Božská komedie (Dante Alighieri)

To léto slunce spálilo úrodu. Mladý obchodník prodává obilí za desetinásobek. Vesničanům se dají na pohled spočítat žebra.

Boccaccino di Chellino vyrůstal v hladu. Když se v patnácti odebral do Florencie, řekl si, že nikdy víc.

Jeho truhla přetéká zlatými floriny. Další a další nebožák přichází s prosbou o pomocnou ruku. Boccaccinova prázdná dlaň vyžaduje obchod.

Našel si krásnou ženu, která nikdy nestrádala. V jemných rukou měnila peníze v perly.

Vittorovi je osm, když mu ten muž dá kus chleba. V jeho domě už týden zpívá ticho.

Rána na zádech ho probudí ze vzpomínání. Jeden dobrý skutek tisíc špatných nespraví.

Vybrala jsem si jinak.

Vybrala jsem si jinak a on se s tím nikdy nesmířil.

Viděl mě jen dvakrát, devítiletou a osmnáctiletou. Dítě a mladou ženu - v rozpuku jara a na začátku mé zimy, kdy okvětní lístky růží z mé koruny jeden po druhém opadávaly.

Řekla jsem ne a nyní jsem lapená v jeho iluzích.

Po smrti mne utváří už jen jeho pokřivené vzpomínky a představivost. Má tvář se musí usmívat a v hlavě jenom křičím. Chytám ho za ruku, nemám jinou možnost. Chytám ho za ruku a plním svůj úkol.

Kdo ví, který z nás v ráji nalezne vykoupení.

„V říši snů je oblast, které se říká Les náhod. Snící zde bloudí. Mezi kořeny stromů jsou náhodně skryty průchody do různých archetypálních světů. Když strážný anděl zjistí, že duše vešla do tohoto lesa, musí ji následovat přesně a opatrně, aby se náhle neocitl někde zcela jinde, než jeho svěřenec.
Pozor! Místo, kam se snící propadne, je skutečné – v tom je právě to největší nebezpečí ….“
Tuto pasáž z „Příručky strážných andělů. Jak neudělat ještě větší průser“ si vybavoval anděl Azirafal, zatímco smutně bloudil v největším archetypálním obchodě s dámským spodním prádlem. Snad si ten Dante nějak poradí i bez něj.

„Tomu říkáte nápis na bráně ?!?“
Vergilius pokrčil rameny.
„Nezní to tak špatně“, obhajoval Crowley. „Lucifer má rád nicneříkající fráze. Navíc je z obliga, když mu sem vleze nějaký zvědavý anděl a zlomí si křídlo …“
„Co třeba „Kdo vchází mnou, nechť naděje se zhostí“?“
Crowley začinal tušit, že se to, co mu nejdříve přišlo jako dobrý nápad (poetoterapie by mohla znuděné hříšníky trochu pobavit) začíná zvrtávat. Tenhle ještě do pekla nevstrčil nos, a už reformuje. Za chvíli bude chtít, aby přikládali pod kotle a dělali „mulisy – mulisy“. Pochopil, proč ho šéf varoval, že sem toho Danta bere jen na vlastní nebezpečí.

Vrátil se vyčerpaný, v roztrhaném rouchu a nasáklý pekelnými výpary, které nepřebila ani rajská vůně. Dva dny spal, pak zasedl k práci. Náhodou stál u okna, když uslyšel hlas služky: „Prej v pekle! Černej jak satanáš, ale vsadim se, že byl v putyce a válel se ve stoce …“
Odkašlal si. Pronesl hrobovým hlasem: „Peklo, zpěv sedmý:

Ten, komu vládne kleveta
a přijde do ďáblových tlap
má v pekle velká klepeta
a dělá jimi ,klap, klap, klap.´
Pak naroste mu rypáček
ať je to bába, nebo chlap …“

Zaslechl vyjeknutí.
Tercina není špatná, pomyslel si, i když tohle tam samozřejmě dát nemůže.