DMD č. 18. pro 18. 4. 2018. Téma: Terno

Hlemýždi bojují za změnu textu všeměkkýší hymny pro olympijské hry, konkrétně pasáže obsahující slova: „Kluci, holky měkkýší, dějiny dnes přepíší.“
Celou akcí chtějí poukázat na to, že hermafroditismus stále není považován za nezávislé pohlaví.
„Všichni si myslí, jaké je to terno být hermafroditem, když máte dvojnásobnou šanci, že potkáte životního partnera,“ vysvětluje jeden z organizátorů protestu. „Jenomže co když potřebujete použít veřejnou toaletu? Kterou zvolíte – když obě jsou stejně vlastní jako cizí?“
Ke skutečnosti, že na všech turnajích jsou hlemýždi automaticky řazeni do ženské kategorie, neboť mezi muži by neměli mnoho šancí na vítězství, se však autoři petice doposud nevyjádřili.

Lidi přicházejí, odcházejí,
jen ty celá léta
věrně mi kráčíš po boku
vedle mne uléháš i vstáváš;
čau, Samoto, vím, že tady jsi
a potutelně se na mne usmíváš

Někdy vypadáš
jak dlouhá cizí ulice za deště
Někdy si na tebe můžu skoro sáhnout,
jak jsi blízko
Obestíráš mě nápisem
"Nedotýkat se, nehladit;"
jsi pěkně žárlivá, já vím;
a občas taky pěkně protivná-
ale co, taky ti nejspíš někdy lezu na nervy;
co naplat, zkrátka jsme si zbyly

Čau, Samoto,
neodcházej, zůstaň ještě chvíli,
dáme si kafe nebo tak
kdybys mi zmizela i ty
nejspíš bych byla
už úplně osamělá

Aminah's phone rang in the middle of the drive.
Her unofficial phone.
"We have a problem," Racoon's voice sounded level. "Professor is appointing new head of the Petra project. There are three candidates."
"I'll put in a word for you."
"I am not one of them, Mouse. It's not good."
That was stating the obvious.
She stopped the jeep, breathing and listening for a few moments, but he didn't go on.
"He doesn't trust you," she stated.
"We need our person on that list, Mouse. You're the only one who can try."
She ended the call and punched the wheel.

Kdo by řekl, že se drak může proměnit v tak pěkného mládence, pomyslel si černokněžník Zmargod, když si prohlížel svůj úlovek, dračího prince, spícího v podzemní kobce.

V posledních letech cítil úbytek životní energie. Hrozil mu návrat do démonické podstaty. Proto hledal někoho nebo něco, co by mu umožnilo setrvání v lidském těle.

Po návratu domů netoužil. Kdo by se chtěl celý den dívat na šklebící se ksichty? Kdo by chtěl být neustále ve střehu před intrikami pekelných spolubratří. Navíc to doma čpělo zápachem tisíců zpocených, nikdy nemytých démonů.

Mladíkova krev mu umožní zůstat. Možná využije i jiné tělní tekutiny.

"V té lodi je díra a z posádky zbyly jen ohlodané kosti. Vlezl by tam jedině někdo, kdo má místo mozku kukuřičnou kaši," prohlásil Rimmer.
"Tobě se to mluví, když nemusíš už čtvrej tejden jíst konzervovaný fazole a zapíjet je griotkou," oponoval Lister. "Jdeme."
"Ale beze mě."
---
"Jako kdybysme po týdnu na country festivalu našli špunty do uší! Máme čtyři balíky indických placek, dvacet plechovek kari omáčky a šest bas piva," hlásil Lister do vysílačky nadšeně.
"ÁÁÁÁÚÚÚÚÚÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!" ozvalo se z vedlejší chodby.
"Co to bylo?!" Rimmer úlekem dokonce zapomněl připomenout, že je varoval.
"To jen Kocour narazil na sklad obleků."

Za soumraku třetího dne se Ilya a Alexej vrátili na základnu. Zamířili do budovy velení.

