Moje články

Fandom: Crossover Harry Potter a Torchwood
Poznámka: Děkuju, bylo to skvělé!!!

Pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes… To je sice hezké, ale co ti zemřelí…?

„Moje káva je prý nejlepší na světě. Ochutnej,“ hrdě prohlásil Ianto a pohladil kávovar.
Remus se mírně usmál. „Dávám přednost horké čokoládě.“
A potom Ianta naučil, jak ji správně připravit.
Toshiko a Tonksová se v koutku tiše hihňaly. Od pracovních záležitostí se už dávno posunuly k zajímavějším tématům. Například k probírání mužských předností.
Severus s Owenem to všechno skepticky sledovali a posléze uspořádali soutěž o nejcyničtější poznámku. Studnice jejich cynismu nevyschla ani po dvacátém kole.

…I těm se daří dobře. A tak to má být.

Fandom: originální
Poznámka: čísla na začátku nepočítám, číslo v textu ano. Ten časový údaj jsem počítala jako jedno slovo. Kdyžtak jakkoliv přepíšu. :)

Pokud vás nepolíbí můza hned, řiďte se následujícími příkazy:

1. Večer nemyslete na nové téma, dělejte spoustu jiných věcí.
2. Ráno nemyslete na nové téma, dělejte spoustu jiných věcí.
3. Odpoledne si zkuste téma na chviličku vybavit. Žádný nápad? Pokračujte k bodu 4.
4. Večer se zamyslete.
5. Vyzkoušejte volné asociace.
6. Projděte veškeré fandomy, na které si vzpomenete. Pořád nic?
7. Pokud není po jedenácté, nemyslete na to a dělejte spoustu jiných věcí.
8. Po jedenácté zasedněte k počítači. Ohryzejte si nehty, prý to pomáhá. Nic?
9. Nejpozději ve 23:40 opravdu, ale opravdu začněte něco psát. Cokoliv.
10. Totální kravinu na originální fandom, nejlépe. Modlete se, ať to stihnete!

Fandom: Originální
Poznámka: BJB :D

Ona prostě milovala čaj. Ovocný a hlavně pořádně sladký, samozřejmě. A vlažný. Kdepak horký nebo dokonce vařící... Kdo to kdy viděl. Něco takového by nepila.
Kdykoliv narazila na nějaký obzvlášť dobrý, nemohla se od něj odtrhnout. Prostě to nešlo. Neustále kroužila okolo a snažila se k němu dostat co nejblíž. A dařilo se jí. Lidé rádi nechávají svůj čaj nedopitý. A tak se z něj mohla těšit ona. Přiblížila se, jak to nejvíc šlo, a obřadně usrkávala. Ale když si vychutnáváte něco tak výtečného, snadno zapomenete na opatrnost…
Malá muška prostě milovala čaj. A jednoho dne se v něm utopila.

Regila trpí regulérní grafofobií a proto každý pokus o povídku a každý článek na livejournal rodí ve velkých bolestech.
Regila se o DMD dozvěděla už loni, od přátel z lj. Poctivě očítala, protože je chronický čtenář, ale neodvážila se připojit.
Regila někdy na podzim pochopila, že drabble je pro ni ideální forma psaní, protože toho nemusí psát moc. :D Proto do toho letos šla.
Regila komentuje velice nepravidelně.
Regila vlastní šíleného kocoura a má nutkavou potřebu to sem napsat.
Regila děsivým způsobem jede na Torchwood vlně a už s tím otravuje i sama sebe.
Regila netuší, proč pořád začíná svým jménem. :D

Téma: Učení mučení

„Prosím, prosím, už mě to nauč! Už jsem dost veliký!“
„No, já nevím. Doma ti přeci říkali, že máš ještě pár let počkat.“
„Nikdo se to nedozví!“
„Jistě, stejně jako o těch ukradených jablkách. Chlubil ses jimi po celém Kraji!“
„Ale to už je dávno, to už si nikdo nepamatuje.“
„Tak dobře. Ale jestli mi zas někdo bude říkat, že tě jenom kazím…! Zkus to. Ale pomalu!“
Chrchly, chrchly, prsk.
„Řekl jsem pomalu! Vychutnej si to.“

Pro malého Pipina nebylo zrovna jednoduché naučit se správně kouřit dýmkové koření.
Ale vědomí, že se vyrovná Smíškovi, za těch pár záchvatů kašle stálo.

Fandom: Pán prstenů

Fandom: Pro oči barvy morionu - povídka od Bilkis
Poznámka: Věnováno překvapivě Bilkis. Díky za krásný zážitek.

