DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

Ani nevím, proč jsem o to tolik stála. Byla to komplikace, neměla jsem důvod, kdo ví co ještě. Ale chtěla jsem a vyšlo to.
Těšila jsem se na příliv pozitivní energie, obnovení víry v sebe samu, posílení odhodlání, prostě na cokoliv, co jsem mohla dostat.
Cesta bez navigace se krapet zkomplikovala, ale dorazili jsme. Množství lidí mi vzalo dech a neočekávaná odpověď mě na chvilku vyvedla z míry. Dál jsem si to užívala.
Pak přišla chvíle, kdy se prakticky všichni ti lidé zvedli a zaplnili uličku. Já nesměla a za jejich zády si snad poprvé v životě připadala jako vyděděnec.

Od rána byl jako na trní. Dnes byly jeho narozeniny a on dobře věděl, že ho čeká překvapení. Jeho šéf rád organizoval různé večírky a narozeniny podřízeného si nikdy nenechal ujít.
Hned po obědě ho zastavil jeden z jeho kolegů a podal mu pásku na oči. Nechal se poslepu odvést na parkoviště, kde ho naložili do auta a odvezli pryč. Dorazili na místo - rachot otevíraných vrat a bzukot rozsvěcených žárovek. V duchu si představoval narozeninový dort. Posadili ho na židli a prostor kolem se zaplnil lidmi. Strhli mu pásku a on mžoural do hlavně tommy gunu.
„Šéf nemá rád práskače.“

Snil o dalekých cestách, o mořích modřejších než obloha a o horách ztrácejících se v oblacích. Snil o lodích plných čaje a koření. Snil o boji za spravedlnost. Snil o tom, jak se podívá nebezpečí přímo do tváře a neustoupí. Snil o přátelství silnějším než smrt.
Vyprávěl to chůvě. Pohladila ho po vlasech. Malí chlapci mají snít, ale nemají snům věřit. Řekl to otci, ale ten se mu jen vysmál. Skutečný život vypadá jinak.
Zpětně vzato měli pravdu oba. Yanezův život byl ještě úžasnější než jeho dětské sny.
Zvláštní ovšem je, že James Brook snil přesně o těch samých věcech.

Tak nějak jsem doufal, že Saturnin zařídí, abych se před slečnou Barborou přestal cítit jako idiot. Žel, to nebylo v jeho moci, jakkoliv se mi zdála velká. Všechno zařídit nemohl. Nedokázal zařídit ani to, abych jako idiot přestal vypadat, pouze zmenšit katastrofy, které jsem ve stavu částečné nepříčetnosti, jíž zamilovanost bezpochyby je, napáchal, případně je přeměnit v něco společensky přípustnějšího. Ale jako idiot jsem vypadal pořád.

Jsem si však zcela jistý, že to, že to slečně Barboře nevadilo, Saturninova práce nebyla. To byl zcela nepochopitelný dar z nebes. Možná jsem toho ani nebyl hoden; ale to víte, blahoslavení chudí duchem.

Bílou košili pečlivě zapnul a urovnal. Poté následovala vesta s vázankou. Obojí v barvě rozbouřeného moře. Paradoxně. On totiž nikdy divoký nebyl.

Oblečení rychle skončilo na podlaze, pomačkané, pošlapané. Nezajímalo je to. Nahá kůže byla na dotek mnohem příjemnější.

Těšil se až Doriana znovu uvidí. Henry si ho již zcela přivlastnil. A Basil to nerad přiznával, ale žárlil. Chtěl mít Doriana jen pro sebe.

Dorian mu prudce roztáhl nohy a vzal jeho penis do úst. Basil jen zalapal po dechu.

Odcházel s předstihem patnácti minut. Srdce mu vzrušeně pumpovalo v hrudi.
A to si myslel, že jdou pouze na večeři.

