DMD č. 12 pro 12.4.2011 Téma: Nektar a ambrózie

Fandom: vlastní, moment odehrávající se v pytlíčku gumových medvídků
Poznámka: Taky vám lezou na nervy ty věčné inovace chutí a barev? Skoro jako Potterovské Bertíkovy vyblité fazolky tisíckrát jinak...:D

***
Pozoroval ji z dálky, zpočátku jen tak občas a stydlivě. Ona byla tak jiná! Seděla v samém rohu, u nažloutlého okraje a hleděla srze průsvitný plastikový obal někam ven. Někam, do toho čarovného světa lidí. Přesně jako on sám! Všichni mu tvrdili, že jeho vysněný lidský čarovný svět je krutý a že mu nakonec zláme vaz. Nevěřil! A ona měla tak zasněný výraz, myslel si, že určitě také nevěřila.

„Ahoj, já… já jsem Nektar,“ vykoktal.
„Ambrózie,“ pootočila hlavu směrem k němu.
Ambrózie. To slovo hřálo na jazyku. Byl moc rád, že éra jmen jako Zelený, nebo Červená, již dávno pominula.

Věčnost je dlouhá. Ne, že bych tam skutečně tvrdnul celou věčnost, ale rozhodně to tak vypadalo. To si člověk i toho orla ochočí. Brzy se mi ho podařilo přesvědčit, že když se chodí nažrat za mnou, tak mi může taky něco přinést.
Zpočátku to nestálo za moc, ale učil se. Jednou ukradl Dionýsovi nějaké víno, ale když pak přilétl na játra, málem si zlomil zobák, blbec. Později jsme se shodli, že moje játra budou mít nejlepší příchuť, když sebere Diovi trochu nektaru a ambrózie. Nejraději jsem měl pistáciovou, ale on ne. Byl jsem však otevřen novým poznatkům.
Každý den znova.

Poznámka: Planeta Země oplývá mlékem, strdím... a taky návštěvníky, kteří mají své slabůstky. BJB.

Potichoučku. Hlavně nenápadně. Ode dveří do kuchyně mě nemůže dělit víc, než deset metrů. Ten nejkritičtější úsek. Zbývá tak málo! Jen opatrně procupitat kolem jejich ložnice - dveře jsou pootevřené - vklouznout do kouta, v jehož lákavém stínu se schovává lednička, a pak...
Bože můj.
Já to dokázal!
Nikdo se nevzbudil.
Dvířka lednice dokonce ani nezaskřípala.
Kdepak jsi? Á, tady. Mmmm... Úchvatné. Na té krabici by mělo stát spíš Nektar s ambrózií! Holandské plnotučné totiž ani zdaleka nevystihuje božskou podstatu tohohle terranského -
"Katze? Já jsem skutečně RÁD, že respektuješ můj zákaz."
Iasonův hlas přetéká ironií.
Moje pusa přetéká mlíčkem.
Tohle bude bolet...

Pro Rebelku. Jestlis ještě něčetla Krajinů snů (Sandmana 3), čeká tě jedna z nejgeniálnějších povídek. Ale z tvého drabble hádám, že už to máš za sebou ;)

Jako jediný z Věčných se občas na Olympu objevil. Přijal řecké jméno, ale všichni věděli, že je jiný, a uctivě se ho stranili. Tak ho potkala poprvé, když se sestrami tančila a zpívala na počest bohů. Přitahovala ji prázdnota v jeho očích, byla jako nepopsaný list. Nakonec sama vzala zlatý džbán a naplnila jeho pohár ambrózií.
Pak přisedla a ten večer už vyprávěla jen jemu. Nikdy neměla uchvácenějšího posluchače. Nikdy z ní slova neplynula s takovou lehkostí. V očích mu zářily hvězdy, když ji konečně vzal za ruku.
Byla Múza příběhů a on příběhy miloval. Mohl snad existovat ideálnější pár?

Uprostřed ničeho stojí zeď. Je postavená z nepálených cihel a prý nemá konec.
Kdosi k ní přikoval múzu se zlomeným křídlem. Pije nektar z papírového kelímku a píše tam křídou příběhy. VEŠKERÉ příběhy.
O městě, kde jsou všichni slepí.
O lidech, kteří se za peníze smějí v sitcomech.
O vesmírech, které jsou uvnitř každého z nás.
Přijďte za ní.
Můžete psát.
Můžete si půjčit brk vytržený z křídla anděla a namáčet ho v kelímku z ambrosií.
Prý to pomáhá.
Vede tam jen jedna cesta, která není snadná. A zpátky je to ještě těžší.
Včera jsem tam potkala Gaimana. Pořád neodešel.

