Ze života Piškota

Sesbíralo jsem spadané lístky sakury a spokojeně se vracelo na místo, kde čekal původní majitel bytu, který bude už za chvíli můj. Právě jsem se propletlo vzdušnými kořeny jednoho velikého stromu, když jsem spatřilo něco růžového.
Něco růžového, konkrétně obrovský prasák se nebezpečně přibližoval, oči vypoulené jak okoun a náladu asi takovou, jakou by jste měli, kdyby vám exekutor chtěl vzít třeba játra (za ty už budou slušné peníze).
Rozeběhlo jsem se zpátky ke kořenům a hloupé prase rovnou za mnou. Samozřejmě že já jsem tam proběhlo jako nic a prase se tam zaháknulo, nemohlo dozadu ani do předu.
Chudák.

Bylo jsem smutné, copak mě nikdo nemá rád?
Lehlo jsem si pod rozkvetlou sakuru a přemýšlelo nad tím, jak je všechno smutné, nikdo se se mnou nechce bavit, všichni přede mnou prchají a maminka mi ještě neposlala jídlo ani odpověď…
Nechtělo jsem tam jít, smrdělo to tam po kravském hnoji a pudru, ale šlo jsem tam. Za dveřmi stála recepční, na sobě rudé plavky a v ruce kachničku do vany, kousek opodál tam seděl starý muž, spokojeně si cumlal prst u nohy a zpíval ukolébavku. Copak se všichni zbláznili? Ulízlo jsem si peří na krku a ladně začalo tancovat balet.

MOJE. Všechno je tu jen moje, moje jeskyně, moje studánka, moje hlína a bohužel i moje žížaly. První tři byli dobré, velké, dlouhé a jejich maso se mi rozplývalo na jazyku. Ale ta čtvrtá, s tou byl menší problém...
Všechno začalo obyčejně, zrovna jsem dojídalo tu předposlední, když jsem dostalo nepřemožitelnou chuť, dát si ještě jednu, tedy tu čtvrtou. Začalo jsem hrabat v hlíně a po chvíli jsem vytáhlo další, jen na ní bylo něco zvláštního. Byla větší a podivně nazelenalá, když jsem se ji snažilo sníst, začala syčet.
Pospíšilo jsem si ven, myslím, že si najdu nějakou hezčí jeskyňku.

Začalo se smrákat a na mě začala padat dřímota, rozhodlo jsem se na dnešní noc ubytovat tady, u velkého spadlého stromu. Už když jsem bylo malinké, tak jsem obdivovalo vlaštovky a jejich schopnost, stavět si pěkná hnízdečka. Teď jsem se jejich uměním inspirovalo a šlo shánět věci na hnízdečko.
Po chvíli jsem si ke stromu přitáhlo říční řasu, peří z bůh ví čeho a pár větévek, po dokončení svého úchvatného architektonického díla jsem bylo moc spokojené.
Vyčistilo jsem si peří, ochladilo jsem si nožky na kraji řeky a pak se šťastně usadilo ve svém hnízdečku.
Ta řasa nebyl dobrý nápad.

Člověk co vytáhl kuře jménem Piškot za nohu, ho se zhnusením odhodil, křičíc při tom samé urážky, adresované právě kuřeti. Člověk kvapně odešel a celé mokré Piškot došlo ke kmeni spadlého stromu a se slzou v oku prohlásilo:
"Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…"
Piškot se na starém stromě pohodlněji posadilo, načechralo si peří a z jeho zobáku vyskočila další dvě velice chytrá moudra:
"Každé zbytečné slovo je zbytečné."
"Možná si říkáte, proč taky nepřemýšlím. To proto, že já to organizuju."
Po dopovědění poslední chytré věty se Piškot lehce ne zas tak šťastně usmálo.
"Copak jmelí, ale jmelí!"

Po chvíli padání jsem dopadlo do vody, chvíli se mi to celkem líbilo, připomínalo mi to doby, kdy jsem ještě plavalo ve vajíčku, jenže pak jsem si uvědomilo, že neumím plavat a to byl docela problém. Všechno moje peří nasálo vodu jak třídní houba na tabuli a začalo mě pomalu ale jistě stahovat ke dnu. Začalo jsem se bát o svůj život, ze všeho krásného, co se mi za tenhle výlet stalo, se najednou stal PŮST.

Pěkně prosím, pomozte pěknému, plavoucímu, potápějícímu, přihlouplému pípátku Piškotkovi.

Úpím, už umírám, uražené, úchvatné, úžasné.

Snažím se, svolávám SOS!

Támhle tancuje tapír, teď tonu!

Dnešní noc vážně nebyla klidná, probudilo jsem se celkem asi šestkrát a pokaždé prodělalo velký nervový šok. Oči všech namalovaných draků mi propalovaly peří vzteklým, krvežíznivým pohledem a jejich zlověstně pootevřené tlamy v kombinaci s dlouhými jakoby strupovitými těly mi na pocitu bezpečí moc nepomáhaly.
Ráno jsem rychle opustilo chrám a hned se mi udělalo o dost lépe. Rozhlédlo jsem se kolem sebe a spatřilo obrovitánskou horu, tyčící se nade mnou, byla úchvatná, plná zeleně a hrající všemi možnými barvami keřů, chrámů i květin, musím se tam dostat.
Jako by mi nějaké tajné síly pomohly, ale podařilo se mi vzlétnout.

