Vyhaslé světlo

Opatrně kráčím vpřed, hlavu hrdě vztyčenou. Královna jak má být.
Dojdu ke trůnu a rozhlédnu se po šlechticích sledujících každičký můj pohyb. Jsou jako pijavice. Neustále čekají, až udělám chybu.
V síni se náhle rozhostí ticho. Můj manžel právě dorazil. Usedne a uchopí mou dlaň do své.
„Miláčku,“ osloví mě zdánlivě něžně, „jak se cítíš?“
“Výborně. Děkuji, manželi,“ obdařím ho zářivým úsměvem.
Ano. Přetvářku ovládám dokonale. Vypadá to, jakoby se nic nezměnilo.
O to víc však bolí, když do jeho očí pohlédnu v soukromí a spatřuji, že veškeré světlo lásky ke mně, které v nich bylo, se již dávno vytratilo.