DMD č. 6. pro 6. 4. 2021. Téma: Jeden den hrdinou

Tik ťak... Čas běží bez zastavení. Ani velká voda ho nezadrží, ani horko ho nevyčerpá. Nic ho nedokáže zastavit.

Byl zítřek a bude včerejšek, pán vyje se svým psem na měsíc a nikdo si nezoufá.

Tak to bylo a bude, tak to je. To čas je hrdina dnů (nebo jen jednoho?).

Slunečnice se odklání od slunce a zavírá květ, vlasy jsou stále kratší a prasklá struna se spojila a je zvučná jako nikdy.

Čas běží pozadu, vrací se, vzpomíná. To je to kouzlo, které se nikdy nestane, doufám.
Chybami se člověk učí, nebyl bys nic udělal, kdyby to bylo naopak.

Další z hodin Bylinkářství. Vypadalo to jako Hagridova hodina. Ve vysokém květináči se schovávala příšerka, poulila velké žluté oči. Nenadchlo to nebelvírské ani havraspárské.

Madame Prýtová musela odběhnout. Kladla studentům na srdce, aby se dotýkali pouze květináče. Nepomohlo to. Když „květina“ chňapla po prvním, strhla se panika. Děvčata ječela, chlapci ustupovali, květináč nadskakoval. Do té pekelné vřavy se ozval kvičivý hlásek. „Musíte zatáhnout za ten prostřední trs, co má na hlavě.“

Nevěnovali mu pozornost, jen vyluzovali neidentifikovatelné zvuky. Neville se chopil příležitosti. Vrhal se ke květináčům a uklidňoval Chňapavky zubaté, jako skutečný kouzelnický botanik. Dočkal se odměny. „Jsi opravdický hrdina!“

Stisk krve předků se Siriusovi rozlije ve spáncích, všechna stará bolest žhne v krutém úsměšku. Svému ztracenému já slibuje, že jednou to Jamesovi dokáže vrátit.

Jamesova mysl je třeštící příboj; utíkat musí, aby se celá jeho existence nerozptýlila pod vlnou strachu. Lilyino pozdější tiché děkuju mu vypaluje do kůže přesvědčení, že si její lásku nikdy nezaslouží.

Severus cítí trpkost svého zadostiučinění, ale odolat mu nedokáže; znova se zakousne do vítězoslavné kůrky, aby přehlušil její dozvuk. Dělá správnou věc.

Remus se ve vlastním křiku znovu rodí v dlaních smrti. Potisící se snaží neptat, jestli by nebylo odvážnější přestat takovému životu čelit.

Stojí v dlouhém zástupu, s hlavou vztyčenou.
Záda i ruce bolí z jejího břemene.
Otočit na jednu stanu, na druhou, pak zpátky a ruce nad hlavu.
A ještě mnohokrát.

Neměnila by.

Srdce buší do rytmu, nervozitou i vzrušením.
Jaká čest, být jednou z pár set světlonošek.
Bude to ráda vyprávět dětem i vnoučatům.
Kterak Je směla provázet na cestě.
Už jedou ve svých zdobených vozech.
Mezi sloupy a branami ze světla.
Vstříc novému domovu.

Královny a králové starého světa.
Pramatky a praotci jejich národa.
Pozvedá světlo, vzdává hold poslednímu z nich.
Ruce bolí, róba ji táhne k zemi.

Neměnila by.

„Jsou obydlené? Co nás tam čeká?“ pátral Cowley.
„Nemám nejmenší tušení. V tomhle zákoutí vesmíru jsem ještě nikdy nebyl,“ odpověděl Doktor s lehce maniakálním výrazem.

Většinu svým nadšením strhnul.

„Tak kdo bude tím hrdinou, který udělá velký krok pro lidstvo?“ parafrázovala Lisa větu dobyvatelů kosmu.
„Já!“
„Já!“
„Já!“ předháněli se, více či méně vážně, Ginny, Bodie a Hawkeye.

