DMD č. 4. pro 4. 4. 2020. Téma: Ženský úděl

Nemám to jednoduchý. Když jsem konečně srovnala kocoury, klidně si odešli za Duhu. Asi už je nebavilo uhýbat mi z cesty, nebo co, nicméně Velká kočka mi sem teď (nevím proč) poslala trio nezvedenců, kteří se snaží obsadit mi MOJE okno, MŮJ pelech (že jsem v něm už půl roku neležela? No a?) a – co nejhoršího – obsadit mi JEHO.
Cha. Padla kosa na kámen.
Z okna vypadli jak cukráři, pár dobře mířených je naučilo. K pelechu stačilo přiblížit se a zasyčet. Na NĚJ stačilo pár měsíců nemňouknout, a jak kolem mě teď skáče.
Mým údělem je výchova.
Koček i lidí.

Ciri ležela v posteli. Nebylo to nic moc, ale možnost si lehnout, poslouchat v polospánku praskající polena v krbu a jemné škrábání brku po pergamenu byla diametrálně odlišná od zázemí, které měla dřív. Bylinky a magické potřeby skoro odstranily bolesti a křeče a urychlily dobu hm... indispozice. Ciri sice pořád nechápala, proč je tohle nutné absolvovat každý měsíc, ale pokaždé si vzpomněla na běsnící Triss Ranuncul, vysvětlující "těm zabedněným zaklínačům z té potkany a hmyzem prolezlé ruiny, které oni hrdě říkají sídlo!" ženský úděl a proč Ciri nepůjde cvičit!
Ciri se usmála. I po letech to byla vzpomínka k popukání.

Máří se šourá k ohništi. Každodenní povinnosti už splnila, zahrozila chlapům v čeledníku, aby neponocovali, zkontrolovala, že Ctibor zajistil závoru a sedí ve fortně. Usedá u ohně, aby si prohřála ztuhlé klouby, než se uloží ke spánku.
Modlí se. Za Jana, jenž odjel na sněm, a Vítka, který jej doprovází. Za rodinu Janova bratra Jakuba. Za novomanželky Svatavu a Dorotku, které se brzy stanou matkami. Za bratra Metoděje, jenž nedal jinak a vydal se vyhledat betlémského kazatele, o němž přinesl zprávu bratr Bartoš. V pokoře předkládá Pánu dávno ztracenou Kateřinu a malého Jindřicha. Odevzdává své odchovance do Boží ochrany.
Pláče.

„Popraskaná zrcadla! Všude! Copak na téhle proklaté lodi nemohli udělat nic pořádně?“

Rvala by si vlasy. Tolik si zvykla na svůj životní standard, že jí kocábka plná ignorantů a vagabundů prostě nestačila. Jaký to příšerný úděl jediné ženy v celém hlubokém vesmíru!

Rimmer! Ještě o ždibec chladnější a obestavila by ho zásobami a používala jako mrazák.

Kocour? Honí, co se pohne, doslova. Navíc má nohy udržovanější než ona.

Nesmí zapomenout na protivného androida, na ten přízrak křížený s inkvizitorem.

A Dave? Nemytý, nechutný, nevzdělaný, nebude nic, stokrát ne! Přestane se na něj dívat jako na kozí sýr s kousky ananasu.

Maruška, oči jako angorák, bezradně bloumala ulicí. Co teď? Nestarala se o Karla dost? Vždyť si vždycky pochvaloval, že skvěle vaří a doma je jak v klícce.
Najednou je moc tlustá, moc stará (je pětatřicet stáří?). Našel si mladší, hezčí, takovou, co mu porodí dítě. Ona ano!
Bolestně jí záviděla.
Slzy v očích, do kohosi vrazila.
„Copak se děje, Maruško?“ zeptala se její sousedka Darja.
„Vyhodil mě!“
Rozhovor dospěl k překvapivému závěru.
"Vyprdni se na něj, na debila. Mám firmu, statek a ten můj mě taky štve. Pozice hospodyně je volná, dostaneš plat za to, cos z blbosti dělala zadarmo!"

