DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

„Co s námi bude?” Connor ležel Kevinovi na hrudníku a zíral do neurčita.
„Jak to myslíš?” potřásl nechápavě hlavou Kevin.
„Kde se vidíš za týden? Za měsíc? Za pár let? Tohle nevydrží věčně. Až to naši rodiče zjistí...”
„Za týden určitě ještě budeme tady,” řekl Kevin vyhýbavě.
„To ano. Ale pak? Nemůžeme v Ugandě zůstat věčně.”
„Nemůžeme?”
„Já nevím. Nevím, jestli tady chci zůstat.”
Kevin si povzdechl: „Věděli jsme, že to nebude jednoduché.”
Vtiskl Connorovi jemný polibek na čelo. „Vím, že musíme myslet na budoucnost. Ale teď jsme šťastní a na to nesmíš zapomínat. Nenech si to protéct mezi prsty.”

31. prosince 1975
Celý den jsem se nemohla ubránit bilancování. Byl to těžký rok. Verunka roste hrozně rychle. A máme nového prezidenta. Toho nejpříkladnějšího. Dostatečně poučeného z krizového vývoje.
Začíná poslední čtvrtstoletí. Budou tu soudruzi ještě na jeho konci? Vstoupí s námi do nového tisíciletí? Na věčné časy...
Láďa většinu dne střílel. Vím, že taky bilancuje. Chybí mi. Chybí mi ten, kým byl, než ho zničili.
Vstupujeme do posledního čtvrtstoletí. Láďo, budeme takto žít ještě na jeho konci?

---

Volební lístky z roku devadesát měla pečlivě uschované jako posvátný důkaz. Ale třetího tisíciletí už se nedožila. O dva roky a den.

Je to jako neustále balancovat na hraně propasti.
Jak to všechno Bůh může dopustit?
Jaký Bůh asi musí být, když nezabrání tomu, aby se dělo tolik zla?
Je teda vůbec nějaký Bůh?

Občas mívám příjemný pocit jistoty a bezstarostnosti, kdy jako by se mi podařilo poodejít od srázu. V těch chvílích si jsem jistá. Nepochybuju. Ale tenhle pocit nikdy netrvá věčně.
Protože tohle asi patří k přirozenosti lidí. Nebo alespoň některých. Stojíme nad propastí, hledáme rovnováhu a trochu jistoty, bojujeme s vlastními pochybnostmi.
Myslím, že si tam ještě postojíme.

Dokud nepohlédneme Bohu do tváře. Teprve tam si budeme skutečně jistí.

V každém závanu větru byla hrst ostrých ledových krystalků. Catherine se po kotníky bořila do černého sopečného prachu. Okraje mraků postříbřilo ukryté sluncem. Někde za obzorem šuměl oceán. V potoce zurčela voda. Všude okolo se tyčily majestátní kužely dřímajících sopek.
Prostě příjemné islandské odpoledne. Klidně by tu stála věčně.
Dříve nebo později se bude muset otočit. Podívat se na jiný tyčící se objekt. Obrovský válec a v něm díky komínovému efektu bezpečně chlazené servery. Napájené geotermální energií.
Catherine byla správkyní obřího epitafu.
Miliardy lidí převedených do digitální podoby.
Když je před lety uploadovali, nikdo nepředpokládal, že tam zůstanou tak dlouho.

To, co Hagrid uviděl na obrázku madam Prýtové, mu nedalo spát. Doslova.
„Tý žoužele si kromě mě nikdo jiný nevšim,“ svěřoval se pochrupujícímu Tesákovi. „To hrozí vobřím průserem. Pokud je to teda dovopravdy to, co si myslim. Musim si to prohlídnout pořádně. A rači hned. Aby tam ten mrňavej prevít ještě ráno byl. Aby von někam neutek.“
Hagrid rázně odhodil pruhovanou peřinu, popadl hůlku maskovanou parapletem a polohlasně si zopakoval „lupu“ - jednoduché kouzlo, které ho naučil bývalý hajný Ogg. Hodilo se, když potřeboval nějakému zvířeti vytáhnout třísku nebo klíště. Zabouchl dveře hájovny a vydal se teplou letní nocí k hradu.

