DMD č. 3. pro 3. 4. 2011. Téma: Vesmír je dost nekonečný

Existuje tisíc a jedna možnost, jak může vypadat klaun. Stejně tolik je míst, kde ho můžete potkat: v cirkuse, v obchodních centrech, v divadle, v kině, v omalovánkách… V každém koutě, kam jen lidské oko dohlédne - a nejen tam -, je možné najít stvoření tajemné, děsivé, s nepřítomným výrazem a očima, které vidí. Filip jim nevěřil, a přesto ho přitahovali.

Když vešel do postranní chodby, ze které číšníci-klauni před chvíli vynesli všechno jídlo, nezaváhal. Nabělený obličej, černá slza pod levým okem, černě zvýrazněné rty, klobouk laškovně posazený na stranu. Žádný podnos s dezerty. Jen slibující úsměv a pohled očí, které vědí.

„A co jsi se na Graalu dozvěděl, Kayi,“ zeptal se Tommy poté, co unikli agentům SIB v Sarančeti, jediném neregistrovaném plavidle, které mohli dostat.

„Zjistil jsem, že tím, že Curtin von Curtis dosáhl Hranice snů, může každému jednotlivému jedinci vytvořit vlastní vesmír, přesně podle jeho představ. Prostě vesmír je dost nekonečný pro každého. Kromě toho, že ovládá znalost A-tanu, nesmrtelnosti člověka, ze které získá peníze, díky Hranici snů dosáhne toho, že každý jedinec, ať už je to mimozemšťan nebo člověk bude mít svůj vlastní vesmír, přesně podle svých preferencí. A tím náš svět vylidní.“

„Ale to je šílené, Kayi.“

„Přesně.“

Robbie vylezl ze spacáku a mrzutě sbalil svoje věci. Nehodlal u toho zatraceného šutru ani posnídat. Celou noc se mu zdály samé pitomosti. Sny o placatém světě na krunýři obrovské želvy by ještě bral. Ale ten o planetární soustavě krémových větrníků otáčejících se kolem dozlatova vypečené bábovky, nebo ten o světě v podobě gumové kachničky obývané houpacími koňmi...
Na tohle prostě vesmír není dost nekonečný.
Robbie si hodil tlumok na záda a vyrazil. Po menhiru se neohlédl. Kdyby to byl udělal, zřejmě by ho dost překvapil přibližně dvaceticentimetrový houpací koník, který se vynořil z pukliny a začal se poklidně pást.

O „myšlenkové magii“ nevěděl Daniel von Drak téměř nic, a tak nedokázal kolegovi, u kterého se schopnost náhle projevila, pomoci.
„Proč?“ ptal se ho Jaroslav L. poté, co ve vzteku málem zavinil smrtelnou nehodu. „Proč ze všech lidí na světě musím zrovna já ovládat telekinezi?!“
„To není telekineze,“ opravil ho Daniel. „Nevím, co to je, ale znám někoho, kdo ano.“
„A naučí mne to ovládat?!“ odsekl Jaroslav.
„Nejsem si jistý,“ přiznal neochotně Daniel. „On… Uvidíš sám.“

***

„Ha! Von Problém. To jsem si mohl myslet, že zrovna ty mě vyslídíš. Vesmír není pro nás dva dost velký!“ odplivl si starý muž.

poznámka: Pokud si nevzpomínáte, co je Vír totální perspektivy, můžete si osvěžit paměť tady.
prohlášení: Vše patří D. Adamsovi, kterému děkuji nejen za půjčení, ale hlavně za to, že to vůbec vymyslel a napsal.

Paní Tragulová věřila, že manžel je idiot, proto se k Víru nechala připojit bez obav.
Spatřila sebe sama v prostoru, který se začal zběsile zvětšovat, jako by se zoom vymkl kontrole. Viděla rodnou líheň, která se rychle zmenšovala, až byla pouhou tečkou na kontinentu, který byl jen částí planety, kterou skoro nešlo rozeznat ve světle blízké dvojhvězdy, která se ztrácela v dvou set miliardách hvězd Galaxie, která byla částí Místní skupiny galaxií… Najednou viděla celý vesmír a sebe v porovnání s ním.
Než jí toto patřičné měřítko vygumovalo mozek, stihla se ještě zařeknout, že manželovi už piškotové dorty péct nebude.

návrh pro zájemce: Zkuste si nakreslit graf třetího souvětí.

