Moje články

„Když už chcete nosit peněženku v kapse kalhot, Hastingsi, v pravé byste ji měl víc po ruce,“ poradil Hercule Poirot příteli, když platil trafikantovi za noviny.
„Mademoiselle Lemonová, když budete zakládat dokumentaci případů abecedně podle jména pachatele, bude se v ní snáze hledat, než když bude podle data,“ poučoval detektiv sekretářku, krátce poté, co se vrátili domů.
„Už aby dostal nový případ,“ podotkl Hastings ke slečně Lemonové šeptem, když Poirot vysvětloval pošťákovi, jak si má zorganizovat dopisy, aby jimi nemusel tak dlouho listovat, než najde ten správný. „Když jeho šedé buňky nemají co na práci, je s ním k nevydržení.“

„Dívejte se, jestli tu někde není něco, co by tu být nemělo,“ radil Kryton.
„Jako třeba automaty, který ti místo vydání lososa na smetaně řeknou, jaký bylo počasí pátýho června 1987 v Pekingu?“ zeptal Kocour.
„Ne, Kryťák asi myslel něco, co tady není už od doby, kdy lidi věřili, že je nemůže potkat nic horšího než Pomáda.“
Zabočili do další chodby v jejímž středu stála… červená poštovní schránka.
„To je on! Střílejte!“
Chodbu pročísla salva z bazukoidů a schránka se rozpadla na hromádku plechu a dopisů.
„No jo, vlastně… to sem dal Peterson, když…“ rozpomněl se Lister. „Musíme hledat dál.“

„Ty křepelky jsou vskutku znamenité,“ vychvaloval Malíček, tento týden již potřetí večeřící u lady Tandy. „Musím dávat pozor, abych kvůli nim nezanedbával vaši dcerku.“
Zmíněná slečna se rozhýkala smíchem, až do ní matka musela šťouchnout loktem.
„Když mluvíme o Lollys,“ odhodlala se lady Tanda, „už má nejvyšší čas na vdávání.“
„Ovšem,“ usmál se úlisně Malíček. „A také velmi dobře rozumím, jakého ženicha potřebuje mladá dáma jejího půvabu a duchaplnosti.“
Lady Tanda se spokojeně usmála a zvedla ke rtům pohár Arborského zlatého.
Malíček pokračoval: „Slyšel jsem, že Walder Frey má vnuka, kterému říkají Zvoníček…“
Víno z Tandiných úst vytrysklo jako gejzír.

Eso dupl na brzdu, vyskočil ze svého smykem se sunoucího sporťáku a svižným kotoulem překonal poslední tři metry. Pár švihů nožem a provazy poutající mladou černovlásku ke kolejím byly minulostí. Pomohl krásce na nohy a pak konečně promluvil:
„Dovolte, abych se představil: Eso Rimmer.“ V jeho hlase bylo čiré sebevědomí, které ještě umocnil ležérním opřením o páku výhybky.
Co čert nechtěl, páka dostála svému účelu a přehozená výhybka poslala přijíždějící rychlík přímo naproti plně naloženému nákladnímu vlaku.
Hrdina zůstal stát jako opařený, ale brzy se vzpamatoval. V té záplavě hrdinských činů, které denně vykonává, jistě bude jeden trapas právem zapomenut.

„Jyn, je čas jít spát,“ řekla Lyra, když nakoukla do dětského pokoje.
„Mě se ještě nechce spát,“ protestovalo děvčátko s tmavohnědými copy.
„Když slunce zapadne, všechny děti musejí být v posteli. Jinak si pro ně přijdou Sithové, pamatuješ?“ zkoušela matka nezbedné dítko postrašit.
„Ale já už jsem velká!“
„Aha, tak to už asi nebudeš chtít slyšet pohádku na dobrou noc,“ řekla Lyra naoko zklamaně. „A to jsem zrovna měla přichystanou jednu o rytířích Jedi a záhadné jeskyni plné barevných krystalů…“
Jyn prosvištěla pokojem, jako by ji poháněly hypermotory a po hlavě hupsla do peřin. „Prosím, mami vyprávěj! Pořád jsem malá.“

„…Vracela jsem se vlakem v šest hodin a když jsem dorazila domů, pan Thornby mi řekl-“ její řeč se zadrhla a kapitán Hastings jí okamžitě podal kapesník.
Poděkovala a otřela si oči. „Nikdy bych nevěřila, že…“
„Merci, mademoiselle,“ přerušil ji detektiv. „To je vše.“
„Kdybyste ještě něco potřebovala – sklenku vody, deštník, doprovod…“ vychrlil ze sebe Hastings spěšně. Zarazil se, když si uvědomil, že mluví příliš. „Prostě cokoliv. Stačí říct.“
„Jste velice laskav, kapitáne,“ usmála se, „teď mě prosím omluvte.“
S tím opustila místnost.
„Není okouzlující, Poirote?“
„To jistě je, mon ami, ale všiml jste si, že nám mademoiselle Grahamová lhala?“

