DMD č. 7. pro 7. 4. 2020. Téma: Kopr

"Máme všechno? Jogurt, banán,... co to je?"
"Kopr, petržel neměli."
"Taky poslouží. Zmrazíme ho a nasekáme holou rukou, po karatisticku..."
"Uděláme to po jogurtové zmrzlině a zatloukání hřebíku banánem... jenže, jak kopr uvedeme?"
"To nech, holka, na mně. Budou čubrnět."
Kolega si před šou kupodivu navlékl gumové rukavice.
"Vy nevěříte, že tkáň zmrzne tak, že se dá rozdrtit? Tak uvěříte. Vlastní prst do dusíku strčím, kladivo vezmu a udeřím... takhle, takhle, takhle!!!"
Rukavice se protrhla a tkáň létala až do předních řad.
Prozelenalá paní učitelka zvedla ze země kousek rozdrceného prstu.
"Ale to je..."
"Ke koprovce přece patří párek, ne?"

Strážce mírně pokynul šedivou hlavou.
„Takže… tohle je Zásvětí?“ Evžen se ohromeně rozhlédl.
Okolí se zase měnilo. Rozehrálo se pableskujícími barvami od temně zelené po měděnkovou. Od místa, kde stáli, se rozbíhaly táhlé praskliny, rozvětvovaly se a dál se na obzoru dělily na drobné zlaté střípky, v nichž se tříštil stínový odraz neznámé Prahy.
„Živá bytost nemůže bez úhony vstoupit do Zásvětí, však víte,“ opravil ho Strážce. „Toto je Pomezí, hranice mezi světy prostupná za výjimečných okolností. Bylo nesmírně obtížné magicky ohnout křivky vnější reality a přivolat vás. Co se týče vašeho úkolu…“
„U Želmíra, počkejte!“ vzplanul Evžen. „Hledám bratrance.“

Císař Nero nakrčil nos a s výrazem mírného hnusu civěl do arény. Mladý Attilius stál uprostřed písečného kruhu, kapala z něj krev a zbytky kdovíjakých poražených soupeřů. Oddechoval velmi těžce, ale stál hrdě, štít pevně v ruce.
"Jak... takový nanicovatý tiro!" vydechl Nero nepříjemnou fistulí. "Jak může dítě bez zkušeností porazit našeho favorita."
A skutečně. Ostatky Raecia Felixe začaly mlsně obletovat první mouchy. Šampión šampiónů, dvanáctkrát v řadě neporažený, skončil na špičce meče dítěte z Pompejí. K ničemu nebylo, že si svaly před zápasem poctivě kouzelnými bylinami promazal. Místo síly mu rostlina přinesla jen vynález... no řekněme, že koprové omáčky.

Stříbrný nůž, koš, plášť a kápě.
Deset let jsem hromadila moc. Vzpomínky na tebe dusila, lenošku zaskládala knihami.

Byliny mají o dušičkové noci zvláštní moc.
Sama přistihuji svoje lži. Nebojím se. Nepočítám dny a roky. A dnes, deset let od posledního pohledu tvých černých očí, na rozcestí sbírám byliny.

Kostival léčí. Kopřiva zahání rarachy. Kopr nachází ztracené... ale teď neroste.
Halas, řinčení zbrojí. Utahané tváře, ošlehané divočinou. Kde odešel chlapec, vrací se mladík s pohyby dravce.

Nevykročím. Stojím pyšně, léty nezměněná.
Stižená pochybami. Nezapomněls na mě?
Přicházíš.
Poklekáš.
„Má paní, dědic tvrze se navrátil.“ K tobě, Marianno říkají černé oči.

„Víš, tehdy to bylo fajn.“ Alex utrhla snítku a přivoněla. „Všechno jsme dělali spolu, všechno.“ Usmála se, smutně. „Víš, situace mívám spojeny s různými vůněmi.“ Vzdychla. „Vidím to jako dnes. Modrá vanička, plná okurek. Myslela jsem, že mě trefí, když jsem ji našla doma. ‚Chtěl jsem ti udělat radost,‘ řekl. Radost! Neměla jsem nejmenší chuť zavařovat okurky! Pochopil. Umyl je, nakrájel mrkev, přinesl kopr… večer pak voněl octem a mrkví a…“
Polkla, zahodila kopr, pohladila psí hlavu a vstala.
„Kdy jen se to, sakra, pokazilo?“
Punti štěkl a položil jí pod nohy kus klacku.
„Díky, ty náš jedinej chlape. Chytej!“

