DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

Ke konci gymnaziálního studia často nastupuje jakási únava. Ne únava, to je příliš eufemické. Studentovi to prostředí po osmi letech už leze krkem. Ačkoli – ne studentovi. Zbytečná generalizace. Mně to lezlo krkem.
Ve srovnání s osmi lety na gymnáziu se vysokoškolské studium, tedy nějakých 3–6 let, zdá jasně snesitelné. Tedy zpočátku. Obvykle studium přestává být snesitelným při psaní závěrečné práce. A je jistě jen náhoda, že to píšu teď, když mám další takovou závěrečnou práci komponovat.
A teď si vezměte, milí čtenáři, že nějakým způsobem – neptejte se mě, jak je to možné – už i to vysokoškolské studium táhnu sedmý rok…

Dlouho jsme spali. Na huňaté srsti se nám vysrážely kapičky vody. Občas nám do jeskyně vlezou lidi a matlají na nás. Občas nás štípnou do křídla. Naštěstí už nás nekroužkují.
Nejprve se nám rozehřeje srdce, které dosud tlouklo jen několikrát za minutu. Postupně i další části těla. Když máme tělesnou teplotu kolem patnácti stupňů, už dokážeme popoletět (nebo kousnout otravného vědce). Ale moc nám to nesmyslí a jsem tak trochu oblbnutí.
Nakonec, když už jsme hezky zahřátí, si protáhneme křídla, která měsíce zahálela, a bezchybně vyletíme ven, vstříc jaru, prvnímu lovu, cestě na letní bejvák.
Ale nejdříve si upravíme srst.

Stáli uprostřed nekonečna.
Přišlo jim i, že došel čas.
Ale jak může dojít něco, co neexistuje?
A jak se dá stát uprostřed něčeho,
co nemá konce a hranice?

"Co myslíš, budeme tu i zítra spolu? Stejní a stejně, jako jsme tu dnes?"
"Jak to mám vědět?"

Vesmír se neustále rozpíná.
A čas se neustále mění.

"Ale řekni mi, co si myslíš?"
"Ráda, pokud se něco nezmění."

Na další den se může změnit tolik věcí.
Tu změní se myšlenka, akce, pocity.
Svět je neustále v pohybu.

"Jsem rád, že jsi dorazila."
"Včera mi bylo tak krásně, chtěla jsem to ještě zopakovat."

“Ústřední komise schválila prodloužení nouzového stavu o dva týdny,” štěbetala moderátorka. "Generální tajemník slibuje, že jsou to opravdu už dva poslední týdny.”
Pepa usrkl piva z lahve. “Fuj… Máňo!” zavolal a potom si vzpomněl, že manželka je v samokaranténě. No jo, bude se muset podívat na recyklátor odpadu sám, pivo už se zase nedalo pít. Zakousl syntetickým uzenáčem a obrátil se zpět ke zprávám.
“Nyní několik pěkných statistik: proočkovanost dosáhla 26%, denní přírůstky nakažených klesají pod 66 tisíc a vytíženost nemocnic je pouhých 3698%. Tolik zprávy pro dvacátý květen roku 2053. Přeji Vám pěkný večer,” holografická hlasatelka zablikala a zhasla.

Hrabě von Kracmar se plácal po hrudi a zubil se jako napchaný lišák právě ulovenou slepicí.
"Dostal jsem vás, vy šmíráku a čmuchale. Teď vás povečeří moje Adéla." Párkrát se zakuckal a pak mávl na svého šibalského pomocníka. Ten na povel nastavil jehlu gramofonu na desku. Začala hrát Mozartovu ukolébavku.

Květina ožila a začala se natahovat pro svázaného Mr. Cartera. Komisař Ledvina se naklonil ke společníkovi a zašeptal: "Ještě tam budem a odhalíme to tajemství."
Mr. Carter oponoval: "Jaké tajemství, živi nevylezeme." Pan komisař se slabě uchechtl: "Kdepak apetyt, mám extra černý pepř pro každý případ v náprsence." Kolegovi svitlo.