Byl prvorozeným synem svého otce a jeho dědicem. Nepochyboval o tom, že mu bude důstojným nástupcem. Pravda, již při svém čekání na dědictví zažil vládu nejednoho krále, nemálo zim, a dokonce několik válek, ale neztrácel trpělivost.
Na rozdíl své matky a šesti po sobě následujících macech se těšil dobrému zdraví – kořínek totiž zdědil po otci. Tomu však nyní již začaly dosluhovat nohy, oči i uši. Teď už cítil, že jeho čas se přiblížil. Konečně…

Důkladně se rozhlédl a pak se podél regálů vplížil do sekce s nejvzácnějšími datasety. Musel dávat pozor, aby unikl pozornosti správkyně. Hlídala archiv jako ostříž a kdo nepatřil k vyvolené hrstce jejích mazánků, toho nenechala číst nic zajímavého.
Konečně byl na místě. Vědění na dosah. Natáhl ruku a vzácný datadisk plný tajemství se začal sunout z regálu do jeho dlaně.
„Co tady děláš? Tahle sekce je jen pro povolané!“ ozvalo se za jeho zády.
Polekaně sebou trhl a rychle vrátil datadisk zpět. „Omlouvám se, mistryně Jocasto,“ zamumlal. „Musel jsem se splést.“
Zatracená baba! Ale jednou si to stejně všechno přečtu!

Nikdy nebyl oblíbený. Nebyl hezký, nebyl příjemný ani dobrosrdečný, dokonce ani nebyl rytíř. Zato uměl pít, karbanit, rvát se, nadávat, a hlavně uměl zabíjet.
Přesto teď stovky lidí sledovaly, jak mu miláček davů, Rytíř květin, tiskne pravici a až k přeplněným tribunám musela dolétnout jeho pochvalná slova: „Vděčím ti za svůj život, den patří tobě, sere.“
„Já nejsem žádný ser,“ ohradil se nevrle proti oslovení, ale naditý měšec s výhrou si vzal rád. A rozhlédl se po kolbišti.
Diváci, kteří jindy povzbuzovali jeho soupeře, mu nyní nadšeně provolávali slávu a tleskali. Stočil pohled jedním určitým směrem: I pobočníkova dcera tleskala.

„Bodré podoledne,“ pozdravil muž v četnické uniformě a René si přejel rukou po obličeji v předtuše nejhoršího.
„Co se zase děje?“ zeptal se-
„Michelle s vámi potřebuje zalehnutě pomluvit,“ spustil agent v přestrojení. „Musíte se srazit u moštu po soumaru.“
„Cože?“ vytřeštil oči René, který pochopil sotva polovinu z toho, co se mu Crabtree pokouší říct.
„Po záchodu silnice,“ řekl Crabtree, jako by to mělo udělat jeho vzkaz srozumitelnějším.
René si povzdechl. „Dobře, seženu si osla a půjdu si s Michelle dát mošt na silnici u veřejných záchodků.“
Ostatně to nebyl ani zdaleka nejšílenější nápad, s jakým Michelle doposud přišla.

„Tak jsme hotoví,“ řekl kadeřník a přisunul mu zrcadlo.
Zhrozil se.
Nejenže jeho hlava hrála všemi barvami duhy, ale na temeni a skráních mu ostříhané vlasy trčely jako když do krabice hřebíků spadne magnet, zatímco vzadu se po krku plazilo pár tenkých ocásků v původní délce. Byl to… byl to… MULLET! Účes tak strašný, že na něj v 22. století uvalili povinnost zvláštního povolení.
Přepadlo ho zoufalství. Jak by s tímhle mohl dál žít?

„Holmesi, jaký vlastně byl nejbizarnější případ, se kterým jste se kdy setkal?“ zeptal se náhle doktor Watson, když vzhlédl od svého rukopisu.
„Asi krádež drahocenných banánů z opečovávaného skleníku lorda Sutherforda,“ odpověděl detektiv. „Přestože byl skleník zamčený, vchod nechal majitel střežit hlídačem a sklo nebylo nikde porušené, banány mizely. Nakonec se ukázalo, že lordův soused, plukovník Maxwell, si z Indie přivezl ochočeného makaka, který se naučil zvenku otevírat větrací okénko.“
„Musím s vámi nesouhlasit,“ oponoval Watson, „jen za tu dobu, co se známe, jsem díky vám zažil mnohem absurdnější záležitosti.“
„Absurdní bylo, že lord Sutherford pak opici za krádeže žaloval.“

Hiró Onoda byl odhodlaný se nevzdat. Nikdy. Přestože již roky neopustil džungli a byl zcela odříznutý od okolního světa. Přestože ho bombardovali letáky plnými lží. Přestože vojín Akatsu opustil své druhy ve zbrani a vzdal se nepříteli. Přestože místní přisluhovači Američanů zastřelili jeho zbývající dva muže. Přestože za ním poslali toho pomateného mladíka, který se ho snažil přesvědčit, že jeho boj je zbytečný.
Pak za ním ale přijel major Taniguči – tedy vlastně pan Yošimi Taniguči, knihkupec – ve staré, moly prožrané uniformě a předal mu své poslední rozkazy.
Psal se rok 1974 a pro Hiróa Onodu právě skončila druhá světová válka.

