Statek je rodu ženského

“Ten proslov byl krásný,” pronesla Jindřiška.
Jousef přikývl. “Skvělý. Počasí taky vyšlo. Ráno to vypadalo na déšť.”
“Ale co,” usmála se Jindřiška. “Kdyby sprchlo, pršelo by štěstí.”
“A co hostina, vyhovuje ti?”
“Moc. Menu jsi sestavil výborně. Tvoje děti jsou strašně šikovné, že všechno jídlo tak perfektně připravily.”
“Mít restauraci je občas velká výhoda,” mrkl na ni Jousef.
V té chvíli se k nim naklonila štíhlá krásná nevěsta: “Tak co, jak se vám líbí moje svatba? Měli jste podobnou?”
“Milá Anekke,” rozesmála se Jindřiška. “Vaše je honosná a krásná. Naše byla spíš ztřeštěná. Ale to už je jen dávná historie…”

Jousef se holil a hloubal nad situací, do které se dostal.
V usušených šatech prstýnek nenašel. Ten zmizel kdesi ve vodách té pitomé Nové řeky. Přišel na to až po návratu, takže hledat ho už nemělo smysl. Vůbec se proti němu všechno spiklo. Tolikrát se snažil o romantickou chvíli, kdy by Jindřišku překvapil a požádal o ruku, ale vždycky se to nějak zvrtlo.
Zamrkal. Nechce mu zlořečený osud vlastně naznačit, že by to vůbec dělat neměl? Že na to není příhodná chvíle? A neříká mu vlastně, že by možná Jindřiška ani neměla zájem?
Povzdechl si. Neměl by už jet domů?

Jousef přistrčil Jindřišce víno a nakrájené sýry. Zkontroloval, zda má v kapse prstýnek. Pak si sedl ke gramodeskám.
“Schválně, jestli se sejdeme i v hudebním vkusu. Ukaž, co máš. Dohrála hudba! AG Flek! Miluju!”
Znovu prohrábl desky.
Jindřiška se napila.
“Spirituál Kvintet! Nezmaři! Janis Joplin! Páni!”
Usmála se a znovu napila.
“Mišík? Marsyas! Javory! Olympic! Dokonce i Stouni! A Slade! Pražský výběr! Nemáš taky… jak se jmenovali? Výběr z hroznů?” Zamyslel se. “Ne! Poslední sběr! Máš ji?”
Otočil se.
Jindřiška sladce spala.
Povzdechl si. Vyměnil gramodesku.
Pokojem se rozlehl hlas Jiřího Schelingera: “Ještě spí a spí a spí zámek šípkový…”

Pracovník ochranky poklepal Zajíčkovi na rameno: “Pane, šel byste laskavě s námi? Jedná se o vaše zavazadlo.” Nenápadně Zajíčka nasměroval do dveří, diskrétně označených STAFF ONLY.
Libuše strnula. Někdo snad rozbil její drahý kufr, co Karlovi půjčila? Prosmýkla se do privátní zóny. Do správných dveří trefila ve chvíli, kdy bezpečáci nad otevřeným zavazadlem na překvapeného muže uhodili: “Jak vysvětlíte tohle?”
Mezi oblečením zahlédla velký želví krunýř. V duchu se chytla za hlavu. Pašuje zakázané suvenýry? Ten debil!
“Vy patříte k němu?” vybafl na Libuši jeden z mužů.
“Já… Ne. Zabloudila jsem, promiňte.”
V letadle měla pohodlně k dispozici dvě sedadla.

“Uvařím večeři,” navrhl Jousef. V duchu se viděl, jak po zákusku konečně pokleká s prstýnky v ruce.
“Dobrá,” přikývla Jindřiška. “Nasekám polínka do krbu.”
“To nemusíš…” snažil se ji zastavit, ale za chvíli už slyšel zvuky sekání. Najednou je přerušilo zaklení. Nastalo ticho.
“Jindřiško?” Vyběhl ven.
Stála u špalku, z boty jí trčela sekera.
“Ježíšmarjá,” zesinal. “Jedem na pohotovost!”
“To nic není!”
“Sekyra v noze nic není?”
“Ale…”
Nedbal.

