DMD č. 28. pro 28. 4. 2021. Téma: Dům kde se zatmívá rozum

Venku zněla střelba. Sklo okenních tabulí se sporadicky tříštilo o zem. S každou další kulkou, která prolétla dovnitř skrze rám, nabývala podlaha o něco zasněženějšího dojmu.
„My tady umřeme, viď, tati?“ zašeptala copatá holčička směrem ke krví zbrocené postavě, která těžce oddechovala.
„Půjdeme za maminkou, ano?“ zněla chraplavá odpověď.
„Do nebíčka?“
„Do nebíčka,“ přisvědčil muž, z nějž postupně vyprchávaly i poslední zbytky života.
„Ale co když nebíčko není?“
Neodpověděl. Uvědomoval si, že je snadnější zemřít s vidinou světla na konci. Tolik rozumu a síly ještě měl.
Na rozstřílenou linku dopadl odjištěný granát.
„Půjdeme za maminkou,“ vydechl svíraje drobnou dívčí ručku.

Minul schody, které vedly nahoru... Ne do horních pater. Prostě neustále stoupaly, dokud je nezastavil strop. Dveře, které se otevíraly do zdi. Prosklené okno uprostřed podlahy ohrazené zábradlím. Varhany, které bezpochyby hrály samy od sebe. Dům měl sedm pater a jedinou koupelnu.
Byl přece postaven pro jednu postarší dámu... A všechny její mrtvé.
Dřevěné stěny pod výmalbou sténaly jako zatracení v pekle.
"Tady už jsem byl!"
Zastavil se. Před ním se šklebily dveře vedoucí do prázdna. Otevřel je a s úlevou vdechoval čerstvý vzduch.
V tom domě nestraší nepokojné duše zastřelených mužů a žen, ale něco horšího. Duch amerického kapitalismu...

• Když se mluví o masech, nemyslí se tím hovězí. Jsou to miliampérsekundy.
• Plastový model dítěte se nechová stejně jako dítě. Chová se stejně při ozáření, ale nikdy neřve a zásadně sebou necuká. Můžu si ho vzít domů?
• Kerma není karma. Je to něco jako dávka. Teda vlastně ne. Ale má to podobně dlouhou definici a občas se to číselně rovná. Což mi prý pomůže to všechno spočítat.
• Ty malé bíle placičky vypadají všechny stejně a nemají čísla. Nikdy je nesmíš prohodit. A nepouštěj je na tu bílou podlahu.
  Jo, pozdě.

Z ústavu pokaždé odcházím zmatená. Ale snad o trochu chytřejší.

Zvonku vyzerala budova nevinne.
No dobre, možno nie celkom nevinne, so všetkými tými rôznofarebnými nápismi na streche a blýskavým sklom namiesto stien. Ale aspoň bezpečne.
Keď do nej vstúpil prvýkrát, nezanechalo to na ňom žiadne stopy. Myslel si, že je v pohode. Zmeny sa na neho lepili postupne. Možno bol na vine vzduch z dávno nevyčistenej klimatizácie. Možno predávkovanie kofeínom z obrovského kávovaru. Možno bolo niečo v miestnej vode...
„Komitol som všetky svoje tásky,“ rozliehal sa budovou jeho hlas sotva o mesiac neskôr. „Čekautnite si to a spravte mi rivjú. Ten rilís nám dnes musí prejsť, inak ten dedlajn nestihneme!“

V ztemnělém pokoji střešního bytu
námořník odepjal umělou kýtu.

Je to dům kde rozum zvolna se zatmívá,
chlapík se usadí a křeslo rozkývá.

To křeslo houpací vrže si písničku:
"Byl jeden námořník, dobrou měl fyzičku."

Zamlada byl milovníkem, „co pro ženy žil"
a v každičkém přístavišti „z číše lásky pil.“

Ženy mu nosily domácí ovárek,
teď, chudák, zakousne jedině suchárek.

Kletbu na něj uvalila Japonečka malá
Oliva ho opustila, co proto mu dala.

V desetinné čárce chyba, tabulky, co lhaly,
špenát chudý na železo, dílo dokonaly.

