DMD č. 8 pro 8. 4. 2011; Téma: Světlo

Stmívalo se. Dálnice se pomalu proměňovala tím, jak auta rozsvěcela světla, která se v rostoucí tmě stávala stále jasnějšími, až se proměnila v nepřetržitý proud různobarevných světelných šmouh. Atleticky stavěný, vysoký muž s ostře řezanými rysy, sedící u okna dálničního motorestu, celou podívanou sledoval celkem bez zájmu, přes okraj desátého hrnku s kávou. Probudil ho náhlý oslnivý záblesk světla, který přehlušil vše ostatní.
Výbuch.
Muž vyskočil na nohy a vyběhl ven. Cestou málem smetl ze schodů menšího kolegu.
"Erdogane, neměli jsme další epizodu začít až zítra?"
"Jasně," usmál se menší muž klidně. "Tohle budou řešit opravdoví poldové, 'André'. Jdi spát."

Fandom: Kobra 11
(AN: Erdogan Atalay je občanské jméno herce, co hrál Semira.)

„Ó nejvyšší, mám pro vás znepokojující novinu,“ přispěchal démon za Luciferem a nervózně si hryzal paznehty.

Arciďábel na něj pohlédl planoucím pohledem. Démon se trochu přikrčil a pokračoval: „Nebeský ministr propagandy zahájil skutečně masivní letákovou kampaň a snaží se zviditelnit vše, co dobro jen připomíná. Například světlo. Víte, že zlevnili žárovky, lampy, lustry, baterky, svíčky a elektřinu na polovinu? Naštěstí máme ve vládě své lidi, takže se to zvýšením DPH vyrovnalo, ale i tak...“ Démon si odplivl a na podlaze to jen zasyčelo. „Navrhuji přejít k původnímu plánu.“

„Návrh přijímám. Zmobilizujte všechny pekelné síly a začněte s rozdáváním čokoládových sušenek.“

poznámka: minuty do konce uzávěrky + smrtelná únava + nedostatek nápadu + druhý pobyt v Koněpruských jeskyních za posledního půl roku = BJB
A taky jsem měla pocit, že je na čase napsat nějaký patetický žvást.
---------------------------------------
Světlo zhaslo. Důvody, jakkoli budou jistě zajímavé, až se z téhle šlamastyky dostane, byly v tuhle chvíli vedlejší. Prostě nesvítilo a ona neměla tušení, jak se dostane ven. Silou vůle potlačila paniku. Položila ruce na stěnu, protože ta v tuhle chvíli byla jediným vodítkem. Byla studená a vlhká. Jak to slepí vydrží, napadlo ji, trávit takhle celý život?
Opatrně se posouvala krok za krokem směrem, o kterém doufala, že vede k východu. Ruce se sunuly po tom vlhkém kameni a zraňovaly se o hrubé výčnělky. Z ničeho nic pod rukou ucítila teplo. Cizí ruka! Chytila ji a už ji nepustila.

Opatrně kráčím vpřed, hlavu hrdě vztyčenou. Královna jak má být.
Dojdu ke trůnu a rozhlédnu se po šlechticích sledujících každičký můj pohyb. Jsou jako pijavice. Neustále čekají, až udělám chybu.
V síni se náhle rozhostí ticho. Můj manžel právě dorazil. Usedne a uchopí mou dlaň do své.
„Miláčku,“ osloví mě zdánlivě něžně, „jak se cítíš?“
“Výborně. Děkuji, manželi,“ obdařím ho zářivým úsměvem.
Ano. Přetvářku ovládám dokonale. Vypadá to, jakoby se nic nezměnilo.
O to víc však bolí, když do jeho očí pohlédnu v soukromí a spatřuji, že veškeré světlo lásky ke mně, které v nich bylo, se již dávno vytratilo.

Fandom: Harry Potter, někdy těsně po konci pátého dílu
Poznámka: Přiznávám se, že jde o těžkou recyklaci mé starší drabble z r. 2008. Snad to není v rozporu s pravidly.

Pozoruju paprsek stříbrnýho světla, jak se pomalu plazí po pokoji. Za oknem se sadisticky šklebí měsíc, skoro v úplňku, bílej a zdrclej jako nedovařenej knedlík. Že jsem opilej? Jo, to sakra jsem. A vy se mi divíte? Ztratit a najít a zase ztratit. To jsem já. Můj život je jedna velká hromada sraček. Pitomej Sirius. Pitomej odbor záhad.
Dobře si vzpomínám, jaký to bylo poprvé. Úplněk. Seděl jsem schoulený v koutě zahradního domku, čerstvý jizvy mě pálily, čekal jsem, co bude.
Tenkrát ráno jsem si myslel, že už mně nikdy nemůže být hůř.
Ale jak to tak vypadá, tak může.

