DMD č. 6. pro 6. 4. 2021. Téma: Jeden den hrdinou

Sedmnáctka tramvaj. Hezká holka naproti se tváří jak pondělní ráno (takže nic).
Před nosem mi přistane placka.
“Kontrola jízdních dokladů.”
To si děláš...
Nade mnou se tyčí Hagrid s přehazovačkou. Revizor.
Holka viditelně znervózní.
“Kontrola dokladů,” zopakuje Hagrid.
“Hmmmm,” řeknu. “Moment...”
Blížíme se k Trojskýmu mostu. Holka se sune ke dveřím.
Hagrid přešlapuje, já hraju idiota a noruju v batohu.
"Trochu bordel, sorry."
Ještě chvíli...
Přejíždíme most.
Trojská!
Dveře se otevřou, holka vystartuje.
Utíkej, fešando bez papírů!
Podávám Hagridovi lítačku. Než jí zkontroluje, kouknu z okna. Holka stojí na refýži a culí se jak sluníčko.
Nakonec to nebude špatný pondělí.

Ustrašeně ustupují před obrazoborci posvátného.
Každý je nakonec konglomerátem sil spíše přízemních než nadpozemských. Šílená odvaha je výslednicí fanatismu, nepřiznané touhy po eutanazii nebo sníženého prahu sebezáchovy. Vůle k obětem smrdí masochismem. Dennodenní kříž na zádech se dříve nebo později stane nástrojem útlaku porobených.
Ergo světci jsou budižkničemové, až ničemové.
Upřít si je dobré leda pro upíry, řádný našinec abstinuje, nekouří a zdravě i morálně jí pořád. Kdo se postí, svědčí o zhýralosti okolo kolem.
Proud dní nechť plyne jak voda, vlna za vlnou; která se převalí příště a která už odplynula?
Jen neděle se vzpírá, hrdina týdne, den Páně.

Bielovlasý Cephalocereus sedel sám na parapete. Alžbetka išla do škôlky, čo znamenalo deň bez otravného česania. Namiesto sponiek mu včera nechala v kvetináči legový meč a porozprávala mu rozprávku o Herkulovi.
Kaktus síce meč nepotreboval, mal tŕne, no zatúžil sa tiež stať hrdinom.
„Rozsekám ťa!“ vykríkol, keď na okno vyliezol pavúk.
Pavúk ho ignoroval a začal si robiť sieť vedľa kvetináča. Lákali ho mušky, čo sa nedávno naliahli v hline.
Kaktus uvažoval, či nevytlačiť koreňmi meč a nezhodiť ho na pavúka. Hrdinovia predsa robili také veci, nie?
No hej, lenže... čo si potom sám počne s muškami?!
Nakoniec pavúka omilostil.

Kde najdeme nejvíc hrdinů? Správně, na hřbitovech. Pomníky to jasně dokládají.

Tady jsme pohřbili
Butchovu mrtvolu
střílel rychle
tasil moc pomalu

Bezzubá Nell,
zabita roku 1876 při rvačce v tančírně.
Její poslední slova: „Osud to tak chtěl.“

Tom Smith životu navždy sbohem dal
nikdo se nesmál ani neplakal
kam jeho duše šla a co tam dělá,
nevíme a lhostejni jsme zcela.

Izraelité chtěli chléb
a Pán jim seslal manu.
Úředník Walace ženu chtěl,
ďábel mu seslal Annu.

Zde leží
Ezekial Aikle
stár 102 let
dobří lidé
umírají mladí

Odešel, ale nebylo mu odpuštěno.

Slzy mi ji nevrátí, proto mohu plakat.

