DMD č. 12 pro 12.4.2011 Téma: Nektar a ambrózie

„Jeden po druhom; generácia za generáciou... nikdy sa nepoučia,“ vzdychla si múdra Aténa, keď pozorovala nešťastie padajúce na hlavu pyšnej Nioby, dcéry Tantala. „I jej otec bol taký,“ dodala zamyslene, obrátiac svoj pohľad k hostine bohov – ambrózii a nektáru. „Nevážil si cti, akej sa mu dostalo, chcel stále viac a viac. Obaja skončili nešťastne.“ Afrodita sa v odpoveď usmiala. „Ambrózia a nektár sú iba pre nás; akékoľvek ich účinky či využitie – pre smrteľníkov sa nehodia. Nevedia, čo s nimi. Ich osud je iný. Nech zabudnú na to, čo je naše a nájdu útechu v láske.“ Krásna bohyňa pokynula svojmu synovi.

Jesse zhodil tašku, prebehol cez dom ako víchor a bežal ku potoku. Leslie tam už naňho čakala. Niesla v ruke balíček.
"Čo to je, Leslie?"
"Vaša výsosť nesmie byť taká zvedavá," uškrnula sa naňho. "Dozvieš sa to až v Terabitii."
"Som zvedavý."
Prehupli sa na hojdačke ponad potok. V lese akurát rozkvitali podivné žlté kvietky a vyzeralo to tam ešte kráľovskejšie než obvykle. Vyšplhali sa do pevnosti, s hrdosťou sa rozhliadli po ich ríši a Leslie rozbalila balíček. Vo vnútri boli rybacie sendviče a fľaša s pomarančovým džúsom, celé zabalené do kockovaného obrúska.
"Dá si vaša výsosť ambróziu a nektár?"

„Vítejte.“ Postarší muž se zlehka uklonil.
“Jmenuji se Ambrosius. Přátelé mě však oslovují Ambrósie. Přejete si něco k pití?“
Němé přikývnutí. Doctor netušil, proč ho TARDIS zavedla zrovna sem. Vadilo mu to. Nebyl rád, když něco nevěděl.
Z myšlenek ho vytrhlo cinknutí poháru umístěného na stůl. Napil se a prudce se rozkašlal.
“Co to je?“ zeptal se, jakmile byl schopen promluvit.
“Tomuto nápoji se říká nektar. Pravda, je poněkud hořký.“
V Doctorově hlavě v tu chvíli zablikala pomyslná žárovička. Už věděl, proč ho TARDIS zavedla zrovna sem.
Zhluboka se nadechl.
“No, a nechtěl byste do toho zkusit přidat trochu cukru?“

Po týdnu hladového putování, kdy jedl jenom placky z žitné mouky, ovoce nasbírané u cesty a, z nezbytí, solené ryby, které mu nechutnaly tak strašně moc, že si je kolikrát raději odpustil, zvlášť když se mu nepovedlo rozdělat oheň, a tak si je nemohl ohřát, aby aspoň náznakem připomínaly jídlo, po takhle hubeném týdnu se už Anzelm nedočkavě těšil na první opravdovou bjørkhallenskou večeři.
Byly slanečky. Studené.
Zaskučel – a spokojil se s chlebem. Snad zítra...
Uzenáče.
A tak to šlo den za dnem.
Až dnes. Anzelm se doloudal do refektáře, u dveří začichal – a rozusmíval se jako měsíček.
„Borůvkové koláče!“

„Co vy tu tak brzo pane Kraussi?“ zeptala se Mája.
Banshee se jen usmál.
Odemkla dveře a oba zůstali překvapeně stát. Kolem nohou jim totiž náhle proudili pidimužíci a odnášeli si tučnou kořist – maso, zeleninu, židle a také malou lahvičku plnou světélkující tekutiny. Dívka se vzpamatovala jako první.
„Skerászové? Co tu zas ty malé mrchy dělají. Lee! Kde jsi?“
Vyšel z kuchyně.
„Kolik toho ukradli? A nebyla ta lahvička náhodou tvoje slavná tajná přísada?“ ptala se rozhořčeně.
Incubus se ušklíbl a podal panu Kraussovi nějaký papírek.
„Projímadlo Ambrosie,“ přečetl klidně, „Dejte si náš nektar, pohnojíte hektar.“
Mája se skácela smíchy.

-----------------------------------------------------------
Pozn: Skerászové jsou mnou vymyšlení tvorečci, kteří žijí ve starých sklepích a vše co potřebují k životu (hlavně jídlo a něco na spaní) prostě ukradou.(Proto se tak často lidem ztrácejí ponožky a studentům jídlo z kolejních ledniček.)

