DMD č. 4. pro 4. 4. 2011. Téma: Poslední výstřel

Se směsicí respektu a opovržení potěžkala zbraň. Táta měl pravdu, jeho 357-Magnum nebyla bouchačka pro holčičky. Teď ale musela jednat rychle a bez rozmyslu, než ji přejde odhodlání.
Simon na ni čekal u domovních dveří.
„Nemysli si, že nevím, co se chystáš udělat,“ poznamenal docela lhostejně.
Krátce zavřela oči a snažila se nemyslet vůbec na nic, aby potlačila slzy. Pak zavedla Simona na kraj lesa.
„Je na čase s tímhle definitivně skoncovat.“
Na její slova se jen pousmál a objal ji.
„Blázínku,“ zašeptal jí do vlasů.
Vší silou ho odstrčila, až se oba zapotáceli…
A potom svého imaginárního přítele zastřelila.

poznámka: Tohle pro mě bylo moc těžké napsat, tak snad to pochopí alespoň jeden člověk :)

--

Den mu začal jako každý.
Polštářová bitva s dětmi, úsměv a mrknutí do zrcadla, letmé brnknutí dvěma prsty na piáno.
Melodie v hlavě. Stará. Možná ještě černobílá. Letmý úsměv.
Lindin něžný polibek, sladká vůně jejího parfému a důvěrně známá tíha baskytarového obalu.
Bezzubý úsměv nejmladší dcerky, zvuk zipu na jejím kabátku. Štěkot psů v zahradě.

Chladné ráno v prosincovém Sussexu. Malátné slunce šplhající se bledou oblohou, nahé bez obvyklé roušky mraků.
Hořká chuť ve vzduchu. Mráz po zádech. Pokrčení ramen.

Zvonění telefonu.
Rychlé kroky.
Chrčivý hlas zpoza Pacifiku.

A potom se mu celý svět rozpadl na kusy.
Bylo 9.prosince 1980.

„Dnes jsi nervózní, můj rudý bratře.“
„Máš úsudek stejně přesný, jako pěst, Old Shatterhande.“
„Od rána jsem nenarazil na žádnou squaw [:kočku].“
„Ani černou? V tom případě nevím, kdo z nás je větší zelenáč.“
„Blíží se banda kašparů, co s nimi máme hrát na indiány.“
„OK, rád se zase blýsknu v objektivu.“
„Počkej, chci být taky vidět!“
PIF, PAF!
„STOP! kterej idiot tak blbě míří?“
„Sorry, já vím, že padnout měl tady mladej svalouš, ale když Vinetou byl tak pěkně na ráně…“
„Rejžo, došel matroš, dneska už to nedotočíme.“
„Na tohle, hoši, nemám čas. Ty už si nevystřelíš, rudej gentlemane!“

Pozn.: ne, "veselého drablení ve Vinnetou stylu" opravdu nejsem schopná. Ale nakonec jsem dala dohromady něco ne až tak veselého v Nevinnetou stylu.

Bardovi zbýval poslední šíp.
Plameny už se nebezpečně přiblížily. A drakovi žádná střela nemohla ublížit, všechny se od něj odrážely.
Bard s napjatou tětivu čekal, až se drak zase přiblíží na dostřel. Poslední pokus bez naděje na úspěch, jen proto, že nechtěl odejít, dokud pro záchranu svého města neudělá opravdu všechno.
A vtom k němu doletěl drozd a předal mu poselství od Bilba. Trhlina v drakově pancíři byla zdálky sotva znatelná, na pohled vypadala jako pouhý stín. Každý ji přehlédl, ale Bard už věděl, kam má mířit.
Černý šíp našel svůj cíl a město Esgarot se stalo drakovou poslední obětí.

Poznámka: s opravdovými zbraněmi mě napadaly jenom samé depresivnosti, tak jsem to vzala trochu kreativně.

Leif pozorně sledoval hladinu směsi. Jakmile uviděl řetízek bublinek, zaklopil víčko a zapadl za Severinem pod těžký dubový stůl.
Severin pevně zaťal prsty propletené určitým přesným způsobem.
„Šest,“ připomněl Leif. „Drž se.“
Prásk... prásk, prásk. Prásk. Prásk! PRÁSK!
Pobledlý Severin povolil křečovitě sevřené prsty.
… PRÁSK! dveře do zdi. Dovnitř vtrhl rozezlený mistr.
„Tórodson, Waters. Co vás to u všech čertů...! Ještě jedinkrát si budete hrát s výbušninami v místnosti plné laboratorního skla a vyhodím vás!“
A zmizel.
Tyglík byl puklý, jeho obsah vytékal do uhlíků.
Severin nespokojeně zavrčel.
„Příště držíš ten štít se mnou.“
„Ale... sklo?“
„Sbalíme ho do beden.“