„A jak se u vás člověk může stát hrdinou? Na hrdinské skutky jsem tak nějak zvyklý,“ zeptal se Karel. Asi se začal nudit.
„Jednoduché to dneska není,“ připustila jsem. „Můžeš zachránit někoho, kdo se topí, postavit se násilníkům, kteří chtějí zmlátit bezmocného dědu…“
Pak mě osvítila myšlenka: „Nebo můžeš být obyčejným, všedním hrdinou, který pomáhá ženě v nesnázích.“
Poslední ho zaujalo nejvíc.
„A co bych jako…“
„Potřebovala bych vyžehlit, je to vážně nesnáz,“ podotkla jsem.
Statečně se pustil do akce. Skončilo to silně popálenými prsty a mírně propáleným kobercem.
„Už o žádné hrdinství nestojím,“ bručel. „Leda… netopí se někdo někde?“

Muž, ležící na zemi v krvi a nad ním druhý, opakovaně zvedající ruku a bodající čímsi blyštivým znovu a znovu…
John Watson v duchu zajásal, ocitl se v pravý čas na pravém místě. Dneska Sherlockovi ukáže, jak se skutečně lapají zločinci.
Před namířenými kamerami mobilů plavným skokem sundal útočníka a vychutnával si jásot davů i rozsáhlou zprávu ve vysílání BBC.
Ráno ho v kuchyni před odchodem odchytil Sherlock.
„Být tebou, dneska z domu nechodím. Ukázalo se, že jsi hrdinně zpacifikoval lékaře, který se pokoušel oběti zločinu nastartovat srdce.“
„Ale blýskal se tam nůž…“
„To byl stříbrný náramek. Příště líp pozoruj.“

Agáta byla Sofiinou nemesis a zároveň pravou láskou.
Agáta se vetřela do Sofiiny pohádky a do Sofiiny školy.
Agáta jí ukradla prince.
Agáta ji od jejího prince chtěla odtrhnout.
Ale Agáta měla Sofii ráda takovou, jaká byla.
Agáta jí i potom, co ji Sofie chtěla zavřít v mučírně s mrtvou Bestií, zachránila život.
Agáta ji milovala i jako čarodejnici.
Agáta jí pomáhala za cenu vlastní cti a riskovala pro ni život. Několikrát.
Agáta byla její první opravdová kamarádka.
Když Sofie před Agátu skočila a Fabulář jí probodl srdce, věděla, že jedná správně.
Alespoň jednou byla hrdinkou. Ale jen pro Agátu.

Sedí na zemi, svíraná touhou, ještě jednou… jednou jedinkrát… opravdu naposled. Mozek má chuť se rozskočit, bojuje sama proti sobě, jak silnou máš vůli? Zvítězíš? Přemůže duše a svědomí tělo? V hlavě zoufale opakuje všechny důvody, nechce být závislá, nechce být ovládaná, ať už to prosím skončí! Křížky v kalendáři se jí vysmívají - minule týden a pak relaps, jak dlouho vydržíš teď? Nestačí rozhodnout se jednou, každou minutu každého dne si znovu říká - ještě alespoň chvíli vydržet, ještě na chvíli se přemoct, ještě jeden jediný den tichého hrdinství. Relaps střídá relaps, abstinence bolí, naděje v nedohlednu. Ještě jeden den… prosím.

,,Kterým hrdinou bys rozhodně nechtěl být?´´ zeptal se Štěpán a ukázal na plakát Avengers.

,,Učitelka,´´ řekl jsem bez rozmýšlení. Štěpán se pobaveně ušklíbl.

,,Co je na učitelkách hrdinského? Nikdo je nemá rád!´´ vykřikl.

,,No právě! Ony se snaží něco naučit, některým na nás záleží. Chtějí, aby z nás něco bylo. A i přes to si z nich děláme srandu, vyrušujeme a děláme všechno pro jejich odchod. Nemáme je rádi, a to nic špatného nedělají!´´
,,Chodí do práce a vědí že je málo studentů má rádo. A přesně kvůli tomu jsou ony pravé hrdinky. Nedokázal bych nimi být ani jeden den.´´

Úzká ulice křivě stoupá k čilému dopravnímu ruchu. Ani tady není klid. Vysoké domy, průjezdy a matná skla polykají prach.
Měkké podrážky hladí temena kočičích hlav. Lehké kroky mapují neviditelnou spletitou pavučinu. Amulet na hrudi prudce tepe jak vyděšené srdce. Vražedná temnota protéká spárami v dlažbě, prameny zlovolné síly se stáčejí k jednomu místu.
Schody ke vchodu pod úrovní chodníku chrání zábradlí. Zbrusu nová světlounce zelená fasáda a vyleštěná okna vypadají důstojně, ale to je jen maska.
Omítkou probublává zběsilost jak svíjející se červi.
Evžen zatím netuší, co v tom vězí. Ale nikdo se už nesmí stát hrdinou senzačních zpráv.

