DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

„Od rána tu sedí a pozoruje mě,“ snaží se netřást, šminky rozmazané.
Ukáže na prázdnou židli.
Mám-li sejmout, musím věřit.
„Jak vypadá?“
„To ho nevidíš?!“
„Popiš mi ho!“
„Červený oči, zadírají se mi pod kůži!“
„Chlap, ženská, strašidlo?“
„Po spánku mu teče krev, úsměv roztržený do šklebu. Podobá se tomu… Tomovi…“
„Tomášovi H., oběti autonehody?“
„Ale já za to tenkrát nemohla!“
Vybavím si nešťastníka, nadechnu se a stáhnu na sebe.

„Budeš tam mít ještě další kamarády, neboj se, zapadneš!“
Klepe se, když na něj zpoza dveří vyhlédne vychrtlý Jákob a do uhlova osmahlý Tibi.
„Nebo se seber a vypadni. Navěky!“

Otevřel jsem oči, a všude kolem byla tma. Nebylo před chvílí ráno? Však jsem byl na cestě do školy a…

Rozsvítily se reflektory.

Jsem na pódiu? Ve vzduchu byl cítit alkohol, avšak kolem mě ani noha. Vzhlédl jsem nahoru, jen abych viděl kameru, která mě snímá.
Z reproduktorů, které byly asi umístěné na pokraji pomyslných zdí se ozvalo: „Vážení a milí hráči, přeji vám hodně štěstí k tomu, abyste se dostali ven. Ale myslím, že tu ještě chvilku pobudete.“ Neznámý muž, se uchechtl a pak ztlumil mikrofon.

Přepadl mě strach. Svezl jsem se dolů na zem a začal usilovně přemýšlet.

,,Myslíš, že jít na karneval v tomhle kostýmu je dobrý nápad?´´ zeptala jsem se mého muže, který přikývl.
,,Já ti nevím, ještě tam budem... no víš za trapáky.´´
,,Neměj strach ženo má, je to dobrý nápad. Sousedi jdou za Pata a Mata.´´ Souhlasně jsem přikývla a nasadila si zadní část koně na hlavu.
,,Nemohla bych být aspoň ten předek?´´ zeptala jsem se.
,,V žádném případě, hlava rodiny jsem tady já!´´ vykřikl nahlas a nasadil si hlavu bílého koně. Já se ho chytla a jako kůň jsme naklusali do velkého sálu normálně oblečených lidí. ,,Já ti to říkala, jsme za trapáky.´´

ben. Sakra. Zase od prostředku slova.

du ben. Nenápadně připíšu začátek, jako kdyby nic.

jěste. Ne! Háček má bejt nad s a až nad tím druhým e!

jěště. Tak, toho prvního háčku si nikdo nevšime.

tudem. Oukej. Myslíš na to další slovo, takže to spojíš. Oukej. Supr.

__________amb
du ben jěště t_udem.

To vůbec nevypadá jako že neumím psát.
Nebo, že se můj mozek zarazil v první třídě a pořád tam vegetí.
Ne, tohle je v cajku.

DO PRDELE TO JE HNUSNÝ!

Oukej, je to škaredý, jdu to přepsat!

„Tak už jdeš? Co tam tak dlouho píšeš?“

„Ještě chvíli, jo?“

Únor 1970

Toho dne přišel táta z práce dřív.
“Tak, je to tady,” řekl, položil aktovku, posadil se ke stolu a dal si hlavu do dlaní.
Maminka mlčela. Venku se zvedal vítr, začínala další z nekonečných zimních vánic.
“Kluky z vývojovýho povyhážou všechny,” pokračoval táta. “V pondělí začnou kádrovat u nás.”
“Třeba to dobře skončí?” řekl jsem nesměle. Hloupý čtrnáctiletý kluk.
“Tatínek se znal s Dubčekem,” poznamenala maminka jako by to byl rozsudek.
“Vždyť to byl náš soused,” vyhrkl jsem. Oba rodiče se na mě podívali, otec lítostivě a maminka se zvláštním, něžným výrazem.
“Běž do svého pokoje,” řekla mi.

