DMD č. 9 pro 9.4.2011 Téma: Kluci nepláčou

Poznámka: ovíněně, ale přeci!

***

„Kocoure, zase si jdeš rituálně dělat řecko-indický copky?“ prohodil úkosem Lister, když viděl kocoura s hořící prskavkou a Robíkem přidržujícím kbelík plný mešního vína.
„Mundůr máš na to stylovej,“ zachechtal se a hodil po Kocourovi v parádním modravém fráčku očkem.
Opodál postávala krabice plná hřbitovních svící.
Znovu hodil po Kocourovi v modravém fráčku očkem,... po vždy dokonalém Kocourovi s červenými fleky-velkými jako Hollyho pleš?

„Dneska je Kočíhod,“ potáhl Kocour nosem.
„Co je u Rimmrovejch spodků Kočíhod?“
„Den smrti pramáti kočky,“ pronesl zcela neKocourovsky vážně Kocour.
Lister zavyl v pochopení.

Po úvaze poslali truchlit Krytona a dali si další kolo Esmeraldy.

Varování: nespisovná čeština. A sentiment někoho, kdo byl ještě malý a roztomilý. Víceméně.

Ty víš, že jsem to věděl. Už když táta zabrzdil a kejvnul na mě, ať koukám nasednout, už tehdy jsem tak nějak tušil, že už tě neuvidím. Tehdy jsem poprvý cejtil to, co dřív nebo později pocejtí každej armádní spratek - vědomí, že ztrácím něco sakra cennýho. Nikdy předtím jsem neměl opravdovýho kámoše.
Když jsem se šoural přes zaprášenej školní dvůr a hrozně se snažil neohlídnout, krk se mi svíral při pomyšlení, že už nikdy neuslyším, jak se chechtáš. Neuvidím světýlka ve tvejch vlasech. Tu horečku v očích, když listuješ divnejma knížkama chlápka, co se jmenuje Linné.
Sakra.... Kluci přece nebrečí.

S Karofskym to bylo stále horší a horší. Kurt už ani nezapíral, že ho to neustálé ponižování dohání k slzám. Zeptal se kluků ve sboru, jestli taky někdy brečí. Obdržel jen několik zavrtění hlavou.

Puck nedodal, že občas myslí na malou Beth.
Finn stále viděl Rachel.
Sam si vzpomněl na svého nemocného psa.
Artie na problémy se španělštinou.
Mike se díval s Tinou na Titanic a skrýval slzy v jejich vlasech.

Kurtovi jejich mlčení nepomohlo. Potřeboval jen trochu důvěry od svých přátel. Možná se měl zeptat spíše Karofskyho, protože ten jediný by mu řekl pravdu. David Karofsky totiž nikdy nebrečel.

„Honzo, rozešla se s tebou holka, to pro ni ani nepláčeš?“
„Kluci nepláčou.“
„Honzo, tvůj křeček je tuhý, nebudeš pro něj plakat?“
„Už jsem ti říkal, že kluci nepláčou.“
„Honzo, naše firma krachla a my musíme na ulici, že budeš silný a nebudeš plakat?“
„Znovu opakuji, že kluci nepláčou.“
„Honzo, tvoje maminka umřela a ty jsi na pohřbu neuronil jedinou slzu.“
„Sakra, už jsem ti říkal, že kluci nepláčou.“
„Honzo, odpojili nám internet, naštěstí nám ale nechají příbytek, vodu i teplo.“
„To ne, internet ne, to mi nemůžou udělat, já už budu po zbytek života brečet, život je tak nespravedlivý…..“

Mistr se diví, že se mi nestýská po mámě.
Nechápu, proč ho napadá jen moje máma. Asi o mých sestrách neví.
Ale mně se vážně nestýská...
„Chtěl jste přece, abych se převlékla za kluka, mistře,“ řeknu. „Aby si nás někdo nezapamatoval a neprozradil třeba něco tomu inkvizitorovi.“
„O čem to mluvíš, Liso?“
„Že vám přijde divné, že nebrečím. Kluci přece nebrečí.“
Chvilku na mě překvapeně kouká. Tak na mě koukával i táta, když jsem odpovídala dřív, než se zeptal. Pak si povzdechne a zase pomyslí na ten lektvar, co mi dává.
Co je to vedlejší účinek?
Radši se nebudu ptát...

„A teď si budeš muset vybrat svou snoubenku, Michaeli,“ prohlásil Creagan nesmlouvavě.