"Tak pojď, malá."
"Mééé," protestovala koza. Dovnitř se jí nechtělo.
"Ale no ták."
Ošetřovatel ji přitáhl k napajedlu. To vyhodnotilo její výšku, váhu a věk a automaticky vyplivnulo odpovídající dávku výživného roztoku.
"Taky bys radši seno, co?"
No jo, optimalizace výživy už se projevuje i v ZOO. Ale ještě mohlo být hůř... a pro masožravce taky bylo. Napadnout to mohlo jenom Zelené. Samozřejmě to prosadili ve spolupráci s Katolickou stranou - dle slov "Vlk bude přebývat s beránkem" udělali ze všech šelem vegetariány.
Je smutný pohled na vlka apaticky žvýkajícího svou dávku sóji.
Ale...
Vlk se nažral a koza zůstala celá.

Ozval se výstřel.
"Holmesi!" zakřičel Watson a vrhl se k příteli, který padl do křoví.
"Těší mě váš zájem, milý Watsone, ale nic mi není."
"Ale... jak je to možné? Vždyť vás zasáhl!" zvolal Watson.
"Říkal jsem vám, že kokain má zázračné účinky a prý dokáže člověka činit nesmrtelným," řekl a zavrávoral.
"Taky vám to zatemňuje mozek," odvětil Watson a obratně Holmesovi z kapsy vyndal mahagonovou krabičku, ve které zel otvor. Rozpřáhl se a Holmes jen s otevřenými ústy sledoval, jak krabička opisuje oblouk a mizí v lesíku.
"Protentokrát vám to zachránilo život, ale jako lékař vám kokain provždy zakazuji!"

Některé dny stojí za starou bačkoru. Tehdy tě život míjí jako nekonečná řada prázdných slov. Tváře, místa a věci se slévají do barevných šmuh jako plastelína… Výsledkem je šedá. Bolest se střídá s otupělostí. Nevíš, co si myslet, co dělat, co říkat. Často ani nedokážeš poskládat větu. A když se tě kamarádi zeptají, jak se máš, netušíš, co říct.
Když hormony dobré nálady stávkují, zkoušíš jejich tvorbu trošku nakopnout. Tvoje metoda je prostá a zaručeně ti i v ten nejdivnější den poskytne kousek božského opojení. Nepotřebuješ prášky, nepotřebuješ alkohol, nepotřebuješ chlapa. Stačí podlehnout jedné z nejdostupnějších a nejnevinnějších drog – čokoládě!

A/N: Jakožto zakladatelka Sdružení čokoholiků jsem si nemohla pomoct! :)

pozn. aut. č. 1.: nevím, proč mne napadlo zrovna tohle a tenhle fandom. Nicméně, není to klasický Sherlock Holmes, spíše ten bbc. Jo a odehrává se to v dobách školních let.
pozn. aut. č. 2.: snad to není moc velké odchýlení od tématu.

„Pane Holmesi, můžete vysvětlit důvod žádosti o uvolnění ze sportovního kurzu?“
Mycroft Holmes neváhal s odpovědí. „Jsem silný alergik. Podrobnosti naleznete v přiložené lékařské zprávě.“
„Píše se zde, že jste alergický na rostliny rodu Ambrosia.“
„Ano, jsem.“
„Na nektar alergický nejste?“
„Možná.“
„Každopádně, žádost se zamítá. Z lyžařského kurzu vás neuvolním.“
Mycroft Holmes tiše zaúpěl. Sebral původní žádost ze stolu a předal řediteli další dokument.
„Trpíte horskou nemocí?“
„Ano.“
„Můžete se zdržovat v nížinách. Na kurz pojedete.“
Mycroft předal další dokument.
„Co má znamenat trpí nevolností ve vše druzích dopravních prostředků? To vám také neuznám.“
Mycroft si povzdechl. „Přijímáte úplatky?“

Ambrózie připomínala chutí pšeničný chléb, vlastně i tvarem a vůní, ale byla to ambrózie. A i když nektar chutnal po vodě z pramene, byl to božský nápoj.
Slunce příjemně hřálo, zdálky bylo slyšet ozvěnu moře a klučina, který jednou bude známý jako Řecko, položil spokojeně mámě hlavu do klína a poslouchal, jak vypráví třeba o Alkméně, kterou miloval Zeus a která porodila nejsilnějšího z hrdinů Hérakla − přitom mu máma dala pusu do kadeřavých vlasů a klouček v duchu počítal: Danaé, Létó, Léda (které se mu trochu pletou), Semelé, Antiopa a nymfy, spousta nymf, Maia, Eurynomé... Kam se hrabe počítání oveček.