Nemohla ani dospat.
Nedočkavě vyskočila z postele a běžela k oknu. Slunce se teprve probouzelo a vykreslovalo na obloze roje rozevlátých červánků.
S bušícím srdcem uháněla dolů do kuchyně. Nikde nikdo. Zkontrolovala poštu. Nikde nic.
Zklamaně usedla na schody a čekala. Přece bylo ještě brzy.
Dům se pomalu probouzel do čilého denního ruchu.
Už byl čas ke snídani.
Hleděla z okna a hledala přibližující se tmavou tečku.
K obědu.
Třikrát překontrolovala přišlou poštu.
K večeři.
A stále nic.
Smutně pohlédla na oblohu zářící tisíce hvězdami. Utřela slzy a nadějně se usmála.
Však on přijde zítra.
Malá a hloupá jedenáctiletá dívenka.

Lívancovník s jablky. Nebo snad skořicovou špičku. Karosa se brodí ranní špičkou, mnohem tupější, než moje včerejší špička. Jazyk vítá každou další cukrovou vteřinu. Ale smažený lepek oblepuje žaludeční stěny a lepí na sebe všechny city. V kanceláři oplachuji své nitro kávou a těším se z jejích produktivních minut. Ale stále něco chybí. Oběd? Ne, co mě hřálo, odteklo s kávou a odpoledne sychrá, jak únorové ráno v Prunéřově. Smyk, buch, provoz, služba. Až večer, z kouta zastávky zasvitlo slunce. Z rukou a harmoniky starého cikána proteklo ušima až pod záhyby duše. Ulehám pod záhyby peřiny. Už je mi teplo.

Zpočátku byl obezřetný. Bolestivě si uvědomoval své nedostatky. Raději se tvářil cynicky a trousil kolem sebe ironické průpovídky.

To byla ale jen skořápka, ochrana před vnějším nepřátelským světem. A ona narušovala jeho obranný val – postupně, den za dnem. Až zůstal zcela bezmocný.

Narazil… Opět. Nikoli poprvé a velice pravděpodobně ani naposled. Bolelo to však stále stejně…

Když si uvědomil, že je obviněn ze smrti Joffreye… přišlo mu to vtipné.
Když ji slyšel mluvit před tribunálem… byl zoufalý.
Když ji našel v posteli svého otce… byl vzteklý.

Jeho naděje byly zase jednou zmařeny. Zmařit pár životů se jevilo jako přiměřená protihodnota.

"V kolik se dneska sejdeme?"
"V Sedm? A co si vezmeš na sebe?"
"Mám si vzít tu červenou?"
"Ty se do ní ještě vejdeš?"
"Proč já se tě vůbec ptám?"
"Co ta kráva v práci dneska? Zase prudila?"
"Myslíš, že dá někdy pokoj?"
"Proč se na ty její kecy nevykašleš?"
"Hele, kdo tam vlastně večer bude?"
"Dvojčata? Přišla jim vůbec pozvánka?"
"Sbalíme je?"
"Kdo se ti z nich líbí víc?"
"Nestačí ti Saša za barem?"
"A tobě? Nemá už někoho?"
"Co ti tam píská?"
"Jsi tam?"..
.. "Haló?"
.. Haló, Vašku, slyšíš mě?
"Tak kterou?"
"Vypadl ti signál?"
"Můžu si nechat blonďatou?"

"Konečně pohoda," zářil principál. "Jak Dřevo odjel, hned se lépe dýchá, co? Snad už se nevrátí, je pryč dost dlouho..."
"Na lidi nepadají kulisy, co víc si přát," přitakal satirik.
Vtom přiběhla dvojčata. "Je tu, je tůůů! Vrátil se a má s sebou obrovskej kotel!"
Zbledlý ansámbl se odebral za maringotky.
Tam stál Dřevo a sypal do obří nádoby barevný cukr. Šťastně se usmíval. "Cukrová vata, to tu chybělo!"
Principál nenacházel slova. "Co to... Šílíš...? My nejsme pouť!"
"Bacha na ten krám!" zařval satirik.
Dřevo se ohlédl.
Z přeplněného kotle začaly vyletovat cukrové pavučiny a oblepovat okolí.
Soubor hořce zaplakal.