Ryko Niman se zarazil, když ze dveří před ním vycouvala Viola Antares a rychlým pohybem za sebou zabouchla. Ze sklenice, kterou držela v ruce, vyšplíchla na podlahu ohavně páchnoucí tekutina.
„Co to je?“ zeptal se.
„Chtěla jsem jen pomoct,“ pokrčila rameny.
Ryko si povzdechl. „Co provedla? Omlouvám se za ni, je nevyspalá a podrážděná.“
„Dovedu si představit, jaký nápor je pro ni kojení dvojčat. Bylinkářka říkala, že tohle pomůže, aby měla víc mléka… Myslela jsem to dobře,“ povzdechla si s ublíženým podtónem.
Ryko přičichl ke sklenici.
„A zapomněla jsi, že Irena na světě nesnáší dvě věci – nevyžádanou pomoc a kopr.“

Přijel sem v lednu devatenáctého roku. A kdyby měl být upřímný, řekl by, že je tu univerzita, knihovna a hospody.
Jeden z hostinců si obzvlášť zamiloval. Stál na půli cesty mezi knihovnou a jeho bytem a dobře tu vařili. Takže tu sedával, jedl soljanku, popíjel něco, co možná nebyl alkohol, a učil se.
Vydrželo mu to asi dva roky. Potom usoudil, že už má dost soudruhů i nejlevnější polévky široko daleko, a místo učení začal hledat kudy odsud.
Skončilo to emigrací do Polska. Kromě dvou let na univerzitě si z Rostova na Donu odnesl doživotní nenávist k polévkám a kopru.

Když odchází Tichá, doufá Musilka, že Bětku předběhne. Chce ji odstrčit, ale není kam. Bětka se nedá: „My jsme přišli společně s paní Pokornou, že?“ dovolává se u ní zastání.
„Pravda,“ neochotně přikývne žena v zástěře a šátku.
Musilová za trest šťouchá Bětku do zad, dokud se neotočí. „Já za to nemohu, to lidi se tlačí,“ ječivě se brání sousedka obviněná pouhým pohledem. Na rozhořčené rozhození rukou nemá prostor.

Před polednem konečně přišli na řadu.

Cestou domů Vašek naštvaně supí: „Celé dopoledne v kopru. Byl jsem s tebou úplně zbytečně.“ Zlostně nakopne kámen. „Sůl a kolínka bys klidně unesla sama.“

Na tohle jsem už stará, napadlo Gormlaith, když se přístav začal vzdalovat. Myrael ji nechala odplout bez všetečných otázek, koneckonců to nebylo poprvé, co se Gormlaith vydala na Ostrov Tkadlen.
Někdo z námořníků otevřel sklenici nakládaných ryb. Gormlaith nakrčila nos, když ucítila ocet a kopr. Kopr vždycky nesnášela, i jako bylinkářka se mu vyhýbala, kdykoliv mohla. Teď měla nepříjemné podezření, že během několikadenní plavby budou nakládané ryby hlavním položkou na jídelníčku.
Jak se vzdalovali od pobřeží, loď se kymácela čím dál víc. Gormlaith si opřela hlavu o dřevěný bok lodi a povzdechla si. Na tohle jsem vážně už moc stará.

Kterak sobě připravit zdravou snídani či svačinku, na které si pochutnáte, ale neztloustnete.

Potřebujete:

1 zralý banán
Několik lžic jemných ovesných vloček (můžete je před tím namočit, klidně na noc, ale není to nutné)
1 vejce (varování: ne z klecového chovu! Přečtěte si Lejdynčino drabble!)

Banán rozmačkáte vidličkou s vločkami a vejci na těstíčko. Pak usmažíte na pánvi, buď suché, nebo potřené trochou oleje, nejlépe kokosového.
Vzniknuvší placku ozdobíte čerstvým ovocem, řeckým jogurtem nebo skyrem, mandlemi, kvalitní čokoládou, datlovým sirupem nebo čímkoliv jiným, co máte rádi.
Samozřejmě můžete celé výsledné dílo také hustě posypat koprem.
Ale k žrádlu to nebude!