DMD č. 30. pro 30. 4. 2020. Téma: Nejposlednější z posledních

Petr jde pomalu po silnici. Vzduch voní neurčitě létem, smíchem a vypraným prádlem.
Něco zaslechne. Ohlédne se. Sirius ho zadýchaně doběhne.
„Červíčku,“ řekne, „neděje se nic? Přišlo mi... Nechci, abys měl pocit, že na tebe kašlem.“

Čas se přesype a přetočí a s vteřinovým zaváháním odbije jinak.

*
„Musíš o prázdninách taky přijet!“
*
„Péťo, podrž Harryho, přísahám, že jen u tebe nebrečí.“
*
„Bez tebe... Bez tebe bychom to nezvládli.“
*
Duben 1982

Jarní vzduch chutná slibem vzpomínek.
Na zahradě předvádí Sirius Harrymu triky na koštěti.
Petr něco říká. Remus se rozesměje.
Lily se opírá o Jamesovo rameno.

Všechno je, jak mělo být.

"Žádné přirozené číslo není poslední, vždycky jde přičíst jednička."

"Nekonečno?"

"Je to číslo? Kolik je nekonečno + 20?"

"Co množina všech přirozených čísel omega, ta by mohla být poslední, těsně za všemi přirozenými čísly?"

"Ale co omega + 1, omega + omega? Tyhle výrazy (ordinály) mají smysl, ale který bude poslední?"

"Uděláme stroj stále přičítající jedničku. Uvidí-li, kam to přičítání směřuje, skočí na ten limitní objekt (jako výše s přirozenými čísly). Tak najde všechny ordinály."

"A když všechny sjednotíme, dostaneme poslední!"

"No... skoro. Tahle obluda ordinál není, protože to není ani množina."

"To už je na mě moc. Ale aspoň nikdo není poslední."

Vzpomínal s bolestí na urážky těch, kterých si tak vážil pro jejich původ a u nichž obdivoval vytrvalou věrnost své věci. Chudoba ho netrápila. Byl na ni zvyklý. Patřili ve Smyrně k nejchudším. Ona pocházela z podobně nuzných poměrů.
"Jsi bohat." četl v dopise od prvního z prvních a posledního z posledních a věděl, že tu nemluví o majetku.

Ještě to nebude snadné.

Díval se na barevnou armádu kolíčků, tančících ve větru spolu s kapkami deště a ručníky, které nestačily doschnout. Nejen oni byli svědky jejích modliteb.

"Nechceš dovnitř? Ať nepromokneš." zubila se na něj ze dveří, svetr nakřivo zapnutý.

Hiró Onoda byl odhodlaný se nevzdat. Nikdy. Přestože již roky neopustil džungli a byl zcela odříznutý od okolního světa. Přestože ho bombardovali letáky plnými lží. Přestože vojín Akatsu opustil své druhy ve zbrani a vzdal se nepříteli. Přestože místní přisluhovači Američanů zastřelili jeho zbývající dva muže. Přestože za ním poslali toho pomateného mladíka, který se ho snažil přesvědčit, že jeho boj je zbytečný.
Pak za ním ale přijel major Taniguči – tedy vlastně pan Yošimi Taniguči, knihkupec – ve staré, moly prožrané uniformě a předal mu své poslední rozkazy.
Psal se rok 1974 a pro Hiróa Onodu právě skončila druhá světová válka.

"Y'know," Aziraphale slurred, his glass dangling precariously from his hand, "We're the last of them. The last of the last."

"The... the what?" Crowley narrowed his eyes. His glasses had gone... somewhere. It didn't matter. Usually, it did, but not now. That was important, for reasons unclear to him at the moment.

"Last," Aziraphale elaborated. "Of the... you know."

"Last," Crowley added. "Yeah. You said."

Aziraphale nodded heavily. "Exactly. We're... what do they say?"

"Who?"

"People! About things?"

"Dunno. Lots."

"Old school. We're the last angels left on Earth. And..."

"We'll be the last to leave."

Aziraphale smiled, sadly. "Yes."