Poznámka: však to znáte, bodík je bodík

Tmavovlasý mladík s bledým utrápeným obličejem ležel ve svém pokoji na posteli a sestřeloval hůlkou mouchy. Jedna... druhá... tře-
„Zatracená práce!“
Třetí... Čtvrtá... Ještě nesestřelené mouchy monotónně bzučely, dlouhé minuty ubíhaly, avšak mladík jakoby běh času nevnímal a neustával ve své pochmurné činnosti. Muších mrtvolek pomalu přibývalo. Právě když mířil na tu poslední, do pokoje vstoupil jeho otec Tobias Snape. Pohlédnul na Severuse - no jo, furt seš tady, zabručel - pak na mrtvé mouchy na podlaze a odkráčel. O malou chvíli se vrátil a se slovy „tady máš na příště; takhle je to jednodušší“ hodil synovi do rukou nově zakoupenou mucholapku.

Okolo hlavy mi svištěly střely, tak jsem se přikrčil a snažil se co nejrychleji dostat ke zdi. Očima jsem pátral po Sherlockovi. Doufal jsem, že je v bezpečí. Uměl si poradit za každé situace, ale přestřelka nedávala moc prostoru jeho chladným úvahám.
Sevřel jsem zbraň a zamířil jsem na nepřítele. Najednou můj periferní zrak upoutal rychlý pohyb a známá vůně mě uhodila do nosu. Ztratil jsem koncentraci. Vzápětí jsem pocítil silnou bolest v rameni. Čekal jsem tvrdý náraz na zem, ale zachytily mě Sherlockovy ruce. Když jsem tiše sténal v jeho náručí, doufal jsem, že to nebyl můj poslední výstřel.

varování a poznámka: slash! a dárek pro Kleio, která si to takhle přála. je to nic moc, paráda nikoli a extra sofistikované taky ne, ale snad to potěší. Veselé Vánoce!

Ozvala se další rána. Trhl sebou a vzhlédl.
A zase!
Vyskočil, rozběhl se tam a rozrazil dveře.
„Už to zase děláš!“ vyrazil ze sebe rozhořčeně. „Slíbil jsi, že - „
Slova se mu zadrhla v krku.
Sherlock se líně protáhl. „Ještě poslední.“
Kulka se zaryla do dřeva.
„Nudím se,“ pronesl celkem zbytečně a natáhl k němu ruce. „Zabavíš mě?“
„Jeden si tady ani nemůže v klidu přečíst noviny,“ zavrčel John. „A tohle si budeš vysvětlovat sám,“ dodal, když ho Sherlock popadl a zmuchlal k sobě.
Z nápisu John Watson se ještě kouřilo.
Nikdy by mu to nepřiznal, ale vůni střelného prachu miloval.

Tichý pokoj, v něm muž a žena.
Čekali na sebe tak dlouho! Teď by měl o ni přijít? On, který ji měl chránit před vším zlým? Nikdy!
„Josephe, uvědom si, že jeho žádná ochranka nezastaví. Neriskuj kvůli mně, je to zbytečné.“
„Clarisse, ty jsi možná na ztráty zvyklá, ale já měl celý život jen tebe.“
„Celý život?“
Políbil ji, stoupnul si do dveří a čekal.
Když na příchozího vystřelil, kulka zavířila mezi žebry a pak prostě zmizela.
HEZKÝ POKUS.
Příchozí vytáhl ze záhybů svého pláště dvoje hodiny a pozorně si je prohlédl.
NICMÉNĚ, POKUD NA TOM TRVÁTE, MŮŽETE JÍT SPOLU.

Když po mě hrábnul, aby mě vylovil z potoka, netušil sem, že skončim zrovna takhle. Znáte ty nevinný začátky: pěknej den, sluníčko prosvítá vodou a vy se hezky mikrometr po mikrometru zaoblujete o ostatní, jako už pár desítek let předtím. A pak si to přidupe on, ryšavá palice mu zrovna svítí, vytáhne vás pět a strčí vás ještě mokrý do smradlavý mošny. Pak je dusná tma a otřásání a trocha toho pořvávání o mrchožroutech a Hospodinu. A pak vás vyndá ven, strčí do praku a lup - už jste v něčím mozku. Jeden se ani nesnaží a stejně skončí v bibli.

