DMD č. 4. pro 4. 4. 2015. Téma: Mrkev v zimě

Dělala jsem to nerada, ale vy byste se snad na mém místě zachovali jinak?

"Tak pojď, rodiče už spí."
"Jo, jdu za tebou. Ale je tu strašná tma!"
"Co si čekala, jsou dvě ráno...Máma má peněženku na nočním stolku, tak bacha."
"V klidu, ta se jen tak neprobudí."
Otevírám dveře do ložnice a sestra míří přímo k mámině straně postele.
"Rychle!"
"Jo...Au!!"
Ozvala se rána. Peřina se neklidně zavlnila.
"Pšt! Dělej! Seš nenápadná jak mrkev v zimě!"
"Jako co?"
"To je fuk, ber prachy a jdem."

Před barákem na nás totiž čeká týpek, co má vždycky bezva perník.

„Hlásí se rádio Abel. Dnes hledáme odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec – co dostane Jack Holden k narozeninám? Ptáme se Eugena Woodse, jeho životní lásky!“
„Jacku?“
„Ano?“
„Přestaň šaškovat.“
„Ale naše posluchače to zajímá.“
„Pokud na tom trváš, tak...“
„Neee!“
„Co?“
„Nesmíš mi prozradit, co dostanu. Pokazil bys překvapení.“
„Ptal ses.“
„Řečnická otázka, lásko, řečnická otázka.“
„Vážení posluchači, věřím, že si užijete následující song. A pro ty z vás, které to doopravdy zajímá, připomínám, že jediná věc, které je uprostřed postapokalyptické zimy dost a ze které se dá upéct něco jako dort je mrkev.“
„Nesnáším mrkev.“
„Tvůj problém.“

Libuška se rozhlížela zimním lesem. Maminka ji poslala do obchodu pro mrkev, ale každé škvrně přece ví, že pro ovoce a zeleninu se v zimě chodí do lesa. Dokonce je tomu ve Velké Knize věnovaná celá kapitola vyprávějící o Marušce a jejím setkání se dvanácti měsíčky. Tak proč se kvůli troše mrkve trmácet do obchodu. Rozhodla se tedy vydat směrem na Hůrku, koneckonců je na ní ohniště a klády na sezení, v létě tam byli opékat buřty. Uvažovala, kterého měsíčka o mrkev požádá, ale nakonec se rozhodla pro Duben, jarní mrkev je přece jen sladší.

A potom Libušku snědli vlci.

Říká se, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Víla to určitě myslela dobře a nemohla vědět, že přehlídka spodního prádla bude na poslední chvíli zrušena a nahrazena přehlídkou módní avantgardy.
Modely se střídaly, Kanibal trpěl, Liam se tvářil britsky, Designer byl zaujat a Matěj čekoval fejsbučík.
"A nyní jeden z nejlepších zimních modelů večera: Lydia, v bílem kožíšku s mahagonovými knoflíčky..."
Kanibal začal nadskakovat a šťouchat do zbytku skupiny. Všichni vzhlédli.
"V karotkovém kloboučku s až jarně zelenou ozdůbkou," dokončoval již do salvy smíchu moderátor.
"Já ji beru a dám si ji dušenou," křičel Kanibal. A byli vyvedeni.

Legends speak of a majestic god, a god who appears to mortals every century to reward one of his worshipers. It's well known myth, or so the travelers claim.

"Long fluffy white hair, dazzling red eyes and tall ears! that's what you look for!"

"You can wish for anything! ANYTHING!"

Kayle couldn't overhear that, and in the same time, couldn't hold his sarcastic thoughts about how absurd that sounds. He glares back at the travelers before adjusting his scarf.

He takes few steps.

The chitchatting stops.

His eyes widen.

A magnificent winged white figure slowly descends in front of him.