„Ale já mám Lucii, tati, já si nechci nikoho jiného vybírat,“ odporoval mu zatvrzele.

„Já vím, že si myslíš, že už sis našel manželku, ale znáte se čtrnáct dní, za tu dobu nemůžeš poznat, jaká je, jestli vám to bude klapat.“

„Takže když mi vybereš nevěstu ty, tak mi to samozřejmě bude klapat,“ prohlásil ironicky Michael.

„Michaeli, pochop, že nejde o mně, mě je jedno, koho si vezmeš, ale tady jde o šlechtu.“

Začaly mu slzet oči, tak raději řekl jen: „Chápu.“

Kluci přece nepláčou ani před králem.

Poznámka: Patetické až na půdu... BJB

Nikdy jsem na ničem nelpěl. Odešel jsem od svého kmene, aniž bych pohnul svalem. Opustil jsem domovinu a neohlédl se. Ztratil jsem přátele a slzu neuronil. Válečníka nezdobí slzy, ale jizvy a počet mrtvých nepřátel. Muromec vždy říkal, že pláč přichází k muži v nejtěžších chvílích života.
Volchova smrt taková skoro byla.

Můj velitel ale v dračím chřtánu nezemřel. Cítil jsem to? Možná proto jsem neplakal. Nejslavnější Gorynič nikdy neskonal, jen se zrodil Koščej. Stále jsem v něm viděl dobro. Dokud jsme neporazili Jagu a on neprobudil Zirnytrininu moc. Stačil jeden pohled do jeho dračích očí a nemohl jsem neplakat.

Poznámka: Další drabble na fandom, který nikdo nezná… Koushien je stadion, kde se koná středoškolské finale v baseballu.

Na tabuli svítila obrovská nula. Prohráli, i když se snažili. Celé tři roky trénovali na tenhle moment.
Mihashi seděl jako hromádka neštěstí na lavici v šatně. Kdyby ten nadhoz hodil lépe, kdyby odpálil míček v druhé směně, kdyby…
Mohli směřovat do Koushienu, ale místo toho sedí a brečí. Utekl, aniž se podíval spoluhráčům do očí, protože to byla jeho chyba.
Tak usilovně se litoval, že si Abeho všiml, až když mu položil ruku na ramena.
„Velcí kluci nepláčou!“ zahlaholil šklebící se Tajima.
„Ty tři roky to byla zábava,“ řekl kapitán a všichni (už byl v šatně celý tým) to odkývali.

„Proč lžeš, Severusi? Nechceš snad tvrdit, že to, co se stalo, je správné. Všichni mají děti, jen já... my...“ Na snědých tvářích se objevily růžové skvrny. Místnost ztichla, jakoby v očekávání věcí příštích.
„K ničemu se zády nestavím. Ale nemůžeme se hroutit jen kvůli něčemu, s čím jsme se ani nesetkali.“ zašeptal.
„Vím, že cítíš všechno stejně jako já, ale snažíš si nalhávat nesmyslné skutečnosti. Nechápeš, že ubližuješ nejen mně, ale i sobě? A pokud se mýlím, pokud opravdu věříš tomu, co říkáš, pak nevidím důvod s tebou zůstávat. Muži totiž nepláčou, ale city mají.“ Rychle si sundala snubní prstýnek.

poznámka: BjB, napsaný pod dojmem shlédnutí včerejší epizody a následného naprostého rozchumlání. Věnováno všem, kteří mají rádi bratry Winchesterovy. Pro méně znalé - odehrává se ve chvíli, kdy se Dean konečně zlomí a lehce Samovi nastíní, jak to vlastně vypadalo v pekle.

Kluci nepláčou, Deane. A zvlášť ty nesmíš, musíš mu dodávat odvahu. Je to jasné?
Bylo mu to jasné, sakra, samozřejmě.
Jenomže v některých chvílích prostě otce poslechnout nemohl.
Když začal o těch čtyřiceti létech v pekle, už to cítil. Pálení v očích.
Pak se mu vlhká slanost svezla po tváři.
Tomu se říká dobrý příklad.
Cítil ho vedle sebe, mladšího bratříčka, seděl na kapotě auta, z té blízkosti ho brnělo za krkem.
Otřel si mokrý obličej, potlačil chuť si jednu vrazit.
Ty bys nebrečel, brácho, ne teď. Určitě ne.
Neviděl to, nemohl vidět; byl k němu zády.
I Sam plakal.