Většinu…

„Jeden den hrdinou, druhý den mrtvolou,“ utrousil Greg. „A možná i dřív…“
„Co se ti zase nezdá?“ šklebil se Bodie.
„Nevšimli jste si oparu vznášejícího se těsně nad povrchem? Než tam vpadneme, prověřil bych, o jak hodně jedovatý plyn se jedná.“

Nikdy nebyl oblíbený. Nebyl hezký, nebyl příjemný ani dobrosrdečný, dokonce ani nebyl rytíř. Zato uměl pít, karbanit, rvát se, nadávat, a hlavně uměl zabíjet.
Přesto teď stovky lidí sledovaly, jak mu miláček davů, Rytíř květin, tiskne pravici a až k přeplněným tribunám musela dolétnout jeho pochvalná slova: „Vděčím ti za svůj život, den patří tobě, sere.“
„Já nejsem žádný ser,“ ohradil se nevrle proti oslovení, ale naditý měšec s výhrou si vzal rád. A rozhlédl se po kolbišti.
Diváci, kteří jindy povzbuzovali jeho soupeře, mu nyní nadšeně provolávali slávu a tleskali. Stočil pohled jedním určitým směrem: I pobočníkova dcera tleskala.

"Hmm," zabručel Otto.
Maják na útesu nesvítil. Otto si nepamatoval, kdy se něco takového stalo naposledy.
"Půjdu se tam podívat," zamumlal směrem k ženě.
"Vem si kabát!"

Otevřel dveře. Strážce nezamykal.
"Haló? Gunthere?"
Ztěžka vystoupal schody. Celý zadýchaný se rozhlédl po skrovném bytě, byl prázdný. Povzdechl si a vydal se k žebříku, vedoucímu nahoru.
Z ochozu byl skvělý výhled na moře.
"Co je to tam...? Ježišmarja!"
Vrhl se k ovládání a začal zuřivě mačkat tlačítka. Reflektor vrhl kužel světla těsně před loď, která se okamžitě začala stáčet k levoboku. Jen taktak minula skaliska.
Otto si oddechl, dnes zachránil nejeden život.

Když donesete brambory do místa určení a víte, že jste poskytli sadbu pro obživu několika rodin, hřeje vás u srdce.
Dívají se na vás, jako byste přinesli zázrak. Napojí vás čajem, který už začíná být pořádně vyčichlý. Schovávají si ho pro významné příležitosti. Nakrmí vás skopovým.
Pak jdete zpátky, v batohu pletené svetry a čepice.
Kontrolujete směr podle Slunce, už dřív vám ukázalo cestu a zachránilo krk.
Schová se do mraků. Mlha se ale zvedla, tady se nedá zabloudit.
Chodit stezkami s tušeným nebezpečím okolo je o strach. Na cestě jste nikdo.
V cíli jste ale naděje. Proto chodit nepřestanete.

"To nedělej."

"Ale já chci!" Jaskier se nafoukl jako žába. Na Geraltově tváři tento výraz působil značně nezvykle.

"Ne. Nechoď do hostince, abys zjistil, jak moc můžou Zaklínači pít. A nerozhazuj peníze v bordelech ani nebij kritiky svých písní. Nechci, aby mě vyhnali z města."

"Páni!" pozvedl Jaskier obočí. "To je ten nejdelší proslov, jaký jsem od tebe kdy slyšel."

"Hmm."

"Ale co teda můžu dělat, Geralte?"

"Chtěl jsi vědět, jaké to je být mnou, ne?

"Samozřejmě!" rozzářil se Jaskier.

***
Později

"Že já blbec nedržel pusu!" láteřil Jaskier, zatímco se prodíral stokami.

Geralt v Jaskierově těle se jen pobaveně ušklíbl.

Když se to vezme kolem a kolem, Aziraphale o sobě níkdy nepochyboval. Nebyl statečný. Spíš ustrašený. A po těch staletích si může přiznat, že i vyděšený. Crowley si ním nesouhlasil, ale to, že se Aziraphale nemohl dívat na nespravedlnost, to přece nebyla žádná odvaha. A určitě to nebylo vzepření se boží vůli. To by přece nešlo už ze samé podstaty věci. Vždyť je anděl.

Když ale zmizela ta "věčná" jistota, ten nevyslovitelný plán, že vše běží podle božího záměru, o co se může opřít? Dnes se musí sám rozhodnout a žádné přestírání ho nezachrání.

Nemůže Crowleyho ztratit. Dnes ještě ne.