Je tu... všude kolem... nějak bílo... to je divé zem má být tmavá a plná živin (a červů fuj)... tohle je bílé, mokré a studené...
Co je to!? Sem přeci nepatřím!
Juj, a jak jsem vysoko...
Počkat cože vysoko?! A Jak to, že jsem naležato! Nemůžu snad růst naležato! To nejde! Bude mi špatně... Ne, už mi je špatně. Co když se pozvracím?
Co to plácáš?! Mrkve nezvrací!
Ale taky nebývají naležato a tak vysoko nad zemí...
Třeba jsem v mrkvovém nebi... To jsem si ale představovala jinak. A kde jsou všichni?!
Nemůžu tu být jediná!
Héj!
Je mi zima...

In winter you put your carrots in the sand. So they are kept fresh.
When a dwarf dies, you put them in the ground. So he is reconnected with the element he was made of and Mahal sees him and takes him to the Halls.
As Balin was retelling the famous tale about the great battle, Dís let her thoughts wander freely. She knew the story. The things Balin didn’t say.
They had to burn them. Burn the dead.
Frerin, Thrór... Fundin... and others.
But eventually... you eat even the stale carrots in winter.
Eventually... everyone will find the Halls.

Jeden únavný přesun následoval druhý. Jinak to nešlo. Kvůli šíleným podmínkám nedokázali ujít víc než devět kilometrů za den.
To, že je kopec tvořený prudkou bažinou, předpokládali.
To, že bažina v zimě zamrzne, taky.
Těšili se na to.
Její klouzavost, lámavost a následnou čvachtavost podcenili.
„Sem mrkef,“ prohlásil jeden z čerstvých rekrutů, padající naznak do vysoké vrstvy nahromaděného kapradí a do bezvědomí.
„Sem celer!“ hlásil druhý den, opakujíce podobnou činnost.
„Petržel,“ zavyl den třetí.
Den čtvrtý se zase vrátil k mrkvi.
Ostatní toho už měli plné zuby.
„Co máš prosimtě furt s tou kořenovou zeleninou?“
„Že sem jako mrtvej, kemo!“

Tlustá vrstva sněhu pokrývala zem už dva měsíce. Z počátku to nebyl takový problém, ale teď už nebylo lehké ulovit ani vychrtlého králíka a zásoby se tenčily. Koně na tom nebyli o moc líp. Nakonec jsme museli obětovat nákladního koně a rozdělit maso a zavazadla na zbylé dva. A taky něco z nákladu zanechat na místě. Chtěli jsme vyhodit i pytel mrkve. Maglor nám to nedovolil. Prý je v zimě potřeba zelenina. Podívali jsme se na něj jako na blázna.
„Tohle nepotřebujem,“ řekl jsem. „Nezasytí ani nezahřeje.“
„Mají pravdu,“ odvětil Maedhros. To bylo poprvé, co s námi v něčem souhlasil.

Toho, že náš kolega nesnáší mrkev v jakékoliv formě, si nešlo nevšimnout, přece jen, když vybíráte oranžové kostičky i z vývaru, neujde to pozornosti. Načež logicky jednoho dne přišla ona sázka mezi zbytkem kanclu, do roka a do dne, znáte to, ceny lákavé, sankce děsivé, nešlo odolat.
Následovalo mnoho, přemnoho pokůsů, nabídku salátu odmítl hned, dušenou poznal, dokonce i z burgeru ji vytahal... Zkoušeli jsme to vytrvale všichni, ovšem všechny pokusy byly ukončeny naprostým nezdarem.
Až pak mě konečně jednou v únoru, skoro na pokraji stanoveného limitu, osvítila múza stowattovou žárovkou...
"Ten dort je výborný, to je perníkový?"
"Ne. Mrkvový."