Pro určité typy daní jsou známé "krizové" měsíce. Daň z nemovitosti to má v lednu - v ten měsíc musí každý, kdo něco koupil nebo prodal podat přiznání.

A právě ten měsíc se "holky z nemovitostí" nezastaví. Za dveřmi má každá frontu minimálně dvaceti lidí. Jedou od rána do večera. A když si chtějí dojít na záchod, skoro aby se lidem omlouvali, že budou čekat o dvě minuty déle...

Problém je i v tom, že se pořádně nestíhají ani najíst. A tak, když jim nakrájíte ovoce, co si ráno donesli do práce a uvaříte kávu, jste pro ně ten den hrdinou.

Skřivánek ukrajoval míli za mílí. Posel neurčitých zpráv.
Byl očima flotily. Prodloužená ruka svých těžkopádných sester. Nezbytné kolečko v soukolí války. A přece nahraditelné. Křehká skořápka jistoty v nejistém světě.
Byl domovem i rakví těch, ke kterým se život otočil zády. Posádka sehraná roky společné služby. Zloději. Pytláci. Pouliční rváči. Do spárů moře je nahnala bída i důtky verbířů. Nebyli hrdinové. Nervali se s mořem pro krále ani vznešené cíle. A přece všichni zas a znova čekali, že přijde jejich den. Den kdy stanou tváří v tvář nepříteli. Pro mlhavou vidinu kořisti. Pro druhy ve zbrani. Pro přátelství tvrzené solí.

Hagrid zareagoval bleskurychle. Z kapsy vytáhl prázdnou krabičku od šňupacího tabáku a tvorečka do ní zavřel.
„Tebe musim někam vodnýst. Co kdyby na tebe šáhnul nějakej mudla. To byste ani jeden nepřežili.“
„Myslíte?“ ozval se za ním známý hlas. „Předpokládám, že naprosto nechápete, že si tady teď hrajete na hrdinu úplně zbytečně. Toho skvorejše můžete klidně zase pustit.“
„Profesore Snejpe, co vy tady? Dyť ste přeci todle… mrt… ééé… namalovanej… U Merlinovejch podělaných spodků!!! Já sem taky ve vobraze!?
„Jistěže. Přesněji, v magické fotografii. Už druhý den tady chodím zkoumat, jestli se řídí stejnými zákonitostmi, jako bradavické obrazy. Očividně ano.“

Vždycky si připadal nezajímavý, snad i nedosti hezký. Kterak by mohl doufat, že zaujme dívku svého srdce? A kdyby nakrásně získal její srdéčko, co na to řeknou páni rodičové? Zatím pokazil, co se dalo.
Až mu svitla naděje, když v ochotnickém představení dostal úlohu Břetislava. Pilně roli studoval, do zkoušek svědomitě docházel, rozhodnut zazářit jako hrdina.
Při představení čacký rek zakopával o meč, pletl text, ale statečně vytrval až do konce.
„Něco tak strašného jsem jaktěživo neviděl. Už o vás nemám strach, že byste zběhl z úřadu k divadlu. Můžete se o naši Pepču ucházet,“ řekl mu vlídně budoucí tchán.

Do balónu nastoupili dva - pilot Fedosejenko a ředitel fyzikálního institutu, ověšený přístroji - nenápadný muž s brejličkami. Alexandr Fridman.
V výšce šesti tisíc metrů praskla nádrž s kyslíkem, ze které dýchali. Fridman se rozhodl. Pilot je pro přežití potřebnější. Zadržel dech. Pomalu se sesouval na dno gondoly. On si mohl dovolit skončit v bezvědomí, na něm jejich život nezávisel. Probral se až po chvíli - když s ním Fedosejenko třásl a křičel, ať kouká dýchat.
Co ušetřil, stačilo. Vystoupali do rekordní výšky a vrátili se oba živí.
Fridman je slavný díky svým vědeckým výsledkům. Na jeho krátké hrdinství pomalu usedá prach zapomnění.