„Máme důležitý report z průzkumu, pane!“ spustil Alexej. „Našli jsme nepřátelskou základnu. Vypadá dlouhodobě osídlená, mohli by mít dost zásob a vybavení. Odhadujeme v táboře 50 mužů. Tábor má dvě strážní věže a v širším okolí chodí hlídka.“

„Tak to je terno. Zásoby se budou hodit.“ uchechtl se velitel. „Viděl vás někdo?“

„Nebyli jsme si jistí, tak jsme hlídku zneškodnili. Nastražili jsme to jako útok divoké zvěře.“ odvětil Alexej.

„Dobrá tedy, vypravíme družinu a zjistíme, co tam mají.“ prohlásil velitel a mávnul na svého kolegu.

"Hele, Eugene, ten Pacifik, to je prostě terno!" zahlaholil Jack a poplácal svého přítele po rameni, "samé nahé domorodkyně, budeš se celé dny válet na pláži a chytat bronz."
"Když to říkáš," usmál se Eugene a bezděky sevřel znak Sboru našitý na své parádní vycházkové uniformě. Těšil se, až se vydá na největší dobrodružství svého života.

Krčil se v díře, kterou si včera v noci sám vykopal, a těžko potlačoval paniku. Džungle kolem se třásla, jak se japonské lodě snažily pomocí granátů smazat 1. divizi námořní pěchoty ze zemského povrchu.
"Snad se máš v té Evropě dobře, Jacku," zašeptal tiše.

Dva schlíplí princové zadumaně hleděli na inzeráty v seznamce Modrá srdce.
"Tady kletba, hrad obrostlý trním a... Eh, to je staré snad sto let."
"Kletba, pokus o otravu, sedm patronů..."
"Člověče, to bude nějaká mafie."
"Tuhlenc... Ta je nějak vysazená na boty a vypadá to na děsnou tchyni."
"Tahle vypadá dobře. Ne, počkej, musíš zabít sedmihlavou saň. To snad není možný, že tam toho draka zmíní jen tak na okraj. No: Podmínkou drobný zkušební úkol ve sluji!"
"Počkej... Tohle vypadá dobře, ne? To zní jako terno!

*

"Tak co?"
"Celou schůzku vykládala o nějakým Solovi a o republice," znechuceně zavrtěl hlavou.

Jí bylo teprve osmnáct a jemu čerstvých dvacet. Svoji byli krátce, když si uvědomili, jak růžově jejich budoucnost nevypadá. Časy byly těžké. Peněz bylo málo a práce v továrnách byla náročná. Musí najít plán B, pokud chtějí děti.
Přišel den, kdy se rozhodli a museli se rozloučit se svými rodinami. Už je neuvidí. Čekal je nový svět, kde každý začíná na stejné startovací čáře. Stačí tvrdě pracovat a úspěšný život je zaručeně nemine.
Terno se nakonec nekonalo. Byli v jedné z prvních lodí, které do Ameriky dorazily. Čekal je tam hlad, nemoci a útoky místních domorodců. Naprostá většina osadníků nepřežila.

„Budu slavnej a ty mi k tomu pomůžeš.“
Mladík v kapuci se nechápavě zatvářil na svého společníka.
„Podívej se, v dubnu se taková banda individuí schází na internetu a píše ptákoviny, každej den jednu. Dostávají bodíky a předhání se, kdo dostane víc. A ty mi pomůžeš vyhrát.“
„Proč?“
„Je to hotový terno! Ti, co jsou fakt dobří, dostanou placku a uznání komunity!“
„A co chceš po mně?“
„Jen se tam drobně nabouráš a připíšeš mi pár bodíků.“
O pět minut ťukání na klávesnici se hacker obrátil na kamaráda: „Hele sorry jako. Jsem se tam nabořil a asi to drobně zbořil.“

Správný Zmijozel využije každou příležitost, řekl si Severus Snape nad atlasem neznámých bylin a ihned kontaktoval nakladatelství:

Vážení!
Děkuji za Vaši důvěru, ale jako mistr lektvarů se necítím kompetentní recenzovat Vámi zaslaný Atlas netradičních magických rostlin. Nicméně si dovolím Vám doporučit kolegu Nevilla Longbottoma, profesora herbalogie.