Pochmurka trvala na tom, že žáby musí zpět domů, do pralesa. Muskulín jí neodporoval. Netroufl si.
Když se Loď vydala na cestu na Zem pro další Nómy (kyvadlová doprava na vzdálenost několika světelných let), bromélie byla i se svými obyvateli uvnitř. Potom Loď zaparkovala někde nad Jižní Amerikou (Věc trvala na tom, že je to týž deštný prales.) a opatrně spustila květinu na větev (téhož) stromu.
Vedoucí žába se posléze odvážila vykouknout mezi okvětními listy. Doma! Musí obejít okolní květy, všem ostatním žábám o tom říct. Celý nekonečný vesmír!
Jenže je jasné, jak její přednáška dopadla. „Mipmip mip mip mipmipmipmip!“

Poznámka: Ortodoxní fanoušci, odložte zbraně a držte ruce tak, abych na ně viděla. Děkuji.

Tohle je nejpodivnější místo, kde můžete zakotvit, ale nestěžuji si. Nové tělo funguje perfektně. Skvělé plíce. Žádný respirátor. Svatý klid. Už šestý den jsem se probudil bez vtíravé myšlenky na domov. Sny o bitvě o Endor snad taky brzy přestanou. Nakonec nejsou tak hrozné. Dobrá, jsem trochu unavený, ale to veteráni bývají, ne? Díky novým spojencům se mi začíná vracet humor, jakkoli černý. Vyprávět můj příběh mělo vysloveně očistné účinky. George, ten nerdovitý týpek z Modesta, se sice tvářil vyjeveně, ale pak prohlásil, že by to byl skvělý film. Koneckonců, na to, aby mi zničil inkognito, je vesmír DOST nekonečný.

Vesmír je dost nekonečný...
Paříž, město lásky, krásných mužů, kultury, muzeí, historie, módy a luxusu. Město Gustava Eiffela a jeho věže. Město butiků. Město Paris Fashion Week.
Hlavní město Francie. Rodiště těch nejvýznamnějších osobností: Coco Chanel, Christiana Diora, Huberta de Givenchy, Francine Navarro, Paco Rabanna nebo Yves Saint Laurenta.
Město, kde měla strávit svou úžasnou dovolenou plnou relaxace, nákupů, drahých večeří a ještě dražších šatů, a prázdnou všech myšlenek a povinností. Něco, co si rozhodně zasloužila.
Město, kde rozhodně neměla potkat tu jedinou osobu, kvůli které by udělala takřka cokoliv, aby se jí vyhnula. Chucka Basse.
...ale možná ne dost.

A/N: Tým SG-1 na jedné ze svých mnoha výprav...

Rozlehlá polopoušť, v písku se válejí ostatky podivných modrých tvorečků. Z prastarého chrámu se vyřítí Dr. Jackson a zděšeně lapá po dechu nad hrůznou scénou.
„Jacku! Co se stalo?“
Plukovník O´Neill si klidně nasazuje černé brýle.
„Zaútočili na nás. Jeden začal vytahovat chapadla.“
„Cože? Ale to mohlo být jen přátelské...“
„Hele, Danieli, za ty roky cestování bránou, jsem zjistil jednu věc. Tenhle vesmír je dost nekonečný na to, aby se v něm vždycky našel nějaký idiot, který chce plavat proti proudu.“
„Vskutku,“ potvrzuje Teal´c.
„Ale Jacku!“
„Danieli?
„Raději nic...“
„Správně, běž si hrát se svýma pinzetkama, ať můžeme konečně vypadnout.“

Tatínku?“ zeptal se Jim.
„Hm?“ vzhlédl Lister od Vindaloo.
„Jak moc nekonečnej je vesmír?“ zeptal se Bexley.
Lister vzdychl.
Aha, takže zase jeden z těch rozhovorů. Z těch, ve kterých vážně ale vážně nevynikal.
„No… dost,“ vypravil ze sebe nakonec.
„A proč?“ Dvojčata na otce upřela své veliké zvědavé oči.
Lister zaúpěl. Dnes na tohle neměl.
„Běžte se zeptat strýčka Arnieho,“ uzavřel to.

