DMD č. 5. pro 5. 4. 2011. Téma: Lesk a bída kurtizán

Poznámka: opět kreativní pojetí tématu

A to ani Metella neměl rád.
Jenže... Maecenatovi se neodporuje. Zvlášť když žijete z jeho přízně.
Ale to poslední zadání... Psát oslavnou báseň na ještě nenarozené dítě mu přišlo... nešťastné. Bohům protivné.
Pohlédl na měšec na stole.
Augustova žena také čeká, říkal Maecenatovi. A víme, jak je Augustus vztahovačný.
Prý: nepiš žádná jména...
Povzdechl si a chopil se stilu.

Chraň jen, Lúcído cudná...
chlapce, jenž přijíti má: jím skončí železné plémě,
zlatý však lidský rod zas povstane po celém světě...

To bude průšvih...

(o dvě století později)

„Jak osvícený básník!“ jásal Eusebius z Caesareje. „Pohan, a předvídá příchod našeho Pána!“

Fandom: RPS/Historie (Lord George Gordon Byron/John William Polidori)

John Polidori se s vyčerpáním opřel o rám dveří. V krku pálily slzy, točila se mu hlava. Nebude snášet další urážky, nebude! George se jen smál.
Kdyby mohl, vpil by se do dřeva, do něhož křečovitě zarýval nehty. Nikdo si ho nevšímal. Byl neviditelný. Maličký. Bezcenná cetka, neplatná mince v prachu u cesty.

John Polidori se opíral o pelest Georgovy postele. Zachroptění, zrychlený dech. Polibky na krku, kousnutí na ramenou. V neposedném svitu svíčky se třpytily Johnovy nedávné slzy a trocha oleje z rozbité lahvičky na stolku. Byl jen jeho. Jen pro něj. Zlatý poklad otevíraný jen vzácně, před spaním.

Dívám se na to opuštěné dítě a tělem se mi rozlévá lítost.
Sedí tiše na zemi, plavé vlasy jí splývají do obličeje a v obrovských očích se zračí spalující strach ze smrti.
Přesto se v jejím pohledu objeví i jakási vzpurná hrdost, když ho zvedne a namíří ven ze zamřížovaného okna.
„Ničeho nelituji,“ zašeptá.
Nedokáži ji obdivovat, ale ani odsuzovat. Tak snadno jsem mohla být na jejím místě. Chybělo jen málo…
Avšak já vždy byla ta chytřejší. Stále jsem.
„Sbohem.“ Odejdu. Neboť dobře vím, že osud nás – kurtizán, je stejně proměnlivý jako plamen. Chvíli záříme… a pak vyhasneme.
Již napořád.

pozn.: se mi strašně nechtělo psát nic o síťovaných punčochách. Tak jsem prohodila dvě písmenka, a je z toho pěkný maso! A opovažte se mi to neuznat!

"Marunóóó!"
Z chladírny se vykolébala obrovitá žena. Rukávy měla vykasány nad masitá předloktí, na rukou místy ulpěly stopy krve, v pravačce třímala nůž s ostřím sbroušeným do nebezpečné tenké čepele.
"Potřebujete něco, paniedouci? Bouram tu hovězí čtvrť."
"Ale, zase se to zaseklo, buď tak hodná..."
Marie s povzdechem odložila nůž a přešla do přípravny. Sekací ústrojí ve velké kovové míse bylo nehybné. Kabel ze zásuvky, obalit dlaně utěrkou, zapáčit šroubem. Jednou, dvakrát... povolil. Ještě vyčistit, sestavit...
Vedoucí nahlédla dovnitř.
"Nojo, naše Maruna, co bysme bez ní dělali. Nikdo nezvládne rozšroubovat kutr jako ona. Je to taková naše kutrizána, co, Maruš?"

přístupnost: 18+
poznámka: Já si zkrátka golemátko nějak oblíbila.

U madame Krasomilné si dříve kouzelnická elita podávala dveře. Bývala královnou kurtizán. Jen máloco ji dokázalo překvapit. Oni to zvládli. Skupinka kluků s pytlíkem plným mincí a zmuchlaných bankovek. Budečský dorost, který toužil po první zkušenosti. A jejich neobvyklý kamarád. Bytost z hlíny stvořená lidskou rukou. Stál mezi nimi a tvářil se stejně rozpačitě jako oni.
Madame Krasomilná byla profesionálka. Vzala si peníze. Udělala z chlapců muže. Ze všech. Skoro.
Jen mladý golem odcházel se zahanbenýma očima přilepenýma k podlaze. Zastavila ho ve dveřích a vložila mu do dlaně vizitku.
"Je to keramická dílna," zašeptala. "Vyřeší váš problém. Samozřejmě diskrétně."

