DMD č. 28. pro 28. 4. 2021. Téma: Dům kde se zatmívá rozum

It was a long luxurious dinner at Emily's parents' house. Relatives of both Emily and Victor were invited. It seemed to Victor like everybody lost any sense of reason in that house. Every single conversation revolved around him and Emily having children. The sooner the better. Like wind up toys on repeat. Thankfully, Emily wasn't having it either. She decided though to stay there overnight.
He excused himself early because of work. But instead of going home, he wandered around the dark London alleys until he reached his destination. The house where he never had to think or reason either.

„Počkej, Geralte! Co ten stan?“ Zeptala se Elzee.
„Co je s ním?“
„Když má zlo místo, kde může působit, rádo se vrací. Pod hezkou střechou se rychleji zatmívá rozum. A i z ubohého vykuka se stává velké kápo.“

Geralta dlouhý proslov Elzee překvapil. Co ty o tom víš, pomyslel si.
„Dost, Geralte, dost. Spalme ho.“

Použili pochodně ze stojanů před stanem. Stanové plátno rychle vzplálo. Oheň propadl také na dřevěný nábytek, šířil se. Zraněné postavy spěšně opouštěly místo zkázy. Čaroděj se belhal opřený o velitele. Na Geralta ani nepohlédl.

„A teď Marigold. Rychle pro něj, než mu nějaký zmetek ublíží.“

Aby přišli na způsob zrušení kletby, navštívili Nenneke v Ellanderu.
„Yennefer vám nepomůže?“ ušklíbla se kněžka.
„Yennefer o tom neví,“ přiznal zaklínač.
„To jsem si mohla myslet. Inu, co s vámi. Pomůžu vám. Donesete mi třezalku natrhanou na Kozím vrchu, přesně třikrát tři květy.“
„To bude stačit?“ ptal se podezřívavě Marigold.
„Už jsi někdy slyšel, že by třezalka rušila kletby, básníku?“ opáčila Nenneke. „To je na nervy.“
„A jak tu kletbu tedy zrušíme?“
Nenneke se na básníka shovívavě zahleděla.
„Povíme to Yennefer.“
Geralt si povzdychl. Kdyby věděl, že i v chrámu Melitelé kněžky přicházejí o rozum, ušetřil by si cestu.

Přivést na svět nový podnik nebylo jednoduché.
„Ne, růžová jako třešňový kvítek, ne třešňová,“ vysvětlila pracovníkovi. Ach, budou měnit barvu dveří již pošesté, ale bude to stát za to! Odběhla k dalšímu muži, který rozmisťoval židle.
„Ne, ne, ne! Chtěla jsem červené polstrování, nikoliv vínové, a…“ zarazila se, když zahlédla mladíka s náručí plnou…
„Krajkové závěsy,“ zašeptala.
„Ano?“ zeptal se nervózně.
„Krajkové závěsy,“ povzdychla si.
„Jsou krajkové,“ řekl nejistě.
Byly. Ale úplně jiné, než si představovala. Nu, však oni to napraví.

O měsíc později se madam Pacinková potěšeně usmála. Její nová čajovna, útočiště lásky a klidu, byla prostě k zulíbání!

„Asi si sedím na vedení…“ zamračil se Hawkey.
„Nebo nejsi takový zvrhlík, za jakého jsi běžně považován,“ ušklíbla se na něj Margaret.
„Greg má ale pravdu,“ přerušil své nezvykle dlouhé mlčení Doktor. „Pokud jsem byl zakletý, zajímá mě víc, jak z toho ven, než co k tomu vedlo…“
„Ty fakt nejsi zvědavý?“ vykulila oči Hermiona.

George se chystal je znovu usměrnit, ale Lisa mu položila ruku na rameno a zarazila ho.

„Jsou jak malé děti, nech je, ať si vyhrají…“
„Momentálně mi spíš připadají jako chudí duchem,“ zabručel.
„Že by měla TARDIS kromě překládacího programu i nějaký hloupnoucí?“ nadhodil Ray.