"Málo známou skutečností je, že se Cimrman při svém výzkumu dilatace času v Řecku (všiml si, že v řeckých kavárnách plyne čas pomaleji) zúčastnil také prvních Olympijských her v Aténách. Zvolil si disciplínu nejtěžší, tedy Maratonský běh.
Během osmnáctého kilometru ho ovšem osvítil nápad k problému s línavostí kamerunských ovcí, se kterým ho seznámil jeho dobrý přítel Emil Holub. Stopl si proto projíždějící vůz se senem a vydal se na cestu do Afriky.
Maraton úspěšně dokončil na pařížské Olympiádě, ovšem vlivem poruchy na vzducholodi dorazil pozdě na start i do cíle. Nevyhrál sice, ale alespoň se stal nejposlednějším z posledních."

Dlouhý průvod se vlekl opravdu žalostným tempem. Rychleji to ale opravdu nešlo.

Mohlo by, ale bylo tam příliš mnoho "kdyby". Kdyby bylo víc jídla. Alespoň posledních pár měsíců, když ne posledních pár let. Kdyby bylo vhodné oblečení. Kdyby byly nějaké léky. A ještě nespočet dalších kdyby.

Průvod se sestával z bytostí, které měly-li by tyto "kdyby", vypadaly by jako obyčejní lidé.

Doprovázelo je několik desítek bytostí, které jako lidi vypadaly, ale lidmi nebyly.

Ti, kteří šli poslední, vlekli své nohy ještě obtížněji než ostatní. A všem bylo jasné, že je jen otázkou krátkého času, než své nohy už nikdy neuzvednou.

Bolela ho hlava. Dotknul se jí a zasyknul. Na jeho ruce zůstala červená lepkavá krev. Píchání v zádech... pomalu mizelo.
Zvednul se a snažil se zaostřit.
Není jednoduché zabít Přeměněného... přece nemůže být jediný, u kterého výstřely minuly hlavu a páteř.
Přebíhal od jednoho k druhému, třetímu... až...
„Myšáku? Myšáku, žiješ?“
Myšák souhlasně zabublal.
„Drž se, kámo...“
Sehnat vodu. Narovnat kosti.
Než padla tma, Myšákovi už slušně dorostla spodní čelist.
„Žiješ? Seš si jistej, že žiješ? Protože tohle... co to bylo, tadyto?“
„Masakr,“ zaskřehotal Myšák. „Díky, Bledule.“
„Kdy tohle skončí?“
Brzy.
Nevěděli to, ale ležely tu úplně poslední Smrtonošovy oběti.

Zatahovat na Pankrác poslední znamená rozjet se krátce po první hodině ranní z modřanské smyčky, vyrazit prázdnou, temnou tratí k poliklinice, naslouchat hukotu větru a rytmickému dunění kol, potom spoře osvětleným úsekem do Braníka, míjet zastávkové sloupky na opuštěných refýžích, podél Vltavy na Výtoň, výhybka doprava, prosvištět nuselským údolím, vzhůru k Povstání a pak už jen podjet magistrálu a jsem doma.
Depák Zbyňa mi ukazuje, ať nechám tramvaj v myčáku a jdu.
Je 1:54 a za poslední herkou se zavírají vrata.
Nad vozovnou panuje mírumilovné ticho, kolejovou harfu zalévá oranžové světlo lamp a vzduch voní mazivem a kvetoucími kaštany.

James Potter, jako typické stádové zvíře, špatně snášel samotu. Neustále potřeboval kolem sebe mít své lidi – kamarády, rodinu, ženy. Po rozvodu zkoušel chvíli randit, ale nikdy to nebylo ono, takže se nakonec ponořil (ještě víc, pokud to vůbec bylo možné) do práce a péče o Harryho.
Na rozdíl od jiných ani nevyhledával „vztahy“ na jednu noc. Potřeboval cítit víc než jen fyzickou přitažlivost. Jak se ale jednou zamiloval, byl ztracený. Jediný okamžik porozumění a někdy i roky slepé lásky.
Kdyby existoval seznam žen, do kterých by se ideálně měl zamilovat, Narcissa Malfoyová by byla rozhodně poslední z posledních.
A kurva.

Tehdy

"Pokusím se tě nikdy neopustit."