Poučena chytřejšími (čti dřívějšími) matkami jsem se poctivě připravovala na drama s růstem zubů. A. začal ve čtvrtém měsíci slintat jak bernardýn, takže jsme nakoupili kousátka a čekali bezesné noci. Zuby, pohroma huby, no ne?
Kousátka se nekonala (nedá se to sníst, to nechci) a bezesné noci taky ne. Kdepak, nejsme venku. Nenamáhej se s kontrolou. Ještě tam budem.
První zub se mu vyklubal den před dovršením 11. měsíce (přesně na moje narozeniny).
Mezi horními řezáky by mu sice nejspíš projel tank, dvojky dole se někde ztratily a místo nich má asi špičáky, ale měl to lehký. A my taky.

"Co tady kutíte?" zeptal se Gustlík dvou vojínů páčících generálovy dveře.
"Generál nás k sobě zavolal, ale dveře jsou zamčené a nikdo se neozývá!" odpověděl jeden.
"To chcete vypáčit neprůstřelný dveře pojistkou od granátu?!"
"Jde to ztuha, ale už tam budem."
Gustlík to nekomentoval, odstrčil vojíny a vytáhl zpod rohožky klíč.
"To bychom tu stáli ještě na fýrerovy narozeniny! Takhle se to dělá."
Vtrhli jsme do pracovny. Velitel stál uprostřed.
"Jelikož nemůžu svěřit tajnou akci někomu, kdo neumí ani otevřít dveře, jak to poslouchám, svěřuji velení akce Gustlíkovi. Jde jenom o to, najít navigačního experta, který se ztratil v lese."

"Andulky, vaše mladé jsou právě ve věku, kdy by se měly naučit, co
potřebuje vědět dospělá andulka. Proto začneme s výukou.
A dávejte pozor, Coco spadla do koupele."
"Co musí umět dospělá andulka..." říkal si Honzík.
Něco mu pípal Pepík.
My jsme začali googlit.
...
Po chvíli googlení jsme sestavili 5 věcí:

1. říct si o potravu
2. vyčistit si peří
3. dostat se k koupeli
4. nezlobit
5. najít cestu na stůl a do klece.

Andulčata se začala hádat o koupel.
"Nech mě..."
"Ty mě nech..."
"STOP! Takhle to nejde. Jak dlouho tady budeme?!"
"No to nevím, ale ještě tam budeme dlouho," povídá Ferdíkovi Pepinka.

Jak se Brandy původně mateřství bránila, ze svých prvních vajec byla unešená.
Dvě byla šedomodrá, třetí do žluta a čtvrté, menší než ostatní, bylo nazelenalé.
Nikdo nikdy neměl krásnější vejce!
Norgard, její druh, hrdostí povyrostl. Díky tomu menšímu věděl, že už v první snůšce budou mít dračinku!
Brandy se nemohla dočkat. Vejce zahřívala různobarevnými plameny, broukala jim, zpívala.
Když ji ovšem její matka Arinbjorg už potřetí nachytala, jak do vajec opatrně, ale s jasným úmyslem spárem dloube, neudržela se.
„Brandy… eh… Gullveig! Nech ta ubožátka na pokoji. Nemohou se vylíhnout, dokud nedorostou!“
Ledva odešla, zkusila Brandy duhový plamen. Co kdyby?

"Trvá to už celkem věčnost," ohrnul nos učeň.
"Vskutku," odpověděl klidně mistr zlovec.
"Tak co s tím uděláme?"
"My?" odvětil klidně mistr. "My neuděláme vůbec nic."
Učeň si odevzdaně povzdechl.
"Musíme počkat, až jim dojde elektřina..." pokračoval mistr.
"..do té doby se musíme schovávat," dokončil učeň posměšně.
"Na schovávání není vůbec nic špatného, dokud ti zachraňuje život," řekl přísně mistr zlovec.
Učeň protočil panenky a koutky úst dal najevo své pohrdání.
"Až bude tvůj výcvik dokončen, vyrazíme na lov."
Mladíkovi přejel po tváři úsměv naděje.
"Ale učíš se dost pomalu," pokračoval mistr, "takže tu nejspíš budeme schovaní ještě pěkně dlouho!"