S pozdravem Severus Snape, Mistr lektvarů.

Jeho plán vyšel.
Za pár dní se přiřítil botanik nadšený novými bylinami. Pak už pro Snapea byla hračka, aby ho přesvědčil, jak je pro školu nutné opatřit tyto zajímavé, byť smrtelně nebezpečné rostliny. Vždyť Longbottom je Nebelvír, tomu dodržování předpisů nic neříká. A studenti ... se aspoň naučí opatrnosti.

Pod slovem štěstí (lidově terno) si lidé představují mnohé. Mít peníze. Krásný dům. Milujícího manžela. Být zdravý. Přežít.

Například můžete přihlížet tomu, jak kapitán na své pozici zcela selže. A přežít. Víceméně bez úhony.

Nebo se můžete topit v ledové vodě, nadnášení záchranou vestou. Přinejlepším se potácíte po moři v gumovém člunu s lidmi, kteří nemluví vaší řečí. A přežijete.

Nebo můžete potkat minu. Ošklivou, ošklivou minu, někteří jí také říkají německá ponorka. A přežít.

Míra štěstí na jednoho člověka je většinou dost omezená. Buď, anebo. Přežijete jedno, zabije vás druhé, třetí, čtvrté.

No, a pak je tady slečna Violet.

Zadání:
Paní Božena Neužilová, osaměle žijící osoba, zemřela bezdětná ve věku 59 let. Rodiče, jedináčci, jejichž byla taktéž jediným dítětem, ji stejně jako všichni ostatní předkové předemřeli.

K notáři se postupně dostavily následující osoby:

Pan František Rádobyl se závětí, ve které je jmenován jediným dědicem. Závěť je psána na psacím stroji a opatřena vlastnoručním podpisem zesnulé. Za života se s ní přátelil, vystrojil jí pohřeb.

Slečna Marie Nevrlá. Nejbližší pokrevní příbuzná zesnulé – jejich matky byly sestřenice.

Paní Věra Zachovalá. Před třemi lety zesnulou adoptovala.

Otázky:
Kdo je dědicem paní Neužilové?
Kdo získá rodinný dům a tři miliony v cenných papírech?

Než spustili kotvu a důkladným měřením potvrdili, že se jedná o správný ostrov, setmělo se, ale taková překážka je od pokladu nemohla odradit. Pirát Kapitán zavelel k výsadku a následoval ho jak kuchař se dřevěnou nohou, tak lehce otrávený Fin. Měsíc byl v úplňku a očekávání obou námořníků rostla každým krokem. Silver cestou nabil pistoli.
„Hle!“ zvolal náhle Kapitán a ukázal na pahorek, který vypadal trochu jako zakopaná truhla.
Ale byla to mrtvá koza.
Nemohli si však nevšimnout, že je jakási bledá a na krku má dvě ranky, a Edvinovi svitla naděje, že si možná na své přijde i on.

“... ste slyšeli? Babu Kropáčkovou odvezli!”
“Nekecej! Jsem myslel, že je k tý kuče přirostlá.”
“Prej se úplně pomátla, furt drmolila, že pro ní přišel čert!”
“Baba bláznivá, co jí to popadlo?”
Dveře vrznou. Štamgasti jako jeden muž zvednou oči. Lokálem pomalým kulhavým krokem kráčí černé páchnoucí stvoření.
Židle vrzne, když si sedne. Hřbetem ruky otře slepené vousy a odplivne na podlahu.
“Pepíku, hoď sem jedno,” houkne a s pokrčením ramen se rozhlédne po kamarádech.
“Dehtoval jsem střechu Novákovejch chlívku, ujela mi noha a trochu jsem se v tom vyráchal.”
Když na něj stále bez hlesu zírají, dodá: “Zatracenej tér, no.”