Anakin byl v Chrámu Jediů nový.
Nechápal, proč se ostatní omlouvají z večeře u Mistra Yody.
Vstoupil do jídelny.
„Pojď dál,“ zval opuštěný Yoda. „Já dobrou krmi připravil, kořínky vařil.“
Anakin potáhl nosem, avšak úcta k Mistrovi velela neprotestovat.
Yoda Anakinovi porci hodnou dřevorubce nandal.
„Jez, jez,“ pobízel. „Zdravé jídlo.“
Anakin nabral zelenou břečku.
Upnul se k Síle, avšak tak daleko jeho výcvik dosud nepokročil.
Žaludek nesdílel statečnost odhodlané mysli.
Anakin prostě musel pryč.
Ve dveřích se srazil s Mistrem Windu.
„Padawanovi večeře lepší ambrózie nesedla,“ zanaříkal Yoda.
„Zajisté, co zdavé jest, zpravidla nechutné bývá,“ s humorem vysvětlil Mistr Windu.

Bojovala s tím. Trpěla. Sužoval ji hlad, zima a samota. Nemohla říci, že trpí jako zvíře, protože zvířetem nebyla. Jen šla dál životem svým vlastním tichým a vytrvalým způsobem.
Neznala nenávist. Emoce jí byly cizí. Přesto však tušila přítomnost své věznitelky a snila o dávných a lepších časech. O dobách, kdy měla dostatek potravy. O dobách, kdy utěšeně rostla.
Někdy její mysl zabloudila i do dob ještě vzdálenějších. Do staré vlasti nedostupných vrcholků, kde její výměšky byly nejvzácnějším nektarem uctívaným jako ambrózie.
Někdy dokázala zapomenout. Zapomenout a být jen obyčejnou tibetskou houbou.
Někdy – za dlouhých zimných večerů – snila o pomstě.

poznámka: Opět nic světoborného, ale to by ode mě snad nikdo nečekal. Snad mi to ohýbání zadání projde.
Věnováno všem, kteří znají krásu šifrování.
----------------------------------------------------------------------------------------
Bylo slunečné nedělní odpoledne, jako stvořené k výpravě Rychlých šípů za město. Dva a dva chlapci stáli na protějších stranách údolí. Mirek, který soudcoval, závod právě odstartoval.
Kdo vyšle a vyluští zprávu dříve?
Jarka zvedá ruce do předem určených výšek. Pravou vodorovně, levou podél těla, potom pravou i levou vodorovně. Červenáček si vyslaný semafor zapisuje.
Rychlonožka zvolil pro předání zprávy morseovku a mává rukama okolo sebe jako divý. Tečka, čárka, konec, konec. Jindra ani nestačí psát.
Jak to bylo vzrušující!
Vysílání pomalu končí a nastupuje luštění.
„Mám to, máme to!“ vyskakuje Červenáček. „Neklan a, Mirku, kdo je to ta Ambrósie?“

Na královském karu, jakkoli opožděném, se sluší podávat jen nejopojnější nápoje a nejvybranější lahůdky.
Vdova seděla v čele stolu s patřičně smutečním výrazem, jako by na ni teprve teď dolehl žal.
Naštěstí se hosté zatím zdržovali snahou napnout tětivu.
„Dovolte, abych i já připil královně na zdraví."
Pohoršené pohledy a smích našly vyzáblého, zarostlého, otrhaného muže ve dveřích.
„Když vy, může být mým hostem třebas i on!" Přijala číši a vypila do dna.
Pak se pátravě zahleděla trhanovi do tváře. „Přeci jen tu dnes naleznu manžela."
Diův kněz si odkašlal. „Mají začít přípravy sňatku?"
„Nebude třeba. Proběhl před pětadvaceti lety."

Cestoval po celé galaxii křížem krážem. Byl věrně oddaný Hanu Solovi. Dlužil mu to. Wookiové takoví prostě jsou.
Jejich přátelství přetrvalo i přes spousty překážek a už ani neví, kolikrát si navzájem zachránili krk. Na jeho rodné planetě Kashyyyk Hana přijali, ale na jiných planetách odmítají Chewieho přijmout jako Hanovi rovného. Jiné rasy tolerují všude, ale o wookiích se říká, že s nimi si nikdo nemá zahrávat. Proto ten strach. Jenže předsudky dokážou ublížit mnohem víc.
Hanovo věrné přátelství a dobrodružství, co společně zažívají, mu několikrát navíc vynahrazují to vše ostatní, ale stejně už pořád zůstanou jako krasavec a zvíře.