DMD č. 24. pro 24. 4. 2021. Téma: Řasa

Dítě je jako kočka. Najde díru, strčí do ní prst. Vidí stín, zkusí ho chytit. Najde brouka, zkusí ho sníst (jako všechno, co najde, včetně gumičky a háčku od vánoční ozdoby, o kterém jste ani nevěděli, že vám upadl).
Dítě je jako pes. Aspoň to naše. Kdyby mohlo, neustále by si honilo ocas, když to tak hnusně řeknu.
Pro mě, jako matku, je dítě jako řasa spadlá do oka. I když ji vyndáte (nebo vám ji vyndá někdo jiný), pořád o tom víte. 20 % kapacity mozku je neustále zaměřeno na tu jednu bytost. Která si zrovna cpe do pusy ponožku.

Drobné nožky cupitají nocí. Kličkují po nerovné dlažbě pod nohami chodců, až zmizí kdesi v temnu.
Hnědá smrdutá tekutina, která možná byla kdysi vodou, se valí podzemím a krysa běží po úzké římse nad ní. Kameny jsou kluzké, porostlé letitým nánosem slizké černé řasy, krysák však běží jistě. Běžel tudy mnohokrát.
Zanedlouho opět vyběhne na povrch, v místě, kde se páchnoucí voda vlévá do ještě smrdutější řeky.
Pokračuje podél vody ven z města. Na okraji lesa však tentokrát jeho cestu přeruší tichoučký svistot nočních křídel. Silné pařáty ho sevřou a ostrý zobák ukončí jeho pozemskou pouť.

"KVÍK," pronese Pochmurný Kvíkal.

Jsou u Kačáku, přírodního rybníku dole pod kopcem na druhé straně od chaty. Kolem i uvnitř vody jsou další chataři, případně stálí obyvatelé lokality.

Holčička má na sobě rukávky, a pro jistotu i kruh kolem pasu. Zrovna se vykoupali a z vody ji vytáhli s tím, že jí musí být zima. Sama to tak necítí, ale jsou jí teprve čtyři.

Nechali ji hrát si v mělkém koutku, kde vyvěrá voda přes kamenné desky, ty jsou důsledkem toho pokryté zelenými vlákny, co jsou hebké a zároveň slizké na dotek. Holčička je fascinována. Maminka se snaží vzpomenout, zda jí vodní řasa neublíží.

Toulám se Českou Kanadou, sestupuji z vrcholku zvaného Řasy. Přicházím k rybníčku, jednomu z mnoha v této krajině. Usednu na břeh. Koupat se nehodlám, na pohled je tam spousta řas a sinic.
Náhle postřehnu přicházet turistku. Ta žena mne zaujme svými výraznými řasami. Přemýšlím, zda je má přirozené či umělé, druhou možnost však záhy zavrhuji. Takové dámy obvykle netráví svůj volný čas v přírodě.
Pozdravíme se, jak se na turisty v liduprázdné krajině sluší, žádnou konverzaci však nezavádím. Vyrazil jsem si užívat přírody, za společenským ruchem bych cestoval někam úplně jinam. Takže se pouze nadále kochám tamní velmi malebnou krajinou.

It was breathtaking. Steve didn't know the collective noun for sea turtles, but it ought to be something like magnificence. He walked over to a grinning Tony.

"You're looking smug, even for you."

"Told you my special feed would bring them into the yard."

"Congratulations, you're still a genius."

"The trick is seaweed. They go crazy for it."

"The breeding program will be happy." They had struggled to find enough males, but now they were swarming in.

"Did you know seaweed is an ingredient in milkshake?"

Steve groaned. "Tony. No."

"All the boys-"

Steve kissed him to shut him up.

Neobvyklou situaci zažili fanoušci na plaveckém mistrovství světa. Do programu byl na poslední chvíli zařazen závod ve zbrusu nové disciplíně, do něhož se navíc mohl přihlásit kterýkoliv z diváků.

„Den před zahájením mistrovství nám bazén zamořila jakási agresivní řasa,“ vysvětluje jeden z organizátorů. „Protože někteří závodníci jsou citliví na bazénovou chemii, museli jsme vymyslet jiné řešení.“
Pořadatelé se proto rozhodli zahájit mistrovství soutěží v rychlostním požírání řas.

Závod se setkal s velkým úspěchem, zvlášť mezi vodními plži.
„Občerstvení zdarma, a navrch medaile. Úžasné!“ pochvaluje si vítěz závodu, okružák. „Navíc teď každý vidí, že ne všichni plži jsou pomalí jako šnek.“

Temné oči cizinek kladly víře Izraele do cesty jedno břevno za druhým.
Ani pomrkávání třásní na lemu oděvu je neodvrátilo od zlého.
V otroctví osmnáct let obraceli oči k letícím oblakům, odkud mohla přijít pomoc.
Nakonec přišla v podobě dýky ukryté v záhybu šatu pod chromou rukou.
Spiklenecké spuštění víčka, zašeptaný náznak probouzí zvědavost.
Kůže a tuk se zavřou nad vražednou zbraní.
Nohy vyvoleného národa stojí pevně v proudu řeky, jako by pustily kořeny do dna.
Přes brody nikdo neprojde, hladinu zvlní pády těl a zbarví krev.
Vysvobození - na věky, na pár generací, nebo na jedno zamávání řasami?
Lidskými? Božími?

