DMD Bonus č. 4 pro 16. 4. 2017.

The first time I met you, I thought you were a genius. I still think that.
I would never admit how nervous I was. I always had a thing for soldiers. And uniforms.

I think I loved you since the day I met you. How pathetic.
I've never realised how much you care about me. How I feel about you.

Who can say they had a meet cute during an alien attack? I had no idea, I'll fall for you.
There was something the first time I saw you. A feeling. The first time I felt something towards a man.

Dvojčata zavřeli do vězení,
pak přišli kati, co zastoupí lid,
jim kolena vrtali, že mají vrátit
všechno co ukradli, ať mají klid.

Ten hodný navrhl, ať je to tak,
ať šperky vrátí a peníze též,
milost od krále dostanou pak,
zlý bratr namít, že milost je lež.

Ten hodný prozradit všechno chtěl už
zlý bratr mlčením zabíjel čas
ve chvilce pak katům vytrhl nůž
rychlý hod a mladší byl umlčen.

Druhý den vězení lúza plení
chtěj zlato od dvojčat a pravdu znát,
hodnývšak drahně už živý není,
a ten zlý mlčí a sám se pomát.

Peníze nebudou běžte domů!
(repetice)

"Nech mě!"
"Dej mi to! Je moje!"
"Není! To je moje panenka!"
"Dej ji sem!"
"Nedám! Mamíí!"
"Holky! Dost! Jste sestřičky, tak se furt nervěte! Janičko, proč Natálce všechno bereš?!" zasáhla jsem.
"Vždyť je to každý den tohle! Jano! Nech jí to!" křičela jsem už napůl rezignovaně.
Každodenní scénář, unavená vysvětlováním, řevem, vším.
"Jano, jsi zlá! Nemám tě ráda!" křičela Natálka, Janička odhodila předmět sporu vzteky na zem.
"To neříkej o své sestřičce. Panenka není důvod k tomu, abys ji neměla ráda." okřikla jsem Natálku.
Plakaly obě.
"Ach jo, kdy ta vaše rivalita a rvaní skončí...
Šla jsem domýt nádobí.

Když vstoupila, hudba zrovna přestala hrát.
Ač se princ nudil na druhém konci sálu, jejich pohledy se okamžitě potkaly.
Vstal, rukou si přidržel plášť a vykročil k ní.
Všechny pohledy vdavekchtivých dcer i jejich máteří se z následníka trůnu přesunuly na pozdě příchozí. Popelka koutkem oka zahlédla i macechu se sestrami. Záviděly jí všechny. Když se princ před ní zastavil, skoro nedýchala.
„Mohu vás poprosit o tanec?“
Přikývla.
„Hudba!“ vykřikl kdosi.
Trombony, tuby, klarinety, křídlovky a spousta dalších nástrojů spustila. Postarší muž s ženou se dali do zpěvu: „Župajda, župajda, já tě mám ráda. Župajda, župajda,….“
„Miluju dechovku a vy?“

Odborníci, studenti a dobrovolníci nejen vedou záchranný program a plemenou knihu populace přímo v Senegalu, ale také se zabývají vzděláváním místních obyvatel a oslovováním široké veřejnosti v ČR.

A tak jsem se, coby dobrovolník, už několikrát ocitla v některé z českých zoo, kde jsme měli stánek, prodávali propagační a dárkové předměty, malovali dětem na obličej... Veškerý zisk z prodeje je samozřejmě určen na záchranu antilop.

A protože se často zaměstnanci zoo s lidmi z Derbianu velice dobře znají, měla jsem jedinečnou možnost třeba poprvé v životě krmit žirafy, pochovat si kombu ušatou...

Největším zážitkem zatím ale zůstává setkání s nosorožcem.

Calvin hleděl na štít, na který v pravidelných intervalech dopadaly bomby. Pak se podíval na ostatní: "Pochybuji, že jim dojdou bomby dřív, než nám energie."