Pankrác se Zdiradem stavějí sněhuláka. Koule jsou na sobě již navršeny a zbývá dopracovat detaily. Pankrác vytahuje z kapsy mrkev a instaluje ji typicky jako nos.
"Tati, nemáš ještě jednu?"
"Ne, proč?"
"Jako pindíka."
Pankrác se chystá namítnout, že je to sněhulačka, avšak vzápětí mu dochází, že by Zdirádek chtěl tvořit ňadra. Naštěstí se mu vybaví vzpomínka z mládí.
"Zdirádku, budeme jiní frajeři, toho pindíka mu uděláme ze sněhu!"
A začne vzpomínat, jak tehdy spolužáci na koleji formovali sněhulákovi ztopořený úd.
A pokud se jim tvorba povede, tak bude muset Zdirádka zapřísáhnout, aby se jejich výtvorem rozhodně nechlubil doma Jenovéfě.

Na podzim v každé z bedýnek pečlivě uhladila písek.
Z pověrčivosti do něj prstem vyryla pár čar.
Aby moc nevysychal.
Aby v něm zelenina nehnila.
Aby se škůdci drželi dál.
S uspokojením sledovala, jak se zeleninový sklípek naplnil.
Nakonec na jeho vrátka pověsila svazeček jeřabin. Jen tak, protože se jí líbila jejich barva.
Vrátka vrzla pokaždé, když v zimě přišla. A prostor v zeleninovém sklípku se pokaždé trochu zvětšil, když do kuchyně odnesla dalších pár kousků.
Nad poslední mrkví si povzdechla. Bez mrkve ztratí polévka ten správný barevný akcent. A tak jí nezbývalo, než se začít intenzivně těšit na jaro.

Po předchozím fiasku si vzal do hlavy, že té věci s pitím přijde na kloub.
S obvyklou zarputilostí se zahloubal do všech dostupných materiálů a donekonečna vyslýchal největší opilce z řad svých bezdomoveckých kontaktů.

Ta správná (a toužebně očekávaná) příležitost se naskytla brzy.

„Tentokrát vím naprosto přesně, kolik toho mohu vypít,“ hučel mi do ucha.
Příliš jsem ho nevnímal. Prvorozené dítě nezapíjíte každý den.

O pár hodin později zachmuřeně pozoroval své zvratky, dekorativně se vyjímající ve sněhové pokrývce.

„Proč je tam mrkev, Johne? Nejedl jsem mrkev.“
„Vššššždycky je tam mržkev!“ zamudroval jsem s grácii ostříleného pijana a vrhl vedle něj.

...mrkev v zimě spí. Nebo je mrtvá. Vlastně mrkvá. V lepším případě stihla shodit semena, ve kterých teď přes zimu Chidr sní své zelené sny. Na jaře squattuje pod střechou základky naproti Vzořině oknu.

Letošní jaro vyhlíží spíš jako zima.
Mrkev si to myslí taky a hnípe ve sklepě - až po krk zaražená v písku.

Škoda, že Vzora žádný sklep nemá... Chudák mrkev tak musí sdílet komůrku (přesněji řečeno krabici) s cibulí a zkvašeným moštem. Chidr-opilec tam byl taky, jak Vzora zjišťuje o týden později, kdy mrkev vypučí (v prosinci) a vcelku nespravedlivě je degradována na žrádlo pro bezdomovce.

Zásoby masa, nasoleného i vyuzeného, špek, ve džbáncích vyškvařené sádlo, věnce klobás. Pytle mouky. Ve sklepě brambory, zimní jablíčka, v bedýnkách s pískem kořenová zelenina, v soudcích kysané zelí. Ve spíži na policích sklenice se zavařeninou a nakládanými okurkami, plátěné pytlíky s luštěninami, křížaly, sušené švestky a houby. Ořechy. V kuchyni voňavé svazečky sušených bylin a svazky cibule a česneku.
Srovnaná hromada dříví. Naškrobené cíchy a silné peřiny z husího peří. Bílé dny, černé noci a čekání na barvy. Nastřádaná slova, jež v létě nebyl čas říct, spousta příběhů k vyprávění a dlouhé noci k milování.
Tak se přečkává zima.