Seděli pod vrbou na břehu jezera a nechávali slunce, ať je hladí po vlasech. Byl krásný červnový den. Kraken si na mělčině opaloval chapadla a ptáci křičeli, až hanba.
Bylo to zvláštní, vidět Jamese Pottera ve společnosti Lily Evansové, aniž by se nějak snažil strhnout na sebe pozornost. Žádné frajeřiny, žádné cuchání vlasů, dokonce i zlatonku nechal na koleji. Prostě jen pokorně seděl vedle ní a nemohl z ní spustit oči. Vzduch voněl posečenou trávou.
Stejně tak neobvyklý byl zrzčin výraz. Nebylo v něm ani pohrdání, ani shovívavý odstup. Nepadla jediná podrážděná poznámka. Toho dne měla Lily v očích světlo.

Poznámka: odpusťte mi prosím, že téma zmiňuji jen kratičce. Ale když mě to napadlo, nemohl jsem odolat.

V kotlíku bublal křiklavě růžový lektvar, a rozléval po místnosti višňovou vůni.
„No fuj!“ pomyslel si. Růžovou bytostně nesnášel. Přesto doufal, že tohle vyřeší jeho problémy jednou pro vždy.
Ozvalo se zahučení krbu, ze kterého vystoupil Brumbál. Ihned se přihnal k Snapeovy, který nestihl zakrýt obsah kotlíku.
„Ale, ale Severusi. Děláš limču?“ zašvitořil.
„Ne!“ Odsekl a podíval se na stůl. Náhle ztuhl. Na tohle zapomněl.
Albus to spatřil také. Ležel tam otevřený časopis TOP Witch s nadpisem: Jak na mastné vlasy, aneb staňte se královnou plesu a oslňte svého prince. Nutno nanášet při poledním světle.
„Copak Severusi? Chystáš novou image?“

Je noc. Nemůžu spát. V hlavě se otáčí myšlenky. Jednoduché věty spojené linkami příčin a následků. Každá myšlenka je horší než ta předchozí. Asociační cyklus. Obsah zůstává stejný. Význam stoupá. Rytmické, mechanické opakování. Kolečka v hodinách pomalu odtikávající noc.
Slyším zvon. Nechci počítat údery.
Bim bam, bim...
Vzdávám to. Natahuji ruku. Zvedám telefon a otevírám aplikaci pro čtení elektronických textů.
Na displeji se začínají vynořovat jména - Sirius, Remus, Rodney, John, Kirk, Spock, Merlin, Artuš, Evžen, Moldawa... Jména a světy - Harry Potter, Stargate, Star Trek, Budeč... světy na pomezí autorského zákona a pod úrovní opravdových spisovatelů. Moje světlo pro tuhle noc.

Fandom: Alternativní verze, neboli "kdyby" pokračování, pohádky Jana Wericha "O zasloužilém Vrabci"
Poznámky: Naprostá hloupost, ale tátovi se líbí, ovšem jemu se líbí vše co zavání Werichem

***

„Á heleme se, vás už jsem já panečku někde viděl!“ poskakoval Vrabec kolem.
„Ale podívejte se vašnosti, bez legrace, tadyhle nemůžete spát, tadyhle ne. Tadyhle vás můžou chytit za potulku! No tak vstávejte!“ dloubal flofanem-tedy on to byl spíš klofánek, do psa. Pes byl namrzlej jak náruč Vrabčákové.
Nic!
„Krindapána, jéminkote, pane Fousek!“

On tenhle Vrabčák, nemá hlas jako Krkavec, nehledě k tomu, že on by ani tendlecten strejček Krkavec Fouska z jeho spánku neprobudil.
„Pómóc!“
A vida ho! Strážníček, státní služebníček si to rázuje parkem rovnou k Fouskovi.
Tak přece jen svitla naděje! - tedy, Vrabčák si todlecto myslel.

Sam věděla, že by měla mít větší radost, že se vrátili z planety s tím nádherným světlem, na které by se dokázali dívat celou věčnost. Jenže při vzpomínce na tu nevhodnou myšlenku, která ji napadla, když si poprvé uvědomila, že na planetě budou muset zůstat navždy, si trochu přála, aby to tak skutečně dopadlo. Styděla se, že by snad byla ochotná tak jednoduše zahodit všechno, co měla, jen proto, že na planetě se světlem by pro ně po nějaké době určitě přestala platit pravidla...
Konečně se rozhodla tuto myšlenku definitivně odehnat. Jack pro ni bude vždy jen velitelem jejich týmu.