"Nápady?" zeptal se Tomas.
"Můžeme použít zázračnou BC-501!" ozvalo se zezadu. Všichni se zasmáli.

"Vlastně..." zamyslel se Calvin, "My ji použít můžeme. Zprovoznit podsvětelné motory a štít zvládneme za několik dnů."
"Ale hyperpohon rozhodně nezvládneme a bez něj odtud neunikneme," namítla Mayra.
"Tak ji použijeme ke zničení nepřátelské lodi," nadhodil Tomas.
"Jak, ta loď je obrovská, nemáme atomovky. Nemůžeme tam jednoduše přenést bombu."

Jejich pohledy se stočili na hvězdnou bránu zablokovanou černou dírou.
"Vlastně můžeme."

Když běžci dali zombiím své mobily, rychle odběhli, aby si koupili nové, modernější a chytřejší, a děda řekl Machovi, abys rozuměl, hochu, když jsem si bral tvoji babičku, neměla kdovíjaké věno, pár kousků nádobí, hlavní její devizou byla výmluvná až švitořivá povaha, když s tím člověk žije šedesát let, ono ho to ovlivní až za hrob, a Šebestová pochopila, vy si chcete jenom s někým povídat, že ano, a děda řekl, právě naopak, děvenko, já už si nikdy s nikým povídat nechci, tenhle aparát potřebuji jenom proto, abych ukázal těm zatraceným spiritistům, jaké to je, když vás imrvére někdo vyvolává!

“Další hřeben,” zamumlala otráveně.
“Ten už je alespoň desátý!”
“Jo, myslím, že stojíme na největším nalezišti hřebenů z desátého století v Čechách.”
“Tak si nestěžuj, i předci se chtěli česat.”
“No jo, ale když já bych ráda objevila něco úžasně unikátního, nějaký kapitální úlovek!”
“K tomu mají hřebeny pravda daleko.”

*

Vašík se usmál. Občas se vyskytla skupina, která se pustila do předem prohraného boje proti nevyhnutelnosti.
Z téhle jich už dopadli osmnáct. Osmnáct hlav naražených na kůlech podél hlavní cesty do Budče. Na každé hlavě ve vlasech zasunutý hřeben - tajný odznak příslušnosti ke spiknutí.
Dopadnout ostatní bude jen otázkou času.

Natáhl ruku a dotknul se hvězdy, která se mu svezla po dlani jako slza. Bílý býk, ze kterého odpadávaly kusy tlejícího masa, mu kapku z dlaně slíznul černým jazykem. Zvíře se následně sesulo k zemi, kde je začal omývat proud času, dokud z něj nezbyla jenom kostra.
Muž sebral jedno z býkových žeber. Chopil se jej jako meče a vydal se vstříc stromům, které natahovaly k nebi své kořeny.
Vůně pětilistých kvítků, které vyrůstaly z jeho těla, mu dodala odvahy.
Je tohle smrt?

Včelařova žena klečela vedle postele svého manžela a úpěnlivě se modlila ke všem existujícím i neexistujícím bohům.

Je jako stín, co zahlédneš koutkem oka.
Je jako mrazení v zádech a ten pocit, že je stále s tebou.
Sleduje.
V naleštěném skle pouličních výloh občas se mihne, abys nezapoměla.
Je jako stín v temných koutech.
Vkrádá se do myšlenek jako svědomí.
Palčivý pocit její přítomnosti, ať už jsi mezi lidmi nebo sama.
Když jsi vzhůru a možná ještě více, když spíš.
Pouze v zrcadle přestane se schovávat.
Nebrání se přímým pohledům.
Spiklenecky na tebe mrkne a přidá zákeřný úšklebek.
Nikdy nebudeš sama sestřičko.
Já tě neopustím.
Když všichni odejdou, my tu pořád budem.
Ty a tvé nenarozené dvojče.

