Sněží ti do vlasů

Její vlasy zářily do daleka i zpod pletené čepice. Říkával jí, že jsou zlatavé jako oheň, i když jí při pohledu do zrcadla připomínaly spíš mrkev.
A je to v háji, už na něj zase myslí. Ty jeho komplimenty. Byly moc příjemné, ale jak se ukázalo, taky laciné a zapomenutelné. Pro něj. Protože odešel a hned na to se rozsněžilo.
Byla jí zima, i když byla dost teple oblečená. Mrzla zevnitř. Zároveň však si připadala otupělá a odcizená, jako by ty zkřehlé ruce patřily někomu jinému.

Loudala se chodníkem a v čerstvém sněhu za ní zůstávala osamělá šňůra ostrých šlápot.