Jenom Erik se mohl postavit do závějí, začít tam pískat jako kos a zpívat z plných plic.

„Ecco la primavera,
che’l cor fa rallegrare,
temp’è d’annamorare
e star con lieta cera...“

Mistr slov vykoukl z okna. Zavrtěl nevěřícně hlavou. Na rozdíl od většiny ostatních rozuměl i slovům. Hle, přichází jaro. To určitě, usmál se.
Ovšem když v další sloce uslyšel krom obvyklých témat i něco o radosti všech elementů, zabouchl okno a běžel za mistrem Ayrem.
„Nemusíš se bát,“ tvrdil Ayre.
Mistr slov mu nevěřil.

Jenom Erik mohl svou písní dokázat, že sníh začne definitivně tát a jabloně že rozkvetou.

„Mám hlad,“ prohlásil Francis někde z mořských hlubin. Udělal dvě tempa a vynořil se z hromady dek.
„Jak by taky ne. Vy piráti jste tak nenažraní, že jste do poslední kostičky obrali i vlastní vlajku,“ smál se Fernao, dokud nedostal polštářem.
„Mám brnknout pro pizzu?“ zkoušel si to vyžehlit. Ale potom se mlsně olízl. V očích mu zatančily plamínky.
„Nebo bych mohl přihřát něco od včera. Co bys řekl na pěknou kachničku?“
„To by šlo,“ připustil Francis. „Švihej do kuchyně, plavčíku!“
Fernao nejenže nevyplnil rozkaz, ale ještě svého kapitána zalehl.
„Ty jsi můj přihřátý kačírek. A já tě celého sním!“

Švihl kosou. Jen tak, cvičně. Ještě chvilku.
"Prosím, pomoz mi!" vykřikl muž, zoufale se držící kusu plovoucího dřeva. Mrakoplaš neuznával hrdost. Což mělo svou logiku - být na dně společnosti je rozhodně praktičtější, než být na dně moře.
"LIDÉ DOŠLI K ZÁVĚRU, ŽE SMRT JE PŘIROZENOU SOUČÁSTÍ ŽIVOTA. MOŽNÁ BY SES S TÍM MĚL SMÍŘIT."
"A myslej si to i v okamžiku, kdy k tomu závěru fakt došli?!"
"TO-"
Náhle se z hlubin vynořily bubliny.
A potom... Spousta nožiček.

Antropomorfní personifikace nemohou cítit zklamání. Ani rozmrzelost. Takže jestli si ten den brousil kosu obzvlášť ostře, bylo to jen z čiré profesionality.

Často jsme se s bratrem nudili. Maglor s Maedhrosem se nám sice věnovali, ale zdaleka to nevyplnilo všechen volný čas. Pokud jsme nebyli celé dny v sedle, na lovu nebo neseděli nad úkoly, vymýšleli jsme žertíky, které jsme raději neměli dělat.
Zrovna nedávno nás Maedhros nakrknul tak, že jsme se mu rozhodli rozepnout všechny řemínky na brnění. A to i ty zašlé, co šly špatně. Musel by pak někoho požádat, aby mu to pozapínal. Jednou rukou by to nezvládl. Těšili jsme se, jak se mu pomstíme. Jenže pak jsme si uvědomili, že by nás zabil a zase jsme to zapnuli.

She counted on having dinner – no, feast actually – in Erebor this night.
She was left behind.
She counted on help of people of Laketown.
She watched her son fight for his life.
She counted on word from Thorin. On some news. On the dragon being deep asleep (or possibly dead?).
Or on Bilbo getting the Arkenstone, just like that…
None of that happened.
Dís watched as the Mountain came alive with flames and roaring, a roaring of enraged dragon.
They should have stayed in Ered Luin.
She swore.
Now let that worm come here! She will show it what for!