Spokojeně jsem se slunilo na rudém mostku přes jezírko, když kolem mě najednou proběhla velmi zvláštní dvojice psů. První byl velký vlčák, urostlý svalnatý chlap, utíkající jako o závod před malou, viditelně navztekanou čivavou s růžovou mašlí kolem krku.
Uskočilo jsem stranou a málem spadlo do jezírka. Že by se pořádal lov na ženicha? pomyslelo jsem si...
No, asi ano, tuhle dvojici jsem za zbylý den potkalo ještě osmkrát a nebyl to moc veselý pohled, vlčákovi se únavou pletly nohy a jazykem luxoval zem, zatímco jeho lovkyně vypadala stále svěží.
Opustilo jsem park a litovalo ženicha.
Vyrazilo jsem směr svačina.

Milá maminko,
dostalo jsem se až do Japonska, je to vlastně to nejvíc, kam se asi kdo kdy z naší rodiny dostal a dostane. Nechci tím urazit své ostatní bratry a sestry, ale všem bylo přece jasné, že já mám na víc, než aby ze mě bylo kuře na paprice.
Ale už k věci...
Píšu ti proto, že ty jsi mě vždycky byla schopná tak dobře nakrmit, věř, teď mám hlad přímo obrovský a tak potřebuji tvou cennou pomoc.
Tak mi prosím pošli nějaké jídlo.
PS:
Nebuď tak smutná, já jsem (ještě pořád ale nevím ještě jak dlouho budu) naživu.

Všechno v pořádku, hlavou jsem narazilo do jednoho pospíchajícího pána, který si toho ani nevšiml. Po chvíli se mi zase začalo motat hlava, nejen z té omamné jarní třešňové vůně, ale i z toho, jak je všude tak moc lidí. Tentokrát jsem se tomu ubránilo a začalo přemýšlet, jak zařídit, aby se mi nemotala hlava a proč mají všichni to lidé na hlavě náhubky. Pak jsem to spojilo dohromady... No nejsem já geniální? Nosí to proto, aby se jim nemotala hlava.
"Nemá někdo náhubek navíc?" zakvokalo jsem z plných plic.
Japonci jsou sebranka, nikdo mi neodpověděl, všichni jen tupě zírali.

Ten kdo ještě neletěl v letadle, si může myslet, že je to fajn, já jsem si to taky myslelo... Letět v tomto zázraku moderní techniky je horší, než jet v koženém westernovém sedle na zdivočelém aligátorovi honící svůj vlastní ocas.
Do letadla jsem se dostalo lehce tím, že jsem se přichytilo jednoho kufru a nechalo se dopravit do zavazadlového prostoru.
Od doby co jsme vzlétli, jsme se co chvíli propadali o několik metrů níže, přičemž jsem své vnitřnosti pokaždé zanechalo někde nahoře...
Většinou jsme se tam po chvíli zas dostali, ale mé orgány se nikdy nenaskládaly zase na své místo.

Chvíli jsem se ještě vezlo na pánově kufru a poslouchalo jejich rozhovor, pak jsme se zastavili u velice nesmyslného bludiště vyrobeného z pásek s nápisem “Příjemnou cestu“.
Začali mezi nimi kličkovat a vytahovat papíry, nic pro mě… seskočilo jsem z kufru a doběhlo k běžícímu pásu. Kolem mě projížděla nejrůznější zavazadla, tak jsem si naskočilo taky.
Projelo jsem velkou krabicí, kde mě nepříjemně prosvítili ostrým světlem a když jsem se dostalo ven, tak jsem se jen divilo, proč ty slečny tak ječí něco o tom, že se tam dostalo zvíře.
Seskočilo jsem a nevědělo kam se vydat, doleva, nebo doprava?

Čekalo jsem, čekalo jsem v zavřeném autě u benzinové pumpy a hrozně se nudilo, moji dopravci už před dlouhou chvílí opustili auto a v obličeji celí zelení se vypotáceli ven, směrem k toaletám. Už jsem slyšelo řvaní letadel a občas i nějaké vidělo vzlétat nebo přilétat. Jestli jsou nějací ptáci trpěliví čekatelé optimisti, tak já mezi ně na sto procent nepatřím...
Vztekle jsem začalo bušit zobákem do okýnka a nepředvídaným úspěchem sledovalo, jak se sklo začíná pomalu rozpadat. Pak se ozvalo poslední zapraskání a sklo se roztříštilo směrem ven, vyskočilo jsem z auta a zase se vydalo za svým cílem.

Z růží jsem se vyhrabalo celé poškrábané, cítilo jsem se zvláštně, jako bych svůj žaludek nechalo někde nahoře nad sebou. Vracet se zpátky domů, by bylo asi stejně chytré, jako darovat k výročí svatby naštvanému vzteklému veverčímu párku antikoncepční prášky...
Rozhlédlo jsem se kolem a snažilo se najít místo, kde bych mohlo bydlet. V lese to nepřipadalo v úvahu, protože byl moc nebezpečný, lidské obydlí bylo moc lidské a garáž smrděla po benzinu. Rozhodlo jsem se opustit tuhle zahradu, tenhle dům, tohle město i tuhle zemi. Poletím letadlem, velkým ptákem, kterého rádi používají lidé.
Jen ještě nevím, jak to udělám...

Nejspíš mě vážně slyšel, domyslelo jsem ti to podle jeho vražedného pohledu, kterým mě už delší chvíli propaloval. Doufalo jsem, že mi nechce ublížit, na celém světě totiž určitě není nikdo mi tak podobný, aby mě mohl nahradit.
A ošidit naši planetu o něco tak úžasného jako jsem já... to přeci nejde. Rozplakalo jsem se a snažilo se v něm vzbudit dojem, že jsem moc roztomilé na to, aby jsem ty urážky na jeho adresu mohlo myslet vážně... Nepodařilo se. Medovník se celý načepýřil až získal velikost dospělého krocana, vyrazil ze sebe ohlušující bojový křik a zatlačil mě do kouta...