"Už bude duben." povzdychne si Veronika a založí spis do správného regálu, správné přihrádky a pod správné písmeno.
"A my tu ještě dlouho budem, jestli si nepohneš." podotkne Matěj a udělá totéž s jiným spisem. Na tom je datum z roku 1769.
"Stejně tu budem dlouho, pamatuješ? Co na tom, jestli jich dneska roztřídíme 300 nebo 500?"
"Tři měsíce, Verčo, to už vydržíš."
Povzdech. Ví, že z toho ještě vyšli lacino. Hlavně proto, že si šéf nemohl dovolit nechtěnou publicitu, politik jeden. Ale rok v archivu se táhne jako žvýkačka. Hoří touhou sáhnout si zase na pořádnou práci.
Tři měsíce.

"Vítej mezi jezdectvem."
Chytil se svalnaté paže, jež se k němu seshora natáhla a pomohla mu po houpajícím se provazovém žebříku.
Obklopila ho tma.
"Au!"
"Malakas!"
"Dávej pozor s tím kopím, Kréťane."
Ne-tak-velký-Aiás-jako-velký-Aiás-ale-větší-než-malý-Aiás Aiás se s šeptanými omluvami nasoukal mezi ostatní válečníky.
V koni bylo horko a kvůli přítomnosti mnoha statných reků navíc ještě těsno a smrádno.
Ne-tak-velký-Aiás-jako-velký-Aiás-ale-větší-než-malý-Aiás Aiás začal klimbat a neprobudilo ho ani ráno, které s sebou přineslo Trójany uvádějící koně do pohybu.
Ne-tak-velkého-Aianta-jako-velkého-Aianta-ale-většího-než-malého-Aianta Aianta probudil až devět let očekávaný zvuk padajících trojských hradeb.
"Hele, tenhle náš mezek má být oběť Athéně, ne? A obětiny se pálej, ne?"

Emilka s očima navrch hlavy a s pootevřenou pusinkou naslouchala slovům slavné básně. Od té doby se toužila dotknout hvězd, a když se jí někdo ptal, čím chce být, až bude velká, odpovídala, že bude dobyvatelkou vesmíru. Nutila tatínka, aby ji naučil číst a nakoupil knihy o nebeských tělesech. Cestu do nebe přeťal učitel Jandák v první třídě. Vysmál se jejímu snu a vnucoval přesvědčení o místě ženy u plotny.
"Bude rok 1900," pípla Emilka, ale už ve svých šesti letech pochopila, že postavení žen nový letopočet jen tak nezmění.
K hvězdám nikdy neletěla. Stala se hvězdou sama.
Ema Destinnová.

Odhrne si z tváře vlasy slepené potem. Sípavě se nadechne. Potom se znovu napřáhne, naběračka zasviští vzduchem a odlomí kus kamene.
Kdysi měl krumpáč. Ten ale zničil už dávno. Kdyby tušil, že stavebniny budou zavřené dvacet let, udělá si zásobu. Může být aspoň rád za ten malý obchůdek s domácími potřebami, kterému se podařilo obejít nařízení.
Odštípne další kámen a mžourá do světla. Na vrásčité tváři se objeví úsměv. Dvacet let kopal tunel do vedlejšího okresu! Prý tam mají psa na dvojce a otevřená kadeřnictví.
Vystrčí hlavu ven z díry a zakleje.
„Cože? Okres Blansko?“
To radši zůstane, kde byl.

Noc je teplá, vzduch po dešti voní. Prohlíží si nebe poseté hvězdami a připadá si malinká.
„Jednou zmizí,“ ozve se za ní. Tiše, laskavě.
Překvapeně s sebou trhne, ale neotočí se. Pomalu přikývne.
„Všechno jednou zmizí.“

Je toho tolik, o čem by mohla vyprávět. Jak kdysi věřila, že svět je věčný. Že život nikdy neskončí. Že každý z nás je milovaný a že za to stojí. Ale proč o tom mluvit?

Pomalu se otočí, potmě vyhledá její dlaň, v zoufalé touze nebýt sama. Nechá se přitáhnout do objetí a zhluboka se nadechne.
Na malou chvilku je svět zase v pořádku.