Na pohotovosti vytáhli sekeru z kanady a nohu z ponožky.
“Vážení,” oddychl si doktor, “boty tady neopravujem!”
Na noze nebylo ani škrábnutí.
Jindřiška protočila oči. “Vždyť mu to celou dobu říkám!”

Libuše Skýbová, Eva Skýbová a Miloš Jelínek podruhé seděli v křeslech u notáře.
Libuše se mračila. Vůbec se jí nelíbilo, že se řady dědiců rozšířily, a navíc si Eva s Milošem podezřele rozuměli.
Zato ona byla nervózní. Velmi. Peníze potřebovala. Pořád jí ležela v hlavě slova z Milošova deníčku. Stihl tu závěť změnit nebo ne?
Notář sypal paragrafy jeden za druhým. Jména Eva a Miloš padaly v jednom kuse. Vdova marně čekala, až notář řekne, co připadá jí.
Právník klesl hlasem. Vyděsila se. Takže ona nedostane nic?
Než se JUDr. Nesvačil stačil nadechnout, aby závěť dočetl, vdova omdlela. Už zase.

Jousef galantně pomohl Jindřišce vystoupit z autobusu. Podal jí vodítka a vyložil kufry.
“Tak jsme doma,” oddechl si. “To teda byl výlet.”
“Za všechny peníze,” zasmála se Jindřiška, ale pak se zarazila. “Tohle je to poslední, co nám ještě chybělo ke štěstí,” kývla hlavou k hloučku žen před obchodem s potravinami.
“Místní rozvědka?”
“Co neví, nepoví,” zavrčela Jindřiška. “Kdoví, koho mají momentálně v prádle. Nedá se nic dělat, musíme kolem nich. Stejně potřebujeme nakoupit. Doma není nic k jídlu.”

“Ale dobrý den, Jindřiško! Můžeme gratulovat?”
Jindřišce zaskočilo. Copak k úmrtí bývalého manžela se gratuluje? Koukla na Jousefa. Tvářil se divně.

Sedla si na nafukovací kruh, aby odlehčila naražené kostrči, a začala podrobně probírat papíry.
Byla vzteky bez sebe. Co si ten chlap dovoloval? Myslela si, že ho pěkně převychovala k obrazu svému. Vždyť šlapal jak hodinky! Přitom si myslel, že to ona je poslušná holčička která respektuje každé jeho přání! Tak pěkně to klapalo, a teď tohle!
Otevřela umolousaný sešitek popsaný známým písmem.
Deníček?
Zahloubala se do řádků.
…je strašné, co jsem se dozvěděl. Nemůžu tomu uvěřit. Ještě si to prověřím, ale jestli je to pravda, závěť změním. Totálně.
Vyděšeně se podívala na datum. Napsal to přesně týden před smrtí.

Libuše vztekle seděla nad kasičkou, kterou našla v Milošově psacím stole. Co tam jen mohl skrývat? Když s ní zatřepala, bylo jasné, že prázdná není. Jenže klíček chyběl. Už prohledala celý dům. Třikrát. Teď o ni zlomila dva nože, šroubovák a pořádně se škrábla.
Zpocená otevřela okno. Zrak jí padl na kůlnu v rohu zahrady. Že by… zatetelila se nadějí. Už chtěla okno zavřít, když vtom zahlédla slabý záblesk od okapové roury. Ten bídák!
Vztáhla ruku po klíčku, ale nedosáhla. Posadila se na parapet a znovu se natáhla. Už jen kousek!
Zaklonila se. Ještě… Ještě kousíček!
Uáááá!

Pokračování příště. Možná.

“Jak na jednu noc, jsou tři ráno!” vrčela otráveně sotva probuzená recepční z hotelu U Zlatého jablka.
“Jednu noc, potřebujeme se vyspat!” snažil se použít zbytky svého šarmu Jousef.
“Tak kterou noc chcete tady spát? Tuhle, nebo tu příští? V deset se vyklízí pokoje!”
“No tak tu příští,” rezignoval Jousef.
“Fajn, přijďte ve dvanáct,” zaklapla počítač recepční.
“Tak tuhle noc!”
“Dobrá,” prohlásila pomstychtivě. “Dvě osoby, dva psi. Tři tisíce a v deset kufry přede dveřma!”
“Ale…”
“Vezmi dvě noci,” šeptla mu Jindřiška. “Nebudem se s babou hádat.”
Jousef přikývl. “Tak dvě noci. A prosím vás, určitě tu nemáte večer karaoke?”