Co cítíš?
Bolest?
V první chvíli tě to zcela ochromilo.
Dalo by se to přirovnat snad jen k výbuchu supernovy.
Myslel sis, že jsi připravený?
Ale jak se připravit na něco takového?
Všechny ty dávno zapomenuté nebo nikdy nepoznané pocity.
Zaplavily tě jako vlna.
Jak se s nimi porvat?
Bylo to tak silné, že jsi nejprve nedokázal rozlišit nic konkrétního.
Až později, když odezněl první nápor a když pominula fyzická bolest, zjistil jsi, že to nejsilnější, co cítíš, je strach a láska.
Bojíš se co bude dál?
Zůstal ti Max.
Bude ti to stačit?
Nebo jinak.

Budeš stačit ty jemu?

Fandom: Noční strana
Poznámka: Věnováno Lejdynce, protože mi do toho krásně kecala. :D Obsahuje drobný odkaz na její drabble na téma Sedmikráska.

Autority uspořádaly ples u příležitosti jmenování nového Dohlížitele Noční strany. Osobně si myslím, že mi to udělaly naschvál. Jsem to totiž já.
Dostavil se veškerý výkvět Noční strany. Jessica Sorrow, vykazující podezřelou míru příčetnosti, Julien Advent, který se okolo ní přičinlivě motal... Dokonce i Alex Morrisey se ukázal, s Agátou na rameni. Nejspíš si mě chtěl vychutnat.
Suzie se vymluvila, že musí nachytat šváby těm masožravým sedmikráskám. Na takovou akci by ji nikdo nedostal.
Nebo...?
*
„Suzie! Co ty tu děláš? Přišla jsi rozpoutat třetí světovou?“
„Ne, Taylore. Jen vím, jak miluješ plesy. A my příšery přece musíme držet při sobě.“

Fandom: Originální
Poznámka: Nevím, jak moc je to ve skutečnosti děsivé, ale holt BJB...

Nikdy bych nevěřil, jak může být ticho strašlivý. Vždycky jsem po něm toužil a nikdy se mi ho nedostávalo…
Ticho a klid. Teď je ho až moc. Zatraceně moc. A já se o něj přitom už dávno neprosím. Tak už to asi chodí, nakonec dostanete něco, co už vůbec nechcete.
Jo, samozřejmě je tu taky tma. Hnusná, všudypřítomná, absolutní tma.
Ale sakra, samozřejmě, že se tmy nebojím, už dávno ne. Jen je jí prostě zatraceně moc.
Myslíte, že tohle je děsivé? Tak to nevíte o hrůze a děsu vůbec nic.
Děsivé je totiž to, že se nemůžu pohnout.
Děsivé je to, že se dusím, že cítím obrovský tlak na hrudi a že už začínám propadat panice…
Dokud si nevzpomenu, že dýchat vlastně nepotřebuju.
Zatraceně děsivé je, že budu stále při vědomí a nejspíš mi z toho hrábne úplně definitivně.
Abych nezapomněl, děsivé je i to, že mě hlína šíleně škrábe v očích, kdykoliv se zapomenu a otevřu je. Zapomínám se často. Možná naivně věřím, že jednou uvidím světlo, až je otevřu. Taková blbost!
Ale momentálně mi připadá naprosto nejděsivější, že se ani nedozvím, jestli mi na tom zkurveným hrobě rostou aspoň ty sedmikrásky, jak jsem si vždycky přál! Fakt smutný.

Fandom: Alternativní kavárna Torchwood
Poznámka: Preslash. Navazuje na všechny předchozí. :) A nedáme si pokoj a nedáme...

Nakonec tam proseděl několik hodin. Vdechoval sladkou vůni mandlových dortíků, které Ianto pečlivě skládal na tác, popíjel všemožné variace na kávu, vyprávěl, vtipkoval, důmyslně flirtoval… zkrátka byl okouzlující jako obvykle.
A Ianto… byl prostě Ianto. Zdvořile přátelský, mírně rozpačitý, ale hlavně velice fascinovaný.
Čas znatelně pokročil, hosté v kavárně se střídali, jen Jack zůstával. Až byl úplně poslední.
„Promiňte, pane, mrzí mě to, ale už budu muset jít. Víte, čeká na mě přítelkyně,“ vypravil ze sebe Ianto nervózně.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se podezřívavě Jack.
„Lisa.“
Mandlové dortíčky najednou nevoněly tak sladce.
Jack si frustrovaně povzdechl. Tohle bude ještě zajímavé…

