„Těch kopretin! Máte také tak rád kopretiny?“ zeptala se nervózně Pepička.
„Jako děti jsme se jich natrhali! Snad znáte hru na otrhávání okvětních lístků – aby vám daly odpověď?“ dodal škádlivě.
„Pravda,“ vydechla Pepička.
Paní Kondelíková je dojatě pozorovala.
„Starouši, dobře to vypadá,“ strčila loktem do Kondelíka.
„Pravda. Jsme na výletě hodinu a zatím nás Vejvara nezabloudil ani nezkusil utopit, ale nechval dne, Bety...!“
*
Pepičce se třpytily oči.
„Slečno, snad byste neplakala!“ zděsil se Vejvara, „copak se přihodilo?“
„Ale... nic,“ odvrátila hlavu.
Na cestě zahlédl oškubanou kopretinu.
*
„Dovolil jsem si přinést jinou,“ odkašlal si, „a tuhle jsem přepočítal, aby vyšla... správně...“