Vypotáceli se z hotelu. Nevyspalí, unavení.
“Já snad mám halucinace,” protíral si oči Jousef. “Nevidím naše auto!”
“Ani nemůžeš,” odpověděla lakonicky Jindřiška. “Stálo tady. Je pryč.”
“Jak, pryč?”
“Vypadá to, že někdo nevydržel ten zpěv a ujel prvním, co mu padlo pod ruku.”
“Co budeme dělat?”

Než na policii a v půjčovně vše vyřídili, byl večer.
“Jak se dostaneme domů?” starala se Jindřiška. “Přespíme ještě jednu noc tady?”
“Zpátky do té mučírny už nejdu!”
Psi souhlasně štěkli.
Jousef zapátral v mobilu.
“Podle IDOS nám poslední vlak jede za čtvrt hodiny.”
“Tušíš, kde je tu nádraží?”
“Podle navigace pěšky třicet minut!”

“Nechte toho,” řekl Jousef. “Ať si to ta ženská vyřeší sama. Co je nám po ní.”
Jindřiška se nadechla, ale on ji nenechal promluvit. “A vůbec, sbal se. Mám nápad. Vyrazíme na výlet.”
“Teď?” zdvihla obočí Jindřiška. “Když máme takové starosti?”
“My?” podivil se Jousef. “Pokud vím, vdova je Libuše. Jestli se to ještě někoho týká, tak Evy. Ale ta už je dospělá, má muže a nakonec i nového bráchu. Oni to zvládnou.”
“Když já nevím, neměla bych přece jen zůstat?”
“Neměla. Buď už taky jednou sobec! Nech je, ať se starají! Pojď, vypadnem. Vím o příjemném hotýlku. Pejsci vítáni.”

“Nechci se dotýkat rodinných tajemství,” řekl Jousef po druhé sklence, “ale kdo byla ta dáma, co jsem ji před chvílí vyhodil?”
“Macecha,” zasmál se Miloš.
“Macecha,” zasmála se Eva. Pak zvážněla a vysvětlila Jousefovi rodinnou konstelaci. “Přiznám se, že její drzost prostě nechápu. Vždyť táta je pohřbený sotva pár dní a ona myslí jen na plavky!”
Jindřiška mávla sklenkou. “Kdoví, jestli jí z těch starých už nelezly prsa. Páč je má jak melouny. Co si budem povídat, ty byly na počátku všeho. Na intelekt mého ex určitě neulovila!”
“Dobře, že ulovila!” řekl Jousef. “Jinak bych přece já nemohl ulovit tebe!”

“Já vás tak ráda vidím,” spustila Libuše, sotva vešla k Jindřišce do domu. “Jsem teď na všechno tak sama! V domě na mě všechno padá! Co mi to jen Miloš udělal!” zalkala.
“Potřebujete něco konkrétního?” zeptal se Miloš mladší.
“Víte, je to takové žinantní…” zarděla se Libuše. “Jak víte, manžel nechtěl, abych pracovala. Ale všechna konta obhospodařoval on. A já teď do vyřízení dědictví jsem téměř na mizině.”
“Kolik byste potřebovala?”
“Tak sto…” zamyslela se vdova.
Podívali se na sebe, Jindřiška zahanbeně. Vždycky si myslela, jaká je Libuše náročná.
“Stovku vám klidně i daruju,” řekla a otočila se pro kabelku.

Jousef se konečně vymotal z Prahy a najel na dálnici. Těšil se na klid jižních Čech, na Jindřišku i psa Trhače.
“Taky se těšíš?” promluvil na malou fenku, trůnící v přepravce na zadním sedadle. Cindy radostně štěkla. “Taky už tě to neustálý courání sem tam nebaví, co?” Ohlédl se a pokračoval. “Co bys řekla, kdybysme tu zůstali napořád? Ty s Trhačem, já s Jindřiškou… procházky v lese, rybníky, borůvky, knedlíky…” zasnil se.
“Haf,” přisvědčila radostně Cindy.
“Tak jo. Já jí to řeknu. Hned jak přijedu. A víš co? Já ji rovnou požádám o ruku. Půjdeš mi za družičku?” zasmál se.