Poznámka: AU. Za vznik této fantasmagorie patří mé díky Lejdynce a Saphiře! Dííík. :)

Uvnitř ho do nosu udeřila lahodná vůně kávy. S nostalgickým úsměvem zamířil k pultu… a potom ho uviděl.
Chvíli jen nehnutě stál a snažil se vzpamatovat. Nejspíš vidí jen to, co chce vidět. Ale stačilo přijít blíž a poznal, že se nemýlí. Nepochybně to byl on, úplně stejný…
Jeho úsměv byl profesionální, ale přesto hřejivý.
„Co si dáte, pane?“
„Presso. Od tebe jedině presso,“ vypravil ze staženého hrdla.
„A tenhle zákusek.“ Pořádná kalorická bomba mu snad pomůže překonat ten šok.
Když ho Doktor vzal do alternativní reality, očekával opravdu cokoliv… Jenom ne Ianta, obsluhujícího v útulné kavárně s názvem Torchwood.

Téma: Kluci nepláčou
Fandom: Originální
Poznámka: Asi slash a BJB...

„Ty pláčeš?“
„Ne! To je ten déšť!“
„Ty pláčeš?“
„Ne, to je voda ze sprchy, nevidíš?“
„Ty pláčeš?“
„Ne! Potí se mi oči!“
„Plakal jsi!“
„Ne! To ta cibule! Proto mám červené oči.“
„Neplakej…“
„Nepláču! Mám jenom rýmu, proto popotahuju!“
„Pláčeš…“
„Nech mě být! Nikdy nepláču.“
„Hele… jsem tady. Víš, kdyby ses chtěl třeba vyplakat.“
„Dej mi pokoj, nebudu bulet!“
„To nic, to bude dobrý.“
„Nebrečím, nemusíš mě utěšovat.“

Věděl jsi, že lžu? Že jsem vždycky lhal? Plakal jsem. Samozřejmě, že jsem plakal. Poznal jsi to?
Tvoje dotazy mě otravovaly. Teď pláču a nikdo se neptá.
Pláču o to víc.

Poznámka: Slash. BJB... Já vím, já to teda vedu, už potřetí na nejposlednější chvíli... :)

Samozřejmě mám spoustu důvodů k tomu, abych si stěžoval. Nejspíš i k tomu, abych z toho bytu hezky rychle odešel. Většina lidí by to nejspíš udělala potom, co by našla tu hlavu v lednici...
Náš byt už připomínal skládku, střelnici, feťácké doupě (na něco jsou zkrátka i nikotinové náplasti krátké), zubní laboratoř, chemickou laboratoř, milion jiných laboratoří... a pitevnu! Proč se trmácet až do nemocnice, stůl máme doma také! Málem jsem se tenkrát na ten stůl elegantně svezl a pitva mohla být prováděna i na mně.

Skoro každý už by to zabalil. Jistě. Ale ne zamilovaný blbec s dobrodružnou povahou.

„Jak jsi mohla! Prodávala jsi své tělo! Ani jsi mi o tom neřekla! Už si tě nemůžu vzít, pošpinila bys dobré jméno naší rodiny.“
„Je to už dávno, neměla jsem na výběr!“
„Nechci nic vědět! Už tě nebudu poslouchat, jsi jen prolhaná děvka! Vypadni z tohoto domu!“
„Ach lásko, nedělej to! Nemůžu bez tebe žít!“
„VEN!!!“

Setřela slzy a hrdě odcházela. Ona si zachová svou čest! Fernando netuší, jaké to bylo! Musela se přece postarat o chromou matku i slepou sestru. A proč jí vyčítá, že mu nic neřekla? Jak by mohla? Vždyť paměť se jí začala vracet teprve nedávno!

Tatínek se s maminkou hádá, ale mně přinesl Kinder vajíčko.
Tatínek se s maminkou hádá, ale půjčil mi fixky.
Tatínek se na maminku mračí, ale vzal mě do Národního muzea.
Tatínek s maminkou nemluví, ale mě vzal i do technického muzea.
Tatínek s maminkou není, ale přinesl mi knížku s dinosaury.

O tatínkovi se nemluví, teď mám nového tatínka.
Můj tatínek mě nechce?
Svého tatínka už nechci. Svoji příležitost promarnil.
Svého tatínka už neuvidím?

Můj tatínek je najednou všude. Ve snech, myšlenkách, ve vzkříšených vzpomínkách.
Vesmír nám chce občas vrátit dávno ztracené a nezajímá ho, zda o to někdo stojí...