Potvrzena alergie na špenát i lepek,
od té doby se mu říká slaboduchý Pepek.

Dívám se okolo, i když toho zatím moc nevidím. Zkouším křičet, ale nikdo neodpovídá. Vím, že tu okolo jsou, slyším je. Zoufalstvím si vykřičím hlasivky, ale k ničemu to nevede. Nepřijdou, dokud nebude určený čas na jídlo.
Zkusím hladovku. Když začnu plivat jídlo, budou se o mě zajímat. Zabírá to, ale jen na chvíli. Jakmile je hlad příliš velký a najím se, zase odejdou.
Později se zkusím smát. Na kohokoliv, kdo se přiblíží, ať se směje, nebo mračí. Když nezabírá vztek ani pláč, musí to jít jinak. Hodné miminko občas zabere. Na pár minut, než odejdou. Tohle je ten život?!

“Vozábalová s Petráškovou se poštěkaly na mandlu.” Kája se škodolibě culí.

“Nejdřív Vozábalová Petráškovou sjela, že na mandlu ve středu nemá co dělat, když má podle rozpisu pátky, a taky, že zase nedali devátýho do voken vlaječky! Petrášková na Vozábalovou řvala, že se snad ještě v tomhle zasraným (hele, fakt to řekla!) baráku má právo jednou vyměnit na rozpise s Kloučkovou, anžto ta dneska nemůže, a že s vlaječkama jí Vozábalová s domovníkem taky můžou políbit záda, protože v šestým patře se ty blbý vlaječky vyvěšujou leda pro vrabce. ....No a pak mandlovaly.”

Adam protočí oči. “Tenhle barák je cvokhaus.”

Hagrid si v Evelínině obrazu hrál s jejím psíkem Princem, když se na chodbu ve čtvrtém patře, kde plátno viselo, přihnal profesor Kratiknot.
„Už to mám! Do podrobností zabíhat nebudu, ale k návratu zpět je potřeba kráčet přesně ve vlastních stopách. Rubeusi, musíš se kouzlo naprosto bezchybně naučit. Všechno jsem popsal a zakreslil.“
Kratiknot rozvinul před obrazem velký pergamen.
Hagrid strnul. Měl dojem, že na něj zdi Evelínina namalovaného domu padají a jeho rozum ve strachu někam utekl. Vyděsila ho už složitě se vinoucí dráha hůlky označená řadou šipek shora dolů. Nejhorší ale bylo zaklínadlo: Jetansař itiř jeksmíř od oilpmanoisiv.

Upíral oči na obrovskou bílou budovu tvaru pyramidy tyčící se do výše tří set metrů.
Kromě tří tisíc místností nad zemí jich prý měla stejný počet i pod zemí.
Některá oddělení produkovala časopisy, učebnice, romány.
Tým filologů pracoval na dalším vydání slovníku novořeči. Redukce slovní zásoby sloužila k omezení vyjadřování a myšlení.
Jeho práce byla většinou jednoduchá. Vyhledat stará čísla novin, změnit údaje, které byly v rozporu s tvrzením současným, odeslat. Stará čísla byla znovu vytištěna pro archiv, původní zlikvidována.
Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.
Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.

František Plepota rozumu neoslnivého, nikoli mdlého; matněl až se zlatým mokem. Nikdy dřív, dušoval se později vyšetřovatelům, nálev zásadně po práci! Zhrzená zakázka – Lípněte tam jakýhokoli tlustýho plešouna v grupáči se třemi hnuskami, na víc se starej nezmohl! – se však od dosavadních verifikačních melouchů lišila natolik, že udělal výjimku: v pivnici Na Konečné polkl desatero a zvolil svatou čtveřici, přelezl zeď Ďáblického hřbitova, dal se doleva namísto vpravo a zaměnil oddíly VI a VII.
„Hrozná tma, mobil docházel... Koho by napadlo, že kousek od sebe budou ležet dva týpci stejnýho jména?!“
„Vámi napadený zesnulý byl ale o třicet let starší!“

Jejich revírem je Praha 6.
Jejich tempo je vražedné. (Občas vražedně pomalé, avšak častěji tak rychlé, že se divíte, jak ta tramvaj ještě může držet na kolejích.)
Jsou tu od toho, aby nikým nepozorováni vozili cestující. (Takzvaná jízda „na tankistu“ je jejich doménou – sedadlo na podlaze, sluneční clona spuštěná dolů a v mezeře mezi ní a řídícím panelem lze zahlédnout pouze tmavé brýle.)
Rozhodně tu nejsou od toho, aby mávali na pozdrav.
Nezatěžují se vnímáním provozu a nenechají se rušit dopravními značkami.
Námezník pro ně není zeď.
Jedou dál.
Někdy i přesto, že dál už nevedou koleje.
Kluci z Vokovic.