„Takže vy neposíláte vaše zločince do Azkabanu?“ zajímal se Remus, když jim Anika ukazovala kouzelnickou část Helsinek, včetně budovy soudu a věznice.
„Neposíláme. Tohle je sice jen vazební věznice, ale existuje ještě místo za polárním kruhem, kde je vězeňská kolonie společná pro celou Skandinávii, Finsko, Island a Pobaltí. Internovaní mají šanci se tam napravit. Mozkomory a Azkaban považujeme za nehumánní.“
„S tím by se dalo souhlasit,“ přikývl Remus.
„Ale k čemu takové vězení je?“ tázal se Sirius.
„A k čemu je vězení, jehož jediným cílem je, aby tam dotyčný zešílel?“ odpověděla otázkou.
„Jedna nula pro Aniku, Siriusi,“ usmál se Remus.

„Stanice dvě,“ zahlásí znuděný automatický hlas ve výtahu. Skleněné dveře se tiše rozevřou. Představuji si zpruzelou puberťačku na brigádě, jak si prohlíží své čerstvě nalakované nehty. Marně se snaží předstírat činnost. Má na sobě vytahanou mikinu, líně převaluje na patře žvýkačku. Na obličeji má tlustou vrstvu make-upu, který ráno tajně ukradla matce z nočního stolku. Z kapsy na zadku vykukuje zmuchlaná krabička od cigaret, které přece nekouří, jinak by ji matka zabila.
Vyjedu i s kočárem z výtahu a říkám si, co mi ten nový svět, který právě objevuji, ještě chystá za překvapení. Svatostánek konzumu mi asi dočista zatemnil rozum.

Dobrý den, vážení studenti. Vidím, že někteří z vás jsou v mém depozitáři poprvé. Dovolím si tedy krátkou instruktáž
Zaprvé. Pohybujte se pouze v mé blízkosti.
Za druhé. Buďte potichu. Dotazy omezte na nezbytné minimum.
Za třetí. Noste ochranné pomůcky, když vás jimi vybavím.
Za čtvrté. Volat o pomoc je povoleno, ba dokonce doporučeno.
Za páté. V žádném případě nechoďte do uličky devět. V té vám nepomůže ani anděl strážný.
Někteří návštěvníci školního depozitáře říkají, že dlouhodobý pobyt v něm zakaluje rozum. Vězte, že při dodržení pravidel tomu tak není.
A nyní vám ukáži vzácný exponát, rýhovce pralesního, rhysodes sulcatus.

Jaký to radostný pohled!

Poloprázdné lavice. Taková zoufalá docházka nebývá ani na přednáškách v pátek odpoledne.

Sem tam si někdo zdřímne, sem tam si někdo přihne, do mobilu se kouká pravidelně.

Jakmile někdo předstoupí před ostatní, padají perly, které hravě strčí do kapsy kdejaký stand-up. (Což na druhou stranu není zas až tak těžké, že…)
Obzvlášť povedené hlášky bývají odměněny nadšeným jásotem a potleskem sympatizantů.

Jsou tu samí odvážní lidé.*

Poslední dobou jako by se vliv tohoto magického místa na inteligenční kvocient populace, která se uvnitř něj zdržuje, ještě zintenzivnil. Jak jinak si vysvětlit iniciaci řeckořímského zápasu přímo uprostřed místnosti?

"Ty jsi vzhůru?" zavrzala Susan s jedním okem stěží rozlepeným.
"Zvyk ještě z laborky. Touhle dobou bych přestupovala na Smícháči," opáčila zcela probuzená a oblečená Gwen. "Koukej, na dvoře je Darcy. Vypadá nervózně."
"Ach, takže dnes je tohle ráno," klesla Susan zpátky na polštář.
"Ty, nebylo to v knížce jinak?"
"Zjevně jsme v adaptaci. Vzbuď mě, až uslyšíš matičku Bennetovou radostně vykřikovat."
"Chudák pan Bennet."
"Mhhhm. Patrně si právě myslí, že Longbourn je posedlý nějakou speciální kletbou, která nepřipustí pod touto střechou žádné rozumné stvoření ženského rodu. A že právě postihla i Lizzie, která jí jako zázrakem od narození unikala."

