Hra o trůny

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane..."

Najednou hlasitě zahřmělo.

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

Sam přispěchal do jídelny jako poslední poté, co donesl večeři mistru Aemonovi. Usadil se vedle Jona a záhy od bratra sloužícího v kuchyni dostal plný talíř dušených krup.
„To má tak někdo štěstí,“ poznamenal na druhé straně stolu Bolestínský Edd, „kdybych takhle pozdě přišel já, při mojí smůle by na mě určitě už nezbylo.“
„Jaká smůla, Edde?“ polemizoval vedle sedící Grenn. „Předevčírem jsi dostal poslední naběračku polévky a já jsem musel čekat něž přinesou nový hrnec.“
„To nebyla žádná výhra,“ odporoval Edd. „Ta polévka byla studená a samá voda, kdežto ty jsi dostal horkou a navíc s pěkným kouskem masa.“

„To jí ani nic neřekneš? Co z tvé dcery takhle může vyrůst?!“ pohoršil se vesničan, když u Ohaře se stížností na zničení panenky své dcery nepochodil tak, jak čekal.
Tomu už se drala na jazyk odpověď, že kvalita vychování té malé vlčice rozhodně není jeho problém, ale na poslední chvíli si uvědomil, že taková slova by mohla vzbudit nežádoucí podezření. A tak raději celou záležitost odbyl jinak:
„Když jí kvůli té zasrané panence nenapráskala ta tvoje holka ani ty, proč bych měl já? Jen ať vidí, jak to na světě chodí: Ke každému se ostatní chovají tak, jak jim dovolí.“

Stoupala po schodech nahoru a v celém těle cítila příjemné mravenčení. Vždy ji k sobě vábil svou děsivou majestátností a teď se konečně dočkala. Usedla. Byl tvrdý a studený, ale přesto v ní vyvolával opojný pocit uspokojení, jaký dosud nezažila. S dechem zatajeným vzrušením pohladila prsty plochu jednoho z nesčetných mečů a přemýšlela. O nepřátelích toužících připravit ji o její těžce dobyté postavení. O spojencích vidících v ní pouze dočasnou zástupkyni za jejího nedospělého syna. O otci, který i nyní očekával pouze její bezmeznou poslušnost. Křečovitě svými prsty sevřela ocelové područky. Byla pevně rozhodnuta se nově nabyté moci nevzdat. NIKDY.

Vypadá to na jeden z těch nezapomenutelně krásných dnů.

Něco bych zakousla. Jsem povznesena nad včerejšek, plný těžkých rozhodnutí, co rozbolel mou už tak zkoušenou hlavu.

Ale nejdřív… zajdu pozdravit děťátka… Jistě už budou vzhůru!

Z pokoje vychází zápach. Snad zas ne…

Vcházím. Vnitřnosti válející se na naleštěné podlaze. Právě jsem šlápla do zbytku slin. V rohu je rozbitá skořápka. A má holátka ledově klidná! Jedno visí za nohy u stropu. Další říhá u hromady zbytků. Třetí se choulí u krbu…

Držte mě! Copak se má výchova zas minula účinkem? Tak dost! Uklidni se, Daenerys Targaryen! Jsi přece matka draků.

„Ti licoměrní hlupci!“ pěnil Stannis, když skončilo vyjednávání s lordy Bouřlivých krajin. „A ještě mají tu drzost mi předhazovat Roberta!“
„Milovali ho,“ zkusil situaci uklidnit mistr Cressen. „Za jeho vlády království žila v míru a prosperitě.“
„To byla stěží jeho zásluha! Zdědil bohatou říši vybudovanou Maekarem, pátým Aegonem, druhým Jaeharysem. Dokonce i Aerys vládl dobře, než ztratil rozum. Královská pokladna byla tak plná, že i Robertovi trvalo deset let, než všechno rozházel za víno a děvky. A teď? Dluh šest milionů zlatých dragonů a království v rozkladu! Kdepak, mistře. Robert říši žádnou prosperitu nepřinesl, jen zničil, co jeho předchůdci vybudovali!“

Přítomnost bojovníků aliance pěti kmenů svobodného lidu nešlo před vránami dost dobře utajit. To však jejich sjednotitel ani neměl v úmyslu.
Průzkumníci v černém se přibližovali k improvizovanému táboru, zatímco je z okolního houští pozorovaly desítky očí.
„Dej znamení a vracíme se,“ rozkázal jejich velitel, když už si byl přítomností divokých jistý.
Po prvním zatroubení však trubače umlčel šíp a sprška střel zasypala i ostatní vrány.
Když byl poslední raněný průzkumník doražen, vyrazila skupinka Thennů v černých pláštích směrem ke Zdi obsadit bránu dřív, než vrány zjistí, že obličeje zachumlané v šálách nepatří jejich bratrům.
Toho dne byla Zeď pokořena.

Když nám lord velitel řekl, že půjdem za zeď, měli jsme děsnou radost, protože průzkumy jsou senzační dobrodružství. Jen Sam se netěšil, jelikož je hrozný strašpytel a taky pořád něco jí, což při průzkumu nebude moct.
Chett se Samovi posmíval, že ho Jiní určitě chytí jako prvního. Sam začal popotahovat a Pyp Chettovi řekl, že je pitomec a taky šereda. Chett mu chtěl vlepit facku, ale Gren, který děsně silný, mu dal do nosu.
Ollo Jednoruký chtěl Grena nakopnout, ale lord velitel ho viděl a řekl, že kdo se bude prát, bude štípat kmeny na ohniště. Lord velitel je prima.