Poznámka: Za to mohou ty kurtizány. Díky nim jsem si vzpomněla na svůj dávný nápad s rozmrzelým Danielem.
Aneb dnes trochu vtipně. Daniel je ještě pořád mezi životem a smrtí.
---
Daniel usedl na roh stolu. Bradu si položil na pravé koleno, levou nohou kýval jako znuděná tanečnice. Vlastně tak i zdálky vypadal. S dlouhými vlasy, které zakrývaly jeho skloněnou tvář, připomínal smutnou baletku.
Ve skutečnosti však byl mladý správce pouze rozmrzelý. Důvod jeho rozladěnosti se kroutil před ním v poutech z ektoplasmy.
„Poplašňáku, Poplašňáku. Co mám s tebou dělat?“ vzdychl Daniel. „Že vyhazuješ lidi z okna, mi nijak zvlášť nevadí. Kvílení, skřípání a podobné patří k tvé přirozenosti. Ale s knihami si tady házet nebudeš. Je to jasné?!“ uhodil kantor na poltergeista.
Poplašňák vzpurně blýskl očima.
„Tvá volba. Siegfriede, konej!“

Nastěhovali jsme se s Detlefem do starýho, oprýskanýho auta černý barvy.
Když se jen tak poflakujete kolem, narazíte na různý věci a tak jsem jednou našla psa a taky dvě kočky. Ten pes byl rotvajler a pojmenovali jsme ho později Stromer. Stejně nám pak, a tím myslím ještě později utek.
Ty kočky byly hodně mourovatý a dělaly hroznej randál. Stejnej randál, jako když jste zahýbali dveřmi našeho domova. Skřípalo to.
Vyházeli jsme kvůli těm mým mazlíčkům opěradla zadních sedadel a každej večer jsme si tam všichni lebedili. Nohy nám trčely z oken, my jedli jabka a házeli Stromerymu jejich ohryzky.

Agent 007 seděl v bunkru někde na hranici Panamy a Kostariky a přemýšlel, co mohlo zdržet nula nula čtyřku. Řekl si, že to hodí za hlavu, ale zrovna v té chvíli ho uviděl, jak si to šine po lesní cestě.

Očekávaný agent došel až k hlídce a zašeptal heslo. Třeskla pistole. Když Bond vyběhl, bylo už po všem. Nula nula čtyřka ležel na zemi, nehybný a úplně mrtvý. Strážný zasalutoval.

„Proč?“ hlesl Bond.

„Heslo,“ pronesl strážný ledabyle. „Neznal ho a eště si dělal srandu. Že prej: dneska hlídá partyzán.“

Bond se chytil za hlavu. Takhle titul Balzakova románu opravdu nezněl.

A/N: Pod tlakem nedostatku času a popichování jisté milé paní autorky (však ona bude vědět, o koho jde :P) jsem ze sebe konečně něco dostala. A i když to stojí za prd, bod je bod. :) A to jsem se zařekla, že touhle sousloví tady nepoužiju. :D

„Chci se stát kurtizánou!“ zvolá střapatá čarodějka na společenskou místnost.
„Cože?!“ škubne sebou Ron.
„Muži po mně budou toužit, budu se oblékat do krásných šatů a nosit šperky!“ pokračuje Hermiona, aniž by si ho všímala. „Budu ta nejkrásnější z celého města a nejbohatší!“
„Zavolejte někdo psychiatra, Hermioně přeskočilo!“
„A pak, až budu na vrcholu, někdo srazí mne zas do bahna ulice...“
To už Ron opravdu zírá.
„Hermionko, nemáš teplotu?“
„Co? Ne a nevyrušuj, nebo se ten svůj part nikdy nenaučím.“
„Jaký part?“
„V té naší hře přece! Ach, já nebohá, životem zkoušená...“
„Tak toho cvokaře zase odvolejte,“ hlásí Ron znuděně.

Okej, okej, za toto nedostanem žiadny bodík navyše, ale nemohla som si pomôcť :)
Toto je moja každodenná realita. Ak tu mám kolegov, ozvite sa :)

Ak sa ešte raz rozhodnem maturovať z biológie a chémie, prefackajte ma.

Kvantová teória. Rozpadové rady. Entalpia a entrópia. Počítanie elektrónov v redoxných reakciách. Rovnovážna konštanta pre autoprotolýzu vody. Amfoterné reakcie hliníka a hydroxidu hlinitého. Organická izoméria. Metabolizmus bielkovín. Terpény, steroidy, aminokyseliny, heterocykly.
Bunkové organely. Golgiho aparát, endoplazmatické retikulum, peroxizómy. Fotosyntéza a dýchanie, Krebsov cyklus. Systém rastlín. Výpočty z populačnej genetiky. Sinice, archeóny, prochlorofyty. Nervová sústava. Ekológia.