Steve v minulosti začne nový život.

Přesto se mu stýská po Tonym.

Znovu ho uvidí skoro za třicet let - zpovzdáli sleduje Tonyho narození. Steve má výhodu, že stárne pomalu, ale o to bolestivěji vnímá každičký rok.

Když Tony slaví 22. narozeniny, Steve je na jeho párty. Přiopilý Tony se k němu přitočí a chce ho políbit.

Steve byl vždycky slabý a tak podlehne. Později toho večera Tonyho drží v náruči, zatímco Tony pláče kvůli smrti svých rodičů. Jakmile Tony usne, Steve musí znovu odejít. Ví ale, že tím jejich příběh nekončí.

Ať se stane cokoliv, oni dva tu budou napořád.

Slábnoucí oči starého muže klouzaly po svitku. Na ramenou cítil váhu celého národa. Začal počítat.
Jak je to dlouho, kdy padlo svaté město?
Kdy poprvé usedl za královskou tabuli na hostině?
Kdy odhalil králi tajemství, na které magie nestačila?
Kdy nad plání Dura čněla zlatá socha?
Kdy celý dvůr sedm let maskoval královo šílenství?
Kdy nehmotná ruka psala na zeď rozsudek nad celou říší?
Kdy Hospodin odměnil věrnost zavřením lvích tlam?
Kdy začal on sám mít vidění?
Nadešel už čas pokání a odpuštění?
Stará kolena poklekají.
"Muži milovaný, jdi svou cestou. Spočineš a na konci dní vstaneš ke svému dědictví."

Leží v trávě, je půlnoc, je jim sedmnáct a noci je myriáda let, hledají vlastní souhvězdí a vlastní cesty a samozřejmě už zase porušují školní řád - ale...
Propletou prsty svých dlaní, není v tom už ani nejmenší otazník, léto šeptá ve větvích stromů, jejich léto je na dosah konečků prstů a...
"Někde hoří," znepokojeně se narovná prefekt v Remusovi. Sirius ho stáhne zpět.
"Ššš... ten hrad skoro nikdy nechytil," mumlá (nepokrytě zklamaně).
"Napřesrok budou Bradavice k nepoznání. Ten klid po celém hradě, až tam nebudem...!"
"Ale my tam ještě rozhodně budem, pánové," zazubí se lehce doutnající James.
Vítězoslavně mává plánkem.

„Myslíte, že už jsou pryč?“ zeptala se šeptem Iris. Amias jí v přítmí neviděl do tváře, ale cítil, jak se dívka třese v místech, kde se o sebe opírali.
„Nahoře není živá duše,“ ozval se nad nimi v tu chvíli jeden z vojáků. Všichni tři kouzelníci se k sobě v malinké místnůstce pod podlahou přitiskli snad ještě víc, a nikdo se neodvážil ani hlesnout.
Amias zavřel oči a v duchu si opakoval Teresina slova. Dokud zůstanou tiše, nikdo je v jejich skrýši neobjeví.
„Musí tady někde být. Vraťte se, hledejte znovu,“ zahřměl hlas kapitána stráže. „Je to králův osobní rozkaz!“

5. října 1906:
Po blamáži se sklízením brambor pomocí vycvičených prasat, kdy byla čtvrtina úrody sežrána a sedlákovi Spurnému se zaběhl kanec do lesa, Vídeňák se zapřisáhl, že naši obec opustí před svatým Martinem.

16. prosince 1906:
Vymlouvaje se na sněžení, Vídeňák v Liptákově nadále setrvává. Aby vzbudil zdání užitečnosti, nacvičil s žáky místní školy vánoční představení. Ovšem kromě opakovaných řečí o jmelí v něm nebylo vánočního zhola nic.

1. března 1907:
Vídeňák způsobil další rozruch, když se o masopustním úterý ověsil kastroly a pokuřoval jedno viržínko za druhým, představuje tak parní lokomotivu. Slíbil však, že po Velikonocích obec opustí.