"Já ten Adis nesnáším!" bouchla jsem pěstí do stolu. "Nefunguje mi zarovnávání do bloku. A zrovna dneska dělám odůvodnění na plaťák na čtyři stránky. To bude super, dělat zarovnávání mezerníkem u každého řádku."

Kolegyně odchází a po pár minutách přináší oběma čerstvou kávu.

"Dík," pípnu a dávám se do práce. Po třech hodinách mám hotovo a předávám vedoucí ke kontrole. Následnou úpravu podle pokynů už dělám na autopilota.

"Tak, konečně hotovo," oddychnu si.

"Chvátáš domů?" ozve se vedoucí od dveří. "Petře se to nezdá a ještě tam budem něco dopisovat a měnit pořadí odstavců."

"Další kávu nebo panáka?" navrhne kolegyně.

Fregata ukrajovala šedou hladinu. Vodící linka pobřeží ztracená v nekonečnu. Dny zmíraly v mlžném oparu. Jeden jako druhý se zemdleně míhaly v kruhu týdnů. Zima na hraně své vlády se nevzdávala trůnu. Mrazivými prsty drtila první příslib předjaří. Ocelový plášť dusil střípky umírajícího slunce.

Lodní zvon hlásil počátek ranní hlídky. Frances vyšla na palubu. Lezavý chlad pronikal do morku kostí. Těžký svrchník si přitáhla ke krku. Střapatý psík jí poposedával u nohou.
“Dobré ráno, madam.”
Odpověděla na pozdrav kývnutím. Očima se snažila proniknout tmou. Mlha ji umocňovala. Ticho sklonku noci rušilo jen skřípění lan. Zdánlivý klid. Ostražité tušení.
Nebyli sami.

Pozdě v noci a brzy nad ránem nastává magický okamžik, kdy se spojí snění se vzpomínkami. A také s předtuchou věcí příštích. Sedím na verandě lesního srubu v tichu noci. Je to poslední noc starého života. Poslední osamělá noc. Zubatá hradba lesa nad rybníkem jemně šumí. Z lesů sálá vlhký chlad nadcházejícího rána. Hladina rybníka se pozvolna barví nachem. Chuchvalce mlhy se drží v rákosí. Dávají tušit, že nastává ta podivná hodina, kdy i neživé věci kolem nás získávají nazpět svoji duši. Bdím společně s němými v melancholické zádumčivosti. Ještě chvíli si podržím v srdci tento okamžik. Než Ledňáček přiletí.

Kvalitní spánek je umění. Má-li spánek k něčemu být, má-li přinést skutečnou úlevu od starostí každodenního života a dodat novou energii, je potřeba se na něj řádně připravit.
Spát se musí jít s plným žaludkem, aby jednoho nevzbudil předčasně hlad.
Také hygiena je důležitá. Nikdo nechce, aby ho z hlubokého spánku probudilo svědění.
Než ulehli do měkkého voňavého lože, zkontrolovali, že provedli všechna nezbytná opatření proti jakémukoliv předčasnému vytržení ze snů.
„Půjdeme na tu sousedovu oslavu?“ zeptal se pozorný manžel a začal nastavovat budíka.
„Blázníš? Nastav ho až na květen, v dubnu mě z pelechu nikdo nedostane!“ zabručela paní Medvědová.

Těžko soudit, co si původně pod e-Hřbitovy Jakub Nýra představoval (jeho pozdější výpovědi se měnily jak barva chameleóna pobíhajícího po duze), ba nejpravděpodobněji mu šlo v rozjitřené době První světové epidemie jen o rozfoukání doutnajícího mezigeneračního konfliktu, když svůj nápad obratem spojil s perspektivou impozantní výstavby bytů pro mladé rodiny.
Nikdy nikdo zřejmě nerozklíčuje, zda a jaký byl podíl vyslovené idey na strmém vzrůstu úmrtí naočkovaných seniorů, posbíraná svědectví byla později – když už digitalizace míst posledního odpočinku posbírala politickou a mediální podporu a dostávala jasnější kontury – označena za neprůkazná, subjektivní a kýčovitá.
„Jestli už tam budem, tak nás přece nevyhrabou!“