„Ty křepelky jsou vskutku znamenité,“ vychvaloval Malíček, tento týden již potřetí večeřící u lady Tandy. „Musím dávat pozor, abych kvůli nim nezanedbával vaši dcerku.“
Zmíněná slečna se rozhýkala smíchem, až do ní matka musela šťouchnout loktem.
„Když mluvíme o Lollys,“ odhodlala se lady Tanda, „už má nejvyšší čas na vdávání.“
„Ovšem,“ usmál se úlisně Malíček. „A také velmi dobře rozumím, jakého ženicha potřebuje mladá dáma jejího půvabu a duchaplnosti.“
Lady Tanda se spokojeně usmála a zvedla ke rtům pohár Arborského zlatého.
Malíček pokračoval: „Slyšel jsem, že Walder Frey má vnuka, kterému říkají Zvoníček…“
Víno z Tandiných úst vytrysklo jako gejzír.

Nikdy nebyl oblíbený. Nebyl hezký, nebyl příjemný ani dobrosrdečný, dokonce ani nebyl rytíř. Zato uměl pít, karbanit, rvát se, nadávat, a hlavně uměl zabíjet.
Přesto teď stovky lidí sledovaly, jak mu miláček davů, Rytíř květin, tiskne pravici a až k přeplněným tribunám musela dolétnout jeho pochvalná slova: „Vděčím ti za svůj život, den patří tobě, sere.“
„Já nejsem žádný ser,“ ohradil se nevrle proti oslovení, ale naditý měšec s výhrou si vzal rád. A rozhlédl se po kolbišti.
Diváci, kteří jindy povzbuzovali jeho soupeře, mu nyní nadšeně provolávali slávu a tleskali. Stočil pohled jedním určitým směrem: I pobočníkova dcera tleskala.

Hudba hrála a tanečníci kroužili hodovní síní vyzdobenou černobíle pruhovanými kanci rodu Crakehallů, mezi nimiž na počest hostů zářili zlatí lvi. Tywin Lannister se obvykle slavností svých vazalů neúčastnil, ale dnešek byl výjimkou – jeho syn byl totiž panošem lorda Sumnera.
Když píseň skončila, Cersei se nenápadně vytratila ze společnosti potomků starého lorda Crakehalla a přitočila se k bratrovi. „Pojďme na chvíli odtud,“ špitla mu do ucha.
„Nemůžu,“ oponoval. „Musím být lordu Sumnerovi nablízku, kdyby mě potřeboval.“
„Probírá s otcem obchody, to jim vydrží dlouho,“ usmála se sladce.
Otočila se k odchodu a Jaime ji následoval. Nikdy jí nedokázal říct ne.

"Jsem za bouře zrozená...," spustí Daenerys.
"Už zase?!"
"Drahá, my víme. Jen s tím následnictvím je to jaksi ožehavé," chlácholivě pronese Tyrion.
"Například tadyhle Sníh není Sníh..."
Jon sebou nervózně cukne.
"Miláčku?" pípne.
"Ty nechceš trůn," odsekne.
"Trůn je můj," suše oznámí Cersei.
"Drahá sestro, o tom již dva týdny hovoříme! Hergot... Nemohla by něco říct vševidoucí tříoká vrána?"
Bran mlčí a zírá do ohně.
"Výborně. Tak hele, rozděl se a panuj. Vykašlete se na to. Přežili jsme. Vemte si každej kousek území a..."
"Trůn je můj," pronese Cersei.
"Mám draky," dupne nohou Daenerys.
"Migruju k Tolkienovi," zaskřípe zuby Tyrion.

Ser Arthur Dayne dával přednost plamenům a slzám před pomalým neodvratným úpadkem. Bylo otázkou času, kdy z potlačované nenávisti a křivd vykvete zrada.
Nebál se. Nelitoval. Nebyla jiná cesta. Byl rytíř a nad to čestný muž. Přesto...
Teď, když umíral na rudém písku své domoviny, cítil, že k němu osud nebyl spravedlivý.
Nevěřil v proroctví. Nevěřil, že kdy bude poražen. Nevěřil, že kdy bude pochybovat, zda jednal správně.
Na jeho bílém štítě vykreslila krev znovu rodové znamení. Zdálo se mu, že slyší dětský pláč.
Ach, bohové, jste si jistí, že při narození toho, který byl přislíben, neměla krvácet jiná hvězda...

Klečela na studeném kameni a pozorovala odraz plamenů na tvářích dávno mrtvých Starků. Nevypadala jako jedna z nich. Necítila se tak.
“Patřím sem vůbec?”
Nečekala odpověď. Myslela si, že je sama.
“Venkovani říkají,” vyrušil ji Ohařův hlas, “že vlčice občas vrhne štěně.”
Ještě tu urážku prohloubil, když k ní přisedl a opřel záda o náhrobek.
"Ale nikdy jsem neslyšel, že by se jim rodila ptáčátka.”
"Moc piješ," odsekla.
"A vy pijete málo, lady Stark. Kapka dobrého červeného vína by vás zahřála," navrhl, když jí dával přes ramena plášť.
Netřásla se zimou. Byla přece ze Severu.
Ale stejně mu poděkovala úsměvem.