Poznámka: Ano, tak nějak jsem splácala, co se dalo - nekamenujte mě za to ;). BJB! Jinak, s tou ambrózií je to v mé AU mytologii tak, že už bohy nebavila jedna podoba pořád stejného jídla, takže ji měli v nejrůznějších podobách (ovoce, zelenina, maso, koření atd atd.) a normálně se s ní vařilo. Improvizovaně :p
...............................................

Prométheus byl zmatený. Když se vydal na Olymp, rozhodně nečekal, že až dorazí k cíli, nebude schopen poznat to, pro co přišel.

„Dones ambrózii,“ říkali. „A když už tam budeš, vem i nektar, jó?“
To se jim to kecá, ušklíbl se zloděj. Lidi.

Chrabrý hrdina (rozkošný to pleonasmus) se nenápadně přikradl k Olympu, podařilo se mu prokličkovat všemi paláci, aniž by ho ó vševidoucí a vševědoucí bozi viděli, a nyní stál v božské kuchyni. Nebo možná skladě.
V budoucnosti se této vyrovná pouze dokonalá kuchyně Masterchef USA.

„Co tady děláš?“ zažval Ganymédes.

Prométheus prchal dolů jako postřelený kamzík. A hořel.

Fandom: Alternativní kavárna Torchwood.
Poznámka: Pokračování předchozích drabblů. Drabble věnuji všem fandům alternativní kavárny Torchwood ;)
Varování: Slash.

„Dáte si něco dalšího, pane?“ zeptal se ho Ianto a jemu v hrdle zaskočil poslední doušek pressa.
„Ještě jednu kávu, Ianto, děkuji,“ odpověděl Jack. Trochu ho zarazilo, že Iantův úsměv znejistěl, ale pak si to uvědomil. Oslovil ho jménem a to on přeci nezná.
Zatímco Ianto připravoval své presso, ten úžasný nektar, Jack přešel k pultu a pozoroval ho.
Možná mě v téhle úžasné alternativní realitě nezná, ale co není, může být. Když jsem ho svedl jednou, svedu ho i podruhé.
Když se Ianto otočil se šálkem kávy, Jack nahodil svůdný úsměv a řekl:
„Už jste, Ianto, někdy ochutnal ambrózii?“

„Nektar je rostlinná cukernatá tekutina. Vzniká v květech, či nektariích (mednících), kde láká opylovače. Nektar je ekonomicky důležitý zdroj cukru pro včely medonosné“…kecy, řekl Nejvyšší a odříhl si. Lidé by měli konečně pochopit, že Homér byl náš kronikář. Ta jejich vědecká vysvětlení všeho nadpřirozeného už mě unavují. K čemu já ty zázraky dělám? Mářo, pohni s tou ambrozií, potřebuju promnout spánky a vymyslet další geniální důkaz své existence. Ještěže lid božské pokrmy nikdy neokusí. „Plýtváš mastí vonnou, lidé v bídě tonou, nemaj co jíst a pít…“ Jo, to je dobré, to použiji…bude se to jmenovat Jesus Christ Superstar.

fandom: alternativní kavárna Torchwood
poznámka: Pokračování Regilina drabblu k tématu 'Ach ty kalorie.' A schwarzwaldský dort patří hidden-lemurovi, ale já jsem fakt nedokázala vymyslet větší kalorickou bombu. Takže zmiňovaným je to volně věnované :) Tudíž je to slash (a bjb).

Posadil se ke stolu a usrkl pressa. Hřálo to.
Ianto se na něj od pultu usmál; tak jako se prodavač usmívá na zákazníka. Tohle naopak mrazilo. Bolelo.
Podíval se do hrnku, znovu se napil a pak se zakousl do schwarzwaldského dortu.
Mmm. Není to špatné. Ale něco tomu -
„Sám jsem ho pekl, pane,“ ozvalo se mu za zády.
Ten hlas zněl jako -
K čertu. Ten hlas pořád hladil.
A Jack si pamatoval, jak chutná.
Vzdychl.
Ta neodbytná myšlenka to říkala jasně.
Ani ten nejsladší dort se nevyrovnal ambrózii Iantovy kůže.
A ani to nejlepší presso nemohlo překonat nektar jeho úst.

Fandom: Kouzelník Merlin (první část trilogie)
Poznámka: Merlinovi je tu asi dvanáct let, nepředstavujte si bělovousého stařečka... 8+)

Večer si mě dal hrabě Ambrosius zavolat. Znovu se mě vyptával na moji rodinu, ale víc než můj strýc a válka ho zajímala má matka a láska. Tehdy se mi vybavil můj sen o dívce a mladíkovi u Křišťálové jeskyně. Sen o mých rodičích.
Hleděli jsme si do očí, já a mladík ze snu, já a muž sedící proti mně. Chvíli jsme mlčeli, protože slova nemohla vyjádřit naše pocity.
Potom nechal přinést večeři. Nevěděl jsem ani, co jím, ale chutnalo to jako pravá ambrózie. Koneckonců jedl jsem přece s Ambrosiem. Jedl jsem se svým otcem a všechno bylo v pořádku.