Gabriel ohrnoval nos, když mu otec tvrdil, že z místní zlaté mládeže vyrostou důležití podnikatelé a politici, ale když vstoupil do Ferminovy hospody, musel uznat, že intelektuální elita národa nevypadá o mnoho nadějněji.
Studenti různých fakult se nemísili. Teď, na konci zkouškového období, se nejdivočejší zábava rozjížděla u stolů mediků, kteří vyrazili do hospody poprvé po dvou měsících. Studenti pedagogické fakulty o něčem diskutovali a z právnického rohu na něj mávala silně podnapilá dívka, která tvrdila, že se chce stát soudkyní.
Rozdíly mezi chytrými a hloupými se díky Ferminově pípě stíraly. A Gabriel by v tu chvíli nebyl nikde raději.

Bylo jsem smutné, copak mě nikdo nemá rád?
Lehlo jsem si pod rozkvetlou sakuru a přemýšlelo nad tím, jak je všechno smutné, nikdo se se mnou nechce bavit, všichni přede mnou prchají a maminka mi ještě neposlala jídlo ani odpověď…
Nechtělo jsem tam jít, smrdělo to tam po kravském hnoji a pudru, ale šlo jsem tam. Za dveřmi stála recepční, na sobě rudé plavky a v ruce kachničku do vany, kousek opodál tam seděl starý muž, spokojeně si cumlal prst u nohy a zpíval ukolébavku. Copak se všichni zbláznili? Ulízlo jsem si peří na krku a ladně začalo tancovat balet.

Dva mladí Římané procházeli městem s plášti přetaženými přes hlavu, i když už nějakou chvíli nepršelo.
"Neviděl nás někdo?" zeptal se přiškrceným hlasem Aulus.
"Kdo by teď chodil venku," odpověděl druhý.
Pak se oba nápadně rychle otočili ke dveřím, když kolem prošel ožrala.
"Není to jeden z těch kultů, že ne?"
"Je! Teda není. Hele, v klidu, bude tam víno, ženský... zpěv," řekl Quintus a pozvedl ruku ke klice.
"Já jen... Bakchus není zrovna hodný bůh, že ne? Víš co, šílenství je sranda, ale toho Penthea roztrhali zaživa."
"Je to večírek. Místo, kde si vyčistíme hlavu."
Vešli dovnitř a uviděli

"Maminko, nenechávej mě tam," prosí už poněkolikáté malý Vašík.
Matka hlasem plným slz odpovídá: "Neboj se, Vašíčku, budeš se učit, číst, psát, latinsky..."
Přicházejí k nevelkému domu poblíž kostela.
"Mnich Silvestr chlapce bije," skoro pláče Vašík.
"Vašíčku, otec... otec biskup rozhodl, nesmíme odporovat."
Matka ví, že musí poslechnout. Kam by šla, neprovdaná služka, znovu těhotná. Nedokázala se vzepřít biskupovi tehdy, nedokáže ani teď.
Vcházejí do velké světnice. U stolu sedí zamračený muž a tři chlapci stejného stáří jako Vašík. Na stole leží velký svazek vrbových prutů.
"Vedeš ho konečně?" říká stroze mnich. "Bernarde, tak se teď jmenuješ, začneme:
Dominus vobiscum..."

Sešli se v hospodě v Prasinkách - chtěli si trochu odpočinout od rozruchu světa.
Tedy, aspoň Ron a Harry si přišli odpočinout. Hermionu našli obloženou zlámanými brky a zmačkanými a počmáranými papíry. Ron jeden opatrně rozložil.
"Vliv domu Hadonoše na přesnost předpovědi? Neříkej, že se s tím zalam..."
Nestihl doříct. Hermiona ho chytila za límec. Oči jí pod rozježenou ofinou svítili jako vlkodlakovi. "Ronalde Weasley," zavrčela: "nebojovala jsem s Voldemortem, abych teď skončila na podělané Astrologii. Takže zmlkni a dones mi ležák." Důrazně vynechala slovo máslový.
Ten večer vliv domu Hadonoše na věštby neurčili. Zato dům laciných panáků měl vliv nepopiratelný