Jaro probouzelo rozporuplné pocity nejen u alergiků.
Sluj rozechvívalo táhlé vytí.
Na kamenech zacvakaly drápy.
Pak se objevila šestice planoucích očí.
Persefona si povzdechla, když ji ovanul trojnásobný psí dech se sirnými podtóny.
„Nemůžeš jít se mnou,“ vysvětlovala Kerberovi, který do ní začal strkat čenichy.
Jedna z tlam zapískala červeným míčkem.
„Tak dobrá,“ řekla Persefona a odhodila míček do jeskynního systému.
„Přece jen tě tvá pravá láska dokáže zdržet v podsvětí,“ prohodil hlas ze stínů.
„Pustil jsi ho, protože jste oba smutnili a nedokázal vás zachránit ani legendární míček?“ odvětila Persefona a podala manželovi ruku.
Jarní déšť venku vystřídala chumelenice.

Bylo, nebylo…To už tady jednou bylo. Uvidíme, co z toho bude. Bývávalo líp. Bude hůř? Bude líp! Co bylo, bylo. Co není, může být. Buď jak buď, bude to buď-anebo. Už aby to bylo. Jak je? Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Co jsme my, budete i vy. Být či nebýt, toť otázka! Buď v klidu, nějak bylo, nějak bude. Už tam budem…Nic to není. Nebuď labuť. Jsem tu pro tebe. I jako bývalka mám budoucnost. Možná, kdybych tenkrát byla bývala…To by bylo něco! Ale co, jsem, jaká jsem a jiná už nebudu. Je to prostě tak.

„Tak už nejsme v pytli,“ s úlevou sdělil Ansel po tom, co zkontroloval nově nalezivší ukradené zásoby.

„Obávám se, že ještě v tom tvém pytli zůstaneme,“ odvětil Conroy s pohledem upnutým k horizontu.

Vzduchem zaznělo hvízdání různých tónů o rozličných délkách a zabarveních.

„Ďáblovy píšťaly,“ vysvětlil Conroy.

„Ďá… co?“ nechápavě brebtal Arden.

„Tam dole je země protkaná vymletými tunely a dírami. Jednou za čas jsou jedovaté výpary a vřící pára explozí nahromaděného tlaku vyvrženy ven. Fumarola ale vypudí z děr i všechnu havěť, která tam žije. Pískání je předzvěst. Nemáme moc času. Musíme pryč.“

Na obzoru se objevil jemný opar.

Když položíš ucho k zemi, uslyšíš kosti mluvit. Musíš odebrat zeminu, očistit zbytky kamínků a trav, pohlédnout do očí těch, co chodili po zemi před námi.
Mrtví nemluví, tvrdí se.
Pravda, neřeknou nám, jak žili. Avšak můžeme číst mezi řádky, mezi kostmi, jak zemřeli.
Pohřbili nás s poctami a láskou, zašeptali kosti. Starali se o nás, i když jsme se nemohli hýbat. Milovali nás, i když jsme nesbírali, nelovili, nepracovali.
Nevěř tomu, že minulost nám nepatřila, že nás nechali zemřít v pustinách. Vždy jsme tu byli a vždy tu také budeme.
Lidé jsou lidé, v celé své lásce a nedokonalosti.

Zatoulal se do vzpomínek. Nešlo se jim vyhnout. Když je člověk tak zoufale osamělý, jako Lan Xichen vzpomínky jsou jako jed. Pomalu prostupují žilami, otravují tělo a sžírají mysl. Přesně tak to cítil.

Přesto je nedokázal opustit. Slyšel z venku nějaký hluk. Doléhal k němu zbědovaný hlas, který říkal: „Neodejdu!“ a „Neopustím Zewu-Juna,“ ale doopravdy se jej nemohl dotknout. Protože i když mu nějaký slabý hlásek vzadu v týle říkal, že coby vůdce sekty by se měl alespoň podívat, co se děje, nedokázal přehlušit A-Yaův hlas, když mu říkal: „Děkuji, Zewu-June.“

Ještě nedokázal odejít. Ještě chvíli ve vzpomínkách musí být…