DMD č. 4. pro 4. 4. 2015. Téma: Mrkev v zimě

Kůň si odfrkl. Nesouhlasně pohodil hlavou na protest proti jezdcovu úderu bičem přímo do slabin.
Theon před dvěma dny opustil Zimohrad a nyní mířil předat poselství Noční hlídce na Zeď. Ramsay měl totiž další plán pro expanzi, pro to, aby se zavděčil svému otci, siru Boltonovi. Dozvěděl se, že Divocí překonali Zeď, a také jaké problémy nyní mají. Ideální toho využít. A kdo jiný by měl jednat s Jonem Snowem než jeho skoro-bratr z dětství, Theon?
Jel dva dny a dvě noci pláněmi pokrytými sněhem. Míjel zasněžené lesy, které spaly zimním spánkem, zasněžené domy a kouř z komínů. Byl blízko.

Asi nemá cenu nad počasím bloumat,
aprílové hrátky fyziky zkoumat,
ale nyní představme si prosím zajíce,
toho, jak malé děti milují nejvíce.
Všemi otvory lezou mu vajíčka,
za ouškem skví se oranžová čepička.
A pěkně všechno dáme do rovnice,
a to dohromady rovná se márnice.
Ptáte se snad proč, vážení?
On totiž také potřebuje krmení,
čokoládu a cukr rozdá dětem,
běhá celý den letem světem,
ale žádná dobrá mrkev na něj nečeká,
protože zima na cestě domů nijak nespěchá.
Unavíme tedy králíčka zběsilým běháním,
a znechutíme ho studeným kopáním,
protože co mrkev v zimě dělá?
Hezky pod sněhem vesele bělá.

Dobrý den, moji milí návštěvníci. Jsem potěšen, že vás války tunelových živočichů, ani vánice saharských písků neodradily od další návštěvy mých sbírek. Opravdu oceňuji, že vás kolega P. uvolnil ku pomoci s katalogizací sbírek.
Držte se, prosím za mnou, milí studenti.
Nehodlám se opakovat. Nebudete-li schopni se držet poblíž mne, pak ponesete následky. A můžete mi věřit, že úmrtí v mých sbírkách pojišťovna neproplácí.
Kam jdeme? Já jsem vám to neřekl? Přímo sem. Do oddělení pavouků.
Copak, copak, že byste raději dobývali mrkev v zimě, než sáhli na pavouka? Jak je libo. V roce 1970 zde byly opravdu hezké závěje.

Když jsem narazil u Klenčí na tu ubrečenou holku, palubní počítač ukazoval datum 25. 1. 1863. Nejdřív jsem v duchu zanadával na technika, který zase neopravil časoprostorovej čip, ale pak jsem se začal věnovat tý holce.

„Víte, musím domů přinést čerstvou mrkev, jinak se nesmím vrátit. A kde ji mám teď v zimě vzít?“

Nastavil jsem čas na rok 2010, příslušné GPS souřadnice a za chvíli už jsme stáli před domažlickým hypermarketem. Tý holce jsem koupil půl kila mrkve a pro jistotu ještě čerstvé fialky, jablka a jahody.

Nakonec jsem jí dopravil zpátky a odletěl. Na cestách časem zažijete lecos.

Ctibor nezpanikařil. Uvažoval, co by na jeho místě udělala myš Hryž.

Po snídani zatelefonoval na Hasičskou stanici a celou záležitost vysvětlil slonu Alfrééédovi, který tam šéfoval.

Alfréééd hned věděl, jak takové nebezpečí ošéfovat. “K záááhonku postavíííme hlííídku, ta všechno ohlííídááá. Kamaráde, klííídek, máááme dosti hlííídek.”