Kdo neviděl seriál, asi moc nepochopí. :(

Fandom: How I met your mother - 5. série - Girls versus suits

„Vypravím ho na onen svět s největší parádou! Bude to legend... počkej si...,“ hlas se zlomil a slova přerušil vzlyk. „Ágr, co si to namlouvám! Nikdy už nic nebude jako dřív...“
„Barney, byl to jenom oblek.“
„Pšš! Buť ráda, že tě neslyší!“
„No tak, Barney, ššš...“
„Tak mladý... Uctěme jeho památku zavedením Dne hrdinného obleku. Rozpráším jeho popel ze skal u Niagárských vodopádů při západu slunce a zpívat mu k tomu budou....“
„Už ale dost, je to jenom popel, vyhoď to do koše a vzmuž se!“
„To mi říkala i babička o dědečkovi a přesto ho pořád mám nad postelí.“

poznámka: Omlouvám se autorkám, že jsem si bez dovolení půjčila hlavní postavu.
varování: Připravte si kapesníky!
---------------------------------------------------------------------------------
Jednou, když byl úplně malý, si odřel nohu o trní. Tehdy mu tatínek řekla: „Kluci nepláčou!“ A on hned přestal.
Jako tolik jeho druhů se chtěl stát nindžou, proto každou volnou chvíli trénoval pod vedením zkušených mistrů. Občas nevybral správně salto a pořádně si natloukl. Tehdy mu říkal mistr: „Nindžové nepláčou!“ A on hned přestal.
Když konečně nastal čas vrátit se od meditační studny, nemohl se Lumír dočkat. Ke svému zděšení však místo vzkvétající kolonie našel jen mrtvé skořápky soukmenovců. Cvrlikání, které znělo opodál, jako by se vysmívalo: „Šneci nepláčou! Šneci nepláčou!“
Někdy ale bulí, jako když se protrhne hráz.

(fandom: Budeč, a zde dílo, na které je toto fanfiction.)

Tvrdě dopadl na zem. Celé hřiště se rozeznělo škodolibým smíchem. Podíval se na své dlaně, tekla mu červená. S úšklebky nad ním stála trojice kluků. Celý otřesený začal natahovat.
„Seš divnej!“
„Vypadni z našeho hřiště!“
Zmocňoval se ho strach z přesily, ale pak si vzpomněl na přísný hlas otce.
Muži rodu Malfoyů nikdy nebrečí, Draco.
Světlovlasý chlapec se postavil na nohy a zaťal ruce v pěst.
Ti tři se pořád smáli. Přestali, když na ně začaly létat hračky z pískoviště.
S jekotem se rozutekli.
Draco je vyprovodil pohledem, kterým se velice podobal otci. Pak se otočil a pomalu zamířil domů.

Poznámka: Věnováno jistému mladému muži. *šílený smích*

„Prosííím!“

„Řekla jsem ne! Už tak si děláš co chceš a vůbec mě neposloucháš!“

„Já tě poslouchám,“ zakvílel. „Vařím, peru, uklízím. Proč nemůžu?“

„Ještě nemáš poskládané dříví.“

„To udělám zítra. Slibuju.“

„Sliby, chyby,“ řekla přísně.

„Já to vážně udělám. Vždyť mě znáš!“

„No právě.“

„Ostatní kluci můžou.“

„Vážně? Ale stejně. Ty jsi ty a oni jsou oni.“

„Jsi na mě zlá,“ fňukl a první slzy se mu draly z očí.

„Nebul. To si říkáš chlap?“ Pohled na manžela ji však obměkčil. „Tak teda běž. Ale jenom jedno pivo! A do desíti ať jsi doma. Musíš mi ještě napsat bonusové drabble.“

Ray za sebou zabouchl dveře dílny, zamknul je a plnou vahou se o ně opřel. Zevnitř se ozývaly rány, třeskot skla a skřípění plechů. Pak nastalo zlověstné ticho. Ray dveře neotevřel. Roztřeseně došel do kanceláře, z lékárničky vyndal pár obvazů a nešikovně si ovázal prsty.
Tak si to shrňme. Pokousal mě hasák. A pak se vrhl na toho meďoura. Vybavení dílny v hajzlu.
Zbývaly dvě možnosti. Protože chlapi nepláčou, vybral si sklinku od hořčice plnou whisky.
Byl asi v půlce, když se mezi dveřmi objevil zrzavý chlap v ošuntělém pršiplášti.
„Jsem Arthur Weasley a za chviličku bude všechno v pořádku.“