Severus zabouchl za pětatřicátým ošetřeným pacientem, mrsknul použitými rukavicemi do koše, zatáhl žaluzie na prosklené výplni dveří, zavřel oči a dopřál si chvilku oddychu na opuštěné vyšetřovně 3.
Když se ozvalo vrznutí pantů, podrážděně zasupěl.
Do místnosti k jeho překvapení nevešla ani sestřička, ani pacient.
„Omlouvám se za vyrušení,“ hlesla Hermiona. „Asi jsem tu ztratila náušnici. Vykašlala bych se na ni, ale je po babičce. Nevšímejte si mě.“
Sehnula se, aby nakoukla pod lehátko.
Severus zjistil, že nevšímat si jednoduše nedokáže.
Cítil, jak mozek vypisuje dovolenku a mizí za horizontem.
Vypařil se tak rychle, že po sobě zanechal zvířený prach.

Při stěně starý vypelichaný slamník.
Přítmí se snaží zakrýt nepořádek.
Po zemi spousta nedopalků, plastových kelímků, zbytků jídla, injekčních stříkaček, papírů pomačkaných jako rozespalé tváře.
Spousta lahví. Některé už přišly o hrdlo a střepy nebezpečně ční jako zuby krokodýla.
Nábytek dávno vzal za své. Uprostřed holé místnosti jen kartonová krabice. Přes její hranu visí zahnědlá slupka od banánu.
Silný zápach plní funkci zamknutých dveří. Vpustí dovnitř jen otrlé.
Místo oken temné díry. Černají se jako mezery po zkažených zubech feťáků.

Dům na odstřel láká vyvrhele společnosti. Nevyžaduje nájem. Místo něho inkasuje zdraví svých obyvatel. Na oplátku dobromyslně zatemňuje jejich mysl.

Hlediště je přeplněné, davy rozechvělých diváků se zajíkají očekáváním. Nesmíme je zklamat.
Zatemňujeme dlouze a okázale. Jakmile utichne šum, objeví se první světelný obraz. Kostlivec, promítnutý na stěnu. Ženy vyjeknou. A vyjeknutí se změní v jekot, když kostra roste. Zahalí ji oblaka kouře a ona se v nich zhmotní a rozletí se proti prvním řadám. Teď už ječí i muži.
Jen jediný si ještě zachoval rozum. "Neblázněte! Je to laterna magika! Jen iluze! Má tu promítačku!"
Běhá po místnosti, hledá lampu, která vysílá obrazy. Nenajde. Je ukryta za zrcadlem. Zpanikaří i on.
Dav útočí na dveře. Nejvyšší čas strhnout závěsy.

Praha byla hnízdem neřesti, obscénnosti a jiných ďáblových vynálezů. Dlužno podotknouti, že neřesti a obscénnosti bujely přes noc růstem exponenciálním. Nejnověji tu byl Dům nefritových oblak. Stein nikdy nic takového neviděl, zrovna tak jako téměř nikdo v římské říši. Ale pánové se brzo naučili ocenit exotický přístup personálu i neobvyklé možnosti povyražení.
Kapitán s vrčením vyrazil po schodech nahoru. Rozrazil dveře, zamotal se do závěsů a vyděsil jednu dívenku hrající na nějakou podivnou loutnu.
„Barbariči!“
Matěj se ohlédl. Jeho nepřítomný úsměv se ihned vytratil, zrovna tak jako dvě tanečnice v rozevlátých róbách.
„Vzpamatujte se a jdeme!“
Notář vstal.
„Barbariči! Šaty!“