Maruška doma dělala všechno a stejně to bylo málo. Líná nevlastní sestra a zlá macecha jí úkolovaly od božího rána do nekřesťanských večerních hodin a zrovna si nadiktovaly, aby jim přinesla mrkev. Mrkev v lednu. Achich, to je fakt buranský. Kdyby šla aspoň pro jahody se šampáněm, dragon fruit nebo liči. Maruška se zvedla od stolu, vzala si peněženku a došla do Alberta. Jo, v konzumní společnosti není třeba ani jednoho měsíčka, aby si Macecha dala do nosu. Třeba zrovna tu mrkev. Ale chudák Maruška jen tak k chaloupce nepřijde, to aby si teď vzala hypotéku aspoň na dvacet let.

Vysoký, svetlovlasý muž bol jedinou postavou, ktorá sa vynímala na širokej prérii. Unavene zoskakoval z koňa, sadal si pod osamelý strom a púšťal sa do skromného jedla: kukuričné placky a bizónie mäso.

Načúval zvukom prérie a sledoval všetko naokolo. Len náznak, kúsok odpovedí. Kam zmizol? Kde je teraz? A je vôbec nažive?

Zahryzol do mäsa, a, hoci to bolo ťažké, musel si to priznať: pred dvoma dňami stratil jeho stopu a nedokáže ju znovu nájsť.

Cítil sa, akoby hľadal mrkvu v zime, ihlu v kôpke sena, sneh na púšti. Beznádej mu zväzovala hrdlo.

Môj milý Winnetou, uvidím ťa ešte niekedy...?

Sněhové vločky ladně vířily nad střechami Louvru.
Takové počasí hrabě Rochefort nepamatoval. Zimomřivě přešlápl.
Jeho muži si v úkrytu dýchali na ruce.

Konečně se dočkali.
Ani nevykřikla, když jí přitiskli dlaň na ústa.
„Máme ji prohledat?“
Královnina švadlenka vypadala rozkošně. Ten Gaskoněc rozhodně nemá špatný vkus…
„Netřeba,“ chopil se Rochefort příležitosti.

„Hrabě?“ Kardinál Richelieu se svraštělým obočím pohlédl na zmuchlaný kousek papíru. Jediné rychle načrtnuté slovo. „Čekal jsem ledacos, ale zrovna MRKEV?“
„Vaše Eminence, určitě je to heslo nebo tajná šifra…“

Constance vzdychla. Bylo jasné, že se pan Bonacieux i tentokrát bude muset namísto mrkvového koláče spokojit s kapustovou polévkou…

"Hele, Koší, proč dávají do našeho žrádla to červené?"
"To je mrkev, Želví. To aby ti líp fungovala střívka."
"Moc dobré to není."
"Hele, buď ráda, že ti nekručí. A že jsi v teple. Podívej se ven, jak tam sněží!"
"Jé, támhle někdo stojí a má místo nosu mrkev!"
"To je sněhulák, Želví."
"Hele, támhle se potácí další sněhulák s mrkví místo nosu."
"Hrome! Reverend Barnaby! Tomu ale musí být zima!"
"Hej, reverende, pojď se ohřát!"
Zasněžený reverend vklopýtal do dveří. "Děkuji, malí přátelé! Zachránili jste mi život."
"Rádo se stalo. Nedáš si s námi trochu kočičího žrádýlka s mrkví?"

Byla jednou mrkev, která se probudila v zimě a vylezla, ale nevěděla, co je co. Nevěděla, co je sníh, jelikož mrkve vylezou až koncem léta. Po pěti dnech šel kolem chlapeček a divil se, proč je tam mrkev, a kolem samý sníh. A ten chlapeček ji odnesl ukázat mamince a tátovi, mrkev byla v domku a líbilo se jí tam. Chlapeček prosil maminku, jestli by si mohl mrkvičku vzít do postele a maminka říká, ale za měsíc ji dáš, kde byla. Za měsíc řekl, už musíš tam, kdes byla. Chlapeček ji zanesl do její díry, zakořenila se a spala dál.