Aj tak je to ešte iba polovica. Po maturite mám tri týždne na zvládnutie 3000 (slovom tritisíc) otázok na prijímačky. Keď si to predstavím, je mi zle.

Prečo som sa radšej nestala kurtizánou?!

Poznámka: Ano. Já si uvědomuji, že to není fér.

"Tedy, pánové," mručel uznale Arazím, "musím říct, že jste se překonali. Vynikající akce. Takovej výkon si zaslouží odměnu."
S tím tvrzením se rozhodně nedalo nesouhlasit. Bylo skoro půl šesté ráno, zima jako v psinci, slabě mrholilo, ale čerstvě zatčený násilník se zaplaťpánbu krčil v antonu. Skočil jim na ten nejstarší trik na světě. Dívky a ženy z celého širého okolí si mohly oddechnout.
"Pojedem?"
Malá skupinka vykročila.
Pološero prořízl nedůstojný výkvik. Kuželem světla proletěl elegantní sametový střevíček.
"Nic ve zlým, pane štábní, ale tohle je ten nejblbější převlek, jaký jsem kdy měl!"
"No to víte, Jarý... Lesk a bída kurtizán."

přístupnost: viz varování
varování: Totalita je vážně drsná. Pamatujte si to!
poznámka: Za tohle si může sama.
-----------------------------------------------------------------------
O poslední zkoušce, probíhající v pozdních nočních hodinách, se moc nemluvilo. Předzvěsti však byly neveselé. Kandidáty bez rozdílu pohlaví si prý musí vyzkoušet sama pracovně přetížená Diktátora.
Uchazeč dosedl na okraj postele. Tedy obrovské postele s nebesy, ozařované světlem svíček. Místnost ladila do obligátní fialové. Téhle části zkoušky se děsil.
Zatím to šlo: Juliina bibliografie, Diktátorský rodokmen, Péče o Juliánka… Všechno zvládl na výbornou (zhodnotila sama Ministra školství).
Zato teď… Otřásl se. Stojí to za místo Vládního společníka?
Diktátora vešla v lehké saténové košilce, v očích zračící se touhu. Přistoupila blíž a smyslně mu zašeptala do ouška: „Juliiny bety… Zpívej!“

Poté, co mě opustil Ben, který mi dal základy v použivání Síly a Yoda jenž je ve mě upevnil a udělal mě posledním Jedim, zemřel i můj otec Anakin.
Přestože byl část života znám jako Darth Vader, sithský učedník krutého Palpatina, dokázal jsem ho před smrtí obrátit na světlou stranu Síly. Vycítil jsem v něm dobro. Stále se nevyrovnal se smrtí mé matky Padmé. Proto jsem to dokázal snadněji než jsem čekal, i když v poslední chvíli jsem se bál, že mě nechá napospas Palpatinovým bleskům. Než zemřel nechal si sundat helmu a já uviděl upřímný lesk v jeho očích.

Jsem kvítek sakury, plující po rozbouřeném moři.
Jsem vějíř chvějící se ve větru.
Jsem papírové paraplíčko smáčené deštěm.
Jsem kouzelná zahrada s bezedným jezírkem.
Jsem tvář skrytá za bílou maskou.
Jsem vůně, vznášející se v čajovnách.
Jsem duše zahalená v pestrém kimonu.
Jsem čajový lístek na dně šálku.
Jsem květinová ozdoba do vlasů.
Jsem tisícem nevyřčených slov.
Jsem ta, co nikdy nedává najevo své pocity.
Jsem ta, co nemá na výběr.
Jsem struna šamisenu, chvějící se pod dotekem hudebníka.
Jsem příběh skrytý v ladném tanci.
Jsem snad všechno, co muži obdivují.
Jsem tajemství, které nebude nikdy zcela odhaleno.
Jsem gejša.

Nikdy jsem to nebral jako něco speciálního. Obyčejná práce.
Každý si musí nějakou zvolit.
Zaměstnání beru jako možnost přijímat výzvy, které bych jinak neobjevil. Je tolik lidí, kteří se sami nedokážou zbavit problémů. Pomáhám jim. Z tohohle úhlu bych mohl být svatý.
Mohl, kdybych si za pomoc nenechával platit.
Někteří se při platbě dokážou podívat tak, že se cítím jako laciná kurva.
A přitom je to jenom práce.
Pro takové si schovávám speciální zacházení.
Splním zakázku. Samozřejmě.
Pak si udělám radost.
Dám si záležet, aby mi viděli do očí, když je zabíjím.
I laciná kurva umí dodat svému životu lesk.