Kráčel opuštěnou uličkou a důsledně se vyhýbal uvolněným dlažebním kamenům. Cestu osvětlovaly jen velice slabé lampy financované cechem zlodějů, který už se postaral, aby osvětlovaly co nejmenší část ulice.
Nebyla to ale kvalita cesty, ani osvětlení, která ho trápila. Byl to rozmáchlý nápis: "Vrať se do hrobu".
Pokrok ale očividně platil jen pro někoho. Reginald Půlbotka nestrávil velkou část života a celý neživot snahou o multivitalistickou spolupráci, aby chodil každý den z práce kolem tohohle...
Ze starého zvyku se opatrně rozhlédl na obě strany, jako by jediná uniformovaná osoba široko daleko nebyl on sám, a vytáhl plechovku barvy s štětec.

Zavřít oči. Usmát se. Nadechnout se jarního vzduchu, voní po rose, sněženkách a tvých vlastních vlasech. Slyšíš? Když autobus stojí na zastávce, dolehne k tobě zpěv ptáků. Pak se rozezvoní dveře, a jede se dál. Jedna noha na zemi, druhá opřená o sedačku před tebou.
Dlouhý výdech. Sluneční paprsky ti hladí tvář. Za oknem je příjemně teplo.
Tvoje zastávka. Venku se zhluboka nadechneš. Tenisky obuté po dlouhé zimě - létáš?
Jednou jsi na sebe zapomněla. Teď už ale víš. Kdo je tvůj domov? Kde je tvůj domov?
Už jsem zase tady. Ještě jsem tady. A navždy tu budu. Sama v sobě.

Na jaře to vždycky začne.
Na pohotovost chodí lidi trpící pylovou alergií, co si myslí, že umírají na SARS, sanitky vozí pacienty, kteří se zranili během soulože na neobvyklých místech, na jednotce intenzivní péče končí mladiství zpití do bezvědomí, skauti popálení od táborových ohňů, motorkáři houfně vyrážející provětrat mašiny...
Každý rok sní o tom, že má od března do června dovolenou.
Každý rok tady od března do června trčí dvanáct hodin denně a –
„Doktore Snape, motocykl versus strom, budou tu do pěti minut.“
„Už jdu. Hepčí! Do háje, mě to dneska snad zabije.“
„Na tu alergii byste měl něco brát.“

„Opravdu půjdeš, Štětináči?" zeptal se znovu Sauron, svítě přitom ještě více svým okem.
„Půjdu, přišel si pro mne sám Mirek Dušín, takovou šanci už nemusím nikdy dostat."
„Graauá," odříhl si smutně Otesánek a v koutku oka se mu zaleskla slza.
„Tu máš, na cestu," přitočí se Ježibaba a podává tác plný perníčků.
„Ty už nemůžu, jsou prý plné kalórií."
„Nechte jej, třeba si pro vás taky někdo někdy přijde. Nová vyhláška hovoří jasně, každý může dostat druhou šanci," pronese tiše správce stanice.
„Jo jasně, druhá šance," odplivne si Voldemort „taková konina, jedinou jistotu máš tady. My se odtud určitě nehneme."

Bouře zuřila.
Blesky blýskaly, hromy hřměly a sníh ve formě ostrých mrazivých hrotů ani tak nepadal, jako se vrhal střemhlav.
Nevrlý kůň, nesoucí nevrlého jezdce, pohodil hlavou.
Jezdec něco zavrčel a zvíře se dalo na další pochod. Pomalý a neochotný.
Druhý jezdec, na bujném, nyní značně zplihlém běloušovi, počasí snášel podstatně hůře. Klepal se, naříkal a patrně i brečel. Nakonec sjel z koně a zůstal ležet v závěji.
„Měl jsem tam být už přede dvěma dny! Umřu raději tady, stejně mě zabije!“
Jak se později ukázalo, neměl pravdu.
Ale na Slavnosti Jara to Marigold nestihl. Zato si uhnal epesní nachlazení.