„Opravdu mne volá?“ Kdysi byla nejuhoněnější maminkou v celém Egyptě (a její syn Hor nejkatastrofičtějším dítětem na celém světě). Zvládli spolu horečky, kousnutí jedovatých tvorů, spálení, noční můry, průjmy. Teď už ji ale staletí nikdo nezavolal. Místo ní vzývali toho mladého křesťanského boha s jeho vousatým doprovodem.
Mrňavý posel - démon, zjevně nepatřící do pohanského světa,- netrpělivě přešlápl na své jediné noze. „Hor chytil sokola, křepelku, divokého pelikána. Zařízl ho bez nože, uvařil bez ohně, snědl bez soli. Bolí ho břicho.“
Eset pozvedla ruce. Ucítila v nich opět čarovnou sílu. Usmála se. Už se těšila, jaké dítě bude dnes jejím Horem.

Byl to velmi významný den!
Dopoledne si koupila šaty, které ji slušely – zvládla i zrcadlo ve zkušební kabince.
Když se strojila do divadla, dokázala se pochválit. Nové šaty, elegantní lodičky, dokonale upravené vlasy, perfektní make-up.
V divadle si to užila. Představení i přestávku… Její muž kráčel hrdě vedle ní, koupili si šampaňské.
Večer…
Políbil Ji už ve výtahu, doma pak pokračoval. Když ji pomalu a nápaditě svlékal, když ji hýčkal rukama i ústy, nemyslela na to, že by měla zatáhnout břicho.
Laskala ho a věřila mu, že chce právě ji a žádnou jinou. Hubenější.
Hlas hubnutí ten den neměl šanci.

„Co tu chcete?“ Vojta hleděl na zamračeného muže, který vstoupil do dvora.
„Máš doma matku?“
„Já nemám matku.“
Chlap se zarazil. „Ne?“
„Mám maminku! A s cizíma nemluvím! Děte pryč!“
Muž mávl rukou a šel dál. Cestou odkopl kocoura, který se mu připletl pod nohy. Ten zaječel a Vojta strnul. Jeho Barnabáš!
„Nemám vás rád!“ vykřikl. Co udělat? Otevřel kozí chlívek.
Kozel Matěj vystřelil ven. V očích mu zajiskřilo. Konečně bude sranda!
A byla.
Muž v původně bílém sáčku se nezdržel dlouho.
Kozel vítězně zamečel.

Maruška vykoukla z okna. „Co tu vyvádíte?“
„Matěj je hrdina, dáš mi pro něho mrkev?“

Jednoho dne objevil Krákal kořínek Pomyšlenky schopnostné, která způsobí, že každý dostane tu schopnost, na kterou si pomyslí. Krákal kořínek snědl a pomyslel na rychlost. Od té doby to byl Tryskorychlý Superkrákal, zachraňoval lidi v nesnázích a všichni ho měli rádi. Pak Krákal pomyslel na sílu, a stal se navíc ještě supersilákem. Když Morgavsa viděla, jak je Krákal rychlý a silný, rozhodla se toho využít. Takže vypřáhli Pegase a místo něho zapřáhli Krákala. Ten nadšený nebyl, protože si svoje hrdinství představoval jinak.

"Ale zítra už vozík tahat nebudu," řekl naštvaně.

"To nebudeš," odpověděla Morgavsa, "protože Pomyšlenka účinkuje jen jeden den."

Dosedl do křesla a uchopil ovladač, když uslyšel klíče v zámku.
"Zlato! Můžeš mi pomoct?"
Rezignovaně odloží přístroj, zvedne se a vydá se za hlasem.
Nakoukne do předsíně a drahá ho zavalí vodopádem slov, zatímco prochází kolem něj do kuchyně.
"Prosím tě, co ty boty? Nemůžeš je očistit? Kde jsou děti? Mají úkoly? Doufám, že nešly ven bez nich."
"Teď jsem..." byla pryč,"... přišel." Zašeptal.
Z kuchyně se ozve rána. Ona leží na zemi na zádech. Zapomněla utřít před odchodem rozlitou šťávu.
"Co se stalo?" přiběhne.
Zvedne ji do náručí a ona mu věnuje láskyplný pohled.
Pro dnešek bude hrdinou.