"To už je úděl ženskejch, milej zlatej, takhle poklízet, šúrovat a drhnout," mluvila ke smetáku v koutě polohlasem uklízečka, zatímco si napouštěla už třetí kýbl vody. "Ale já to dělám ráda, pěkně důkladně, vydrhnout, ááááá!" vyjekla, když se v umývárně zjevila trojice kadetů.
"Dobré poledne, madam. My už si tu poklidíme," řekl jeden z nich španělsky. Chvíli váhala, ale pak šla. Podlah k mytí měla ještě dost.
"Vzduch je čistej, pánové," ohlásili vzápětí zadními dveřmi, a ihned dostal první z nich do ruky lano.
"Táhni, rychle!"

Britové čekali ledacos. Ale rozhodně ne smrk ve světnici, s tabulkou:
"Něco vám upadlo."

V krámku hlava na hlavě. Dveře se otvírají dovnitř, respektive teď s nimi téměř nejde hnout. Blokuje ho neuspořádaný chumel lidí natěsnaný uvnitř. Dospělí rádi předbíhají, proto Bětka stále sleduje, kdo přišel po nich.

Paní Johnová, boubelatá prodavačka. Šedivý plášť, tváře rudé zlostí na okupaci. Teď musí obsloužit třikrát víc lidí, než obvykle. „Ach, to horko!“ Povzdechem maskuje původ ruměnce. „Uf,“ otírá si pot. „Těžký úděl žen,“ mručí a myslí tím úděl prodavaček.

Nespěchá, zvolna bere zboží, liknavě přepočítává součet cifer na papírovém pytlíku. Slůvko NE nahrazuje třepáním vlasů ze strany na stranu. Jak dochází zboží, stále častěji vrtí hlavou.

ako svetielko malé
začalo horieť
v srdci, proti hlave,
a to začalo bolieť

čím jasnejšie žiarilo
tým viac tme
s tieňohrou sa darilo
- a či vôbec úfať smie?

verdikt viny znie jednohlasne navôkol
ona hlavu skloní
sama ako v plote kôl
len v tichosti ďalej slzy roní

raz vidí ruku v ruke
túžba sa v nej znova vzbudí
pozdvihne oči k Božej muke
nemajú ľudia milovať ľudí?

niečo čisté, niečo krásne
len to chce, miesto láskovraždy
cit, ktorý nepohasne
bude hviezdou - svietiť navždy

taký je ženský údel
ako iskra, strážený
z ohňa popol, dymu kúdeľ
keď je žena na ženy

„Proč nejsi vdaná, Marianno?“

„Manželství, mateřství, to jsou pro ženu okovy, chlapče můj.“ Vyměnila jsem je za moc, lásku strávila plamenem.

„Ty nechceš děti?“

„Děti se mě bojí, Martine.“

„Já ne!“

Zachumlaná postavička mezi dveřmi, oči zarudlé pláčem po smrti matky. Hledals tehdy mě? Nebo jen poslední světlo na tvrzi?

„Ty jsi jiný.“ Chytrý. Divoký. Zatížený temnotou.

„Není ti smutno?“

„I kdyby. Láska šikmou plochu nepřežije a já tu nemám rovného.“ Ani neměla. Mocný Metod upadal, jak já sílila.

„Já tě miluju, Marianno! A až vyrostu, roven ti budu.“

Překonat stažené hrdlo, spolknout slzy.
„Budeš, můj milý. Cokoliv si zamaneš.“

„Přistupujeme tímto k vyhodnocení experimentu „pochopení ženského údělu - první fáze - nakupování v ženském převleku“. Wolowitz bohužel odpadl již při úvodním scházení schodů v podpatcích, upozorněte Bernadette, ať si ho vyzvedne na pohotovosti. Koothrappali byl diskvalifikován po hodinovém čekání na skončení jeho rozhovoru s prodavačkou rtěnek. Leonard sice úkol úspěšně dokončil, leč má na krku žalobu za obnažování na veřejnosti za příliš vysoko vykasanou sukni při chůzi do schodů od nájemníků z druhého patra. Jasným vítězem jsem tedy já; fakt nevím, na co si ženy stěžují. Penny, ty teď jdi na chodbu a zbav nás toho vometáka, co mi vynesl nákup.“