„Poslyš, není tvůj přítel tak trochu… divnej?“ vážila moje nejlepší kamarádka opatrně slova.
„Proč myslíš? Na Francouze docela v pohodě…“
„A že už v té putyce sedí sám dvě hodiny, to je normální?“
„Asi mu chutná,“ pokrčím rameny, i když to sama moc nechápu. „No, možná bychom ho fakt měly jít vyzvednout.“

Vrhnul se k nám. Láskyplně mě objal. Což by bylo fajn… Ovšem pak promluvil…

„Česká republika… ráj na zemi. Ten božský nápoj! Hotová ambrózie. Pojď se napít.“
„Tenhle patok,“ ukážu s despektem, „rozhodně není ambrózie. Je to Nektar… A věř mi, že na pivo té značky chuť nemám.“

AN: Kdyby to někdo nevěděl, tak pivo značky Nektar opravdu existuje. Jeho chuť... jak to říct... má pivo chutnat jako sladká šťáva z květů? :-)

poznámka: já už jsem se soufflé naučila! Jo a je tam několik vulgarismů, tak bacha na oči.

„Hej ty! Pojď sem! Co to má kurva být?“

Gordon Ramsay je bůh. A jako bůh má právo vyžadovat, aby každé jídlo bylo ekvivalentem božského nektaru a božské ambrózie. Ale nežije někde na Olympu, takže realita je trochu jiná.

Podívám se na podivně rozteklou placku.
„Ehm. Soufflé?“
„Soufflé? Tahle sračka, že má být soufflé? Pojďte všichni sem! Tohle má bejt soufflé!“
Jedenáct lidí nadšeně přiběhne. Jsou rádi, že nejsou na mém místě.
„Promiňte, pane.“
„Každou vteřinu se vzdaluješ tomu, že budeš někdy dobrej kuchař, Heather. Je ti to jasný?“
„Ano, pane!“
„Tak jdi a udělej nový zasraný soufflé!“
„Ano, pane!“

Nestávalo se to často, ale občas přeci jen navštívil Valhalu zástupce nějaké jiné astrální sféry. Björn Bledý, který většině delegací zprostředkovával prohlídku, na většinu dodnes rád vzpomíná.
„Se Svarogem byla sranda, přes den se zašil v kovárně a od večera do rána chlastal. Quetzalcoatl sice skoro nepil, ale přinesl popcorn. S Bastet to bylo horší, všichni vlkodlaci se museli umýt a schovat, ale guláš jí moc chutnal. Zato Héra, to bylo za trest. Nejen že chtěla, ať přitopíme, ale k jídlu vyžadovala nějakou jejich domácí srajdu.
Dostala medovinu a vepřové a tak jako ona tady na stolech nikdy nikdo netancoval.“

„Snapeovi preskočilo!“
„Ako môže chcieť niečo také?“
„Máme mu priniesť ambróziu a nektar!“ Ron s Harrym sa otočili na svoju kamarátku.
„Počula som...“ okomentovala Hermiona.
„Ako môžeš byť taká pokojná?“ Harry nechápal.
„Ty určite poznáš riešenie, však?“ zaškľabil sa Ron.
„Samozrejme,“ prikývla. „Snape nám zadal úplne jednoduchú úlohu...“
„Jednoduchú? To máme ísť do toho Panthenolu, chytiť si grónskeho boha a chcieť jeho večeru?“ Ron vyvalil oči. Harry mal ústa dokorán.
„Keby ste dávali na herbológii pozor vedeli by ste, že Ambrózia palinolistá je rastlina a nektar sladká vonná šťava kvetov. Ale keďže ste obaja hlupáci, tak si bežte do Grécka...“

Poznámka: A tohle je kánon. A já to musela napsat dřív, než to udělá někdo jiný. :)

Zlaté kadeře a tmavé oči. Nevinný úsměv. Tělo, které se může rovnat héroům. Krásou by předčil i mnohé bohy. A nejvyšší z nich je okouzlen.
Obrovský orel se snáší mezi hradby mocné Tróje.
Ganymédes má strach. Tváří tvář božstvu překonává závrať a omotává orlovi paže kolem krku.
„Zůstaň,“ praví okouzlený bůh.
„Proč?“ Ganymédes prokazuje značnou dávku odvahy.
„Budeš mým číšníkem,“ praví Zeus a hladí ho po tváři.
„Nalévat nektar a mlčky přihlížet božské činnosti? A co když nebudu chtít?“
„Poprosím tě, abys byl mým milencem.“
Ganymédovy oči se rozzáří.
Večer dostal tu čest nalít Diovi první pohár.
Byl splacen polibkem.