ale netušil, k čemu je dobrá. Brzy se naučil pohyby kamenů a dokonce i pochopil, jak budovat určitou strategii. Přišel na chuť té podivné hře.
Prohrál úplně všechny partie, ale vůbec mu to nevadilo.

V rukách držíš krásne zabalený balíček.
Po rozbalení očarená prezerám tmavé figúrky z turmalínu, biele z aduláru:„Tak ma učte, mladý pane!“
-----
Sledujem tvoje sústredenie šoféra. Prepadajú ma výčitky.
„Mohla som ísť vlakom...“
Skočíš mi do reči:„Dámu strážte, ak ju máte rád. Nepúšťajte ju samu na výlety...“
„...nevieme nikdy, čo sa môže stať,“ dokončím verše. „Musíš si trochu pospať!“ Všimnem si tvoj úsmev. Nebýva zvykom, že ti rozkazujem.
„Dobre, Dáma v tmavomodrom, vaše prianie mojím rozkazom.“
„Biela vrana by si mohla vyskúšať čierny šat.“
„Jedine, ak sa Dáma zladí so svojimi figúrkami...“
Nestíhame. Dostaneme šach mat od protiidúceho kamióna.

Liduprázdný Střelečák, chlad od Vltavy, mlčím, mlčíš, strach, očekávání.
Člověk, kterému věřím snad nejvíc na světě, nemělo by to být vůbec těžké, ale přesto…
Na jedné straně zoufalá touha konečně vyslovit pravdu, na druhé paralyzující strach. Potřebuji, abys to slyšela, potřebuji někoho, kdo ví… ale pochopíš?
Mám mluvit, nebo radši mlčet? Skrývat se? Riskovat? Děsí mě obojí, není úniku, šach mat.

Nakonec se odhodlám. Brečím ti v objetí, já...!
Usmíváš se a nasloucháš, laskavá jako vždy, to je přece úplně v pořádku.
Všechno je stejné, ale přesto se něco změnilo. První vlaštovka, první krůček, na obzoru záblesk naděje. Snad jednou…

Když se v holešovickém obchodě U Krále železnic objevila na dveřích cedule s nápisem ZAVŘENO, obličeje zklamaných chlapců a dívek se lepily na sklo, mžouraly do ztemnělé výlohy a snažily se zahlédnout, zda přece jen nepřijde hodný pan Blahoš a nepustí je dál nebo jim strašidelný pan prodavač Zababa nevyčaruje další krásnou a novou mašinku.
Ale kdepak, bělovlasý železničář na penzi a temný černokněžník ve výslužbě měli ten týden docela jinou práci. Řekněme jen, že jeli na dovolenou, hezky vlakem a hezky daleko, a dělali to, co jim přinášelo nezvykle veliké potěšení.
A určitě při tom někdy hráli i šachy.

„Pane Ollivandere, na slovíčko.”
Otočil se a podíval se na Brumbála, který se křenil jako měsíček na hnoji. „Ale jistě,” řekl a podíval se na Severuse s Montym. Neznatelně na ně kývl. Severus hned něco řekl Montymu a odešel. Monty vyrazil k nim. „Co potřebujete, řediteli?” zeptal se Brumbála a zdvořile se usmál.
„U mě v ředitelně to bude lepší.”
„Skutečně?”
Monty přišel k nim.
„Herolde, pane řediteli, dobrý den. Herolde, potřebuji tvoji pomoc!”
„Opravdu?”
„Je mi líto, ale je zaneprázdněn,” řekl Brumbál pevně.
Ale to se Severus už vracel, s Poppy po boku.
Zeširoka se na Brumbála usmál. „Opravdu?”

Vše směřovalo k jedinému bodu, k jedinému rozřešení.
Síly se napínaly, vesmír se snažil dostat do rovnováhy. Události na Zemi měly vyvážit misky vah.
Gebauři netrpělivě očekávali den, kdy jejich galaxii opět připadne právo moci. Vymýcení jednoho plemena podřadné rasy k tomu mělo významně přispět. Že tam bylo pár ubožáků, kterých se to netýkalo, nehrálo velkou roli. Ne pro Skapanara.
Jenže ten den nepřicházel. Uběhlo mnoho dní a Gebauři nebyli o moc mocnější než stádo kobylek.
Pak přišli na to, že se ve společnosti neplodných objevila žena, která přirozeně otěhotněla.
Pouhá naděje změnila všechno a miska vah se zhoupla zpět.

Ministr kouzel Kingsley Pastorek si prostudoval zprávu o znepokojivém stavu Marthy Starkové po několikerém výmazu paměti.

„Zdá se, že paní Weasley Grangerové narazila na problém, který může ovlivnit soužití s mudly. Proto mě udivuje,“ pohlédl na vedoucí kanceláře pro výmaz paměti Marrietu Edgecombeovou, „že jste nic nepodnikla. Chápu, že máte s Hermionou nepříjemnou minulost. Nicméně jste více než deset let ze školy a měla jste dost času se s tím vyrovnat. Jenže vy si to táhnete dál a což je horší nechala jste se tím ovlivnit v práci. Takže vás přeřazuji na odbor letaxové přepravy, agendu kanceláře předejte Denisi Creeveymu.“.

„Vidím ťa Geralte. Neskrývaj sa. Mě ty fígle neoblafnů.“

Zaklínač trpaslíka uviděl hned, jakmile se objevil v šenku. Chtěl jen vědět, jak rychle jeho maskování prohlédne.

„Mužeš skryť meče, svazať vlasy do ohonu, ale oči, ty nevyměniš. Stareho přitela neoblafneš a šach ani mat mu nedaš.“

„I já tě rád vidím,“ potřásl Geralt trpaslíkovou pravicí. „Jen jsem nechtěl, aby mne všichni hned poznali.“

„To kvůli ni? Nová milenka?“ Mrkl trpaslík na Elzee.

„Ne, pomáhám její matce i jí.“

„Zajdi za Immanuelem, je to dobrý čaroděj a vyzná sa. Obchodujem s nim a je to rovný chlap. Nemusiš sa ho bať.“

Podlaha komnaty pravdy a lži je tvořena černými a bílými kameny. Prošlo po nich nespočet kouzelníků. Na černých nebyli schopni mluvit pravdu, na bílých nedokázali lhát. A jen ti obzvlášť pošetilí se postavili na spáru mezi dlaždicemi.
Uprostřed komnaty klečí muž s křečovitě zavřenýma očima.
“Jsem zahnaný do kouta,” šeptá, “už nezbývá žádný krok, který bych mohl udělat. Můžu si za to sám. Neměl jsem tam jít. Kdybych se s ním nedohodl, mohlo být všechno jinak…”
Vyzná se ze svých vin a umlkne. Ví, že by měl otevřít oči, ale bojí se. Kterou dlaždici má pod nohama? Černou nebo bílou?