Scootaloo dorazila do klubovny na poslední chvíli, ostatní na ni už čekali. „Kde vězíš, dneska už musíme konečně přijít na to, jak získat naše znaménka!“ okřikla ji Apple Bloom.
„Mám super nápad, postavíme vzducholoď!“ vyhrkla Scootaloo.
„Co radši napéct jablečné koláče pro celou vesnici?" opáčila Babs Seed.
„Jablečný cupkaky jsou lepší!“ navrhuje Apple Bloom.
„Co raději zorganizovat módní průvod s tombolou a taneční soutěží?“ zkouší Sweetie Belle.
„Meh, to je blbost, vzducholoď bude fungovat líp!“ hádádá se Scootaloo.
„Ples!“ „Vzducholoď!“ „Ples!“ „Vzducholoď!“ „Cupkaky!“
„To už radši tu vzducholoď ...“ řekla sklesle Sweetie Belle.
„Super, už jsem včera začala, pojďte za mnou!“

Byl jsem někde nad Bielefeldem a zrovna jsem se chystal otočit zpátky na Asch. Byl to nudný průzkumný let, při kterém se vůbec nic nedělo. Najednou, asi 2000 stop pod sebou, jsem něco zahlédl. Vypadalo to na čtyřmotorového Condora. Rozhlížel jsem se kolem, ale neviděl jsem žádný stíhací doprovod. Chvíli jsem se rozmýšlel, ale nakonec jsem se na něj střemhlav vrhl. Vypálil jsem krátkou dávku ze svých šesti kulometů a poslal jsem ho k zemi.

Když jsem pak doma přistál, generál si mne zavolal rovnou do kanceláře. Ptal se mě, jestli jsem věděl, že v tom letadle seděl Ernst Kaltenbrunner.

Leží v posteli, apaticky sleduje strop, je příliš unavený, aby zavřel oči.
Nesnáší sebe, nesnáší nemoc, která ho ovládá. Jeho osobnost je vedví, na jedné straně super výkonný lékař, na druhé zlomená troska - skoro jako jeho dvojče.
Za pár dní bude v pořádku, ale hodiny deprese, které musí překonat se zdají nekonečné.
Nechce pomoc, lítost. Vybral si to.
Vyhodil dokonce kluka od sousedů, který u něj téměř bydlí.

Dveře jeho bytu se otevřou a jemu to je fuk. Tedy do té doby, než uslyší Vilkinův konejšivý hlas.
Vysoká postava se hrbí u jeho postele a on upadá do bezesného spánku.

Je nižší než jeho bratr.
To byla první myšlenka, která se jí objevila v hlavě, když spatřila svého nastávajícího, dnes v den svatby. Byl menší, zavalitější a sveřepější než jeho bratr, který byl vysoký a ušlechtilých rysů.
Není ale přímo škaredý.
Ačkoliv nevěděla, jestli přesvědčuje samu sebe.
Bohužel bratr, kterého znala, byl mrtvý, a bylo potřeba utvrdit spojenectví, dodržet slib. Katelyn Tully se musela provdat za dědice rodu Starků, a jako své věno zajistit spojenectví obou velkorodů v povstání, které se rozhořívalo.
Znovu se podívala na svého ženicha.
Zatni zuby a dělej, co se od tebe čeká, holka, okřikla se.

Prchali před Demoiselle už mnoho dní. Honička začínala posádku zmáhat. Únava si vybírala svou daň. Muži byli podráždění. Verva, se kterou se vrhli do strojení léčky, bledla.
První náznak změny přišel v půli prostřední hlídky. Na jihovýchodním obzoru zamrkalo vzdálené světlo majáku. Lákalo k přiblížení. Sullivan dal podkasat plachty. Nebylo radno se přibližovat k pobřeží.

Ráno Betsy v dálce vítala bělostná klikatice skal táhnoucí se, kam až oko dohlédlo. Šklebily se v proradném úsměvu. Frances jim věnovala dlouhý, zkoumavý pohled. Hladové útesy jim mohly být vítaným spojencem. Stačilo však, aby vítr změnil směr, a oni zůstanou uvězněni mezi dvěma zly.