DMD č. 00 pro březen 2022 - Nejez tu židli!

There are many people around the world with strange hobbies. Harry hadn't thought his one to be particularly weird. He would tell strangers random, code-like phrases and watch their reactions. When he leaned towards a non-descript man on a train station bench and whispered "Don't eat that chair!" in his ear, he certainly hadn't expected the man to blanch and scramble for the nearest exit. Still, he thought the phrase was perfectly innocent and harmless.
A week later, when the zombies overran North America, aliens landed in Cardiff, and India plunged into a war with China, he wasn't so sure.

Napohled se pacientův stav výrazně zlepšoval. Zůstával při vědomí, komunikoval. Co na tom, že ne vždycky to dávalo smysl. To koneckonců nebylo nic zvláštního. Dokonce projevil zájem o jídlo.
Když ovšem nečekaně popadl nejbližší předmět a zahryzl se do něj, naděje pohasla.
„Co budeme dělat, tohle se přece nemůže dostat na veřejnost,“ bědoval šéf protokolu, jakmile byla židle bezpečně mimo dosah.
„Heleďte, novináři nám můžou akorát...“ odsekl kancléř.
Mluvčí jenom úpěnlivě odříkával modlitby.
„Venku kolují stále divočejší zvěsti. Skoro tak hrozné jako… tohle.“
Nakonec nazítří mluvčí informoval veřejnost: Pacientovi se daří dobře, k obědu měl vinnou klobásu a meruňkové buchty.

Když se hříbátko narodilo, nevěděl jsem co s ním a tak jsem ho daroval Všeotci.
“Kuk na dědečka,” řekl jsem hříbátku, zatímco Všeotec se dusil sleděm, který měl k obědu.
Hříbátko zastříhalo ušima a osm jeho kopýtek se zvonivě rozeběhlo Valaskjalfem.
“Bohové.” Čelo Všeotce se zachmuřilo. Hříbátko očmuchávalo Všeotcův trůn.
“Hele, nežer tu židli!”zavolal jsem.
Všeotec vsedě vyprskl sledě.
“Loki, okamžitě si to... dítě... hříbě... odveď!” zahřímal.
Já však už byl ve dveřích.
“I kdepak, otče,” zavolal jsem přes rameno. “Byl bych příšerná matka! Dítě je dar, tak ber, dokud dávám! Hlavně ať má dostatek sena, a nezapomeň pravidelně hřebelcovat!”

„Tak jo, bando, musíme jednat rychle,“ oznámil Vojta zbytku školní záškodnické skupiny, sotva jejich oblíbená školnice zmizela z dosahu. Poté, co si sedla na úplně záhadně naříznutou židli, rozmázla se po podlaze a se strašným nadáváním a vyhrožováním třídními důtkami vystřelila k ředitelně.
„Já jdu hlídat, jestli se nevrací,“ oznámil Peelo pohotově. Však to nebylo poprvé.
„Výborně, my tu mezitím zlikvidujeme důkazy,“ plánoval rozený vůdce, otočil se na přítomné spolužáky v lavicích a podezřelého chroupání si zpočátku vůbec nevšímal, „a až sem i s ředitelem nakluše, budeme všichni dělat jako že… u Baccovy šavle, Simbacco, takhle jsem tu likvidaci nemyslel!“