Světlo.
Světlo jako symbol naděje.
Symbol něčeho lepšího.
Časů, které se z nepříznivých začínají obracet na příznivější
Světlo, které se opěvuje a velebí u všech národů.
Světlo, které doufáme najít v každodenních chmurách svého života.
Světlo, které si člověk kolikrát ani neuvědomuje a bere jej jako naprostou samozřejmost, dokud o něj z nějakého důvodu nepřijde.
Světlo, které dává život.
Světlo jako znamení něčeho nadpozemského a neobyčejného až zázračného a andělského.
Světlo na konci tunelu.
Světlo, za kterým lidé jdou a kterému věří.
Světlo, které…

„Mařenko, vidím světýlko!“

Pravda, ne vždycky je za tím světlem zlepšení a okamžitý obrat k lepšímu…

Poznámka: Nevěděla jsem si rady. Pak mě sejmul sentiment. Podle toho to vypadá.

Ta zář je oslepující, ale nejdřív to necítíte. Vlastně vám spousta věcí dojde až pak.
Druhý den. Když se vzbudíte a zlámaní začnete usrkávat pořádně silné kafe... A slézový čaj, neboť vaše hlasivky vyhlásily generální stávku - čistě pro případ, že byste jim chtěli provádět to, co jste jim prováděli včera večer. Možná objevíte nějaké ty modřiny, o jejichž původu budete mít jen mlhavé tušení.
Ale víte co?
Stojí to za to. Když si totiž při děkovačce stoupnete na kraj jeviště a zacloníte si oči, zjistíte jednu věc. Mnohem krásnější a důležitější než světlo reflektorů je to, co vyzařuje z publika.

Když Donald sekal trávu, obloha se začernila a ozářilo ho světlo trvající dvě vteřiny. Od té doby Donald neustále staví hroudu z bláta. Pořád se snažil přijít, co mu ten tvar připomíná. Jednoho dne, když seděl na verandě a pokuřoval dýmku, jeho oči zpestřily na vzdálenou horu jménem Mac Everest. Ta podoba. A vydal se Donald na vršek té hory, když vybavení koupil z prodeje domku. Donald se ztratil 8. 9. 1987, asi 4502 metrů nad mořem. Šerpové, co ho při výstupu potkali, popisovali Donalda jako „Montaragra“, což v překladu znamená Ten, co tančí bez nohou. Tělo nebylo nikdy nalezeno.

Fandom: HP - a stále se mi daří úspěšně pokračovat!!!
Poznámka: Tak snad je to trochu veselejší, nevím. Ale doufám v to XD. Za komentáře moc děkuji ioannině a Lorelai!!!

Ležela tam. Ve slabém světle připomínala raněného jednorožce. Bledá, skoro průsvitná kůže v pološeru zářila, čímž si vynutila Severusovu pozornost. Jakmile vešel, nadzvedla Hermiona lehce hlavu a pokusila se o úsměv. Drobný, ale láskyplný a zároveň snad trochu omluvný. Dokázali si porozumět beze slov; ta používali jen při vzájemném škádlení.
„Život s epileptičkou asi nebude procházka růžovou zahradou...“
„Kušuj, chlape. Jen, mohl to být život třeba se dvěma epileptičkami...“ Hnědé oči se zalily slzami.
Chytil ji za ruku a palcem setřel stékající slzy. Nikdy nevyjevoval své city veřejně, ale teď byly projevy lásky to jediné, co mohl pro Hermionu udělat.

Kráčíš tmavými ulicemi carského města.
Pach krve tě obklopuje jako aura, které už se nezbavíš.
Skvrny na tvých šatech vyřeší sprcha, ale co skvrny na tvé duši?
Voda smyje všechno, jen ne hřích, říkávala matka.
Už si skoro nepamatuješ žádnou z dívek, které prošly tvýma nelítostnýma rukama.
Krásné i šeredné, naivní i prohnané, nevinné i zkušené...
Tváře se kamsi vytratily.
Pamatuješ si ale tu poslední.
Byla jako dohořívající plamínek vysoké, majestátné svíce.
Jako skomírající světlo zdobené lucerny.
Nezapomeneš.
Srdce ti tepe pomaleji než jindy.
Dech se prohlubuje.
Stačíš ještě zamknout, než se položíš na postel a strneš.
Svítá...
Olekso, dítě!