Dnes zemře…

Jak to mohl vědět? Věděl… Byl dítě přírody…
Nebyl přehnaně pověrčivý. Dychtil po vzdělání a západní vzdělanost se nesnášela s „pohanskými rituály“…
Vychovaný v duchu starých tradic, v dospívání ovlivněný svým učitelem.
Zrádce pro jedny, naivka pro druhé.

Ale… našly se výjimky… Lidé, kterým na něm záleželo. A jemu záleželo na nich. Tak, že byl připravený pro ně položit život. Kdykoli, bez váhání…

Dnes zemře…

Měl strach?
Ne… ano!
Nebál se smrti.
Bál se o své blízké.

Dnes zemře…

Když zazněl osudný výstřel, jeho oči spočinuly na tom, kdo mu byl nejbližší.

„Můj bratře… Nevzdávej se… Žij dál…“

AN: Vím, že je to strašně patetické... Takovým věcem se obvykle snažím vyhýbat, ale tentokrát, jakmile jsem viděla téma, bylo mi jasné, že to musí být o "Rudém gentlemanovi" :-)

Byl ze staré školy a hrdě ctil rodinnou tradici. Klást pasti bylo pod jeho úroveň. Před svítáním vyrážel na lov s puškou s upilovanou hlavní schovanou pod kabátem.
Les poblíž Lysolaj si důkladně obhlédl a v duchu jásal. Po hajném nebylo slechu dechu, zato liščí stopy ve sněhu budily touhu po trofeji v podobě pěkné kožešinky.
Ten lišák si snad hraje na živý terč. Stojí a tváří se jednoznačně znechuceně. Mávne tlapkou.
Kulka šla pánubohu do oken a divoká smršť zmrzlého sněhu, větví a kamení převrátila les vzhůru nohama.
Puška zůstala v křoví. Pytláka propustili z nemocnice po čtrnácti dnech.

Poznámka: Vulgarismy. AU, protože po konci prvního dílu.
Jsem ráda, že Franta Kotleta žije, protože kdyby nežil, nejspíš by se otáčel v hrobě. Sorry, pane autore. A neberte na mě sekyru...

Nevím, jak se těm zmrdům povedlo najít mou vilu v kopcích nad oceánem, ale vyčmuchali nás pár týdnu po příjezdu. Možná nás prásknul někdo z našich jihoamerických „přátel“, které jsme pro boj se žluťáckou okupací oslovili, nebo jsme prostě měli smůlu. Každopádně nás zase jednou čekal masakr. Asi jsme jim v Polsku nezatopili dostatečně. Kurva! Pro příště si budu pamatovat, že dvě atomovky jsou málo. Teď je ale čas, abych vzal kulomet a rozstřílel pár kartanskejch prdelí.

„Herr Bezzemek, loď čeká!“ volal Gerhard a vyhodil barák do luftu. Naskočili jsme do auta.
„Sbohem Argentino!“ řekl jsem a naposledy zmáčknul spoušť.

Nic už ho na tomhle všemi bohy prokletém světě nedrželo. Všichni jeho blízcí byli po smrti. I nejlepší přátelé, kteří kráčeli po Stezce po jeho boku skoro až do trpkého konce. Paprsky stále rychleji slábly, Věž se řítila ke konečné zkáze.
Ani tentokrát se mu nepodařilo to, co si kdysi předsevzal. Jeho život byl zbytečný. Všechno obětoval pro nic. Jediné, co mu zbylo, byla jeho zbraň. Ta ho nikdy nezklamala. Jeho věrná chladná přítelkyně.
Roland si přiložil hlaveň ke spánku a zavřel oči. S posledním hlubokým nádechem stiskl spoušť. Zbraň jen tiše cvakla. Zasekla se.
Ten život je fakt svině.

Poznámka: Název s výstřelem skutečně souvisí ;).

Jednoho by napadlo, že při magickém souboji se moc tělních šťáv na scéně neobjeví.
To je pravda.
Za předpokladu, že nebojujete se Smrtijedy, vlkodlaky a troly zároveň.
To, že patříte k jedné z těchto skupin neznamená nutně výhodu.

Bellatrix byla šílená. Tančila mezi barevnými výboji hůlek, do okolí rozesílala náhodně mířené Avady a smála se. Po drobné rozmíšce s trolem, který nepochopil, na čí straně bojuje, ale i ona naznala, že je na čase se přemístit.

Na slunném předměstí Los Angeles se ozval výstřel.
Majitel brokovnice později policistům referoval, že se mu na dvoře objevila zkrvavená ženská s šíleným úsměvem...