DMD č. 00 pro březen 2022 - Nejez tu židli!

"At the briefing today," Lioness started gently as she sat across the table from Raven at dinner. "I almost thought you were going to bite the chair in front of you in frustration."
Raven was about to answer, when a tiny voice interrupted.
"You think chairs are for biting, daddy?!" Thea giggled, turning in her high chair and putting her mouth on the back.
"No!" she turned back, wiggling her finger. "Chairs are not for biting! Only food is for biting!"
Raven looked torn between smiling and sighing.
"You're right," he said. Both to his partner and to their daughter.

Jako bezcílně bloudit tmou
bez světla pouze s hořící mapou
v prostém hříchu
hledám smysl.

Ďábel, má Anima Mundi
i Mistr, Logos Spermatikos,
oba mi to říkali.
Jako pohyb mezi dvěma vakui.
Tohle už nezachrání koks...
Stačí, tak už dost!

Proto přivázaná k židli,
zatím mě drží,
je nesežraná.
A hlasy stále říkají
Tak se jen pokus!
Stačí jen málo
stačí se jen trochu odhodlat...
Snad to nebude bolet
Snad už to konečně bude krásný!

Otevřu duši
za ní prázdno,
Ještě to nekončí
a už nezačíná
je i není zima.
Jen se mi honí v mysli:
hlavně nejez tu židli!

,,Člověče, jsou to vůbec tvoje boty? Nějaký velký..."
,,Mam velký boty, protože už jsem velkej kluk. Měl jsem malý, když jsem byl malej. To mi byly tři."
,,Aha a kolik je ti teď?"
,,Dva a půl."

,,Báro, co tam děláš?" ,,Bobek."

,,Teto sedni si, aby tě nebolely nohy."

,,Proč brečíš? Ty nevíš? Tak nebreč."

,,Přestaň po mně házet toho tygra!"
,,Ale to je lítající tygr!"
,,Tak bude lítat na druhou stranu."

,,Proboha, nejez tu židli! Vylámeš si zuby... Máš už vůbec nějaký?"

,,Teto kam jdeš?"
,,Domů."
,,Ale zase příště přijdeš až tady budu, žejo?"
,,To víš že jo. Tak papa."

„A pak jim Devítko, dáme sežrat židle,“ usmál se Ismaiel škodolibě, otočil se a zamíchal bublající lektvar. Nasládlá vůně tekutiny prostoupila celou hradní místnost. Hnědý kocour zvaný Devítka šťastně zamňoukal a olízl se.
„To bude panečku pomučeníčko, to bude krásná pomsta za všechny ty roky, co nám ty malé potvory škodily.“

Devítka se několikrát otřel o nohu židle, protáhl se, napřímil hřbet a s chutí se do ní zakousl. „Azraeli, nežer tu židli! Jsi stejně blbý jako tvých osm předchůdců. Ještě, že já jsem to od táty nechytl. Já se s těmi Šmouly vypořádám. Já jsem mnohem chytřejší než táta!“

Hledat ztracenou ovci v bažinách je nebezpečná práce. Hledat ztracenou ovci v bažinách z vodní páry je navíc mimořádně namáhavé. Jednak se bílá vlna (ne, tady si ji opravdu neumaže) v bílých mracích ztratí jako nic, jednak se tu zvuk nese tak dobře, že bečení je slyšet na míle daleko.
Na druhou stranu – chybný krok neznamená smrt. Jen bleskurychlý přesun někam jinam. Do vzdáleného města. Nebo na opuštěný ostrov. Občas i do vlastní postele.
Takže když se mi ji nakonec podařilo najít a bezpečně se s ní vrátit domů, ani mi nevadilo, že v prvotním návalu hladu sežrala proutěné křeslo.

"Tak jak to Baruška zvládla, její první den sama doma?"
"Blbě. Budeme muset sehnat nové polstrování."
Za mými zády bylo slyšet: "Fuj to je! Vidíš to? Fuj! To! Je!"
"Až tak?"
"Vrhla se na jídelní židle, vytáhla z nich tu pěnu na sedáku a roznesla to po bytě. Máma úplně šílí. Táta to zalepil žlutou izolepou. Samozřejmě to vypadá hrozně."
"Šikulka, koukám."
"A vylezla taky na linku, naštěstí jídlo jsme tam žádné nenechali, ale upila mi trochu čaje."
"Asi na tom odcházení budete muset ještě zapracovat."
Podívala jsem se na psisko, které se vůbec netvářilo provinile.
"Jo, to asi jo."

„…ták, a takhle opatrně natáhneme panence šatičky přes hlavičku…“
„To je Hudžínka!“ dí dcera.
„…natáhneme Hudžínce šatičky a tady vzadu je zapneme na suchý zip, takhle…“
„Mamíííííííííí, podívej se, co Slávek zase udělal!“
„…Slávku vrať to Zuzce zpátky do domečku pro panenky! A teď nasadíme botičky…“
„Ááááá, on mi ten nábyteček rozbije, mami vezmi mu to!“
“…Slávku proboha nejez tu židli, kdoví co je to za umělou hmotu, jestli máš hlad, tak tady máš banán…“
„Mamííííííííí, on mi to rozhňahňal na stoleček!“
Nemám tuchu, jak jsem to přežila a kam ty roky utekly, ale v sobotu se mi dcera vdává.

Už byla nervózní. Čas se pomalu blížil ke konci, ale žádný výsledek stále nepřicházel. Nejdřív si myslela, že je to jen malý předmět. Přece nebudou plýtvat tolik drahého materiálu. Všechno, co bylo možné zvednout jednou rukou, však už zkusila a nebylo to nic platné. Co kdyby to byla jen oddělitelná část jiného, většího předmětu? Rozhlédla se okolo. Musí to být buď vrchní část předmětu, nebo předmět, který nenese velkou hmotnost, jinak by se už dávno zhroutil. Nechtělo se jí, ale všechny možnosti už byly vyplýtvané. Zvedla židli a zakousla se do jedné z nohou. Naštěstí to na třetí pokus uhodla.