"Co měla učitelka na konci s tou mrkví?" zeptala se mě spolužačka nešťastně, když jsme v pátek odcházely z ranní hodiny znakového jazyka.
"Jakou mrkví?"
"No znakovala MRKEV HOTOVO, ZIMA POŘÁD."
"Aha... Ona neznakovala mrkev. Šahala si na nos. To znamená BŘEZEN," mrkla jsem na ní. "Říkala, že březen už skončil a přitom je stejně pořád zima..."
"Ale doprčic..."
"Hele, klídek. Znáš znak POŽADAVKY? No, tam má člověk jednou uhodit zespoda do dlaně a já to udělala dvakrát... A hádej co, ona mi pak řekla, že to prý znamená PENIS."
"Tu nultou páteční hodinu znakovky by měli prostě zakázat."
"Souhlas."

Všudypřítomný mráz každého vyčerpával k nesnesení. Žádné teplé oblečení, i kdyby ho měli, by mu nezabránilo zalézat do kostí.

Již několik dní byli obklíčeni, munice docházela a nové zásoby byly v nedohlednu. Zbývalo jim sotva šest minometných granátů, krabice nábojů na kulomet a nábojnicový pás na střelce. Vzpomínali na domov, masírovali si omrzlé nohy, zpevňovali jámy.

Večer pak pojedli ledové fazole a zmrzlé kukuřičné lívance, které ve sporadickém tichu výběžku křupaly, jako když chroustáte mrkev. Jak rádi by si teď dali "sračku na šindeli", nebo se nacpali špagetami a běželi na Currahee. Všechno by bylo lepší než dřepět v Bastogne.

Po tom fiasku s bojovým cvičením poslal admirál Morthy křižník Na Vlastní Nebezpečí na další podřadnou misi.

Rozmrzelý kapitán pověřil prvního důstojníka Caledriho, aby před odletem zjistil stav zásob na lodi.

Caledri se do té úmorné práce pustil spolu se zásobovacím důstojníkem. Procházeli jednotlivé sklady, porovnávali seznamy se skutečností a přitom zjistili, že jim chybí položka FS-V038509.

„Jak je to možné?“ podivoval se Caledri a obrátil se na zásobovacího důstojníka. „Ptal jste se na to logistické správy?“

„No, ptal...“ odpověděl zásobovací důstojník.

„A?“ vybídl ho Caledri.

Zásobovací důstojník jen pokrčil rameny. „Řekli mi, že teď v zimě žádnou mrkev nemají.“

V horách jsou zimy tvrdé. Zvlášť ty, které jakoby nechtěly skončit.
Sýpky a sklepy se vyprazdňují. Zvěř slábne a potravy ubývá. V takových zimách se vlci stahují blíž ke stavením.
Jinde je lidé zabíjejí. Ve Vlčí skončí všechno, co už se nedá spotřebovat, za vesnickou bránou. Vnitřnosti, kosti, skrovné zbytky.
Vlci se neošklíbají. Přijmou dar s vděčností. I bedýnku zčernalé vyschlé mrkve. Něco sní, něco nechají zajícům.
Když Štěpánova smečka strhne dva srnce, odtáhne Štěpán jednoho ke vsi.
Lidé se neošklíbají. Přijmou dar s vděčností. Vesnicí voní pečeně.
Dny se dlouží a paprsky slunce tančí po sněhu.
Přečkali zimu. Společně.

Malá zvířecí sešlost.
"Víte," začal jezevec: "jedna dryáda povídala..."
Vzrušené mumlání ho přerušilo.
"Ty jsi mluvil s dryádou?!"
"Nu," podrbal se na hlavě jezevec: "ano, už to tak bude. Tak tedy mluvil jsem s dryádou..."
"Neuvěřitelné," vydechla veverka, která začátek vyprávění neslyšela.
Zajíc obrátil oči v sloup.
"A ta dryáda..."
Přerušil ho řinkot rolniček. Zvířátka se přikrčila.
"Ale... to není cítit jako bílá čarodějnice," odtušil kdosi.
"Aslan se vrací! Veselé Vánoce!" ozval se zvenku hlahol.
Po tajemném návštěvníku tam zbyl naditý pytel.
"Však jsem to právě chtěl říct," proklamoval jezevec.
Zajíc sáhl do pytle.
"Aslan, Aslan, hlavně, že mrkev je."