Létající nepříjemnosti byly daleko za nimi, ale nové měly teprve nastat. Všude kolem byly písky pouště Goab. Tři menší členové společenstva poslů se pokorně dívali na ultramarínové duny, ten čtvrtý přemýšlel, zdali by písek nemohl být k snědku.
"Co teď?" zeptala se bludička.
"Musíme nějak přečkat, než přejde největší žár," mudroval Ukuk. "Vúšvusula a její netopýr by mohli ze vzduchu hledat cestu, já a hlemýžď najdeme vodu. Tady velký přítel vyhrabe stinnou jámu, aby nás slunce nespálilo,"
"A co já?" nesměle pískla bludička.
"Ty nic, buď tady a zpříjemňuj nám svou přítomností den."
Blubka se zaškaredila. Copak jsem jenom ozdoba?

"No jo, ono je to moc hezké, ale co já s tím?"
Gwen opatrně překročila překážku, nově se objevivší v chodbě. Vzápětí si nakopla palec o krabici, která tam ještě před pěti minutami nebyla.
"Zkiffeně!"
Další kletby, které z útlocitnosti ke čtenářům neotiskujeme, byly mířeny na Mistra samotného, protože je blbá a chodí po Nameless bosa.
Zbylé dva metry chodby ke své kajutě překonala levitací. Force Push pomohl uvolnit židli.
"Moc hezké, ale co já s tím?" zopakovala otázku.

A vy se ptáte, co bylo to "ono", že?
Všechno. MDŽ na Nameless se neneslo v duchu karafiáty-bonboniéra. Kluci netroškařili.

Ženy toho mohou dělat opravdu mnoho. Třeba přinést oběd. Při čekání na oběd nebo při boji totiž vyhládne. Nebo mě také mohou podrbat za uchem. Podle lidí jsou to většinou radistky nebo zdravotnice. Někdy i kuchařky.
Často také po nás psech likvidují pohromy, ale to jsem zjistil, až když jsem po válce hlídal náš dvorek. Některé umějí nadávat tak, že i těm nejotrlejším tankistům se ježí vlasy (některým i chlupy). Jiné si zase dokáží vydupat své, nebo splnit i téměř nesplnitelné úkoly. Doopravdy to dovedou.
Ale všechny jsou moc šikovné. Skoro se až divím, že ještě v posádce žádnou nemáme.

"Zlobila jsem se tenkrát, že maminku nezajímá nic, než vdavky jejích dcer," povzdechla si Lizzie.
"Vím. Je pravda, že vaše mamá není právě příkladem bystrého ducha," podotkla opatrně Susan.
"Jistě. Přesto musela vskrytu být silná," odvětila paní mizerné poloviny Derbyshiru.
Nesporně narážela na fakt, že matička Bennetová povila pět dcer během sedmi let a zjevně to přežila.
"Všichni tvrdí, že bude líp," snažila se ji i sebe utěšit Susan. "Ač teď máme pocit, že není na světě nic, než starost o naše malé. Že nejsme ani my samy. A každá máme jen po jednom."
A já k tomu nemám služebné.

"Proč mi sem lezou ti anduláci, zrovna když si dělám make-up?" nadává maminka.
Kluci přišli na chuť koupání. To když si ráno dělala maminka make-up, tak si jí vlezli na ruku a začali si prosit o to, aby na ně pustila vodu.

...

Tak dobře, ale nesmíte mě poklovat jako minule. Platí? Oba kluci pípli, že to platí.
Kluci si to užili a pak šla maminka do práce. Za chvíli dostali Pepíček a Honzík hlad. Vlétli tedy do kuchyně, kde babička zrovna krájela jablíčka na koláč. Vy chcete jablíčka... Tak mi běžte na ruku... Tady máte jablíčko. Děkujeme, řekli a odletěli .