Vitrážovými okny pronikalo laskavé podvečerní slunce. Pořád. Už celé dny beze změny úhlu či intenzity.
Dítě tu pořád bylo. Plazilo se po naleštěném mramoru mezi lavicemi a občas se s radostnými jiskřičkami v očích do některé zakouslo.
Podezření v Aleně rostlo a bobtnalo až hrozilo, že ji zadusí. Dala by hodně za to, aby si Kryštof nechal své tajemství pro sebe.
"Adame," zkusila dítě oslovit.
Upřelo na ni pohled a jeho oči náhle zestárly. Kulaté modré oči z nočních můr. Nevyhrožovaly, neděsily, jen prosily o pomoc, což bylo vzhledem k tomu, že Alena Vránová věděla, jak Katedrála vznikla, daleko horší.

Břeh starého rybníka lemovaly ledové krajky, ale ve vzduchu už jednoznačně převládala sladká vůně nastupujícího jara. Pestrobarevné diamanty se proháněly nad hladinou a s mistrovskou přesností tišili hlad čerstvým potěrem. Ti z ledňáčků, kteří měli největší štěstí v rybolovu, vystavovali modrá pírka mladému slunci a trénovali hrdélka k nadcházejícím milostným áriím.
Malý Ledňáček to hemžení pozoroval tiše, sedě na židli, která tu zůstala po rybářovi jako svědek náhlé oblevy. Toužil přidat se k ostatním, ale pochroumaná křidélka ho držela při zemi. Nebo tedy alespoň při židli. Jiní by ji už možná ohlodali nudou. Ne však Ledňáček. Jeho čas brzy přijde.

Práce, stres a učení
Sem a tam mnou mydlí
Rovnou na hroty vidlí
Všecičko to mučení
Zvládne, kdo zatne
Ve stresu teď bydlím
Oči mám matné
Však nejez tu židli!

A v jarním pučení
Mé naděje stydly
S vážkami a šídly
Zmizely v bzučení
Ty už nejsou vratné
Tak zamávej křídly
Buď děvče zdatné
A nejez tu židli!

Medici potlučení
Vlasy nám všem zřídly
Pryč s dobrými bydly
K poslání jsme určení
Co je to však platné
V ordinaci sídlit
Vděkem se nebohatne
Nejezme tu židli!

Drobnosti nepodstatné
Řeším mezi jídly
I když je to špatné
Tak nejím tu židli!

Prolínání kultur bývá někdy... zajímavé.
Máme Velikonoce, svátek slavící se pouze na Zemi, s vajíčky a pečením. Máme Mossiho, který hltá národy a kultury jako Šaj-hulúd harvestery.
Protřepat, nemíchat.
Poručík seděl u stolu, součástky projektu na jedné straně, hologram projektu (včetně dílů, postupu sestavení a eskového inbusu) na druhé straně, divadlo Semafor (měřítko 1:27) před sebou a zbytky perníkového těsta, cukru a bílků všude.
Jeviště hotové, hlediště prakticky taktéž. Zbývala poslední dvě zábradlí, když se objevila zkáza.
"Ne!"
Ale bylo pozdě.
První čtyři řady, celých sedmdesát čtyři sedadel, zmizelo v nenávratnu.

"Kaše dobrá, chci nášup!" zazdil to úplně Berek.

V rohu zanedbané místnosti se majestátně vyjímalo křeslo v poločasu rozpadu. Nešlo určit, zda si ho někdy někdo všímal. Rozmrzelý robot, který musel kvůli své nevymáchané papule zvelebit tohle Bohem zapomenuté místo, předmět prozkoumával. Na boku stálo: SČPUD – Stroj času pro upracované důchodce.
Pak zjistil, že není sám. „Jsem řek, že nic nemám. Mě nezajímá tvůj hlad. Hej, ty zvíře tupý, nejez tu židli!“
Pozdě! Do Diblíka během několika vteřin zahučel celý plesnivý nábytek, před zraky přicházejícího profesora. „Svatá prostoto! Můj stroj času!“
Zavládlo ticho. Pak vrásčitý muž pronesl temně: „Bendere, víš, jak jsem ti zakázal ublížit Diblíkovi? Tak můžeš.“

"And how are you feeling today?"
"Don't eat that chair."
She smiled at the doctor but the smile never quite reached her eyes.
She had known the grim truth as soon as she had seen the bright flash. Walking dead woman. Yet somehow, she has survived far beyond all expectations.
Death might have been kinder than what the proton beam from the malfunctioning particle accelerator had inflicted. Her mind, her greatest asset, the only thing she truly could be proud of, was imprisoned behind a wall of aphasia, unable to communicate, to reach out.
"Ten kilos of eels walked away."

Seděli jsme v půlkruhu okolo rozlámaného stolku. Bylo nás tam pět. Já, má sestra, babička, můj syn a moje malá dceruška. Venku bylo ticho. Přitáhla jsem si potrhaný kabát blíže k tělu a zachvěla jsem se. Můj milovaný synek si toho všiml a objal mě. To mě alespoň trochu zahřálo, i když ne tolik na těle jako na duši. Babička dostala další záchvat kašle. Nemohli jsme s tím nic dělat. Podívala jsem se na svou dcerku. Žužlala svými bezzubými ústy okraj židle. Vstala jsem a zvedla jsem ji do náruče. „To nesmíš,“ řekla jsem.
Plakala bych, kdybych měla z čeho.