Vyhaslé světlo
Opatrně kráčím vpřed, hlavu hrdě vztyčenou. Královna jak má být.
Dojdu ke trůnu a rozhlédnu se po šlechticích sledujících každičký můj pohyb. Jsou jako pijavice. Neustále čekají, až udělám chybu.
V síni se náhle rozhostí ticho. Můj manžel právě dorazil. Usedne a uchopí mou dlaň do své.
„Miláčku,“ osloví mě zdánlivě něžně, „jak se cítíš?“
“Výborně. Děkuji, manželi,“ obdařím ho zářivým úsměvem.
Ano. Přetvářku ovládám dokonale. Vypadá to, jakoby se nic nezměnilo.
O to víc však bolí, když do jeho očí pohlédnu v soukromí a spatřuji, že veškeré světlo lásky ke mně, které v nich bylo, se již dávno vytratilo.
So, 2011-04-09 14:17 — Profesor
Je zázrak, že si ji vůbec z
Je zázrak, že si ji vůbec z lásky vzal...
Hezké.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.