Zatímco venku tančily hrozivé zelené plameny, Ser Dontos se svíčkou v ruce stoupal po točitém schodišti. Tohle byla ta chvíle, kdy bylo možné pomoci své mladé Jonquil k útěku. Nemohl se dočkat, až se z šaška stane opět rytířem.
Konečně byl nahoře. Otevřel dveře a zůstal zkoprněle stát. Komnata byla prázdná. Kromě mihotavých světel vkrádajících se dovnitř oknem ani nejmenší hnutí. Jen na podleze ležel špinavý zakrvácený kdysi bílý plášť, ale po lady Sanse nebylo ani památky.
Ta mezitím, s ohněm sevřeným hlavním městem za zády, ujížděla tmou na uhlově černém válečném oři s docela jiným Florianem. Konečně v bezpečí.

„…a pak už bude jenom stačit tenhle otrávený koláč podstrčit Jindřichu Tudorovi,“ zakončil líčení svého plánu princ Edmund Černá zmije, vévoda z Edinburghu.
„Vskutku ďábelský plán,“ pochleboval Baldrick, „ale jak se dostanete do hradu?“
„Já ne, to ty a Percy. V přestrojení za jeptišky.“
„Ale co když nás odhalí?“ vyděsil se Percy.
„Zaživa vás vykuchají a z vašich lebek udělají nočníky,“ odpověděl Černá zmije. „V každém případě na tom nemůžu prodělat.“
„To je od vás velmi sobecké a bezohledné, můj pane,“ stěžoval si Percy.
„Právě naopak Percy, kdybych nebyl tak ohleduplný, přestrojil bych vás za flagelantské eunuchy s černým morem.“

Hudba hrála a tanečníci kroužili hodovní síní vyzdobenou černobíle pruhovanými kanci rodu Crakehallů, mezi nimiž na počest hostů zářili zlatí lvi. Tywin Lannister se obvykle slavností svých vazalů neúčastnil, ale dnešek byl výjimkou – jeho syn byl totiž panošem lorda Sumnera.
Když píseň skončila, Cersei se nenápadně vytratila ze společnosti potomků starého lorda Crakehalla a přitočila se k bratrovi. „Pojďme na chvíli odtud,“ špitla mu do ucha.
„Nemůžu,“ oponoval. „Musím být lordu Sumnerovi nablízku, kdyby mě potřeboval.“
„Probírá s otcem obchody, to jim vydrží dlouho,“ usmála se sladce.
Otočila se k odchodu a Jaime ji následoval. Nikdy jí nedokázal říct ne.

Yerga tu nabídku považovala za stěží uvěřitelnou. Nestávalo se často, že by si vysocí imperiální činitelé najímali námezdní lovce. Navíc s tak vysokou odměnou.
„Co je to za práci?“ zeptala se svého klienta poté, co se ze stovek zájemců probojovala do hrstky vybraných.
„Dávám dohromady tým, který se mnou odletí na Chandar’s Folly a pomůže mi při honu na jednoho…“ imperiál se na chvíli zarazil, „…člověka.“
„Chcete ho živého?“
„V ideálním případě, ale není to podmínkou.“
Neměla z toho dobrý pocit. Dvacet profesionálů proti jedinému člověku, žádný požadavek na přežití cíle a takový balík za to? Muselo to mít háček.

Začalo to pokutou za prodej pašovaných cigaret. Samozřejmě ji nezaplatila.
Od soudu poslali exekutora. Nenašel v bytě nic než holé stěny.
To už se na vyšších místech schylovalo k něčemu vážnějšímu – odsouzení a basa. Natvrdo.
Nepočítali však s tím, že nikdo nedokáže obcházet pravidla a protahovat se skulinami v zákonech tak jako Adelina. A její známý, advokát Verace, právě jednu takovou přesně se hodící našel:
Do vězení nesmí být poslána nastávající matka, a to až do doby, než její dítě dosáhne věku šesti měsíců.
Šesti měsíců! To je spousta času na to, zadělat budoucímu synkovi či dcerce na mladšího sourozence….

Jsem rád, Vaše Excelence, že jste svolil k rozhovoru.
Ale to je přece samozřejmé… Jen se ptejte.
Dobře. Co říkáte na obavy, které ve veřejném prostoru vzbuzují nové pravomoci, které vám senát schválil?
Nedáte si sušenku?
Děkuji. (chroupání) Jak dlouho budou vaše rozšířené pravomoci platit?
Ochutnejte ještě tyhle, jsou s čokoládou.
To je od vás milé ale…
Jen se neupejpejte.
Tak dobře. (chroupání) Kde jsem to jenom… Co dělá vaše vláda pro to, aby vyjednala se separatisty dohodu?
Po těch sušenkách musíte mít sucho v krku… Dáte si čaj?
Vy mi snad čtete myšlenky! Jste báječný hostitel.
To ano. (smích)