„Bijte je, bledule!“ křičel jsem, albín, ve školce.
Chci být, bít i bát se s vámi, většino, druhé palce na rukách amputovány, třetí oko zašito, zášť přizpůsobena, vše marno.
Zkusil jsem bílé, černé, hliněné a skleněné, slabé i pětipalcové, stejně mi řekli, když na to přijde, víc škodíš než.
„Nejste nic,“ věděl jsem jim neodpovědět, „když pomíjíte energii, která ve mně dříme!“
Kdo si počká, ten se dočká, já pana Šedého.
„Bojuj,“ vystihl mě.
A je to terno: za lež chválí mě, nad trapasem se tetelí.
Jeho protivníci se ode mě distancují, ale vše marno: najat, hlásím se k nim.