Stáli nad nočním Gothamem, sleděli na milion třpytivých světel a Superman si klekl.

"Bruci, vezmeš si mě?"

Rty mu zkrášlil nenápadný úsměv. "Ano."

Políbili se.

***

"Bruci!"

Vykřikl jeho jméno. Ale pokud ho Batman slyšel, nedal to na sobě znát. Jeho oči se podezřele zatřpytily, když pohnul ústy: "Je mi to líto." Zašeptal.

A pak ho pohřbily trosky budovy.

Clark se nemohl pohnout kvůli kryptonitu, ale bylo to jeho srdce, které se rozpadlo na milion kousků.

Nyní

Po všech těch letech zůstal poslední.

Doufá, že ta bolest jednou odezní.

Nevěří však, že se to stane.

Klidně stála a pozorovala jak končí svět. Domy padaly jeden po druhém a zabíjely. Země se otřásala a postupně se v ní rozevíraly obří rány, které rostly a polykaly všechno, co jim stálo v cestě. Ze vzduchu pomalu mizel kyslík. Kdo přežije dostatečně dlouho, udusí se. Slunce už dávno explodovalo a Zemi teď zasahovaly meteority různých velikostí. Lesy, které jejich malé městečko obklopovaly byly v jednom ohni. Ani tam nic nemohlo přežít.

Na asfaltovém parkovišti hořela vysoká vatra. Někdo tam zapálil stovky nevinných knih.

Smutně se usmála. Možná, že je hlavní hrdinkou, ale to jen znamená, že zemře jako poslední.

Rázovaly jsme uličkou mezi ohradníky k pastvině. ,,Zaženeme je už domů, i když asi je na ně ještě brzo." ,,V kolik tak choděj?" ,,Tak za hodinku. To už tady čekaj u vrat." Přišly jsme k, na první pohled prázdné, louce. Lucka otevřela bránu, hlasitě zapískala a zatleskala. Ozvěna se nesla do údolí. ,,Pojďte domuuuuu!"

Oblak prachu. Dusot kopyt. Stádo.

Stojíme každá z jedné strany, koně běží mezi námi. Lucka si mumlá jména.
,,Kde je Ajša? Ty vole, že vona porodila?!"
Náhle se za lesíkem vynořila valící se kulička. Zařehtala a popoběhla.
,,Tys mi dala! Tys chrněla viď? No, jen pojď!"

Za Sikanů posílal Wota Okruhem každý týden trošku Plutanům. Věděl, že to dělají všichni, a že jejich trošky dohromady pomohou.
Po letech Sikani skončili. Zmizeli, a skončil i Okruh. Přišli Plutanové a nalezli Wotu.
Když zvedl oči od práce, byl překvapen.
„Jsi poslední,“ řekli. „Třicet let nežije jiný Sikan, a padesát let nikdo jiný nepomáhal.“
„Takže to bylo zbytečné,“ řekl Wota. „Myslel jsem, že je nás tolik.“
„Nebylo,“ poklonili se Plutanové. „Když šly Změny, věděli jsme, že na nás stále aspoň jeden pamatuje. Mnohokrát to zadrželo naši ruku. Protože jsi vydržel, jako poslední, teď můžeme začít jako první. Děkujeme ti.“

„Co přijde v poslední vlně?“
„Ehm? Nerozumím vaší otázce, paní redaktorko.“
„Co bude uvolněno nakonec, pane ministře? Jaká opatření budou zrušena poslední?“ ptá se trpělivě.
„Tedy... Situaci pečlivě analyzujeme. Zatím se dá počítat s tím, že... že se nedá počítat s ničím.“
„Budou jako poslední otevřeny školy?“
„Školy, aha. Tedy... Situaci pečlivě analyzujeme. Chrumth. Školy rozhodně nejsou takovou prioritou jako obchodní centra. Chrumth. Malá lobby, víte?“ Rozpustile, skoro klukovsky se usměje. „A proč by děti vůbec potřebovaly školu, když mohou být v obchoďáku? Hehe. Chrumth.“

---

Bezskrupulózní byznysmen vztekle praští ovladačem o stůl. „Zatracený android, zase sa sekol. Krám jeden činskej!“