--

„Strýčku Arnie?“ zeptal se Jim.
„Hm?“ vzhlédl Rimmer od dětské Kámasútry.
„Jak moc nekonečnej je vesmír?“ zeptal se Bexley.
„No… dost,“ odpověděl Rimmer nejistě a naprázdno polkl.
„A proč?“ zaznělo okamžitě.

--

Lister se ve vedlejší místnosti zasmál.

Patrik pravidelně přesouval svůj zamyšlený pohled z krvavé skvrny na svém břiše na mrtvé tělo svého nepřítele. Zase zabil. Pokolikáté v životě, ptal se sám sebe. Ale byla to sebeobrana, ne? Přikázání zní jasně, to ano, ale Bůh by snad měl přihlížet k polehčujícím okolnostem, přece. Nebo ne? Vždyť tohle se opravdu nedá vydržet. Nelze se pořád ohlížet přes rameno a čekat, zda a kdy téměř neviditelný protivník zaútočí. Vesmír je dost nekonečný, ale pro nás v něm zároveň místo prostě není. Patrik si dokonale setřel z břicha krev a odhodil mrtvé tělíčko (ten den již osmadvacátého) komára na podlahu.

Už mě to tady nebaví. Pořád se snažím někam dostat, ale zdá se, že bloudím v kruhu. Je tady perfektní prostředí. Lepivé, kyselé a slizovité. Přesně toto je pro mé tělo s membránou to pravé. Není tu však nikdo, s kým bych mohla splynout a poté se dělit na široké potomstvo. U tohoto vřícího pahorku jsem už byla! Předtím jsem se pohybovala směrem vlevo, tak tentokrát to zkusím vpravo. Už mě bolí brvy, ale tamhle je nějaký vrcholek, tam uvidíme kam dál. Najednou se vše začalo otřásat. Jabba Hutt mrsknul svým mohutným ocasem a smetl bakterii z jejího nekonečného světa.

Nová technologie pronajímání orgánů mi umožnila přežít. Po těžké autonehodě jsem byl dva roky upoutaný na lůžko. Ledviny a plíce mi úplně přestaly fungovat. Žily za mě jen přístroje. Má rodina to těžko snášel a začala se pomalu rozpadat. Ke konci mě chodil navštěvovat už jen syn. Den ode dne jsem měl menší vůli žít. Někdy v tu dobu začal fungovat trh s orgány. Rozhodl jsem se podepsat smlouvu. Dostal jsem nové orgány a začal normálně žít. Ale začlenit se do společnosti bylo těžké. Vydělával jsem méně, než jsem měl splácet. Vesmír není dost nekonečný, abych se schoval před REPOMANEM.

Poznámka: Přes volné asociace tématu jsem se dostala tady k tomuto drabbleti. zadání by se mohlo skrývat snad v názvu ;).
Poznámka 2: Zmíněný slash.

Kdysi si říkal, že Vesmír je prázdný. Zoufale ho v to v něm nebavilo, ale protože nedošel jeho konce (i když se pořád ještě nevzdával), musel se s ním nějak spokojit.
Potom poznal ty tři podivné patrony, kteří zatvrzele trvali na tom, že jsou bratři. On v pokrevních svazcích nikdy moc smyslu nenalézal, takže poťouchle tvrdil, že by je měl někdo zavřít za incest.
Ten vtip nepochopili.
Přes nedostatek smyslu pro humor ho zvláštně fascinovali. Zvlášť ten vysoký, rozevlátý hipík.
Nějakou dobu spolu šťastně koexistovali a k agresím docházelo jen příležitostně.
Ale ta Večernice byla opravdu sprostá rána pod pás.

Širé venkovské lány. Pitoreskní parky okolo venkovských panství.
Projíždí kočár se čtyřspřežím.
Výlohy plné látek. Krejčovské panny.
Pluk pochodující do městečka.
Budova, jejíž rozsvícená okna září do noci. Mladé páry víří po parketu v rytmu čtverylky.
Kostel uprostřed vesnice. Začínají bít zvony.
Hluboký mužský hlas pomalu recituje:

Svatba, nejzazší hranice. Toto je celoživotní mise paní Bennetové k provdání všech pěti dcer. Její cíl: odhadnout jmění svobodného muže, poznat jeho příbuzenstvo a zvážit společenský význam případného svazku. Odvážně vysílá své dcery do míst, kam by se samy o sobě bály vydat.

Na obrazovce se rozsvítí velký modrý nápis.
PÝCHA A PŘEDSUDEK