Patrick ukazoval Erikovi další z cest. Už brzy bude kluk úplně zaučený.
Dneska měli novou pomůcku - věc, co dělala cink. Její sestavení a užití jim vysvětlili na policii; ten Angličan, co chodí kolem, u toho byl a tvářil se kysele.
Zatím necinkla, takže to asi bylo dobře.
Mlha se přihnala s pravidelností sobě vlastní. Nebylo divu, tuhle denní dobu. Patrick velel zastavit. V okolí byly hluboké bažiny. Nemá smysl to pokoušet.
Sedli si k sobě, přehodili přes sebe celtu a vytáhli další novinku. Svačinku.
Špalík byl zelený, suchý, tuhý a slaný a, protože někdo přidal med, i sladký.
Rajská mana.

Střih.

Překrásná dáma v bílých šatech. Ve vlasech větvičky a listí, tráva, hlína... a drobná včelka.

Střih.

Voda.

Střih.

Velké lidské oko.

Bleděmodrá panenka, vytřeštěná bulva, s drobnými červenými žilkami, z kterých se rozlévá krev.

Nad hlavou vlnící se nebe. Zbytek slunce. Vážka s křídly modrými jako šlechtická krev.

Střih.

Víčka zakryjí stín pod očima umírající. Klesne ke dnu, a pomalu se propadá vlnícími se říčními řasami až na samé písečné dno.

Ne, neodplouvá po hladině.

Její mysl, těžká jako kámen, ji stáhla do hlubin.

Střih.

Život, obtočený mrknutím lidského oka milovaného, řasy řežou, šílenství utichá.

Ofélie už není.

Střih.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či do krčmy nezájdeme. Odkedy sa krčmárová žena z dovolenky vrátila, úplne nové veci tam začal variť.
- Jarík môj, a kdeže to vlastne bola?
- Až v Japonsku. A priviezla odtiaľ suši.
- Kto čo suší?
- Ale nie Pištík. Suši, to ti je také japonské jedlo, vieš. Ryža zabalená v morskej riase.
- A to tam jedia?
- Veruže jedia. A krčmár to aj u nás začal predávať.. Akurát mu toho žena doniesla z Japonska málo, tak začal miesto toho baliť tarhoňu do kapustových listov.

Hraji, vnímám hudbu a všechny nástroje v orchestru, slyším každý zvuk jednotlivě a zároveň všechny naráz. Po očku sleduji dirigenta, všimnu si paní v první řadě sedaček, která naklonila hlavu doleva a vychutnávala si muziku.
Bach, Haydn, potom Paganini. Skladby se střídají a každá je jiná. Pekelně se soustředím, abych nehrála rychleji nebo pomaleji, hrát druhé housle je příšerná zodpovědnost a vtom...
Au, spadla mi řasa do oka!

Pálí to a mrkám jako divá, abych řasu co nejrychleji dostala ven. Houslistka vedle mě se divý, co vyvádím. Hraju potichu, abych to nezkazila. Ale ne, na řadě je můj sólový part!

„V tuto chvíli nemáme další informace. Veškeré dotazy budou zodpovězeny na tiskové konferenci v devět hodin. Dobrou noc.“
Jediným pohledem vyjádřila nadřazenost nad majiteli rukou, které vystřelily nahoru, otočila se a rázně odkráčela. Kde brali novináři tolik energie ve tři ráno, jí bylo záhadou.
„Těžká noc?“
Bystrozor Potter se s úsměvem vynořil z vedlejší chodby.
„Strašná,“ přiznala se. S každou minutou ztrácela na dekóru.
Účastně pokýval hlavou. „Kafe u mě?“

V bystrozorské kuchyňce stáli blízko u sebe. Za normálních okolností by ji to znepokojilo.
„Pozor!“
Zamračila se.
„Máte tu řasu.“
Přiblížil se. Ustoupila. Jejich pohledy se setkaly...

Prchla bez kofeinu.

Několikrát za sebou rychle zamrkala, řasa ji očividně spadla do oka. Byla skutečně nádherná. Její oči nemusela lemovat žádná tmavá barva, na řasách nemusela být napatlaná řasenka a i tak měla ty nejkrásnější oči pod sluncem. Už když jsem je poprvé viděl, zaujala mě jejich barva, nikdy jsem nic takového neviděl. Medově žluté oči jí dokonale ladily k vlasům a dneska i ke kratším žlutým šatům nad kolena.
Už když jsem je poprvé viděl, chtěl jsem do nich koukat stále a nikdy neuhnout pohledem. Topit se v nich jako lžička v hrnku s medem. Tak snad se zadaří. Držte palce.

Můj milý když padá
V dubnu sníh je to
Jako když řasa Ti
Do oka které pláče

Nemusíš být smutný
Když sníh v dubnu
Snáší se na květy
Meruněk nádherných

Můj milý ve vodě
Řasy taky plavou
Zelené, hnědé a
Rudé taky tak

Krásné dlouhé řasy
Zdobí dívčí zraky
Tvůj něžný obličej
Chrání jasný zrak

Můj milý řasa
Spadla do oka
Každému z nás
Když bolelo

Srdce bolelo
Každého z nás
Jednou nebo
Mnohokrát

Můj milý každý
Jeden z nás to
Zažil tolikrát
A nezapomněl

Nesmíš zapomenout
Na radost smutek
Svůj nebo cizí
Uchovej si milý

Můj milý
Zázraky
Pamatuj

Jeho matka byla švadlena. Otec byl také krejčí a měli malou dílnu na starém městě. Byl jejich jediné dítě a už odmalička bylo jasné, že je magicky nadaný. Jeho rodiče to šokovalo. Otec si představoval, že půjde v jejich stopách. Nikdy nechtěl, aby vstoupil do magického světa a pracoval v něm. Maminka ho chápala. Mluvila s ním i po tom, co ho vyhnal z domu.
Dodnes si vzpomíná na její obličej. Na její dlouhé řasy. Když jí nějaká upadla, dala ji na prst a nechala ho, aby ji sfouknul a něco si přál.
Měl si přát, aby ji magie nezabila.